(29.6.-2.7.2010)
Ráno jsem se probudil pěkně nemocný a naordinoval si kombinaci Berodualu s Bioparoxem. Bylo nádherné slunečné počasí. S Andreou jsme se pomalu začali smiřovat se svým osudem, tedy že nám lístky na čtvrtfinále zůstanou a my budeme muset do Johannesburgu na utkání Ghana - Uruguay jet. Prošli jsme Park Station jednou, tak to snad zvládneme i podruhé. I když - pokud zrovna budeme chtít žít, vezmeme si asi taxíka. Měli jsme si jít na nádraží koupit jízdenky zpátky do Johannesburgu, ale já se necítil dobře a nikam se mi nechtělo. Tak je koupíme až zítra. Vypadalo to, že všechna čtvrtfinále (kromě toho našeho) budou zajímavá. Zvláště zápasy Brazílie - Nizozemí a Argentina - Německo přitahovaly pozornost všech. V tom jsme si ale uvědomili nepříjemnou věc. Plánovali jsme příjezd do Johannesburgu na večerní zápas v pátek ráno a hned v sobotu dopoledne odjezd do Kapského města. Jenže to bychom neviděli ani jedno sobotní čtvrtfinále a zvláště ne Argentinu s Německem. To jsme nechtěli, takže bychom v Johannesburgu museli zůstat až do neděle. Strávit v tom městě další dva dny se nám ale rozhodně nechtělo.

Den jsme prožili zčásti na sluníčku na balkoně a zčásti na internetu. Odpoledne a večer jsme pak sledovali poslední osmifinálové zápasy, které do čtvrtfinále poslaly Paraguay se Španělskem. Nakonec to naše čtvrtfinále taky nebude tak špatné. Kolem jedenácté večer začal zvonit Andreův telefon.Volalo nějaké jihoafrické číslo. Kdo to může být? Nikomu jsme to číslo nedávali, ale věděl jsem, že jsme je nechali napsané na papírku s nabídkou vstupenek na nástěnce u recepce. A ten papírek jsme zapomněli sundat. Že by nějaký africký fanoušek Ghany přece jen zavítal do našeho hostelu? Telefon jsem nezvedl, ale šel jsem se podívat k recepci. Stáli tam tři drsně vypadající týpci, v ruce drželi náš utržený papírek z nástěnky a o něčem diskutovali. Vypadali rozčileně a mluvili španělsky.

- "You are interested in the tickets (Máte zájem o ty lístky)?" zeptal jsem se nesměle.
- "Of course (Samozřejmě)!" odpověděli způsobem, jak můžu být tak hloupý a ptát se na tak zřejmou věc, když vidět čtvrtfinále Ghana - Uruguay je snem každého fotbalového fanouška. Poprosil jsem o chvíli strpení a zaběhl do koupelny za Andreou, který se zrovna sprchoval. Už jsme s návratem do Johannesburgu počítali a ani nás nenapadlo, že by někdo naše lístky chtěl ještě koupit. I když prodávat je za polovic se nám už moc nechtělo. Ale jednou jsme tam tu cenu napsali, tak pokud se je rozhodneme prodat, bude to za uvedenou cenu.

Chvíli jsme přemýšleli a přes velkou finanční ztrátu (v přepočtu to byly 2 miliony iránských Riálů :-}) nás nadchla myšlenka svobody, možnosti jet kam chceme a zbavení se nutnosti návratu do Johannesburgu. Takže jsem se vrátil k recepci a domluvil podmínky prodeje. Pánové se sebrali a abych lístky neprodal někomu jinému, hned vyrazili k bankomatu vybrat peníze. Po Indově vyprávění o nočních Durbanských ulicích jsem měl trošku strach, zda je ještě uvidím živé. Byli ale tři a vypadali na dobře vycvičené členy jihoamerické narkomafie. Tak to snad zvládnou. Za půl hodiny byli zpátky i s penězi a já jim předal lístky. Na rozloučenou jsem se ještě zeptal, odkud vlastně jsou.
- "Of course from Uruguay (Samozřejmě z Uruguaye)!" odpověděli způsobem, jak se proboha můžu ptát na tak zřejmou věc. Tak aspoň jsme to prodali někomu, kdo ten zápas opravdu potřebuje vidět.

