(24.-25.6.2010)
Po nepodařeném zápase jsme se vraceli na hostel. Mrzelo mne, že Itálie prohrála, ale měl jsem radost, že jsme se na ten zápas vůbec dostali. Že jsme byli na dalším nádherném stadionu v super atmosféře za krásného počasí, že v tomto zápase o hodně šlo, že jsme v tom byli v případě obou týmů emocionálně zaangažováni a nakonec i že byl ten zápas v posledních 15 minutách nádherná podívaná. Chtěli jsme si něco koupit na večeři a snídani a tak jsme se z metrobusu nechali vysadit u našeho nákupního centra The Mall a šli si do supermarketu Pick&Pay nakoupit. Jenže bylo skoro 19:00 a tady zavřeli už v 18:00. "Cože, takhle brzo? Jak tady lidi můžou žít, když si nemůžou nakoupit, kdy chtějí?"

Byli jsme otrávení a vraceli se na hostel. Tam nám dali klíče od pokoje a po žádné platbě se neptali. Řekli jsme si, že jim to počtvrté připomínat nebudeme a pokud po nás nebudou peníze chtít ani ráno, necháme to tak. Určitým způsobem mi to bylo nepříjemné, protože to mělo přídech krádeže. Ale platili jsme tu za dvě studené dormitory postele ve vlhkém mikropokojíčku stejnou cenu, za jakou jsme s Míšou v Hong Kongu měli přepychový pokoj v 70. patře luxusního pětihvězdičkového hotelu se snovým výhledem. Takže ta krádež je možná na druhé straně. Koukli jsme na poslední fotbal a Andrea šel spát. Já si ještě dlouho do noci u neobsazeného počítače zálohoval fotky z paměťových karet na pevný disk. Byla hrozná zima a docela mne začalo bolet v krku. To není moc dobré. Andrea dost kašle už několik dní.

Ráno po nás nikdo peníze nechtěl, tak jsme se checkoutovali a nechali si velké batohy v recepci. Zavtipkovali jsme si na téma sightseeingu po Johannesburgu (je možné v podstatě hlavně navštívit muzeum Apartheidu v Sowetu) a v klidu jsme vyrazili za namibijským vízem. V předchozích dnech jsem na internetu nalezl hrozivé informace o tom, že se na toto vízum čeká až 14 dnů a že k jeho získání člověk musí kromě pasu, fotek a peněz mít ještě předem zajištěno ubytování po celou dobu pobytu a hlavně letenku do a z Namibie. Lístek na autobus nestačí a i kdyby stačil, nemohli bychom si ho na konkrétní datum koupit, protože nevíme, kdy a zda víza získáme. A nově se prý vyžaduje i pozvání. Jediná výhoda byla, že Italové podle všeho vízum nepotřebují, takže všemi peripetiemi si projdu jen já. Ale i tak, pokud se na vízum skutečně čeká 14 dnů, vykašleme se na Namibii a pojedeme na sever rovnou přes africké východní pobřeží. Tam se víza dostávají přímo na hranicích.

Našli jsme na mapě čtvrť, ve které se podle lístečku z Johannesburg tourismu autorita vydávající víza nacházela. Zjistili jsme, že nejlepší trasa bude autobusy přes Sandton, kudy už jsme jeli při příjezdu z letiště. Stoupli jsme si tedy na ulici a když se blížil autobus S6, zamávali jsme na něj dopravní kartičkou. Zastavil nám a nechal nás nastoupit. Andrea měl na kartě nabito ještě 44 kreditů, protože nabíjel 50-Randovkou, já tam měl ještě 14, protože jsem nabíjel 20-Randovkou. Karty jsme přiložili na odečítací zařízení a nechali odečíst jízdné. Andreovi se kredity v pořádku odečetly, ale mně ne a signál upozornil, že má karta nemá dostatek kreditu. Podivil jsem se, protože na kartě přece mám 14 kreditů. Řidič odvětil, že jízdné je ale 20, takže tam dost nemám. Zkoušeli jsme zaplatit Andreovou kartou podruhé, ale automat to odmítl, protože ta karta už jednou platila. Řidič měl ale dobré srdce a tak mne nenutil vystoupit a nechal nás dojet do Sandtonu na konečnou. Tam jsme opět zkoušeli zaplatit Andreovou kartou a opět marně. Autobusák mne tedy poslal dolů k vlakům, kde jsem si měl kartu dobít. Sešli jsme dolů do fronty na dobití u pokladny, ale už se nám to moc nelíbilo. Jestli stojí jedna jízda autobusem 20 Randů (55 Kč), jsou tu autobusy šíleně drahé. Není divu, že jezdí úplně prázdné, a výjimečně v nich sedí tak jeden turista.

