UnpreparedTravellers.com

(30.7.-1.8.2010)
Vraceli jsme se do Livingstonu a protože se po několika dnech konečně roztáhla obloha a vysvitlo slunce, naplánovali jsme si na zítra návštěvu Viktoriiných vodopádů. Od jiných cestovatelů jsme věděli, že budeme úplně mokří, a jedině sluneční žár nás může rychle usušit. Proto jsme návštěvu odkládali až na slunečné počasí. Odpoledne jsem si ještě zašel do internetové kavárny a tentokrát velmi opatrně připojil svoje paměťové karty a externí disk a úspěšně je očistil od všech virů. V Livingstonu nás však zdržovala ještě jedna záležitost. Když jsem před měsícem v Durbanu ztratil svou českou SIM kartu a dostal od Vodafonu náhradní, nechal jsem si ji z Česka poslat na adresu Jollyboys, kde jsme se plánovali po příjezdu do Zambie ubytovat. Nechal jsem si sem poslat i náhradní díly do Psiona od jedné firmy z Británie a Míša mi poslala nějaké překvapení. Snad to překvapení nedorazí až za 9 měsíců. Od poslání uplynuly už skoro 3 týdny a teprve dnes mi přišel balíček poslaný Royal mail z Británie. Věci z Česka však stále nedorazily.

Na Viktoriiny vodopády jsme se chtěli jít podívat ze zambijské strany, ale přemýšleli jsme i o překročení hranice do Zimbabwe a návštěvě vodopádů odtamtud. Na straně Zimbabwe totiž proudí 70% vody Zambezi. Objem proudící vody je ale v tomto období tak velký, že prý úplně stačí návštěva ze Zambie. A když nám naše kráska v Jollyboys oznámila, že když překročíme hranici a zaplatíme vízum do Zimbabwe, samozřejmě si při návratu do Zambie budeme muset koupit nové vízum sem, bylo rozhodnuto. Mugabeho podporovat nebudeme a Zimbabwe vynecháme. Ráno jsme vstali a minibusem Jollyboys se nechali zdarma dopravit k vodopádům. Slunce nádherně svítilo a všude ve vzduchu byla spousta vodní tříště, odrážející se zpátky do vzduchu při dopadu vodopádů do řeky. Vytvářela tak nádhernou trojitou duhu. Opravdu škoda, že se nám nepodařilo vidět tu měsíční duhu.

(UNDER RE-CONSTRUCTION!!!)

300. It is madness ...
Madness? This is Sparta!
No, Sparta raději ne.

"This is Africa! Sorry guys ..." řekl kapitán malé nákladní lodi, se kterou jsme plánovali překročit po Viktoriině jezeře rovník, když ani po 3 dnech čekání v Mwanze stále nedorazil náklad, na který naše loď čekala. Takže jsme nemohli odplout ani dnes. To už jsme měli v pasech razítka opuštění Tanzánie, která jsme dostali po zaplacení úplatku úřednici přístavu, o který si bez okolků řekla. Správně jsme tak už nesměli vycházet z přístavu na tanzánské uzemí, ale nám život ilegálních imigrantů nevadil a tak jsme už poněkolikáté za poslední dny absolvovali pochod s batohy zpátky do města, abychom to zítra šli znovu zkusit do přístavu.

29. září uplynulo 300 dnů od začátku naší cesty a 100 dnů od našeho vstupu na Africký kontinent. Absolvovali jsme všechny tři plánované treky a bylo to tak náročné, že se nám s odstupem času naše chození po Himalájích zdá jako dětská procházka. Viktoriino jezero jsme nakonec úspěšně přepluli do Ugandy, zaznamenali první neúspěch se žádostí o vízum na etiopské ambasádě v Kampale a na pár dnů zakotvili v Jinje. Andrea zde spadl z motorky a rozrazil si hlavu, takže jsme vynechali plánovaný šílený rafting s peřejemi 5. třídy, ve kterých není otázkou, zda spadnete z raftu, ale kolikrát z něj spadnete a kolik vody (možná s bilharziemi) při tom vypijete. A hlavně jestli Vás ještě vytáhnou.

(24.-25.7.2010)
Autobus společnosti Intercape z Windhoeku do Livingstonu nebyl tak luxusní, jako autobus téže společnosti, kterým jsme přijeli před 2 týdny z Kapského města. Dokonce byl i trochu rozbitý a asi tak měl symbolizovat rozdíl v kvalitě silnic na obou trasách. Náš hlavní problém však byl, že když jsme přijeli ze Swakopmundu do Windhoeku, byl už autobus do Livingstonu plný. Tedy skoro plný. A těch několik jednotlivců, co vedle sebe mělo na dvojsedadle volné místo, je důmyslně zatarasilo svými zavazadly. Takže jsme s Andreou nemohli sedět vedle sebe a museli jsme někoho potěšit likvidací jeho barikády. Andrea si sedl na poslední nezabarikádované volné místo v chodbičce hned vedle schůdků a já pohlédl na osamoceně sedící pěknou Japonku hned na sedadlech za ním. Snažila se mi vysvětlit, že vedle ní sedět nemůžu, protože tam má batoh a ten se jinam nevejde. Já jsem jí s úsměvem batoh sebral a položil ho do chodbičky. Tak ho raději vzala a odnesla ho do zavazadlového vozu za autobusem. A mohli jsme jet.

