(23.-24.6.2010)
V našem drahém a studeném hostelu na Jan Smuts avenue byla dobrá jen pěkná LCD televize ve společenské místnosti. Byl tu i počítač s připojením na internet s malým CRT monitorem. Spojení ale nebylo zadarmo - musela se koupit nějaká nabíjecí karta a internet s ní pak stál nekřesťanských 20 Randů (55 Kč) za půl hodiny. Raději jsme se šli poohlédnout po okolí. Asi 15 minut chůze od hostelu je nákupní centrum The Mall. Koupili jsme si tam v místním fast foodu takový kuřecí twister, v supermarketu ovoce a něco na večeři a spěchali jsme zpátky do hostelu na fotbal. Hrála totiž Bafana Bafana - národní mužstvo Jižní Afriky své závěrečné utkání proti Francii. Po ulicích běhali lidé pomalovaní nebo aspoň oblečení v barvách Jižní Afriky, auta s vlajkami troubila na počkání a vuvuzely všude kolem taky. Procházeli jsme kolem místního kostela a i ten byl ověšen vlajkami podporujícími Bafanu Bafanu. Tak uvidíme, jestli se tu dostatečně modlili.

V hostelu už bylo u televize narváno, tak jsme si přitáhli nějaké židličky aspoň do třetí řady. Utkání začalo a vuvuzely v místnosti spustily. Atmosféra byla výborná. Nebýt jednoho hlasitě povzbuzujícího bílého jihoafričana, který po každé přihrávce vítězoslavně křičel "yeeeaah!", jakoby právě celé mistrovství vyhráli. To už radši ty vuvuzely. Jižní Afrika se snažila, Francie nehrála nic a tak byla Bafana Bafana za stavu 2:0 už jen dva góly od postupu. Ale Francie nakonec snížila na 2:1 a tak z postupu nebylo nic. Domácí to ale rychle rozchodili a zaměřili se na podporu ostatních afrických týmů. Takže jsme s nimi večer fandili Nigérii, bohužel zase neúspěšně. O zábavu se nám tak staral aspoň 50-letý německý fanoušek, který nám vykládal svoje (podle něj zábavné) historky ze života a u toho se posilňoval rumem. Na večerní utkání s Argentinou se přišla podívat i sympatická Brazilka, bohužel po dvou nocích v tomto ledovém hostelu silně nachlazená. Němec ji nějak přesvědčil, že je doktor, a naordinoval jí asi 3 deci rumu s trochou citronu. Brazilka se po něm kromě pokračujícího kašle začala i intenzivně usmívat. Zachovala si ale dostatek soudnosti na to, aby na Němcovu stále se opakující otázku "What is your room number (Jaké máš číslo pokoje)?" odpovídala oblíbenou odpovědí nerodilých mluvčí: "Yes!" Němec se začal rozčilovat, vylívat pivo na stůl a požadovat trochu respektu. Poté se zvedl a zamířil na záchod, ale při zatáčení narazil do velkého plakátu Afriky a za rohem sebou švihl na zem. Aspoň něco nás všechny pobavilo, když dnes žádný africký tým nepostoupil.

Na našem vlhkém a ledovém pokoji nám ubytovali ještě jednoho fajn kluka z Chile a čtvrtou postel nechali volnou. Večer jsme se v mrazivém pokoji nasoukali do našich himalájských spacáků a za Andreova kašlání si popřáli dobrou noc. Ráno jsme se probudili, dali se do pořádku a zašli do recepce zaplatit zítřejší noc, protože jsme si spočítali, že ještě jedna noc v JoBurgu bude potřeba. Řekli nám ale, že tu teď nemají pokladnu, a že máme zaplatit až večer. Vyrazili jsme tedy na prohlídku Johannesburgu. Po mrazivé noci jsme se chtěli zahřát a na sluníčku bylo krásně teplo. Sedli jsme si na ulici na lavičku a pozorovali okolí. Přisedl si k nám starší černoch a dal se s námi do řeči. Povídal, že za Apartheidu nikdy neměl hlad, zatímco teď v demokracii občas hlad má. Není prý dostatek pracovních míst a tak si lidé nemohou vydělat. Zajímavé.

