UnpreparedTravellers.com

(13.5.-17.5.2011)

- "Do you have any health problems (Máte nějaké zdravotní problémy)?" zeptal se mne kluk za přepážkou a podal mi formulář, který jsem měl podepsat. Stálo na něm, že netrpím závratěmi, srdečními chorobami, záchvaty epilepsie, záchvaty paniky, vysokým krevním tlakem a několika dalšími zdravotními obtížemi.
- "No, I don't. But when I will stay up there, I will have all of them (Ne, nemám. Ale až budu stát tam nahoře, budu je mít všechny)" odpověděl jsem a ukázal na místo na mostě, ze kterého se skáče. Závrať, záchvat paniky, vysoký tlak a určitě i nějaký ten záchvat epilepsie. Podepsal jsem a kluk mi fixou na ruku napsal, že i s oblečením a botama vážím 89 kg. Podíval jsem se kolem sebe po těch, co taky podepsali. Samé vážné tváře. Charta 2011.

Když jsem se o půl hodiny později uprostřed veselých tváří díval na záznam videa z mého skoku, spatřil jsem tu hrůzu ve svých očích. Na tváři úsměv. Křečovitý. Po centimetrech, ne, po milimetrech jsem se se svázanýma nohama pošoupával dopředu do místa, odkud není návratu. Point of no return. V tom místě vás černá díra vcucne a už nemáte šanci se vrátit. Vrátit se do normálního života. Do toho, co bylo před tím. K panickému strachu z výšek. K tomu být normální. A neskákat z mostu. A na okamžik si nepřát, aby se to lano přetrhlo. Když jsem se na konci lávky zastavil, řekli mi, ať se podívám doleva. Že mne snímá kamera. Můj obličej se otočil do kamery. Usmál se, zavrtěl hlavou a zcela zřetelně řekl: "Fuck!"

A pak jsem skočil.

(9.5.-13.5.2011)

Byla půlnoc a já jsem ležel v posteli hostelu v centru Dunedinu. Byla tma. Na okolních postelích spalo dalších pět lidí. V ruce jsem držel mobil a surfoval na wi-fi síti, provozované městem zdarma pro své obyvatele. Našel jsem internetovou stránku DOC (Department of Conservation), organizace, která udržuje horské chaty a cesty po celém Novém Zélandu. Chtěl jsem si prohlédnout existující treky v zemi fjordů na jihu jižního ostrova. Všechny vypadaly úžasně. Jenže jsem měl na Zéland už jen necelé tři týdny, tak jsem si musel vybírat. Číslem jedna tak pro mne byl čtyřdenní Milfordův trek, považovaný za nejkrásnější trek na světě. Nebo aspoň na Novém Zélandu. Bylo to 53.5 km pochodu kaňony, výšlapu na hory, balancování nad prudkými srázy, přecházení visutých mostů a překonávání řek. To všechno v kraji s nebezpečím lavin s více než 200 dešťovými dny v roce. Musel jsem se pousmát, když jsem si uvědomil, že vlastně chůzi vůbec nemám rád. Nikdy jsem taky nikde nechodil. V Praze jsem i do 300 m vzdálené samoobsluhy jezdil autem. Na této cestě mi to ale přijde normální.

V sezóně se musí na Milfordův trek registrovat měsíce dopředu, protože je počet jeho návštěvníků omezen. Ale oficiální sezóna skončila před týdnem. Chatky a cesty už nejsou udržované, topení, teplá voda ani vařiče nejsou k dispozici a přes řeky se mimo sezónu odstraňují mosty, aby je nepoškodily laviny. Člověk si musí veškeré vybavení nést sám, počítat s deštěm, sněhovými vánicemi, namrzlou skalní cestou i s lavinami. Každý rok zde lidé umírají na hypotermii, pod lavinami, nebo tonou v řekách, když je strhne proud. Projít Milfordův trek mimo sezónu se nikomu nedoporučuje. Jen na vlastní nebezpečí. V této době tu nejsou žádná kapacitní omezení a ceny za přespání v chatkách jsou jen zlomkem ceny v sezóně. Platí se 15 dolarů (210 Kč) za noc místo 51 dolarů (710) za noc. Našel jsem si o treku několik článků a byl jsem nadšen. Nikdy jsem v tak náročných podmínkách nešel. Zadíval jsem se na fotku dvou mužů překonávajících řeku mimo sezónu a bylo rozhodnuto. Půjdu na Milfordův trek.

