1600 dnů: Tmavomodrý svět

Byla krásná. Zatím si mne nevšimla, tak ani netušila, že se blíží smrt. Bezstarostně plula prostorem a její jedové ostny jí dávaly falešný pocit bezpečí. Neměla nepřátele. Její jed bývá srovnáván s jedem kobry. Věděla, že si na ni nikdo netroufne. A ti, co by si troufnout mohli, se jí bojí. Pohodlný život.

Ještě dva metry. Mezi palcem a ukazováčkem jsem zachytil gumu, natáhl hůlku s bodcem a pevně ji chytil mezi prsty. Ruční harpuna funguje trochu jako prak. Natáhnete ji a pustíte. Zvládnete to ale jednou rukou.

Už jen metr. Všimla si mne a zrychlila. Jenže já jsem s ploutvemi rychlejší. Můj stín se po korálu nezadržitelně blížil. Půl metru. Natáhl jsem ruku s harpunou. Dvacet centimetrů. V té chvíli skočila. Jak už to lví ryby dělají. V čase i prostoru. Najednou byla o půl metru dál. Čekal jsem to. Už je znám. Ještě dvě tempa. Dvacet centimetrů. Uvolnil jsem prsty. Podruhé skočit nestihla. Večer už trávila na grilu. Nasolená a napepřená.

Jsem totiž lovec.

Dne 24.4.2014 jsem byl na své cestě už 1600 dnů. Ten den jsem se potápěl. Stejně jako předchozí měsíc. I ten následující. Na tropickém ostrově v Karibiku. Na honduraské Utile. V ráji potápěčů.

Lví ryby (perutýni) jsou krásné. Výjimečně krásné. Lidé je obdivují a fotografují. Všude. Tady, v Karibiku, ne. Sem totiž nepatří. Dovezla si je sem na pozorování akvária na Floridě a při řádění hurikánu jich několik uprchlo do moře. Jiné ryby je neznaly. Predátoři nevěděli, že je mohou jíst. Tak se rozmnožily. Ze sedmi kusů vzešly miliony. Jsou dnes tím největším nebezpečím pro zdejší podmořský život. Tak je jeden predátor lovit začal. Člověk.

1550 dnů: Lidské srdce a jiné pochoutky

- "Ten muž chtěl dovést k zapomenutému mayskému obětišti v horách. Že tam musí vykonat rituál. Řekl jsem mu, že nevíme, kde přesně je. Už desítky let tam nikdo nebyl. Cesta džunglí by zabrala aspoň týden. Nevadilo mu to. Trval na tom, že to musíme najít. Že ho tam musím vzít. Když se mi to podaří, dá mi svoje srdce." Vyděšeně jsme se po sobě podívali. Seděl jsem se třemi Holanďany v mayské vesnici v Belize a poslouchal vyprávění indiánského průvodce. Mayové svým bohům dřív přinášeli lidské oběti. Zaživa jim vyřezávali srdce. Ale co bude proboha dělat s lidským srdcem dnes, v roce 2014?

- "Starý šaman mi ukázal, kterým směrem vyrazit. Nebyla tam žádná cesta. Týden jsme se prosekávali mačetami. Bylo to vyčerpávající. Když jsme konečně uviděli hory, ten muž řekl, že už nemůže. Že se musíme vrátit. Chtěl jsem pokračovat. K horám to byl už jen den cesty. Odmítl. Prý to už nezvládne. Řekl ale, že mi dá svoje srdce." Ve filmu Apocalypto indiáni syrová lidská srdce jedli. Snad to není takový barbar. Snad si je aspoň opekl.