Slyšel jsem, jak bylo Zimbabwe sýpkou Afriky a živilo všechny sousední země obilím. Pak černošská vláda zabavila všechnu půdu bílých farmářů a darovala ji domorodcům. Ti obilí snědli, nezaseli a farmy zůstaly opuštěné. A Zimbabwe přestalo být sýpkou Afriky. Ale dost rasistických řečí, za ty dva dny jsme viděli tolik nádherných černošek, že jsme začali slintat. Teda Andrea ne, prý se mu černošky nelíbí. Takže jsem slintal jen já. Samé Hale Berryové, mňááám! Došli jsme do našeho oblíbeného nákupního centra The Mall a dali si v KFC Twister. Našli jsme jedinou internetovou kavárnu stojící 35 Randů (100 Kč) za hodinu a chvíli tam hledali podmínky zažádání o namibijské vízum. A měli jsme štěstí - Namibijské turistické centrum se nacházelo přímo na naší ulici nedaleko našeho hostelu. Opsali jsme si ještě telefonní číslo a spěchali zpátky do hostelu na fotbal.

Na hostelu jsme se podívali na fotbal Anglie-Slovinsko a s několika Angličany, Němci, Američankou a Brazilcem jsme vyrazili na večerní fotbal Německo-Ghana. Na poslední chvíli jsme si na jedné křižovatce zastavili projíždějící patrový Metrobus a nakonec se včas dostali na stadion Soccer City. Stadion pro 90 tisíc diváků byl úžasný a vypadal jako obrovské zářící UFO. Režisér Districtu 9 se jím určitě nechal inspirovat. Vylezli jsme několik pater až na naše nejvýše položená místa 3. kategorie za 80 USD. Čekali jsme, že z takové výšky nic neuvidíme, ale vidět bylo úžasně. Neskutečné, nádherné. Spousty pomalovaných fanoušků, kolem dokola vuvuzely, nádherná atmosféra. Měl jsem na sobě všechno to, co na nejvyšších vrcholcích v Himalájích - merinové spodky, teplé softshellové kalhoty, nejtlustší vlněné ponožky, krátké merinové tričko, dlouhé merinové tričko, Polartecovou mikinu, softshellovou bundu a mou vrchní bundu. A bylo to tak akorát. Kdo měl míň, musela mu být pěkná zima. Zvlášť ti fanoušci, co na letiště přijeli v kraťasech - jedou přece do Afriky!

Ghana byla lepší, ale neproměnila šance a tak prohrála 1:0. A na konci utkání si nesportovně ale takticky udržela těsnou prohru, která jí zajistila postup a zároveň vyhnutí se Anglii. A vuvuzely nakonec taky nebyly tak hrozné, jak nás strašili v médiích. Špunty do uší nás použít ani nenapadlo. Vrátili jsme se přeplněným metrem a Metrobusem do naší čtvrti, opustili Němce mířící oslavovat někam do barů a vrátili se do hostelu. Zítra se měl hrát rozhodující zápas Itálie-Slovensko a tak jsme se chtěli trochu vyspat. Lístky jsme sice neměli, ale hrálo se tady v Johannesburgu a tak jsme se tam zítra mohli vydat. Pokud je před stadionem seženeme, bude to super. Pokud ne, zkusíme zajít do nějakého blízkého Fan Centra, kde se zápasy promítají na obří obrazovku. Takže v Johannesburgu zůstaneme určitě i zítra po zápase. Chtěli jsme tedy zaplatit tu další noc, ale v recepci nám řekli, že máme zaplatit až ráno, a tak jsme šli spát.

