UnpreparedTravellers.com

'NEKRMTE DRAKY!' Cedule na kraji pláže připomíná středověk. Copak nevidí, kam to dovedli? Všichni tihle Bajajové, mluvící koni, přesličky i tunguzští meteoři? Vždyť jsme draky prakticky vyhubili! Při tom toho zas tak moc nechtěli. Jednou za čas nějakou tu princeznu. Nic zásadního. Každý by jim určitě vhodnou doporučil. A teď nám chybí. Snažíme si je připomenout. Napodobit. Hledáme je. Sníme o nich. Jaké by to bylo, kdyby ... kdybychom si třeba mohli vycvičit vlastního draka. Cedule u křižovatky mne vrací zpět na zem. 'STŮJ, DEJ PŘEDNOST DRAKŮM!' Ano. Jsem tu správně.

"Musíš sem Franto jet! Je tu super lokální život, lokální jídlo, lachtani a 200 metroví draci a to nepřeháníme!!!" napsali mi před pár měsíci cestovatelští kamarádi Zdeněk s Marikou. Draci? No tak jo. Dne 17. srpna 2013 jsem byl na své cestě právě 1350 dnů. Ten den jsem připlul na místo, kde se zrodila ta nejvýznamnější myšlenka lidské historie. Na ekvádorský ostrov Isabela. Na ostrov draků.

- "Cestuju už 9 měsíců. Putovali jsme 3 měsíce po jižní Americe. Za rok jsem objel celý svět."
- "Wooow!" říkali jsme si s Andreou na začátku naší cesty, když jsme poslouchali vyprávění jiných cestovatelů.
- "Nůůůdááá" pomyslím si dnes a odpovím: "Cestuju už tři a půl roku."
- "Wooow! Jak to můžeš tak dlouho vydržet?" Jednoduše. Švindluju. Necestuju pořád. Jednou ročně si vybírám dovolenou. Když najdu to správné místo. S hezkým a čistým ubytováním. Bez blech, štěnic a s minimem švábů. Místo, kde je levně. Ubytování i jídlo. Abych si to mohl dovolit. A z měsíčního rozpočtu 15 tisíc Kč ještě něco ušetřil. Místo, kde se dá něco zajímavého dělat. Něco se učit. V něčem se zlepšovat. Když to místo najdu, udělám si tam domov. Prozatimní. Vybalím si věci, rozložím kosmetiku po koupelně, koupím si šampón na vlasy ... A najdu svůj rytmus. Stereotyp. Něco, co se bude každý den opakovat.

Takové dovolené jsem na své cestě zažil tři. V létě 2011 jsem strávil šest týdnů v tréninkovém táboře thajského boxu na Phuketu. Moje nejlepší období toho roku. Často jsem si ani nevzpomněl, co se stalo v lednu a únoru. Druhá dovolená přišla v létě 2012. Osm týdnů jsem se v peruánském Huanchacu učil surfovat. A užíval si tamní kulinářské pochoutky. Moje poslední, nejdelší dovolená, přišla na jaře 2013. Dne 28. června 2013 jsem byl na cestě už 1300 dnů. Ten den jsem strávil ve venezuelské Adícoře. Stejně jako předchozí dva a půl měsíce. Nekonečná, karibská, socialistická dovolená ...

Kráčel jsem po pašerácké pěšině a blížil se k řece. Prošel jsem křovím a uviděl vojenské komando se samopaly. Něco bylo špatně. Neměli tu být. Měl tu stát jen jeden voják. A toho jsem chtěl podplatit.
- "Potřebuju na druhou stranu" řekl jsem. "Můžu tudy projít?"
- "Tudy nikdo nesmí."
- "Jen na pár hodin" zkusil jsem to. "Řekli mi, že když zaplatím, přes hranici tu projít můžu." Podívali se na sebe a zavrtěli hlavou. Jednotlivec by se podplatit dal. Celá jednotka ne. Otočil jsem se a svých pět set Bolívarů schoval zase do kapsy. Moje poslední venezuelské peníze.

Vrátil jsem se na hlavní silnici. Hraniční most, jindy plný lidí, byl prázdný jako po výbuchu neutronové pumy. Cestu blokovaly železné zátarasy.
- "Hranice je zavřená" zastavil mne policista.
- "Já vím. Ale došly mi peníze. Potřebuju do Kolumbie k bankomatu. Stačí mi hodina. Pak se zase vrátím."
- "Až po volbách. Pozítří ráno."
- "Přece mne tu nemůžete držet. Kde mám bez peněz spát? Co mám jíst?"
Prohodil pár slov s kolegy a někam zavolal vysílačkou. Po chvíli řekl, že by mne ze země snad nějak pustit mohli. Ale v žádném případě ne zpátky. To jsem odmítl. Dva dny tu přežiju i s tím, co mám. Ale opustit Venezuelu v předvečer voleb? Těch, co rozhodnou o dalším směřování latinské Ameriky? To si ujít nenechám!