Ve středu, 5. března 2014 jsem byl na své cestě právě 1550 dnů. Ten den jsem jezdil na koni. Jmenoval se Speedy Gonzales, jako ta superrychlá myš z kreslených filmů pro děti. Jízda na koni byla asi jediná fyzická aktivita, které jsem byl schopen. Kromě ležení v posteli. To jsem docela zvládal. Už dva týdny jsem se nemohl zbavit angíny. A ještě dva týdny jsem měl před sebou. Byl jsem v Hondurasu. Ve vesnici Copán Ruinas. U jedněch z nejznámějších mayských archeologických vykopávek. Mělo to svoje kouzlo. I s tou angínou ...

37.8 Nepřipravené dobrodružství v kaňonu Colca (Unprepared Adventure in Colca Canyon)

(Dokument = Několik stran z deníku. Jak vypadají poznámky, podle kterých jsem napsal články Nepřipravené "Nevstoupíš dvakrát do téže (peruánské) řeky" 1 a Nepřipravené "Nevstoupíš dvakrát do téže (peruánské) řeky" 2, ke kterým teď na základě ankety píšu třetí část.)

15.12.2011 (743) Ayo / 8-8-9

- probudil jsem se po 7 rano, nejak byla zima a ja zalezlej v posteli, pak jsem dal nabijet mobil, lehl jsem si a poslouchal visioneering, doposlechl 2. lekci Spanelstiny, zacvicil, oblekl se, sbalil se, nemohl najit pas, nakonec jo

- vyrazil jsem ven, rozloucil jsem se s pani, zkusim chytit nejaky truck, dosel jsem na namesti, tam jel u obchudku do Chachas, nasedl jsem dovnitr korby s maminkou a dvema holcickama, koupil si rychle v obchode rohliky, syr a maslo a dve vody, vlezl jsem dovnitr a jeli jsme, ja se nasnidal a ted pisu tyto zapisky, zastavili jsme v prvni vesnicce a zacali prodavat primo z auta, sakra, trva to dloooouho, kdo vi, jak dlouho pak pujdu do Aya, uz je 10:15, jedu sakra pojizdnou prodejnou

50.1 Nepřipravení mimozemšťané v Nikaragui (Unprepared Aliens in Nicaragua)

(Fotoreportáž)
(26.11.-28.12.2013)

Už je tomu dlouho, co se naše přírodovědná skupina vrátila z poslední výpravy za papoušky. Dostaly se k nám ale informace o záhadném spojení těchto ptáků s dávnými májskými civilizacemi a jejich vlivu na lidskou historii. Pokud by se tyto informace potvrdily, způsobilo by to zemětřesení v současném vnímání světa. Musely by se přepsat učebnice dějepisu, literatury, zeměpisu, fyziky, chemie, psychologie a biologie. Nejinteligentnějšími živočichy na zemi podle všeho nejsou delfíni. Ani myši. A 42 je taky špatně.


Vypravili jsme se tedy do střední Ameriky. Po příjezdu nás ale zaujalo něco jiného. Lidové tradice a obyčeje primitivních národů často zobrazují situace a postavy, se kterými dané etnikum v minulosti přišlo do styku. Mohou mít formu maleb a neobvyklých maškar. Dokládají to například Thor a Odin v severských zemích nebo Smrtka v Česku. V Nikaragui jsme narazili na zcela zásadní stopu. Hovořila jasně. V minulosti se tu museli objevit mimozemšťané. Nebo mongolové.

1500 dnů: This is War

- "This is war, brother" řekl Francesco. Tohle je válka. Výbuchy se ozývaly přímo před domem.
- "Ti parchanti!" zamračil jsem se. "Oni snad nepudou spát." Byly čtyři hodiny ráno. Ze sousedních ulic zněly exploze celou noc. Teď přišla řada na nás.
- "They won't" pokrčil Francesco rameny. Nepůjdou. "What can we do?"
- "Shoot them!"