Ráno nás probudil řev černošek. Dveře našeho pokoje byly asi o 10 cm kratší, než dveřní futra, a tak bylo vše z chodby slyšet, jakoby se to ozývalo vedle vás. Slečny na chodbě zřejmě pořádaly soutěž, která z nich nejvíc překřičí tu druhou, a měly strašně pronikavé ječivé hlasy. Horší než vuvuzely. A aby to nebylo málo, pustily si k tomu naplno rádio. Asi se zbláznily. V několika pokojích kolem chodby spí platící hosté. Sice platí jen dormitory, ale i tak to je přes 30 dolarů na osobu. Chvíli před tím jekotem jsem se díval na hodinky a bylo 5 ráno. Teď už kolem nikdo nespí. Určitě se zbláznily. Rozzuřeně jsem vylezl ze spacáku, rozrazil dveře a uviděl před nimi stát smeták a kýbl s vodou. Obojí jsem popadl a bosý vynesl z domu mezi stromky, kde jsem vodu vychrstl na trávu a smeták i s kýblem hodil za strom. Vrátil jsem se dovnitř a otočil se na nechápající černošky. Byly to kočky a to mne trochu zklidnilo.
- "What happened (Co se stalo)?" zeptal jsem se té první krásně mrkající.
- "We came to clean the toilets (Přišly jsme umýt záchody)" odpověděla mi překvapeně.
- "But people around here are sleeping (Ale tady lidé spí)!" řekl jsem a hned se opravil: "But no, nobody sleeps here anymore because of you (Ale teď už ne, nikdo tu už nespí kvůli vám)!" Podíval jsem se na hodinky a chtěl se zeptat, jak můžou tak křičet v 5 ráno, ale bylo půl osmé. Zřejmě jsem ještě chvíli spal. Ale i tak, realizovat umytí 2 záchodů tak, že v půl osmé ráno přijdou 3 černošky na chodbu, pustí si rádio a 10 minut se překřikují a smějí se přece jen nehodí.
- "Oh, oh, oh ..." smutně se dívaly a přestaly s tím kraválem. Vrátil jsem se do postele spát a ony se asi vydaly hledat smeták s kýblem. Ale už jsem neusnul. S Andreou jsme se později nasnídali a chtěli zaplatit následující noc v recepci, ale řekli nám, že to máme zaplatit až odpoledne. Upozornili jsme je, že tu odpoledne nebudeme a že nás nenechali zaplatit už třikrát, ale prý to nevadí a zaplatit máme až večer.

Zavolali jsme tedy na včera na internetu zjištěné číslo Namibia tourismu, abychom se zeptali, co vše si máme k žádosti o vízum přinést. Telefon nám však oznámil, že číslo bylo změněno, a nové číslo není k dispozici. Mají v tom bordel. Ale jejich adresa byla nedaleko našeho hostelu a tak jsme si tam zašli. V areálu žádný Namibia tourism nebyl, ale byla tam velká kancelář Johannesburg tourismu s několika znuděnými černými pracovnicemi. Žádnou radost z toho, že jim tam přišel potenciální klient, neprojevovaly. Když jsme vyslovili svoje přání najít Namibia tourism, oznámily nám, že se přestěhoval a podaly nám kartičku s novou adresou a telefonními čísly. Poděkovali jsme a chtěli odejít, ale zastavily nás a podaly nám návštěvní knihu, kam jsme se měli zapsat. Bylo tam před námi zapsáno už několik turistů, v průměru tak jeden denně, a děkovali tam za ochotné poskytnutí informací. Tak takhle se tu musí vykazovat činnost. Zapsali jsme se a odešli nám dobře známou trasou na oběd do The Mall.

