(2.-3.7.2010)
Do Kapského města jsme přijeli ráno po šesté - zase dřív, než podle jízdního řádu. Nebylo nějaké velké teplo, ale nebyla ani hrozná zima. Autobusové nádraží bylo pěkné, zastřešené, ale mělo jednu vadu. Nebyly na něm lavičky. Asi proto, aby se jim na nich nezabydleli pobudové. Pobudové jako my. Potřebovali jsme tu nějak přečkat čas do pořádného rozednění, pak si vyřídit namibijské vízum a vydat se shánět nocleh v hostelu. Podle internetu bylo Kapské město beznadějně obsazené, ale chodit od hostelu k hostelu a ptát se nám vyšlo už v Durbanu, tak to tu snad půjde taky. Až na to, že jsem byl hrozně unavený a měl jsem z už týden trvající rýmy dokonale zalehlé uši. Vždycky na chvíli odlehly jen když jsem se vysmrkal. A ještě mne bolela hlava a celé tělo. To nachlazení snad nepřejde ...

Ale kde čekat, když tu nejsou lavičky? Stoupli jsme si k informačnímu stánku pro turisty a dali se do řeči s bílým Jihoafričanem, který v něm pracoval. Dostali jsme mapy Kapského města, hodinu a půl tam stáli u stánku a moc pěkně si s ním popovídali. Povídal nám, že se tu v Jižní Africe narodil a žije tu i s rodinou, ale chtěl by se jednou odstěhovat do Holandska. Není tu totiž bezpečno. V Jižní Africe se vedle angličtiny mluví afrikánsky, což je jazyk vyvinutý z jazyka původních holandských přistěhovalců. Povídal nám také o původním Zulu obyvatelstvu, žijícím v ministátech jižní Afriky, a o patriarchálním systému, který tam existuje. Tak především, veškerou práci dělají ženy. Pracují na poli, vyrábějí předměty, vydělávají, doma uklízí, vaří, starají se o děti. Muž obvykle není doma, ale když domů přijde, žena ztrácí veškerá práva. V přítomnosti muže se nesmí postavit (musí sedět), nesmí se na něj zpříma dívat a nesmí ani promluvit, není-li k tomu vyzvána. Fakt zajímavé. Nakonec, není v té Jižní Africe všechno špatné. Takovýhle systém se mi docela zamlouvá. Asi si ho jednou doma zavedu.

Náš nový přítel nám ještě vysvětlil, jak se dostaneme do Namibia tourismu pro vízum, kterým směrem je centrum a kde je levný internet. Zajímalo nás, jak se dostaneme k Mysu dobré naděje - slavným útesům na jihozápadním cípu Afriky. Říkal, že to je jednoduché. Máme si vzít taxi a to nás tam zaveze. Bylo to ale desítky kilometrů vzdálené místo a tak jsme tam chtěli jet veřejnou dopravou. To prý je taky jednoduché. Máme sednout na vlak do Simonstownu, což je asi v půlce cesty a trvá to tam hodinu. Tam máme vystoupit a vzít si taxíka. Nevěděl kolik stojí, ale není to prý drahé. Zeptali jsme se ještě na dopravu po Kapském městě. Odpověď byla jednoduchá. Máme si vzít všude taxíka. Není to to nejlevnější, ale je to nejbezpečnější.

Poděkovali jsme a vydali se k Namibia tourismu. Po cestě jsme se zastavili ve Fish & Chips, našem oblíbeném fast food řetězci v Jižní Africe. Chtěli jsme posnídat a měli jsme chuť na rybu. Andrea našel Chipsburger - krásně vypadající housku s rybou a hranolky uvnitř jen za 12.50 Randu (33 Kč) a vzal jednu pro sebe a jednu pro mne. Houska byla docela velká a Andrea si pochvaloval: "They seem to have a decent size (Vypadá to, že mají slušnou velikost)" a zakousl se do ní. "Fuck, there is no fish inside (Sakra, vevnitř není ryba)!" zklamaně oznámil. Takže po špagetách v housce v Iránu jsme teď měli hranolky v housce v Kapském městě. No nic moc.

Zase jsem měl úplně zalehlé uši, tak jsem se pořádně vysmrkal. Pravým uchem proběhla prudká bolest a odlehlo. Zalehnutí se vrátilo asi za minutu, ale bolest už nezmizela. Došli jsme do Namibia tourismu a já šel žádat o vízum. Všechno šlo hladce až k otázce, kde bydlím. Řekl jsem jim svou českou adresu, ale oni chtěli adresu hotelu v Kapském městě. Žádnou jsem neměl a oni nechtěli věřit, že jsme homeless. Vysvětlil jsem, že jsme právě přijeli a ještě jsme žádné ubytování nehledali. Nakonec si něco poznamenali a poslali mne do banky zaplatit za vízum. Poplatek za vízum byl 390 Randů a poplatek bance za vklad byl 75 Randů. Takže nekradou jen banky v Česku. V bance šlo všechno v pohodě až do chvíle, kdy se zeptali na adresu vkladatele v Kapském městě. Žádnou jsem neměl a tak se úředník odběhl poradit k vedoucímu pobočky. Nějak to vymysleli a zaplatit mne nechali. Namibijské vízum jsem dostal vzápětí.