Uklidnilo se to. Mezi čtvrtou a šestou hodinou ranní se dalo spát. Přesně v 6:00 to začalo znovu. Hlasité údery na kolejnici se nesly městem. Chemický poplach? Ne. Jen každodenní budíček v San Juanu del Sur. Chvíli po té se ozvaly první exploze. Pokračovaly celý den. Ty největší petardy, co se dají koupit. Když vybuchnou, zadrnčí sklo v oknech. Nadskočí prach na nábytku. Způsob, jakým se v Nikaragui slaví svátky. Když ránu nečekáte, leknete se. A lekáte se dvacet hodin denně.

V úterý, 14. ledna 2014, jsem byl na své cestě právě 1500 dnů. Ten den jsem přijel do městečka Perquín v Salvadoru. Do centra horského regionu, kde docházelo k největším bojům ve zdejší občanské válce. V sedmdesátých letech se v této zemičce, sužované nezaměstnaností, přelidněním a chudobou, ujala vlády vojenská junta. Tisíce režimu nepohodlných Salvadorců byly uneseny, mučeny a popraveny vládními komandy smrti. Když v kostele přímo uprostřed mše zavraždili oblíbeného arcibiskupa Romera, všelidové protesty přerostly v regulérní občanskou válku.

Stalo se to před třiatřiceti lety. V kopcích kolem Perquínu se salvadorská armáda snažila zlikvidovat partyzánské oddíly. Lidé v okolních vesnicích žili ve strachu. Někteří podporovali partyzány, ale většina byla neutrální. Představitelé armády vesničanům doporučili, ať neopouští své vesnice. Ať se k ničemu nepřipletou. Ať zůstanou v bezpečí. Do vesnic se tak na noc stahovaly i rodiny z okolních usedlostí. A pak to přišlo. Krátce po rozednění, 11. prosince 1981, napochodovala do vesničky El Mozote zvláštní jednotka salvadorské armády ...

49.4 Nepřipravené permakultury (Unprepared Permacultures)

(Dokument = Jedna strana z deníku. Jak vypadá jeden den cesty mýma poznámkama, podle kterých pak píšu články.)

2.11.2013 (1427) El Castillo / 9-8-10


- probudil jsem se kolem 3 rano po par hodinach moc unavenej, zacal jsem dopisovat vcerejsi diary, ale bylo toho moc, chtel jsem jeste cvicit a delat spoustu dalsich veci, psal jsem, pocital naklady, pak se zacalo rozednivat, zvenku se ozyvaly hlasy dzungle, hlavne vrestani zacali vrestet, rozednivalo se, paradni, tak jsem zavrel pocitac a sel zase spat

49.3 Nepřipravený Svátek zesnulých (Unprepared All Souls' Day)

(Dokument = Jedna strana z deníku. Jak vypadá jeden den cesty mýma poznámkama, podle kterých pak píšu články.)

1.11.2013 (1426) El Castillo / 7-9-10


- probudil jsem se s rozednenim kolem seste, vstal jsem a zacal rychle tridit, co si vezmu sebou a co tam necham v hostelu, rozdelil to na hromady

- skocil jsem dolu, ale David tam nebyl, skocil jsem si na snidani a vzal si ji sam, mel jsem jen par minut, snesl jsem tam zabaleny pytel, pak dobalil veci i do batohu, dole potkal Davida, vratil jsem mu klice, zaplatil posledni noc, dal mu pytel a rozloucil se a pelasil stihnout autobus v 8:30

1450 dnů: Nevstoupíš třikrát do téže řeky

- "K jezeru? K vulkánu?"
- "Jo, k jezeru i k vulkánu."
- "A znáte cestu? Už jste tudy někdy šel?"
- "Neznám. Vím jenom, že musím třikrát přebrodit řeku."
- "Touhle cestou teď ale nikdo nechodí. Je období dešťů. V řece může jít o život."
- "Jenže od včerejšího rána nepršelo. To už je přes 24 hodin. Tak to chci zkusit."
- "Mi papá ... můj otec ... tam zemřel. Řeka ho strhla a zabila. Je nebezpečná!"
A sakra!