Pokud jsou ale tak drahé, je nesmysl, aby se mnou na výpravu za namíbijským vízem jezdil i Andrea, který je nepotřebuje. Lístek do Namibia tourismu bude stát 20, lístek zpátky do Sandtonu dalších 20 a následující lístek k The Mall zase 20. S ranním lístkem tak doprava vyjde na 80 Randů (asi 220 Kč) na osobu. No potěš pámbu, to už je snad lepší ten taxík. Dohodli jsme se tedy, že tam pojedu sám. Ještě před tím tam ale zatelefonujeme, abychom si potvrdili, že to tam skutečně je, a co mám mít sebou. Autobusovou kartu si dobiju až budu vědět, kolik na ní potřebuju. Našli jsme veřejný telefon na mince a šli volat na telefonní čísla z kartičky. Při vytáčení obou čísel jsme se po spolknutí mince od hezkého ženského hlasu dozvěděli, že čísla byla změněna a nová čísla nejsou k dispozici. Mají to tu pěkně zařízené. Ještě že jsem tam nejel. Kdo ví, jestli na té adrese vůbec něco je.

Měli jsme ještě čísla z internetu, přímo z jejich webových stránek. Jedno opět neexistovalo, druhé zvonilo. Zvedla to operátorka:
- "Dobrý den, dovolali jste se na High Commissioner Namíbie v Jižní Africe. Jak Vám mohu pomoci?"
- "Dobrý den, jsme turisté v Jižní Africe a chtěli jsme se zeptat, zda je možné v Johannesburgu požádat o namibijské vízum."
- "Zavolejte si na konzulát do hlavního města Pretorie, nadiktuju Vám číslo."
- "Já ale nechci do Pretorie, chtěl bych se dozvědět, zda je možné o vízum požádat zde v Johannesburgu."
- "Jaké jste národnosti?"
- "Jsme jeden z Itálie a jeden z České republiky."
- "Okamžik prosím ... Tak je to v pořádku, vízum nepotřebujete. Občané Itálie mohou Namíbii za účelem turismu navštívit bez víza. Nashledanou."
- "Počkejte, ale ten druhý je z České republiky a ta víza potřebuje! Tak nám řekněte, zda lze o vízum požádat zde v Johannesburgu."
- "Zavolejte si na velvyslanectví do Pretorie, tam Vám odpoví. Nadiktuju Vám číslo."
- "Mám si zavolat do Pretorie, abych se zeptal, zda je možné o vízum požádat v Johannesburgu?"
- "Ano. Chcete to číslo?"
- "Ne, děkuji, číslo na velvyslanectví do Pretorie máme z vašich stránek na internetu. Je to +27 11 702 9602?"
- "Ne, není. Pište si nové číslo."
Nadiktovala mi číslo a zavěsila. Měl jsem toho plný zuby. Adresy na internetu nají špatně, čísla na internetu mají špatně, dávají špatné kartičky a možná v Johannesburgu ani nefungují, i když to mají na stránkách uvedené. Ještě že jsem to tím autobusem nejel hledat.

Nachystal jsem tedy další mince a volal na právě obdržené číslo do Pretorie. Mince spadla dovnitř, hlas automatu mi přečetl, v jakou denní dobu mají úřední hodiny a položil telefon. Adrenalin mi zase začal stoupat. Nevolal jsem tam proto, abych se dozvěděl úřední hodiny, ale pro to, abych zjistil, zda můžu o vízum zažádat i v Johannesburgu a jak dlouho to bude trvat. Když jsem Andreovi rozčileně vylíčil obsah telefonní zprávy z automatu, upozornil mne, že je tam ten automat a zpráva o hodinách zřejmě proto, že právě teď mají v úředních hodinách polední pauzu. No jo. Sakra! Mohl jsem tedy znovu volat na Johannesburgské číslo, kde bych se zase nic nedozvěděl, anebo jsem mohl půl hodiny čekat na úřední hodiny v Pretorii. Nebo jsem mohl jet na Johannesburgskou adresu s rizikem, že tam buď vůbec nejsou, anebo nic nevyřídím a zaplatit za ten výlet 80 Randů. Asi přes Namibii nepojedeme.