(6.5.-8.5.2011)

Na letišti v Christchurchi jsme přistáli chvíli před půlnocí. Prošli jsme koridorem a postavili se do dlouhé fronty u pasové kontroly. Na stěnách svítily obří obrazovky, zobrazující pasoucí se stáda ovcí, majestátné horské velikány, hlučící vodopády a letící hejna divokých ptáků. Novozélandská příroda. Neskutečně nádherná. Půlka fronty vyndala fotoaparáty a spouště začaly horečnatě cvakat. Nový Zéland se má čím chlubit. A taky se tím chlubí. Když si našeho nadšení všimla imigrační úřednice, vyběhla od přepážky a zběsile ukazovala na značku zákazu fotografování. Jsme přece v pohraničním pásmu a tady se fotografovat nesmí. Lidé foťáky zase zklamaně schovali. Dostali jsme příletové dotazníky a začali vyplňovat. Byly plné takovýchtěch otázek, u kterých víte, že pokud nechcete vzbudit nežádoucí pozornost, měli byste na všechny odpovědět "ne".

Obvykle se v nich ptají, zda převážíte zbraně, drogy či výbušniny, nebo zda na sobě pociťujete příznaky ptačí chřipky či jiné choroby. Ne tak na Novém Zélandu. Tady zbraně, drogy a nemoci nikoho nevzrušují. Anebo tu chápou, že by si je tam člověk stejně nenapsal. Zdejší otázky byly jiné:
- "Přivážíte nějaké potraviny?"
- "Vezete dřevo, nebo kus dřeva?"
- "Máte sebou trekové boty?"
- "Byl jste v posledních 30 dnech v lese?"
- "Vezete nějaké léky?"
Každou otázku jsem pečlivě prostudoval a po důkladné úvaze jsem napsal stejnou odpověď: "Ano."

"A moře dá všem mužům novou naději ...
... jak spánek přináší sny ..."
(Kryštof Kolumbus)

Dne 13. září 2011 uplynulo 650 dnů od začátku mé cesty. Ten den jsem strávil na lodi. Stejně jako předchozí dva týdny. I ten následující. Na lodi uprostřed tichého oceánu. Na lodi, na které jsem přeplul třetinu světa. Třetinu naší zeměkoule. Víc, než 120 stupňů zeměpisné délky. Větší vzdálenost, než z Prahy do Šangháje, nejvzdálenějšího města, kam jsme v první fázi cesty dorazili s Andreou. Strávil jsem skoro tři týdny na obří nákladní lodi s 23 členy posádky. A jedním pasažérem. Mnou. Prokličkovali jsme mezi dvěma tajfuny a přes severní pacifik přepluli k americkému kontinentu. Zážitek na celý život.

(28.7.-31.7.2011)
Probudil jsem se. Nebo spíš protáhl. Noc v tomhle autobuse byla stejně hrozná, jako ta na cestě z Tokya v Japonsku. Spal jsem možná půl hodiny. Luxusní autobus. Ta nejměkčí postel. Teda sedadlo. Jenže spát se na něm nedalo. Nemělo totiž područky. Ani možnost se na spaní nějak "zašprajcovat". Bylo to jak princezna na hrášku. Vykoukl jsem z okna. PROBOHA CO TO JE?

Protřel jsem si oči. Venku stál neuvěřitelný dům. Jak z nějaké pohádky. A další. A další. Všechny byly takové. Kde jsem se to ocitl? Něco takového jsem ještě nikde neviděl. Ani na fotkách. Připadal jsem si jako Gulliver, když se na svých cestách dostal do létající země Laputa. Bylo to jak v nějakém snu. Ty střechy měly úžasný tvar. Naprosto nesmyslný, nečekaný a nepraktický. Připomínaly spíš nějaké vzdušné koráby, než střechy. Jako by s nimi chtěl někdo plout po obloze. To jsem zvědav, co na to řekne Adriena. Zítra tu jdeme na pohřeb. Pohřeb spojený s pohanským rituálem obětování buvolů. V zemi nebeských králů ...