Kandidáti byli dva. Padesátiletý člen socialistické strany, středoškolák, obdivovatel idejí komunismu, bývalý řidič autobusu a Chávezův ministr zahraničí, nemluvící žádným cizím jazykem - Nicolas Maduro. Po Chávezově smrti se ujal prezidentského úřadu. Jeho soupeřem byl zástupce opozičních stran, guvernér provincie Miranda, čtyřicetiletý právník Henrique Capriles. Jednu účast v prezidentských volbách už měl za sebou. Před půl rokem prohrál s Chávezem 44% : 55%. Vzhledem k Chávezově popularitě to byl docela úspěch.

Výsledek už se rýsoval. Maduro ztratil dvacetiprocentní náskok, který měl ještě před měsícem. Kubánští komunisté vsadili na špatného koně. Nikdo nepochyboval o tom, že to byli právě oni, kdo vedl Chávezovu ruku při výběru jeho nástupce. Madura, zastánce pokračování ekonomické pomoci kubánskému režimu, jmenoval Chávez pár hodin po svém návratu z léčby rakoviny na Kubě. Zajímalo mne, co se bude dít po volbách. Nevěřil jsem, že Maduro jen tak odstoupí a komunisté odpochodují zpátky na Kubu. Taky že neodpochodovali.

Posledních padesát dnů jsem strávil ve Venezuele. Když pominu jedno legální a jedno ilegální překročení kolumbijských hranic. Procestoval jsem západní část země, zažil volební kampaň, strávil tu den voleb a sledoval to, co po nich následovalo. Připomínalo to neblahé kapitoly z naší historie. Jeli jako podle učebnice ...

(30.9.-2.10.2011)
Bylo půl sedmé ráno a náš noční autobus zastavil v Cali, světovém hlavním městě salsy. Mohl jsem se tu pár dnů zdržet a šokovat zdejší taneční mistry nekoordinovanými pohyby při hodinách tohoto tance, ale spěchal jsem dál na jih. O dvacet minut později už jsem seděl v dalším autobuse do Popayanu. Cesta se klikatila mezi kopci, z reproduktorů vyhrávala právě salsa a mne tak vyrušovalo jen umístění mého sedadla. Seděl jsem hned vedle záchodu a za poslední půlhodinu tam byl už třikrát zvracet jeden chlapeček. Nikdo jiný nezvracel. Lidé jsou tu odolní. V Indonésii by v takovýchto zatáčkách zvracela už půlka autobusu.

V Popayanu mne hned na peróně zastihly výkřiky "San Agustyn, San Agustyn!" A právě vykopávky v San Agustynu byly mým dalším cílem. Přesedl jsem do malého autobusku a za chvíli se s ním štrachal do kopce. Zbylo na mne místo v poslední řadě uprostřed. Nejhorší místo v autobuse se sousedy z obou stran mi poskytovalo jednu nezanedbatelnou výhodu. Místo pro nohy. Luxus, na který nebylo mých 192 cm zvyklých. V případě nárazu nebo prudkého zabrždění jsem pak měl k dispozici nejdelší brzdnou dráhu ze všech cestujících. Než bych se rozmázl na předním skle, proletěl bych přes deset metrů.

- "Viva la revolución Bolivariana (Ať žije Bolívarovská revoluce)!" křičí řečník do mikrofonu.
- "Viva la revolución (Ať žije revoluce)!" odpovídá zaplněné náměstí. Kytarista se opírá do strun a náměstím se nese melodie jako od Banderase z Desperada. Žena s rudým baretem do toho začíná číst báseň:
- "Hasta siempre Comandante (Sbohem Veliteli) ..."

Člověku z té atmosféry naskakuje husí kůže. Připomíná mi to listopad 1989, kdy jsme jako studenti roznášeli revoluční noviny v pražských ulicích a skandovali na náměstích. Ale chyběl tomu tenhle latinskoamerický šmrnc.
- "Viva la revolución!" ozývá se z reproduktorů.
- "Viva la revolución!" opakuje náměstí.
- "Viva Chávez!" křičí řečník.
- "Viva Chávez!" Lidé začínají skandovat:
- "Chávez vive, la lucha sigue! Chávez vive, la lucha sigue! ... (Chávez žije, boj pokračuje! Chávez žije, boj pokračuje! ...)"

Dne 20. března 2013 jsem byl na své cestě už 1200 dnů. Ten den jsem trávil ve Venezuele. V provincii Los Llanos, rodišti zesnulého Huga Cháveze. V porovnání s velkými městy je tu bezpečno. Téměř se tu nesetkáte s ozbrojenou pouliční kriminalitou. Nikdo na vás nevytáhne pistoli a nebude chtít vaše peníze ani foťák. Při tom tu žijí samí ostří hoši. Praví, nefalšovaní, venezuelští kovbojové. Nosí kovbojské vesty a klobouky, jezdí na koních a chrání stáda dobytka před krokodýly, kajmany, anakondami, křovináři, chřestýši, pumami, jaguáry a dalšími divokými zvířaty.

Spal jsem v houpací síti u malého jezírka. Z pár metrů vzdálené vody na mne koukalo několik desítek párů krokodýlích očí. Když jsem tam posvítil baterkou, napočítal jsem přes padesát teček. Kajmani. Z nedaleké džungle se ozývaly zvuky, které jsem znal z guyanského pralesa. A další den jsme vyrazili na lov anakond ...