(25.-26.6.2010)
Našli jsme veřejný telefon a zavolali na číslo rezervací společnosti SA Roadlink. Číslo naštěstí fungovalo, rezervace na něm skutečně dělali a tak se nám nakonec podařilo na dnešní večer rezervovat dvě místa v autobusu odjíždějícím ve 22:00. Chtěli jsme autobus jedoucí v 22:30, abychom do Durbanu nedorazili příliš brzy ráno, ale prý žádný takový nejede. Cena měla být stejných 195 Randů, takže to bylo OK. Vyzvednout lístky a zaplatit je jsme měli 2 hodiny před odjezdem autobusu na autobusovém nádraží Park Station. Zašli jsme si na pozdně odpolední oběd do našeho fast foodu Anam a už zdaleka tam na nás mávali. Dobře si mne pamatovali a hned gesty naznačovali, jak jsem si tam včera na pokladně naťukával obří objednávku. A smáli se. Podívali jsme se tam na první poločas nudného zápasu Brazílie - Portugalsko, o přestávce se přesunuli do našeho hostelu a dokoukali to tam. Po zápase jsme se teple oblékli, vypili horký čaj a byli připraveni vyrazit na autobusové nádraží.

Ale jak se tam dostat? Měli jsme na přesun necelé dvě hodiny. Už bylo po setmění a pochodovat nočním Johannesburgem se nám moc nechtělo. A brát si taxi s jejich nehoráznými sazbami už vůbec ne. Rozhodli jsme se vyzkoušet formu dopravy, kterou se tu dopravují místní nejnižší vrstvy - minibusy. Jsou to takové dodávky velikosti sanitek s asi tak 12 místy. Na hostelu jsme si ještě na nástěnce přečetli varování, že je tento druh dopravy nebezpečný, a jak snadno nás při tom mohou oloupit. Zeptali jsme se černocha v recepci, jak se máme minibusem dostat na Park Station.
- "To je snadné, kámo (It's easy, man)" povídal recepční. "Stoupneš si na kraj silnice před hostelem a jak uvidíš minibus, zvedneš ruku a budeš prsty ukazovat 1. Většina minibusů je 5, ale ty jedou jinam. Musíš počkat na 1 a nechat se odvézt na přestupní stanici. Tam pak chytneš další minibus na Park Station. Jízdné stojí 7.5 Randu a platí se přímo řidiči." Poděkovali jsme a vyrazili na cestu.

S batohy na zádech jsme přeběhli silnici rychle projíždějících automobilů, stoupli si na kraj a zvedli ruku se vztyčeným palcem. Kousek od nás si stoupl nějaký černoch a stará černoška. "Neviděli jste metrobus? Bojím se, že mi odjel" zeptala se nás anglicky. Udiveně jsme se na sebe s Andreou podívali, protože co víme, tady žádný metrobus nejezdí. Asi to má stařenka popletené. Projíždějící minibusy kolem nás upalovaly a naší ruky se vztyčeným palcem si nevšímaly. Asi to byly samé pětky. Osm hodin, do kdy jsme museli zaplatit jízdenky, se blížilo. Už máme jen hodinu a půl. Konečně! Jeden minibus na náš vztyčený prst zareagoval a zastavil u nás. Byl skoro plný, ale měl 2 volná místa. Pro mne s Andreou a naše 4 batohy to však dost nebylo.

Zeptal jsem se do okénka u řidiče, zda jedou na naši přestupní stanici. Dívali se na mne vyjeveně, jakoby mi vůbec nerozuměli. Zopakoval jsem otázku, ale reakce byla stejná. Do dveří mezitím vlezl pán čekající s námi, zavřel a auto odjelo. "Stejně bychom se tam nevešli" koukali jsme s Andreou zklamaně. "Ale ten řidič na nás koukal jako na zjevení. Kdo ví, zda tam vůbec minibusy jezdí." Zeptali jsme se stařenky čekající s námi, zda neví jak se dostaneme na Park Station. Řekla, že máme zastavit minibus číslo 5 a pak to dojít. To byl opak toho, co nám říkal černoch v recepci. A navíc čekala na metrobus, který tu nejezdí. Poděkovali jsme a mysleli si svoje. Už máme jen něco přes hodinu a další minibusy stále nestaví. A ty, co kolem projíždějí, jsou plné. A je zima. A na zádech máme těžké batohy, tedy alespoň já. Začali jsme s Andreou uvažovat o taxíku. Stejně nám nic jiného nezbude. Cítil jsem se nemocný. Hodně nemocný a moc unavený.