Vybral jsem si čtvrtou možnost. V Psionu jsem měl vedle kontaktů v Johannesburgu a Pretorii zkopírované ještě telefonní číslo na Namibia Tourism do Kapského města. Zavolal jsem tam.
- "Dobrý den, Namibia Tourism. Jak Vám mohu pomoci?" zeptal se mne hlas tentokrát perfektní angličtinou.
- "Dobrý den, jsem turista v Jižní Africe a chtěl bych si zažádat o turistické vízum do Namíbie".
- "Ze které země jste?"
- "Z České republiky."
- "Ano, vízum potřebujete. Když sem k nám přijdete, můžeme to vyřídit. Kde teď právě jste?"
- "Jsme v Johannesburgu."
- "V tom případě se obraťte na velvyslanectví v Pretorii."
- "V Johannesburgu není možné o vízum zažádat? Na internetu jsme našli, že máte pobočku i zde."
- "Ne, v Johannesburgu o vízum zažádat nemůžete. Jen na velvyslanectví v Pretorii nebo u nás v Kapském městě."
- "A jak dlouho vyřízení víza trvá?"
- "V Pretorii 3 pracovní dny."
- "A u Vás?"
- "U nás to děláme na počkání."
- "Počkejte, to je úžasné! My chceme do Kapského města během týdne jet! Tak já se pak u Vás stavím a vyřídím si to tam! Co k tomu budu potřebovat?"
- "Platný pas a 390 Randů."
- "A co ještě? 2 fotky a tak ..." strachoval jsem se, že bude potřeba letenka, ubytování, pozvání ...
- "Nothing else, just passport, 390 Rands, and ... and yourself! (Nepotřebujete nic jiného. Jen Váš pas, 390 Randů a ... a sebe osobně."
- "No to je úžasné, děkuju moc, příští týden se tam zastavím! Nashledanou!"
Byl jsem nadšen, konečně jsem narazil na kvalifikovanou osobu, která znala odpovědi na otázky a byly to potěšující odpovědi. Takže do Namibie pojedeme!

Ale tady v Johannesburgu už si nic vyřizovat nebudu, nic se tu od nikoho nedozvím, adresy i telefony na internetu i kartičkách tu mají špatně a telefony taky. A navíc tu je ukrutná vlezlá zima, Andrea pořád kašle a mne od včerejška děsně bolí v krku, mám úplně plný nos a můj kašel se dá srovnávat s Andreovým. Naštěstí, protože si budu namibijské vízum vyřizovat až v Kapském městě, můžeme odsud vypadnout okamžitě a nemusíme tu strávit už ani den. Tak teď jen kam odsud pojedeme. Potřebovali jsme to vymyslet na internetu a rovnou si tam zarezervovat autobus. Tak jsme si skočili na ten děsně drahý internet (35 Randů za hodinu). Chtěli jsme během 15 až 30 minut najít potřebné informace a vypadnout ven, když je to tak drahé.

Byli jsme nachlazení a tak jsme chtěli jet k Indickému oceánu do Durbanu, který měl být tím nejteplejším místem v Jižní Africe, a to i v zimě. Potřebovali jsme si tam od zítřka zarezervovat hostel a na dnešní večer noční autobus, kterým se tam dostaneme. Jenže internet, ač velmi drahý, byl šíleně pomalý a zasekával se. Hledali jsme na několika internetových hostelových službách dormitory místa od zítřka, ale žádná volná nebyla. Myšlenku utéct před zimou do Durbanu mělo asi víc fanoušků a za 2 dny se tam zrovna hraje osmifinále Holandska proti Slovensku. Ale kam jet jinam, abychom se za týden mohli vrátit do Johannesburgu na čtvrtfinále, na které máme lístky? Mohli jsme jet do Kruger parku na safari. Našli jsme si nějaké ceny safari na pár dnů a okamžitě jsme tuto možnost zavrhli. Tak do toho Durbanu. Tam je ale přece plno. Hledali jsme jiná města na pobřeží s levnými a volnými hostely. A našli jsme! Santa Lucia měla zdá se levný a pěkný hostel s volnými místy od zítřka. Navíc byla uprostřed rezervace a volně tam žilo největší množství krokodýlů v Jižní Africe. Tam pojedeme, musíme jen najít jak. Našli jsme si instrukce jak se tam dostat a úsměv nám ztuhl na rtech - pojedete po dálnici X, na dvoustém kilometru odbočíte doprava a po 15 km dojedete tam a tam. Tam už odbočíte na Santu Luciu a po dalších 32 km jste u nás. Žádný autobus tam nejede a bez auta se tam nedostaneme. Takže jedině jet taxíkem desítky kilometrů a při cenách panujících během šampionátu by nás levný hostel s dopravou vyšel na podobnou cenu, jako luxusní hotel. Tudy cesta nevede.

