(22.6.2010)
Letadlo začalo klesat a automatické zařízení vypnulo bollywoodský film, na který jsem se díval. Viděl jsem ho už dvakrát v Indii, ale tam byl v Hindštině bez titulků, tak jsem si teď s titulky ujasňoval, o čem vlastně byl. Poté, co jsme si s Andreou na Bajkalu a s Míšou v Tallinnu oblíbili bollywoodské 3 Idioty, mne jejich filmy nějak lákají. Na monitoru přede mnou se místo něj objevil pohled z kokpitu letadla dopředu na blížící se přistávací dráhu. Pilot ohlásil několik minut do přistání a teplotu na letišti 12 stupňů. Brrrr. No jo, je tu zima. Před odletem do Afriky jsme s Andreou diskutovali, co si sebou dál vzít a co ne, abychom měli lehčí batohy. Andrea si chtěl do Prahy poslat mikinu, ale nakonec si ji vzal sebou. A dobře udělal.

Vyšli jsme do velké haly na letišti a koukali na ten ruch. Bylo ráno kolem 8 a před námi měl být dlouhý den. V plánu jsme měli dostat se nějak levně do centra města, najít náš hostel, který po online zaplacení dvou nocí už nijak nereagoval na naše maily, pokusit se v něm ubytovat, pak se nějak dopravit do prodejního místa FIFA ve městě a vyzvednout tam 4 lístky na 2 zápasy, které jsme měli - zítřejší Německo - Ghana a pak čtvrtfinále v Johannesburgu. Kromě všudypřítomných taxikářů nás zastavil i nějaký zřízenec šampionátu a poslal nás do druhého patra, kde je prý možné vyzvednout si lístky. Moment pravdy je blíž, než jsem si myslel. Podle pravidel FIFA se máme při vyzvednutí lístků prokázat následujícími 3 dokumenty:
1. kreditní kartou, kterou jsme lístky zaplatili
2. certifikátem FIFA, který byl zaslán na naši domácí adresu několik dní před začátkem šampionátu, potvrzujícím přidělení lístků
3. cestovním pasem, na který proběhla objednávka lístků

Kreditní kartu žádnou nemám, protože mne mBank vyhodnotila jako nedostatečně bonitního, takže jsem to kreditkou ani nemohl zaplatit. Když jsem na konci období splatnosti zjistil, že žádnou z mých normálních karet lístky nelze zaplatit, musel jsem uskutečnit expresní bankovní převod do nějaké španělské banky, takže peníze dostali zaručeně až po termínu. Nejspíš také proto viselo na mém osobním FIFA účtu půl roku po zaplacení upozornění "Pending to Pay". Doklad o provedení této transakce, který je nutné mít v případě platby jinak než kreditní kartou, jsem samozřejmě také neměl. Certifikát FIFA potvrzující přidělení lístků se nejspíš nachází v nějakém balíčku obdržené pošty, který na mne čeká na mé domácí adrese. Takže se ničím takovým prokázat nemůžu. Pokud někomu certifikát nedošel včas, měl by mít zkopírovanou alespoň e-mailovou komunikaci potvrzující přidělení lístků a číslo objednávky. Nic z toho jsme také neměli. Měl jsem jedině pas, na který proběhla objednávka lístků. Bohužel byl neplatný, protože před 2 měsíci skončila jeho platnost. Byli jsme dokonale nepřipraveni.

Fronta na lístky plná právě přilétnuvších fanoušků byla dlouhá. Většinu z nich pořadatelé směřovali k automatům na lístky, které automaticky tiskly vstupenky po přiložení příslušné kreditní karty. U každého automatu stál zřízenec, který fanouškům ukazoval, jaký knoflík kde mají stisknout. Protože fanoušci jsou hloupí. Jsou zdegenerovaní, ze západu. Potřebují návod na mikrovlnou troubu, který je varuje, že se mikrovlnka nehodí na usušení mokré kočky. Vzpomenul jsem si na knížku o indickém call centru pro USA, kterou nedávno četl Andrea. Indové se tam museli učit pravidlo 35-10. To znamená, že s 35-letým Američanem musí jednat, jako s desetiletým indickým dítětem, protože IQ mají podobné. Zdegenerovaná generace. Jednou je (nás?) Číňani a Indové převálcují.

Stáli jsme ve frontě k pultům bez automatů. Lidé před námi si připravovali kreditky a v ruce drželi certifikáty FIFA. Závistivě jsme je sledovali. Skupina amerických fanynek před námi se začala rozčilovat, že vystály frontu a nechtějí jim vyřídit co potřebují. Kreditky i certifikáty měly. Prý to tam mají špatně označené, měli by tam dát ceduli, že nezajišťují dopravu na stadion do jiných měst. Anebo že se kočky nemají dávat do mikrovlnky. Když jsme se blížili k pultíku, zavolal jsem Míše a ta mi z mailu nadiktovala číslo naší FIFA objednávky. Napsal jsem je na okraj reklamní mapy Johannesburgu, kterou jsem si vzali na pultu, a podal je operátorce za pultem. Vypadalo to opravdu profesionálně. A aby toho od nás měla víc, podali jsme jí 3 pasy - můj nový, platný pas, Andreův pas a můj starý neplatný pas.