Myslel jsem, že hlavní problém budou hadi. Bothrops Asper, blízký příbuzný starého známého křovináře sametového. Největšího zabijáka lidí na americkém kontinentě. Letos se tu přemnožili. Právě v místech, kam jdu. U řeky. Cestou, kterou lidé už několik měsíců nechodí. Vlastně bych tomu neměl říkat cesta. Prý se budu brodit bahnem. V močálech. Když to zvládnu, dojdu k řece. A tam, v trávě, jsou hadi. Číhají, až se zvěř přijde napít. Při uštknutí se dokážou vymrštit do výšky. Správci národního parku kvůli nim musí nosit holínky nad kolena. Pro lepší pocit jsem si na sebe vzal trekové kalhoty. Jsou o trochu tlustší, než ty letní. Ne že by je neprokousli.

- "To je mi líto" odpověděl jsem. "Když nepůjde přebrodit, vrátím se."
Rozloučil jsem se a pokračoval dál. Po chvíli se na obzoru vynořilo nádherné panorama sopky Arenal s jezerem. Právě tam mířím. Je slunečno. Krásný den. Radši nepřemýšlím, co mne čeká. Hadi, močály, řeka ... Je 1.11.2013. Svátek zemřelých. Babi, dědy, možná se s váma ještě dneska setkám.

48.2 Nepřipravený folklor v Guarare (Unprepared Folklore in Guarare)

(Fotoreportáž)
(27.9.2013-29.9.2013)

Ve dnech 23. až 29. září 2013 se v Guarare konal největší panamský folklórní festival "Festival Nacional de la Mejorana". Chcete to taky vidět? Tak vzhůru za folklórem!


- "Noc teda nebyla nic moc. Blbá rýmička ... Ale tady je to super."

1400 dnů: Nepřizpůsobiví

Stojím nahý uprostřed indiánské vesnice. Je už skoro tma. Ale oblohu osvětlují blesky. Tropická bouře nad kontinentem. Tady na ostrově neprší. Moje bosé nohy stojí na kamenech kruhového plácku, ohraničeného do země zatlučenými kůly. Jsem tu sám. Řekli, že tu budu sám. Do ruky beru půlku rozlomené ochranné přilby. Doufám, že ji rozlomili úmyslně. A že ji v té chvíli neměl někdo na hlavě. Člověk nikdy neví. U takhle bojovného kmene ...

Málokdo ví, čeho byli schopni. Když došli k názoru, že jim běloši vadí. Že se jim příliš pletou do života. Že je nutí měnit způsob, jakým žili po staletí. Tenkrát se domluvili. Vzali zbraně. A všechny bělochy na svých ostrovech pozabíjeli. Včetně osazenstva zdejších policejních stanic.

Nořím přilbu do kádě s vodou a zvedám ji nad hlavu. Áááách. To je slast! Po parném dnu na kraji džungle je tahle indiánská sprcha dokonalá. Mulatupo má štěstí. Ostrov je jen sto metrů od pevniny. Spojuje ho s ní most. Na tom je natažená hadice, která se rozvětvuje do jednotlivých chýší. Tekoucí voda až do domácnosti. Takovou vymožeností se moc vesnic chlubit nemůže. Žije tu přes dva tisíce indiánů. Je to jejich druhá největší vesnice. Celkem jich je čtyřicetdevět. Vesnic kmene Guna. Svým ostrovům říkají Guna Yala. Země Guna. Leží na území Panamy. Vládnou si ale sami. Bělochy už by ani nenapadlo se jim do toho plést.

Dne 6. října 2013 jsem byl na své cestě už 1400 dnů. Ten den jsem strávil v posteli. Stejně jako týden před tím. I po tom. V posteli na desetilůžkovém pokoji levného hostelu. Na pokoji s větrákem. Ve městě plném mrakodrapů. V Panama City, hlavním městě Panamy. S rýmičkou.