UnpreparedTravellers.com

(25.12.-27.12.2009)
Na celých Vánocích v Sirjanu mi bylo nepříjemné hlavně to, že mi nešly posílat SMSky, takže jsem nemohl nikomu blahopřát k Vánocům. Zároveň hodně blbnulo i přijímání SMS a telefonních hovorů. Nicméně už jsme byli na cestě autobusem do Kermanu. Byl to velmi nepohodlný autobus s malými rozestupy mezi sedadly, ve kterém jsme nemohli ani nacpat nohy před sebe, ani je zapřít do opěradla před sebou, jak jsme byli zvyklí v autobusech nižší kategorie. Za 3 hodiny jsme ale byli v cíli a začali se pídit po večerním autobusu do Bamu. Měli jsme štěstí a autobus do Iranshahru, který jel přes Bam, odjížděl za 2 hodiny. V jídelně na nádraží jsme si dali hamburgery a chudákovi prodavači, který se celou dobu svíjel s bolestmi zubů, dali 4 Ibalginy aby mu vydržely až do zítřka rána.

Skoro jsme si nevšimli a naším přesunem přes Sirjan a Kerman jsme se ocitli blízko hranice nejvýchodnější Iránské oblasti - Baluchistánu. Lidé zde žijící jsou trochu jiní než v západní části Iránu. To jsme poznali už po nastoupení do autobusu. Zahalené ženy a veselí snědí chlapíci, vždy s výbornou náladou.

(24.12.2009)
Když jsme na Štědrý den odpoledne postávali v Yazdu a nemohli sehnat autobus, dovolávali jsme se všech svatých, aby nám pomohli. Patronka města Sirjanu, do kterého jsme se nakonec dostali, byla svatá Maria a měla tam dokonce i sochu. Andreova i moje máma se jmenují Maria a tak se jmenovala i máma naší muslimské rodiny (a brzy jsme poznali, že i neoficiální hlava rodiny, která nás zachránila).

Do Sirjanu jsme dorazili pozdě večer a byli jsme uvedeni do malého domku, ve kterém bydlela Mariina druhá dcera a její manžel. Posadili nás mezi sebe na zem, prostřeli ubrus a začali servírovat jídlo. Byla to variace na mnou oblíbené téma Chello Morgh - kuře s rýží. I v průběhu večeře jsme byli zasypáváni otázkami na náš život, cestování, studia, práci a na to, jak se nám líbí v Iránu. Museli jsme opět ukazovat naše fotky a videa z cesty a otázky nepřestávaly. Konečně jsem také pochopil, proč výrobci telefonů zabudovávají do svých mobilů fotoaparáty a kamery. Mariina dcera si nás (mne) mobilem každou chvíli fotila a také si natáčela na video každé naše vyprávění. Tihle lidé by si digitální fotoaparát nebo videokameru nikdy nekoupili, ale když už to mají v mobilu, tak to využijí naplno.

(22.12.-23.12.2009)
Po další noci strávené v našem rezonujícím pokoji nad křižovatkou jsme se brzy ráno rozloučili se Shirazem a zamířili autobusem směr Yazd. Tam jsme pak klasicky odmítli všechny taxikáře a vyrazili po vlastních směrem, kde jsme tušili centrum. Zastavili jsme na zastávce místního autobusu a zeptali se dvou zahalených žen, zda tu pojede nějaký autobus směrem na náměstí v centru. Dostalo se nám odpovědi že ano, a po chvilce štěbetání mezi sebou nám dokonce podaly dva lístky na autobus. Chtěli jsme je zaplatit, ale odmítly. Autobus přijel, my jsme nastoupili a odevzdali lístky – v Yazdu se na rozdíl od Esfahanu lístky odevzdávají už na zařátku cesty. Řidič potvrdil, že s jeho autobusem se dostaneme blíže k náměstí a rozjel se. Připadali jsme si jako vítězové. Nejenže jsme odmítli všechny taxi, dokonce ani nejdeme pěšky a to všechno za darované lístky. Nejlepší věci jsou zadarmo.

(16.-17.12.2009)
V Iránu to zatím vypadá na asertivnější cestující, než v Turecku. Andrea nechal 10 vteřin po zhasnutí světel v autobuse zapnuté světýlko, protože dočítal stránku, a už mu klepala paní za ním na rameno: "Můžete to zhasnout? Potřebuji spát.". Když jeden spolucestující ucítil, že jsme si po celodenním chození sundali boty, hned zavolal stewarda a ten nám je přikázal opět nasadit. Každopádně jsme toho moc nenaspali, autobus opět zvládl cestu v rekordním čase a místo v 6:00 přijel do Esfahanu v 4:30.

(13.12.2009)
Z Vanu jsme vyjeli autobusem v 8 hodin ráno směrem na hraniční přechod Sero, který se měl nacházet v úžasné přírodní scenérii. Není však určený pro turisty, nýbrž jen pro turky a iránce. Na iránském konzulátu nám přímo zakázali tento přechod použít s tím, že cizinci musí jet přechodem Bazargan, ležícím v severní části hranice. Jeli jsme tam tedy s rizikem, že nás do Iránu nepustí a my se budeme muset vrátit do Vanu.