Hledali jsme tedy další místa v hostelech na pobřeží. Ale internet byl pomalý a když jsem otevřel asi 10 oken s odkazy na hostely, přestal reagovat úplně. Po chvíli přestal fungovat i ostatním v internetové kavárně a tak bylo jasné, že chyba není na našem přijímači. Ale nemohli jsme nic dělat. Někteří lidé zaplatili a odešli. My jsme sem přišli před třičtvrtě hodinou a ještě jsme nevyřídili, co jsme sem přišli udělat. Co nevyřídili, my se k vyřízení ani nepřiblížili. Zůstali jsme tedy sedět a čekali, až zavolají opraváře, ten přijede, spojení opraví a internet se rozjede. Pociťovali jsme hroznou bezmoc. Po půl hodině čekání se zase internet rozběhl. Procházeli jsme další hostely na pobřeží a hledali kombinaci nízké ceny, volných míst a dosažitelnosti autobusy. Ale vypadalo to, že se do těch volných bez auta prostě dostat nedá. Když hostel nesplňoval některou s našich tří potřeb, zavřel jsem jeho okno. Když jsem zavřel poslední, nezůstalo otevřené nic. Sakra!

A co takhle do hor? Sice jsem byl pekelně nachlazený a na žádný treking jsem neměl ani pomyšlení, ale když jinde není místo ... Uprostřed cesty mezi Johannesburgem a Durbanem se nachází pro treking ideální pohoří Drakensberg. Mohli bychom tam jet, jeden až dva dny tam zůstat a pak pokračovat do Durbanu. Hledali jsme tedy hostely a lodge v Drakensbergu. Ale všechny byly plné! Hledali jsme nějaké levné v okolí a našli jsme celkem pěkně vypadající lodge ve městě Harris. Byla levná a v Harrisu stavěla většina dálkových linek do Durbanu. To je ono! Tam pojedeme! Pěkná, levná a dostupná. Připravili jsme se na rezervaci a zaplacení zálohy. Ještě jsme se chtěli ujistit, že je tam dobrý trekking po Drakensbergu. Najeli jsme si na stránky hostelu a hledali. A zjistili, že Drakensberg je odtamtud vzdálen 100 km. Tak co něco jiného v Harrisu? Našli jsme tamní hlavní pozoruhodnost, což bylo největší překladní místo pro kamióny v Jižní Africe. Hmm, tak do Harrisu ne.

Tak znovu. Kam pojedem? Pojedeme do Durbanu. Ale do jakého hostelu? Hledáme hostely. Žádný není volný. Hele tady, jeden je na zítra přece jen volný! Tak to honem rezervujem! Klik na hostel, klik na datum, klik na cenu. Aha, tak místa jsou jen na "4 Bed Female Dormitory (4-lůžková ubytovna pro ženy)". Myslíš, že nás tam vezmou? To by vlastně nemuselo být špatný, spát se dvěma holkama na čtyřlůžkovým pokoji ... No tak ne, nějakej jinej hostel. Ale jinej prázdnej není. Tak kam pojedem? Andrea navrhl, že pojedeme naslepo do Durbanu a budeme tam chodit od hostelu k hostelu a ptát se osobně, zda nemají místo. Tahle myšlenka se mi moc nelíbila, protože jen tak si chodit po jihoafrických městech prý není zrovna bezpečné, ale jiný nápad jsem neměl. A v nejhorším případě jsme měli nalezený hostel v Balitu - městě nedaleko od Durbanu, kam bychom ovšem museli nějak dojet asi tím taxíkem.