Chtěli jsme si dát v našem oblíbeném fast foodu Anam ten výborný kuřecí wrap, co včera. Vešli jsme dovnitř a hledali na nápisech nad pokladním pultem svoje zvolené jídlo. Ale nebylo tam, bylo tam jen několik reklam na nejčastější kombinace. Ty jsme ale nechtěli, chtěli jsme náš kuřecí twister.
- "Do you have menu (Máte tu menu)?" zeptali jsme se znuděně se tvářící černošky za pokladnou na menu, které nám ukazovai včera. Otráveně ukázala na nápisy nad sebou. Ty jsme si už prohlédli a naše jídlo na nich nebylo. "Náš zákazník, náš pán" připomněl jsem si oblíbené heslo a adrenalin mi začal stoupat. Chtěli jsme naštvaně odejít, ale měli jsme už docela hlad a včera to bylo fakt hrozně dobré. Zklamaně jsme se dívali na nápisy nahoře a ubezpečovali se, že na nich naše kuře opravdu není. Pokladní pochopila, že si teď nic objednat neplánujeme, a otráveně odešla od pokladny někam dozadu. A to bylo něco pro mne. Přišel jsem k pokladně a z druhé strany na ní hledal různé nápisy. "Chicken Wrap, tady to je" mumlal jsem si pro sebe a stiskl tlačítko na pokladně. Na displeji se objevila cena. "Ale chceme to v kombinaci s hranolkami a nápojem. Kde je tu kombo?" hledal jsem dál a mačkal další tlačítka. Našel jsem samostatné brambůrky ve 3 variantách a nekuřecí varianty, ale kombo se mi najít nedařilo. V tom se vrátila černoška zezadu a koukala, co tam vyvádím.
- "Do you have Chicken Wrap combo (Máte menu s kuřecím twisterem)?" zeptal jsem se. Odpověděla, že ano, a ukázala, kolik to stojí. Vidíš holka, kdybys nám to řekla rovnou a neukazovala na nabídku nahoře, na které to vůbec není, mohli jsme už být hotoví. "We want it twice - two Chicken Wrap combos, please" řekl jsem jí naši objednávku. Několikrát se zeptala, zda to opravdu chceme. Potvrdili jsme že ano a ona zmáčkla OK. Na displeji se objevila cena 332 Randů (asi tisíc Kč). Do objednávky totiž započítala všechno, co jsem do pokladny naťukal při hledání našeho jídla. "To my ale platit nebudeme holčičko" usmál jsem se na ní a podával jí 110 Randů za dva Twistery s hranolkama. Chvilku se rozčilovala, ale pak si peníze vzala a my dostali naše pochutnání. Kdyby byla hned na začátku ochotná, nemusela teď mít problémy.

Po obědě jsme se vydali hledat spojení na stadion. Zavolal mi brácha, že se stal bakalářem a že má nějakou fajn přítelkyni, tak jsem měl radost. Zeptali jsme se policisty, odkud jezdí Metrobus, a on nás poslal směrem z kopce dolů. Chodili jsme asi 20 minut po okolí a marně hledali Metrobus, tak jsme se vydali zpátky na kopec. Tam nás jiný policista poslal na druhou stranu. Blížila se druhá hodina odpolední a zápas začínal za 2 hodiny. Konečně jsme narazili na Metrobus, koupili si zpáteční dopravu na stadion a posadili se. Doprava stála 50 Randů (asi 140 Kč) - 20 za Metrobus na přestupní stanici Westgate, 10 za dopravu stadionovými autobusy z Westgate na stadion a zpátky a 20 za Metrobus zpátky do města. Autobus se pomalu začal plnit. Komě nás tam byl ještě jeden Ital a několik Afričanů v italském dresu a nastupovala skupina Němců. Nejdřív se chvíli hádali s řidičem o ceně, pak si koupili lístky za 50 a smáli se tomu směšnému "africkému primitivnímu stanovování ceny" - jednosměrná jízdenka prý stojí 20 a zpáteční 50, kdo to kdy viděl? Asi by potřebovali návod s vysvětlivkami. A taky upozornění, že se kočka nesuší v mikrovlnce.

Bylo už půl třetí, autobus byl stále poloprázdný a nijak se nechystal odjet. Cesta na stadion trvá přes hodinu a tak jsme začali být nervózní. Chtěli jsme být před stadionem aspoň hodinu před utkáním, abychom se mohli pokusit sehnat lístky. Na našem hostelu někdo prodával 2 lístky 2. kategorie s 20% slevou za 120 USD, ale nepovedlo se mi ukecat Andreu, abychom si je koupili. Vlastně ani moc netoužil tento zápas vidět, protože postup byl pro Italy povinností. Když vyhrají, nebude se radovat a stále bude zklamaný z remíz s Paraguayí a Novým Zélandem. A když prohrají, nechce ho vidět tím spíš. Takže byl úspěch, že jsme sem vůbec šli. Chtěli jsme si koupit lístky nejnižší (třetí) kategorie za původní cenu 80 USD (550 Randů). Koho by zajímal zápas Itálie se Slovenskem? Italů je prý v Jižní Africe málo a Slováků přijelo ještě míň. Určitě narazíme na spoustu překupníků zklamaných z nezájmu fanoušků a šťastných, že si vůbec někdo lístek koupí.