Stařenka zvedla ruku na přijíždějící minibus. Ten zpomalil a zastavil před námi. Byla v něm volná místa. "To je pro Vás chlapci" řekla stařenka, "to Vás doveze do centra k Park Station". Začali jsme se soukat dovnitř a nacpali se na dvě přední sedadla i se všemi batohy. Řidič houkl na stařenku, ať si taky nastoupí. Ta mu odpověděla něco, že nemá peníze, ale on na ni houkl, ať si stejně nastoupí. Stařenka poděkovala a nastoupila. Během několika dalších zastavení se dodávka zaplnila a pak jsme nabrali rychlost. Okolosedící černoši se na nás nedůvěřivě dívali, protože bělocha v tomto druhu dopravního prostředku zřejmě ještě neviděli. A ještě k tomu turistu. Povídali si o nás vespolek a smáli se. Nerozuměli jsme jim, protože mluvili nějakým domorodým jazykem. Zeptali jsme se, zda nám řeknou, kde máme vystoupit, abychom se dostali na Park Station. Naše stařenka překládala a řidič řekl, že nás tam z konečné zaveze. Trochu jsme se začali bát, že nakonec budeme platit jako v taxíku, a tak jsme se zeptali stařenky, kolik to asi tak bude stát. Zeptala se řidiče a ten řekl, ať se nebojíme, že to vyřešíme, až všichni vystoupí.

Toho jsme se právě báli. Řekli jsme, že nemáme moc peněz a potřebujeme vědět, zda na to máme. Řidič chvíli diskutoval se stařenkou a ta nám pak řekla, že máme zaplatit každý 7.50 Randu a ona nám sama ukáže, kde vystoupit a kterým směrem se vydat. S Andreou jsme se radovali. Tak se nám přece podařilo jet tou nejlokálnější dopravou a zalevno. Aspoň jedno vítězství! Už delší dobu jsme projížěli tmavými ulicemi černošských čtvrtí. Minibus zastavil na větší křižovatce plné jiných minibusů. Řidič na nás začal gestikulovat a my pochopili, že tady máme vystoupit. Rozhlédli jsme se kolem a vypadalo to na území gangů. Po okolí postávaly pochybné existence. Snažili jsme se pochopit, kterým směrem máme jít. Řidič nám to vysvětloval - dáte se tady rovně, pak jednou zabočíte doleva, pak doprava, zase doprava, obejdete nějaké domy, doleva a skoro tam budete. Aha. Okolí nás trochu děsilo. Běloch pochopitelně široko daleko žádný nebyl. Asi věděl, že na takováto místa běloši chodit nemají. Vystoupili jsme. Vypadali jsme bezradně.

Za námi vystoupila naše stařenka. "Pojďte za mnou" pravila. Nasadili jsme batohy a vyrazili za ní. Vyskočilo na nás několik černochů a začalo křičet a něco gestikulovat. Naše stařenka je ignorovala a šla dál. Udělali jsme to stejné. Procházeli jsme nějakým černošským tržištěm. Lidé tam seděli na zemi a udiveně na nás koukali. Přišli jsme k frekventované křižovatce. Nějaký chlápek postávající na ulici se rozběhl doprostřed křižovatky a nedbaje na vlastní ohrožení, shýbl se tam pro něco a doběhl zpátky na chodník. Koukal jsem, co to bylo, že tak riskoval. Snad mince? Ne. Byl to nedokouřený nedopalek cigarety, který někdo vyhodil z projídějícího auta a on si toho všiml. Strčil si ho do pusy a zapálil si. Sakra! Když skáče pro vajgla pod auta, co by asi udělal kvůli mému drahému foťáku? Anebo kvůli těm 500 dolarům, které mám u sebe? Další černoch na nás vyskočil. "Park station, park station!" křičel. Vyhnuli jsme se mu a šli dál za naší stařenkou. Vedla nás tmavými ulicemi stále dál a my se drželi vedle ní. Divní týpkové se na nás podezřele dívali, a něco si říkali. Zaslechl jsem jenom posměšné "Turísta". Tady asi turisty ještě neviděli. A po setmění rozhodně ne.