- "What do you need (Co potřebujete)?" zeptala se nás a zmateně si prohlížela 3 pasy.
- "We want tickets (Chceme lístky)" odpověděl se a tvářil se přátelsky.
- "Take your Credit Card and go to the queue at the tickets machines (Jděte se svou kreditkou do fronty u lístkových automatů)" řekla nám a vracela pasy.
- "We do not have a credit card (Nemáme kreditní kartu)" odpověděl jsem a pasy jí podával zpět.
- "Show me your FIFA ticket confirmation (Ukažte mi Vaše potvrzení o přidělení lístků od FIFY)" vracela nám zase pasy.
- "We do not have the FIFA confirmation, we have only the order number (Nemáme konfirmaci od FIFY, máme jen číslo objednávky)" a ukazoval jsem jí na číslo napsané na okraji mapy. Vzala si naše 3 pasy a začala si je prohlížet.
- "Which passport was used for the order (Na který pas byly lístky objednány)?" zeptala se. Ukázal jsem na můj starý prošlý pas. Ještě že jsem ho při vydávání nového pasu nevrátil. "How many tickets did you order (Kolik lístků jste objednali)?" zeptala se a něco ťukala do počítače.
- "Four, two tickets for two matches (Čtyři, dva lístky na dva zápasy)" odpověděl jsem. Zeptala se ještě, zda mluvíme něměcky a když jsme řekli, že ano podala nám německy napsanou informační brožurku s pravidly platnými na stadionech. Pak se otočila, natáhla se k tiskárně a podala nám 4 krásné vytištěné lístky. Byly na moje jméno a na naše zápasy. Sláva, tak jsme sem nepřijeli nadarmo.

Vrátili jsme se do haly a rozhlíželi se po dopravě do města. Odmítli jsme všechny taxikáře a šli hledat lístky na vlak. U pokladny byla fronta. Vedle byly tři prodejní automaty a u každého stála jedna krásná černoška a ukazovala turistům ze západu, co mají mačkat. Vystáli jsme si frontu k automatu a kráska nás instruovala, kam máme vložit kreditní kartu. My ale nikam nechceme naše karty dávat kotě, my máme cash čerstvě vyzvednutý z automatu. Aha, jízdenka na jednu jízdu stojí 110 Randů (asi 300 Kč) a automat nevrací drobné. Máme jenom storandovky, takže by nás jedna jízda stála 150. Tak musíme k pokladně. U pokladny neměnili na drobné a stála u ní už řada pomalovaných fanoušků. Byli to běloši a začali se nám omlouvat, že zítra jejich tým, Ghana, vyřadí náš tým, Německo. Urazili jsme se, že nás pokládají za Němce a řekli jsme odkud jsme. "Česká republika, Ty nám určitě fandit nebudeš, když jsme Vás na minulém šampionátu vyřadili ve skupině" prokazovali dobrou znalost našich vzájemných zápasů. Ubezpečil jsem je, že budu, protože jsem si vsadil na vítězství všech afrických týmů a Ghana je jeden z mála týmů, který to má dobře rozehrané. A doplnil jsem, že jsem si minulý šampionát zajel do Německa na osmifinále Ghana - Brazílie.

Fronta u pokladny nijak nepostupovala, ale nikdo nikam nespěchal. Pokladní seděla znuděně u počítače a vysvětlovala, že systém nefunguje a tak nemůže vydávat lístky. Nikdo se ale nijak nerozčiloval a tak jsme se pomalu přizpůsobovali africkému tempu. Lístky na zápasy už máme a když zmeškáme jeden vlak, zítra určitě pojede další. Dopadne to dobře. Po 20 minutách se systém vzpamatoval a pokladní nám vydala 2 lístky. Měla drobné akorát na to, aby vrátila mně s Andreou. Fanoušci za námi drobné zpátky nedostanou. Přišli jsme k luxusně vypadajícímu vlaku, nastoupili a sedli si. V tom okamžiku se zavřely dveře a vlak se rozjel. Just in time. Projížděli jsme rychlovlakem směrem k centru Johannesburgu a bavili se se spolucestujícími.