Ale Metrobus stále neodjížděl, přestože už byl docela plný. Fanoušci začínali být nervózní, přestože všichni měli lístky. Teda všichni kromě jednoho Švýcara, který ale na celé kolo povídal, jaký je borec. Zatím viděl všechny zápasy, na které chtěl jít. Třeba včera večer na zápas Německo-Ghana lístek neměl, před stadionem někomu nabídl 200 USD a lístek měl hned. Takový to je borec! A lístek prý sežene i teď. "Vy máte lístky?" zeptal se dvou mládenců před sebou. "Za kolik mi jeden prodáte? Řekněte si cenu." Mládenci se zdráhali vyslovit jakoukoliv cifru a na zápas chtěli jí také. "Tady máte 250 dolarů za jeden lístek. Berete to?" 250 za lístek, který stál 80, se jim zdálo dobré a tak se Švýcar mohl chlubit svým vyjednávačským uměním. Jediní, kdo tedy posléze neměl lístky, jsme byli my.

Za 10 minut tři se autobus konečně rozjel. Byl plný fanoušků různých týmů, zejména Němců, kteří byli včera na zápase s Ghanou a dnes chtěli vidět další fotbal. Náš předpoklad, že o tento zápas nebude mít nikdo zájem, přestával vypadat realisticky. Vystoupili jsme u stadionu 15 minut před zápasem a v čele početné skupiny fanoušků jsme kráčeli k branám. Při tom jsme se intenzivně dívali po překupnících, kteří by se chtěli zbavit lístků pod cenou. Ale nikde na nás nikdo nevyskočil a lístky nenabízel. Všude bylo jen plno policistů, kontrolujících, že tu nikdo neprodává lístky. Před branou s pořadateli kontrolujícími lístky jsme se museli otočit a pomalu kráčet zpátky. Cestou jsme se začali sami vyptávat stojících afričanů na "tickets". Ale odpovědí nám bylo buď jen vrtění hlavy, nebo vystřelená astronomická částka. Několik místních nám ještě nabídlo lístky kategorie 4, která byla určena jen pro místní a nás by na ně dovnitř v žádném případě nepustili.

Bylo za 5 minut 4 a my se začali smiřovat s tím, že zápas neuvidíme. Nezbylo nám, než se pokusit v blízkém okolí najít nějaký sportbar, kde zápas uvidíme aspoň v televizi. Obcházeli jsme stadion z druhé strany a došli až k dalšímu vchodu, zřejmě hlavnímu. Všude bylo plno stánků s klobásami a kuřaty. Sem jsme měli jít, tady bude určitě plno překupníků. Ale mýlili jsme se. Překupníků tam bylo jen několik a právě za asistence policie nastupovali do zamřížovaného vozidla. Hustota policejních vozů zde nám nedávala žádnou šanci shánět se po lístcích. Bylo 5 minut po začátku zápasu a my to definitivně vzdali. Vyrazili jsme tedy sousední ulicí a hledali restaraci s televizí. Narazili jsme jen na jednu, ale byl to spíš malý sál s dřevěnými lavicemi a asi 50 černochy, kteří se tvářili, že bělocha zde viděli jen skrze mušku svého revolveru. A před sebou měli jednu televizku s úhlopříčkou asi 37 cm. Rychle jsme to zavrhli a začali se shánět po nějaké turistické restauraci s velkou televizí a bezpečným osazenstvem. Marně. Došli jsme na konec ulice, kde to teprve vypadalo, že tam začíná skutečné ghetto. Bylo 16:10 a my se začali vracet ulicí zpět.
- "Přece nemůžeme do toho zabijáckého doupěte s televizkou!" povídám Andreovi.
- "No já tam taky nechci!" povídá Andrea.
- "Ale jestli chceme vidět zápas, budeme tam muset. Nic jiného v okolí zřejmě není" pokračoval jsem a dodal: "Přežili jsme přece Quettu!"