Byla půlnoc a my jsme byli svobodní. Mohli jsme jet, kam jsme chtěli. Plánovali jsme nějaké pláže víc na sever. V Durbanu bylo sice hezky, ale dormitory stála 200 Randů (ca 550 Kč) na osobu, na pokoji nás spalo 14 a v noci po zemi lezli švábi. Stáli jsme u nástěnky, kde byl dřív náš inzerát, a koukali na ostatní inzeráty. Zaujal nás jeden, ve kterém někdo hledal spolujezdce do East Londonu dále na jihu za podíl na nákladech na benzín. Bylo to město na pobřeží směrem ke Kapskému městu. Původně jsme tudy chtěli jet do Kapského města, ale žádný přímý autobus tam nejel. Odjezd auta byl zítra ve 13:00. Kdybychom se vykašlali na pláže a jeli autem s nimi, pozítří bychom se autobusem mohli dostat do Port Elisabeth a v pátek ráno do Kapského města. Protože to je pracovní den, skočil bych si vyřídit namibijské vízum a mohli bychom tuto drahou a nehostinnou zemi bleskově opustit.

Nějací dva kluci koukali, jak stojíme u inzerátů., Zeptali se, zda sháníme lístky. Ukázalo se, že to jsou dva Chilané, kteří chtějí prodat svoje lístky na utkání Brazílie - Holandsko a tak jedou přes East London do Port Elizabeth, kde se to utkání za 3 dny koná. A ten inzerát na spolujezdce je jejich. Probrali jsme podrobnosti cesty a dohodli se, že pojedeme s nimi. Vyrazíme hned ráno v 8, večer přespíme v East Londonu a další den pojedeme společně dál do Port Elisabeth. Šli jsme se rychle balit, abychom byli ráno připraveni. Mistrovství světa teď mělo mít dva dny pauzu, tak ty dva dny strávíme přesunem do Kapského města.

Cesta autem probíhala klidně, ale byl to pořádný kus cesty, a tak jsme do cíle dorazili až těsně před setměním. Kluci v East Londonu už jednou přespávali a tak tam znali výhodný hotýlek, kde jsme za stejnou cenu jako dormitory v Durbanu měli vlastní krásný pokoj se sprchou a záchodem. A taky televizí. Protože jsme s Andreou televizi od noclehů v hotelech v Tibetu pořádně neviděli, vrhli jsme se na všech jejich 8 kanálů. A měli jsme štěstí, jeden s nich byl filmový. Bohužel právě dával pásmo pro dětské diváky a tak jsme shlédli dva dětské filmy - Spy Kids a příhody superpsa Underdog, který měl hlas Earla z našeho oblíbeného seriálu My name is Earl.

Třetí film v pořadí se slibným názvem "Shoot them up" začal scénou, kde hlavní hrdina sedí na zastávce autobusu a pojídá mrkev. Projde kolem něj zabiják, pronásledující těhotnou dívku, a zrovna když se ji chystá zabít, hrdina mu vrazí zbytek mrkve do pusy způsobem, že špička vyleze zabijákovi na druhé straně lebky zase ven. Načež všude začnou vyskakovat další zabijáci a hrdina začne jednou rukou rodit a druhou střílet zabijáky. Vždycky první střelou. Má totiž výborné oči díky tomu, že jí hodně mrkve. Tak už vím, co inspirovalo Andreu k jeho oblibě pojídání mrkve. Každopádně nás to po Underdogovi a Spy Kids konečně uspokojilo a tak jsme si nechali ujít čtvrtý film v pořadí se Stevenem Seagalem.

Ráno jsme se probudili a ještě před odjezdem do Port Elizabeth si prohlédli okolí našeho Bed & Breakfast. Vypadalo to na velmi bezpečnou čtvrť v plážovém letovisku, ale i tak měl každý domek kolem sebe elektrické dráty a varování nezvaným návštěvníkům, že jsou obyvatelé domu ozbrojeni. Holt jsme v Jižní Africe. Po cestě jsme chtěli nakoupit v nějakém supermarketu, ale dlouho jsme žádný u silnice neviděli. Když jsme konečně jeden našli a zajeli na jeho obří parkoviště, ukázalo se, že to je supermarket s alkoholem. Neprodávalo se v něm nic kromě alkoholu. Na snídani to nebylo zrovna to pravé a tak jsme jeli dál.