Ulice vypadaly nebezpečně, ale nikdo nás nepřepadl ani nezastavil. Měli jsme totiž našeho bodyguarda - naši stařenku. A ta stále rychlým krokem kráčela. Drželi jsme se vedle ní a povídali si s ní. Chodí prý uklízet do domácnosti nějakých bohatých jihoafričanů v bělošské čtvrti. Ale dnes se úklid protáhl a tak jí ujel metrobus. Šli jsme nekonečně dlouho (asi tak 20 minut), ulice byly stále temné a nechápavé pohledy místních nás stále doprovázely. Až jsme prošli nějakými točitými dveřmi a ocitli se ve velké poloprázdné hale. Osazenstvo bylo podobné tomu z temných ulic, ale bylo nám jasné, že tady se do nás nikdo nepustí. Tady jsme v bezpečí. Na druhé strany haly byly vchody z obrovského, bezpečně vypadajícího parkoviště. Tak z této strany sem vcházejí bílí. Ti černou částí Park Station neprocházejí. Loučili jsme se se stařenkou a ona nás poprosila, zda bychom jí mohli dát 7.50 Randu na minibus, když z něj vystoupila, aby nás sem dovedla. Dali jsme jí 20 Randů a děkovali jsme, že nás jako strážný anděl provedla peklem. "God bless you (Pánbůh Vám požehnej)" vděčně nám děkovala. Zeptali jsme se jí, jak se jmenuje. Jmenovala se Anna. God bless her! Pánbůh požehnej jí!

Přišli jsme k prodejnímu okénku SA Roadlink s tím, že jdeme zaplatit dva rezervované lístky do Durbanu, a podávali operátorce 400 Randů. Ta nás však překvapila tím, že jeden lístek nestojí 195, ale už 250 Randů. To se nám vůbec nelíbilo a připadalo nám, že chce trochu obrat dva turisty do své vlastní kapsy. Zaplatit jsme odmítli s tím, že jsme si tuto společnost vybrali kvůli ceně a tak se ještě porozhlédneme po levnější konkurenci. Pokrčila rameny a řekla, že naše rezervace propadá za 15 minut, tak ať si pospíšíme, protože bez té rezervace by naše lístky prodávala už za 300. Obešli jsme čtyři další společnosti, ale tři měly plno a jedna prodávala lístky za 330. Vrátili jsme se tedy k našemu okénku a znechuceně si koupili lístky za 250. V Johannesburgu už jsme nechtěli strávit ani den a procházet zpátky Park Station už vůbec ne.

Do odjezdu zbývaly dvě hodiny a my měli hlad. Nádražní halu bychom ovšem dobrovolně neopustili a tak jsme se dívali po fast foodech v ní. Nakonec jsme se usídlili v Chicken Lippen, kde prodávali kuřata podobající se KFC a byl odtud výhled na obří obrazovku v hale, kde právě začínal fotbal Španělsko - Chile. Večeři jsme si ale příliš neužili, protože:
1) jídla na obrázcích v menu vypadala asi 2x větší a šťavnatější, než jaká byla ve skutečnosti
2) fotbal na obrazovce byl přerušován reklamou - vždycky asi 5 minut fotbalu a pak 10 minut reklamy, takže jsme z něj neměli nic
3) během našeho posezení se u nás zastavilo asi tak 5 žebráků s nejrůznějšími story, proč bychom právě jim měli přispět.