Blížili jsme se k otevřeným dveřím do sálu a zůstali v nich stát. Zvedly se na nás desítky očí a koukaly pohledem říkajícím: "Hele, jde nám sem nějaký jídlo!" Naposledy jsme se podívali zpátky na ulici. Procházeli tam zrovna dva slušně oblečení černí pánové.
- "Lístky?" zkusil jsem výstřel poslední naděje.
- "Chcete lístky?" odvětil pán.
- "Ano chceme, dva."
- "Já mám dva lístky."
- "Ale my chceme levné lístky třetí kategorie."
- "Ale já mám lístky třetí kategorie" řekl pán a vyndal dva lístky. Zkontroloval jsem je a byly v pořádku.
- "Za kolik byste je prodal?" zeptal jsem se.
- "Nové stály 550 Randů, zápas už 15 minut běží - tak za 1000 Randů vám je dám oba."
- "Bereme." Odpočítali jsme peníze, převzali lístky a rozběhli jsme se na stadion. Proběhli jsme osobní kontrolou, oběhli stadion a po spirálové cestě utíkali nahoru do hlediště na naše místa.

Nedoběhli jsme včas - zrovna když jsme se blížili k našim dveřím na tribunu, Slovensko dalo gól. Uviděli jsme ho jen na velkých tabulích ze záznamu. Posadili jsme se na sedadla a měli úžasný výhled na stadion. Sledovali jsme ale útočnou hru Slováků a zmar Italů. Andreovi jeho v Číně koupené modré tričko italského národního týmu pořádně ztěžklo. A ke konci druhého poločasu to už bylo 2:0. Až pak se Squaddra Azzurra nadechla k náporu a postarala se o zdramatizování zápasu a jednu z nejhezčích koncovek na dosavadním mistrovství. Když Slovensko zvýšilo na 3:1, sundal si Andrea národní tričko a schoval ho do tašky. Italové ještě snížili na 3:2 a přes slovenské zdržování a simulování v posledních minutách sahali po remíze. Ta by poslala domů Slováky a Italové by slavili postup. Ale nestalo se a tak Slovensko slavilo postup a Italové mohli jet domů. Zklamání na tribunách bylo obrovské a ostatní fanouškové Italům vyjadřovali sousrast. Jen Němci parchanti slavili, že Italové prohráli. Šel jsem poblahopřát nedaleko stojícímu slovenskému páru, který celý zápas neúnavně mával slovenskou vlajkou. Žijí prý už dlouho v Jižní Africe, ale tohle si nemohli nechat ujít.

Vyšli jsme mlčíc ze stadionu a koupili si klobásky k večeři.
- "Ale vypadli jste se ctí" chtěl jsem Andreu potěšit. "Kdyby rozhodčí neodpískal ten sporný ofsajd, Slováci by byli venku a postoupili byste vy. Za ten závěr zápasu se nemusíte stydět."
- "Co? Jakého zápasu?" divil se Andrea.
- "No fotbalového zápasu, toho na kterém jsme teď byli!"
- "Fotbal? Takový sport neznám" povídá Andrea, "není to ta hra, jak tam 22 rozmazlených zženštilých hochů pobíhá za míčem? Tak ten vůbec nesleduju. Ragby, to je jediná smysluplná hra pro muže!"

Bylo 24.6.2010 večer. V Jižní Africe se hraje i ragby: Sunday 27th June 2010 - Rugby: South Africa 55-11 Italy
http://www.espnstar.com/other-sports/news/detail/item459356/Rugby:-South...
S takovouhle nám brzy zůstane akorát náš oblíbený televizní sport curling.