Otevřeli jsme si tedy stránky největších jihoafrických autobusových společností a začali hledat spojení na dnešní večer do Durbanu. Nejlevnější jízdenky měl SA Roadlink - za 195 Randů. Odjezd dnes večer z autobusového nádraží v 22:30 a příjezd zítra ráno v 6:30. Úplně parádní spojení, které nám vyhovovalo po všech tránkách. Takže teď tu rezervaci: Online Reservation - stisknout Select u našeho spoje - teď znovu Select. Objevilo se "Invalid Account". Asi nějaká chyba. Tak znovu v novém okně: najít autobusy - kliknout na vybrat - znovu vybrat - opět ta chyba. Sakra! Tak ještě jednou: hledej autobusy - vybrat - znovu vybrat - výborně, objevilo se "Continue"- stisk na continue. Coooo? Objevilo se spojení Port Elisabeth - Cape Town. To my ale nechceme!!! Tak znovu! Všechna okna zavřít a začít znovu: najít autobusy - vybrat - vybrat - pokračovat - výborně, u našeho autobusu se objevilo "rezervován". Ale co my teď s tím? Potřebujeme nějaký lístek nebo číslo rezervace a ono nic, už není co jiného zmáčknout! Sakra! Tak znovu! Zarezerovali jsme náš autobus ještě několikrát, pak jsme to zkusili i s předchozím autobusem ve 22:00, ale evidentně tam jeden krok chyběl, a to krok zaplacení lístků anebo sdělení čísla rezervace a instrukcí k zaplacení. Aplikace evidentně nefungovala.

Co se dá dělat, tak pojedeme jinou společností. Tady - v Intercape mají lístek za 230 Randů na dnešní večer o půl deváté. Andrea si nachystal kreditní kartu a šli jsme rezervovat. Takže místo odjezdu - Johannesburg, čas - 20:30, sakra, ale to přijede do Durbanu ve 3:10. Co bychom tam takhle ráno dělali? Tak ne, zkusíme jiný čas. Super, mají autobus ve 22:00, který tam přijede až ráno. Jenže lístek je za 330 :-( A 195 a 330 Randů, to už je rozdíl. Pro nás pořádný. Greyhound jede taky za 300. A vlaky jedou až v neděli. Musíme jet tím nejlevnějším, SA Roadlink, snad se ta jejich aplikace umoudřila. Tak zkoušíme znovu rezervaci a znovu bez úspěchu. Bereme si na ně telefonní číslo ze stránek a odcházíme. Přišli jsme sem na drahý internet před několika hodinami a chtěli jsme si během 15 až 30 minut jen udělat rezervace hostelu a autobusu. Teď odcházíme po 2,5 hodinách, platíme 70 Randů (200 Kč) a nemáme vyřízeno nic, vůbec nic! A celou dobu u internetu jsme byli hrozně stresovaní, protože je tak drahý.

Najednou to na nás padlo. Začali jsme Johannesburg upřímně nesnášet. A došlo nám i proč. Není tu svoboda. Pro nás. Uvědomili jsme si, že jsou pro nás při cestování důležité dvě svobody - svoboda pohybu a svoboda získávání informací. Tady nemáme ani jednu. Svoboda pohybu pro nás znamená, že se v daném městě můžeme rozumně pohybovat - pěšky nebo hromadnou dopravou, případně levnou individuální dopravou. To tady nejde. Město je velké a pěšky tu člověk nikam nedojde. A navíc to má být velmi nebezpečné. Hromadná doprava je omezená na několik autobusů v centru a je předražená. Proto tu autobusy jezdí prázdné. Co se týká individuální dopravy, žádní levní rikšové tu nejsou a všude jezdí jen ultradrazí taxikáři, okrádající návštěvníky šampionátu asi jako taxikáři v Praze.

No a svoboda získávání informací pro nás znamená dostupný internet (levný a rozšířený) a dostupné informace na něm. Internet za 35 Randů za hodinu nebo 20 Randů za půl hodiny je druhý nejdražší internet, na který jsme ve světě narazili, v těsném závěsu za satelitními internety vysoko v Himalájích. Jediná kavárna v okolí je ta drahá v shopping centru a ten starý předpotopní počítač v hostelu je ještě dražší. Tomu říkám rejžování peněz. No a co se týká informací na internetu - většina kontaktů týkajících se získávání víza do Namíbie v Jižní Africe byla neplatná, informace o tom, jak se dostat k hostelům na pobřeží a v horách bez vlastního auta chybí a aplikace na rezervaci jízdenek na autobus nefungují. Když k tomu připočtu ještě časté výpadky internetu a problémy s otevíráním mnohých českých stránek, nestojí to za nic.

A navíc byla v Johannesburgu hrozná zima a oba dva s Andreou jsme se tu pořádně nachladili (a to jsem ještě netušil, že z toho dostanu zánět dutin a budu muset podruhé od začátku cesty brát antibiotika). Hrozné město!