Když zbývala asi půlhodina do odjezdu, šli jsme se ven postavit do fronty na náš autobus. Pěkně jsme si tam ve frontě popovídali s jedním vzdělaným černochem, který prý dlouhou dobu pracoval ve Francii. Povídal nám o Jižní Africe a nám naskakovala husí kůže. Říkal, jak nebezpečný je Johannesburg a zejména černošské čtvrti kolem autobusového nádraží. A jak se hlavně všude máme chovat jako místní. Aby nikdo nepoznal, že nejsme bílí Jihoafričané, že nevíme kudy někam jít. Když dáme najevo, že se tu nevyznáme, že jsme turisté, určitě si na nás někdo počká a oloupí nás. Andrea poznamenal, že to možná nebyl nejlepší nápad, jet do Durbanu bez rezervovaného hostelu a zkoušet najít nocleh naslepo.

Autobus přijel až ve 22:05 a fronta asi 50 černých Jihoafričanů před námi se začala cpát dovnitř. Spolu s tím vzdělaným černochem jsme čekali na konci fronty a modlili se, abychom nakonec neseděli vedle nějaké matky s plačícím dítětem. Když na nás přišla řada a steward se podíval na naše lístky, poslal nás zpátky do haly, protože napřed přece nastupují lidé z Pretorie, naše fronta je teprve v hale a tam nám musí nejprve orazítkovat lístek, Vzali jsme tedy batohy na záda a vraceli se do haly k okénku s razítky. Od něho se táhla dlouhá fronta dovnitř haly a jak stojící lidé, tak obsluhující personál nás vypoklonkovali až na konec této asi 50-člené fronty. Bylo už 22:20 a já začal mít strach, zda se vůbec do autobusu dostaneme. Náš vzdělaný přítel nás uklidnil: "Tato společnost je jedna jedna z nejshitovějších v Jižní Africe a vládne u nich pěkný zmatek. Ale nebojte se, nějak Vás tam dopraví. Zítra ráno v Durbanu určitě budete."

Posléze se do autobusu začali cpát i lidé z naší nové fronty a ač se to zdálo nemožné, došla nakonec řada i na nás. Autobus už praskal ve švech, když nám steward řekl: "Běžte nahoru a najděte si tam nějaká místa." Tahle věta mne velmi potěšila, protože jsem hlavně nechtěl skončit v přízemí tohoto patrového autobusu. Podle všeho tam totiž steward vytvořil ghetto matek s malými dětmi a pláč se už ozýval ven. Vyšli jsme s Andreou do prvního patra a zjistili jsme, že náš autobusový dopravce evidentně používá trik leteckých společností s prodáváním lístků nad kapacitu vozidla. V chodbičce totiž stálo už asi 10 lidí, kteří se rozčileně prodírali proti nám dolů s tím, že nahoře už není ani jedno místo. Steward začal celé procesí operativně přesměrovávat k matkám s dětmi dole. "Ne, jen tam ne!" pomyslel jsem si a nenápadně začal Andreu brzdit, aby nás ostatní mohli předběhnout. Nakonec jsme zůstali 4 - dvě přítulné a podnapilé černošky a já s Andreou. Vlezl jsem do části matek s dětmi a uviděl poslední volné místo na závěrečné pětici sedadel mezi dvěma černoškami nadlimitních rozměrů, které z tohoto místa ubíraly každá asi 40% místa.

- "Už tu žádná místa nejsou" cpal jsem se zpátky ke stewardovi, protože s Andreou cestujeme ve dvojici a rozdělovat se nebudeme.
- "Když nejsou, tak jeďte dalším autobusem, přijede za chvíli" pokrčil rameny steward. Ulehčeně jsem vydechl a vystrčil Andreu z autobusu. Honem jsme ještě naoko rozezleni donutili pracovníky společnosti vyndat naše batohy z nákladového prostoru autobusu, dveře se zavřely a autobus odjel. Naše čtveřice zůstala stát na ostrůvku. Ale to již přijížděl zcela prázdný patrový autobus, zřejmě ten, co měl odjíždět v 22:30 a kterým jsme chtěli jet původně. Měl být vyprodán, tak nám na něj nechtěli prodat lístky, ale to ať řeší s těmi, co budou nastupovat jako poslední. My jsme tu teď první. Nacpali jsme batohy k nákladu a vlezli do prázdného autobusu. Hezká černá stewardka se na nás usmívala. Vybrali jsme si místa, za kterými byly schody, a tak jsme je mohli mít stále sklopená. Výborně! Bylo už třičtvrtě na jedenáct a čím později odjedeme, tím později ráno přijedeme do Durbanu a nebudeme tam muset čekat na rozednění.