Po několika hodinách jsme přijeli do Port Elizabeth a začali obdivovat krásné náměstíčko v centru města. Rozloučili jsme se s našimi chilskými průvodci a šli shánět lístky na autobus do Kapského města. Zkusili jsme náš známý SA Roadlink, kde nám nabídli lístky na noční autobus za 450 Randů (1200 Kč). To je skoro dvakrát tolik, co z Johannesburgu do Durbanu. No to bychom tam radši šli pěšky. Zašli jsme se zeptat do sousedního Intercape, kde nám udělali radost - prodali nám lístky na noční autobus za 270 Randů. Prošli jsme se po centru a o půl šesté večer nastupovali do krásného patrového autobusu. Byl téměř prázdný a tak jsme si s Andreou každý zabrali dvousedadlo. Po deseti minutách ale autobus zastavil a venku jsme viděli nějaké další cestující, tak jsme se raději zase sesedli na jedno dvojsedadlo. A dobře jsme udělali.

Do autobusu se nahrnulo stádo mastodontek. Černé, každá měla přes 200 kg a začaly se cpát na sedadla kolem. Autobus se zcela zaplnil a tak jsme soustrastně pozorovali pár backpackerů a backpackerek, kteří se nervali o místa a nastupovali jako poslední. Volná pro ně zůstávala už jen místa vedle mastodontek. Ty se v rámci pudu sebezáchovy posadily každá na jedno dvojsedadlo, zaplnily 1,5 sedadla a vyzývavě sledovaly, kdo si troufne posadit se vedle nich. Backpackerům nezbylo nic jiného, než se po jednom vecpat na prázdná půlsedadla. Naštěstí byli pohublí a tak tam přesně zapadli. Jako špunt na láhev. Smůlu měly zpožděné mastodontky, které se musely vecpat vedle svých soukmenovkyň. Jeden takový pár seděl přímo na dvojsedadle před námi. Jedna tak 200 kg, druhá skoro 300 kg. Zabraly by 3 sedadla a co se nevešlo, překypovalo do stran.

Když byl autobus zaplněn do posledního místa, rozjeli jsme se. Bylo nám všem hodně těsno. Mastodontka přede mnou se rozhodla sklopit sedadlo a položit se, ale vzhledem k mé výšce a délce nohou to mohla učinit jen za cenu, že už se nikdy nepostavím. Statečně jsem zapřel nohy, napjal svaly a bránil své území a zdraví proti trojnásobné přesile. Mastodontka byla překvapená, že sedadlo nejde úplně sklopit. Deset minut bojovala, pak se smířila s remízou a nechala ho v částečně vztyčeném stavu. Po vyčerpávajícím boji jsem usnul.

Probudil mne silný tlak do kolen. Mastodontka, které se večer nepodařilo sklopit sedadlo, dala šanci své 300 kg kolegyni a prohodila se s ní. Ta mou obranu určitě prorazí. A sakra! 300 kg se z plné síly opřelo a tlačilo. Já jsem se zapřel a držel. Na čele mi vyrazily krůpěje potu. Udržel jsem! Ale 300 kg to nevzdalo. Začalo útočit zákeřně. Opřelo se, povolilo, opřelo se, povolilo, začalo normálně pérovat a narážet do mých kolen. Bolelo to, stálo to spoustu sil, ale neustoupil jsem ani o píď. Povolila. Snad to už vzdala. Tak ne. Připravovala se k rozhodujícímu útoku a jen si dávala větší rozběh. Předklonila se a vší silou sebou hodila dozadu. Plastový výstupek na sedadle mi zarazila hluboko do kolenní čéšky. Zařval jsem bolestí. "Oh, I am sorry!" omlouvala se hned a zase narovnala sedadlo. Ale když útočila, dobře věděla, co dělá. Zasloužila by za trest aspoň týdenní dietu! Sedadlo tedy zůstalo ve svislé poloze, ale zda to přežijí moje kolena ve zdraví se ukáže až zítra.

Bylo 5 hodin ráno a v dálce pod námi se objevilo zářící osvětlené město. Kapské město. Prý jediné relativně bezpečné město v Jižní Africe. Tak jsme na ně zvědaví.