- "How do you like German (Jak se Vám líbí Němec)?" ptal se nás jakýsi jihoafrický pár z Kapského města.
- "Excuse me? We are not German! (Prosím? My nejsme Němci!)" odpovídali jsme. Po několikrát zopakované otázce jsme pochopili, že se nás neptají na "German", ale na "Joburg", což je v Jižní Africe používaná zkratka Johannesburgu. Omluvili jsme se, že ještě nemáme žádné dojmy, protože jsm právě přijeli. Vlak byl krásný a nový a uháněl velkou rychlostí. Přišel průvodčí a začal kontrolovat elektronické lístky. Sakra, kam jsem ho dal? Při vstupu jsme museli projít turnikety, které pouštly jen na lístek, takže je přece jasné, že ho mám, ale kdo ví kam jsem ho zašantročil. Vysoký černý průvodčí přišel ke mně. Horečnatě jsem hledal po všech kapsách.
- "Relax, man (Klídek)" povídá průvodčí, "there is no reason to hurry (není žádný důvod spěchat)". Když jsem ale ani v následujících několika minutách kartičku nenašel, řekl mi, že pokud lístek nenajdu, mám na příští zastávce vystoupit. Otevřel dveře do dalšího vagonu a odešel. Ještě před další stanicí jsem nakonec lístek našel a čekal, až mne průvodčí přijde zkontrolovat. Už nepřišel. Takže buďto důvěra nebo lhostejnost. Andrea povídal o pozitivní diskriminaci v Jižní Africe, která způsobila, že kvalifikovaní černí zaměstnanci maj vyšší platy, než bílí, protože kvalifikovaných černých je na trhu málo a společnosti musí plnit stanovené kvóty. Průvodčí nepřišel ani do konce jízdy, takže jsme bez problémů vystoupili v Sandtonu a začali hledat, jak dál.

Stoupli jsme si před nástěnnou mapu, a hledali jak dál na adresu našeho hostelu. Na mapě jsme našli ulici, na které měl hostel být, ale neměli jsme představu, jak je to daleko. Případně tím směrem jel autobus číslo S6. Přišel k nám běloch oblečený jako asistence pro fanoušky a zeptal se, zda nám může nějak pomoct. Chtěli jsme znát měřítko mapy, ale to nevěděl. Zeptali jsme se tedy na jízdné v autobusech, ale to také nevěděl. Prý autobusem nikdy nejel. Vyšli jsme tedy dlouhé schody směrem k autobusům a našli náš S6. Chtěli jsme nastoupit, ale jízdné se odečítalo z naší dopravní karty na vlak a ta byla prázdná. Poslali nás tedy zpátky do metra, kde jsme si ji měli dobít. Sešli jsme tedy schody dolů, dobili si karty u automatů a vyšli schody zpátky k autobusům. Tam nás zřízenkyně nechala odečíst kredit z karty v prvním autobusu a dovedla do našeho S6. Tam chtěl řidič provést další odečet kreditu karty, ale to jsme odmítli a zřízenkyně mu vysvětlila, že už nám odečet provedla, protože myslela, že v jeho autobuse přístroj nefunguje.

Posadili jsme se, autobus zavřel dveře a rozjel se. Just in time. V autobuse jsme byli 3 cestující - nějaký Korejec a já s Andreou. Korejec po 10 minutách vystoupil a my zůstali sami. Nevěděli jsme ale, na které zastávce vystoupit. Přišli jsme se tedy s mapou zeptat černého řidiče. Taky nevěděl. Zajel do levého pruhu, tam zastavil a začal s námi hledat v mapě. Nenašli jsme to a tak se rozjel a když na ulici uviděl hlouček lidí, zajel ke kraji, zastavil, vystoupil a šel se jich s naší mapou zeptat. Podívali jsme se s Andreou na sebe. Měli jsme svůj osobní 50-místný taxík za 6 Randů. Taxíky jsou prý v Johannesburgu velmi drahé. Mohl by nás zavést až k hostelu. Nakonec nás vyklopil na nějaké hlavní třídě a jak jsme zjistili, byla to ta naše.

Šli jsme asi 20 minut od čísla 160 k 219. Byla zima, ale na suníčku bylo docela teplo a s oběma batohy na zádech jsme se docela potili. V Helsinkách jsme si na letišti při check-inu zvážili svje batohy a Andreův velký a malý batoh vážily dohromady 17 kg. Můj velký a malý vážily dohromady 28 kg. No jo, měl jem v nich navíc litr a půl vody, 3 Psiony na opravu, solární nabíječku na baterie, nějaké Panthenoly na spáleniny, Joxy na desinfekci krku, desinfekce vody, šumáky s příchutí do vody a plno papírů na probrání, zatímco Andrea poslal netbook s příslušenstvím do Česka, ale stejně to je rozdíl!

Došli jsme na místo našeho hostelu - byla to taková malá fanouškovská vesnice. Všude vlajky zúčastněných mužstev, několik budov v menším areálu, dvě kuchyňky, několik evropských záchodů. Náš pokoj v hromadné ubytovně (dormitory) byl maličký, vlhký, tmavý a studený a vměstnaly se do něj 2 dvoupatrové postele a už tam nebylo místo na pohyb. Jedno místo v dormitory bylo za 30 dolarů za noc a na tuto cenu to teda nebylo nic moc. Věděli jsme, že Jižní Afrika nebude levná, ale stejně se nám to zdálo moc. A to jsme ještě jsme netušili, jaká mrazivá noc nás tu čeká. Andrea celý den kašlal a vůbec nevypadal dobře. Snad nás fotbal v následujících dnech zahřeje.