Lidé postupně zaplnili autobus a my si užívali naše místa. Kolem jedenácté přišla stewardka nahoru a oznámila, že se omlouvá, ale rozbil se jim kávovar na palubě, takže buďto nám udělají kávu tady ve stanici, čím se odjezd o další chvíli opozdí, anebo pojedeme hned a bez kávy. Několik velkých černochů se rozkřičelo, že už mají zpoždění několik hodin, tak ať na nic nečekáme a jedeme. Přišla se s úsměvem zeptat i mne a Andrei, co si přejeme my. Řekli jsme, že je nám to jedno. Odešla tedy dolů a za dalších 15 minut přinesla velký tác plný hrníčků s kávou, které začala postupně rozdávat. Další zdržení, no víc jsme si ani nemohli přát. Kolem půl dvanácté jsme se rozjeli. Krásně se vyspíme a v rozumnou ranní hodinu dorazíme do Durbanu, který snad bude lepší a hlavně teplejší, než Johannesburg. Dobrou noc!

"Ťuk ťuk ťuk, škrrr, prrrr, pfffff shsh shsh" ozvalo se hlasitě z reproduktorů v celém autobusu. Evidentně dole zkoušeli funkčnost reproduktorového systému a měli vše nastavené na maximum. V tom se kus před námi rozsvítila obrazovka a z reproduktorů začala naplno hrát úvodní melodie začínajícího filmu. Tak dobrou noc bohužel ne. Na vuvuzely jsem špunty do uší nepotřeboval, na toto je potřebovat budu! Naštěstí po chvíli stewardka neúnosnou hlasitost zjistila, seběhla dolů a film ztlumila na normál. S Andreou jsme si stejně každý něco četli. A nakonec se nám začala klížit víčka a pomalu jsme usínali... Dobrou noc.

"Ťuk ťuk ťuk, škrrr, prrrr, pfffff shsh shsh" ozvalo se hlasitě z reproduktorů a na obrazovce běžely závěrečné titulky filmu. Hlas naší krásné stewardky byl nezaměnitelný: "Ladies and Gentleman, please, from "ajdženik" purposes, put your shoes on. I repeat, put your shoes on from "ajdženik" purposes. (Dámy a pánové, z hygienických důvodů si prosím obujte své boty, opakuji, z hygienických důvodů si prosím obujte své boty.)" V tom se rozsvítila všechna světla v autobuse a následně zase všechna zhasla. Tak tedy snad už doopravdy - dobrou noc ...

"Ťuk ťuk ťuk, škrrr, prrrr, pfffff shsh shsh" ozvalo se hlasitě z reproduktorů. Autobus stál na odpočívadle a nedaleko bylo vidět znamení záchodků i nočního občerstvení. Hlas naší stewardky byl jedinečný: "Our bus will leave in 20 minutes. Important message! Ladies and Gentleman, there are 3 coaches of SA Roadlink here. Please, make sure that you do not enter a wrong coach. I repeat: please, make sure, that you do not enter a wrong coach. (Budeme odjíždět za 20 minut. Důležitá zpráva! Dámy a pánové, jsou zde 3 autobusy společnosti SA Roadlink. Ujistěte se prosím, že nenastoupíte do jiného autobusu. Opakuji: ujistěte se, že nenastoupíte do jiného autobusu." V autobuse se topilo a bylo v něm pěkně horko. A já se cítil pěkně nemocný. Ale máme ještě pár hodin spánku, tak konečně skutečně dobrou noc.