Autobus nadskakoval a drnčel, jak jsme jeli po prašné silnici podobné té k písečným dunám na jihu Namíbie. Andreovo sedadlo bylo bohužel zlomené, tak musel Andrea cestovat v poloze skoro ležmo. Já seděl přímo za ním a když Andrea ulehl, neměl jsem kam dát nohy. V autobuse byl hned pod schůdky záchod a my seděli přímo nad ním. Někdo ho šel po chvíli použít a když vyšel ven, ovanul nás strašný smrad. Tahle cesta bude asi těžká. Tak dobrou noc.

(14.-18.7.2010))
Zašli jsme do kuchyňky dát si poslední společné jídlo s Davem a Lisou. Andrea vařil pastu a my vtipkovali na téma, že pasta je nejlepší s kečupem. Každého Itala to totiž rozlítí k nepříčetnosti. Skupinka ostatních cestovatelů v kuchyňce byla zajímavá. Holohlavý američan James procestoval prakticky všechny země Afriky, ale dopravoval se mezi nimi letecky. Povídal nám o tom, kde se mu nejvíc líbilo. Cestovala s ním jedna přítulná francouzka. Další američan, mladý hromotluk Alf, cestoval po Africe už několik měsíců a před tím žil několik let v kolumbijské Bogotě. Ubezpečoval nás, že je Kolumbie bezpečná země. Tři holky švýcarky měly půjčené velké terénní 4x4 auto, se kterým projížděly jihoafrické země. Francouz Pierre cestoval na vlastní pěst poté, co před nedávnem přerušil kariéru expata v nejdražším městě na světě (podle posledního výzkumu Merceru), Angolské Luandě. Povídal nám o tom, jaké to je žít ve městě, kde většina lidí žije pod hranicí chudoby, a kde se sklenička jogurtu v obchodě prodává za 20 amerických dolarů.

Když jsme si večer ve stanu lehli do spacáků, Andrea povídá: "Slyšíš to dunění? To bude moře." A skutečně. Ráno jsme dunění stále slyšeli a tak jsme se na ten Atlantický oceán šli podívat. Foukal vítr a obří vlny se tříštily o pobřeží. Jak jsme v Etoshi vyplácali stovky fotek na zvířata, za tento den jsme vyplácali stovky fotek na vlny a rozbouřené moře. Prošli jsme se po Swakopmundu, tomto spořádaném původně německém městě se spoustou německy zdobených nebo pojmenovaných budov. Našli jsme také státem provozovaný youth hostel, ve kterém se za noc ve vlastním stanu platí jen 20 Namibijských dolarů na člověka, což byl ve srovnání s našimi současnými 90 dolary na člověka pakatel. Přestěhujeme se tam zítra. Sice náš stan místo na krásné trávě bude stát na obřím zaprášeném písečném hřišti, ale 20 dolarů je 20 dolarů. Konečně začneme snižovat naše náklady na pobyt v Africe.

(UNDER RE-CONSTRUCTION!!!)

10. srpna uplynulo už 250 dnů od začátku naší cesty a 50 dnů od startu našeho cestování po Africe. Líbí se nám tu. Na úvod našeho pobytu na tomto kontinentu jsme si prožili krizi v Jižní Africe, která v nás vzbudila obavy z dalších zemí a Andreova skóre výletu klesla na 4 body z 10. Měl jsem trochu výčitky, protože Afriku jsem si prosadil proti vůli Andrei, který se na ni chtěl na poslední chvíli vykašlat. Jižní Afrika byla nehostinná, předražená, nedávala nám možnost svobodného pohybu a byla velmi nebezpečná. Před jejím opuštěním jsme navštívili nejjihozápadnější cíp Afriky Mys dobré naděje a vydali se na plánovanou cestu po souši a po vodě z Kapského města do Alexandrie.

Do Namíbie jsme přijeli nemocní a znechucení, ale i přes cenovou úroveň připomínající Jižní Afriku jsme si ji zamilovali. Zvířata v Etoshi a v tulení rezervaci v Cape Crossu, přírodní scenérie a písečné duny v Sossusvlei a Deadvlei a lezení po skalách v náherném prostředí na Spitzkoppe nás naprosto nadchly a i Andreovo skóre výletu vylétlo zpátky na desítku. A já jsem mu začal být vděčný, že prosadil cestování na vlastní pěst, protože já jsem se před odletem do Afriky klonil k účasti v některé z organizovaných transafrických tour v obřích náklaďácích, pořádaných mnoha adrenalinovými cestovkami. Cestou jsme poznali, že nezávislé cestování je levnější a lepší.