Andrea se mezitím skočil zeptat do informační kanceláře, jak se nejlépe dostat k námi hledaným hostelům. Prý je to jednoduché, máme si vzít taxíka. Andrea jim řekl, že chceme jít pěšky a zeptal se, kudy máme jít. Odpověď byla, že si máme vzít taxíka, protože to je bezpečnější. Andrea se podivil, že jsme mysleli, že chodit za bílého dne po centru Kapského města je bezpečné. Tak nám doporučili, ať si vezmeme k hostelu taxíka, a pokud nám ty ulice budou připadat bezpečné, můžeme tam příště jít pěšky. Tahle země se nám opravdu nelíbí. Chceme z ní vypadnout tak brzy, jak jen to bude možné. Vízum do Namíbie jsem měl a tak jsme šli hned do kanceláře Intercape koupit lístek na co nejdřívější autobus do Windhoeku. Měli levné lístky za 580 Randů (1550 Kč) na úterý ráno. Hned jsme si 2 lístky koupili. Strávíme tu tedy už jen 4 noci.

Teď jsme se mohli vydat hledat nějaký hostel. Všude kolem chodily skupiny fanoušků v dresech Argentiny a Německa. Utkání se hrálo tady v Kapském městě až zítra, ale beznadějně narváno bylo už dnes. Šli jsme po hlavní třídě, zvonili na každý hostel a ptali se po ubytování v dormitory. Všude bylo plno a kde měli místo, nabízeli nám jedno místo v dormitory za 500 Randů (1350 Kč). To už je opravdu zlodějna. Když jsme zazvonili asi na patnáctý hostel, štěstí se na nás usmálo. Měli dvě místa po 120 Randech, ale jen na dnešní noc. Byli jsme šťastní i za to a já jsem byl šíleně unavený a pořád mne hodně bolelo to ucho. Zašli jsme si na internet rezervovat hostel na poslední 3 noci. Na příští 2 noci bylo všude plno a tak jsme si zamluvili hostel v surfařském letovisku Muizenberg jižně od Kapského města. Na poslední noc jsme sehnali levnější hostel přímo v Kapském městě.

Odpoledne jsme se chtěli jít dívat na obří obrazovku ve městě na fotbal Brazílie - Holandsko, ale venku byla zima. Na fotbal jsme se tedy podívali na hostelu spolu s argentinskými fanoušky, kteří nakonec slavili prohru a vypadnutí Brazílie. Večer jsme v televizi sledovali "naše" čtvrtfinále Ghana - Uruguay a byl to jeden z nejdramatičtějších zápasů šampionátu, kdy nakonec po ruce a penaltách nesportovně postoupila Uruguay. A já napsal Radimovi SMS s popisem toho, co mi je, a s dotazem, zda to s tím uchem nemůže být něco vážného a já nemám běžet do nemocnice. Ucho mne totiž až do noci pořád bolelo. Šel jsem spát s teplotou 37.2, ale v noci se to zhoršilo a teplota vylezla na 38.3.

Ráno jsem se probudil propocený, dal si sprchu a vyrazili jsme na internet a hledat vlak do Muizenbergu. Vlak byl plný a místa k sezení v něm nebyla. Já jsem ale byl tak unaven, že jsem se složil na svůj batoh u dveří a celých 40 minut jízdy na něm seděl. Ucho mne pořád nepříjemně bolelo. Vystoupili jsme na zastávce pár metrů od moře a zadívali se na kvanta začínajících surfařů ve vlnách. Všichni na sobě měli neoprény. U moře byla cedule: "Teplota moře - 12 stupňů". Brrr! Náš hostel se nacházel pár metrů od moře i od zastávky. Podél silnice pak byly úhledné a udržované domky. Lidé tu kolem pozemků neměli ostnaté ani elektrické dráty. Kromě toho, jaká byla i na slunci zima, to tu vypadalo velmi příjemně a bezpečně. Podívali jsme se s Andreou na sebe. "Tady budeme moci vyjít ven bez obav i po setmění" zaradovali jsme se.

Ubytovali jsme se v hostelu a hned si sedli k televizi na fotbal. Německo porazilo Argentinu 4:0 a my jsme z toho byli paf. A protože jsme konečně byli v bezpečné čtvrti, zašli jsme si večer asi 200 metrů do potravin pro nějaké dobroty na poslední fotbal. Náš pokoj byl hned vedle železnice a tak jsme slyšeli (a na otřesech cítili) každý projíždějící vlak. Večer k nám na pokoj dorazili ještě 4 kluci z Rakouska a šli zcela netradičně v německých dresech slavit do baru vítězství nad Argentinou. Večer Španělsko se štěstím po 3 zajímavých penaltách vyřadilo Paraguay a my se chystali jít spát. Na zítřek jsme si totiž naplánovali výlet k Mysu dobré naděje.