(25.12.-27.12.2009)
Na celých Vánocích v Sirjanu mi bylo nepříjemné hlavně to, že mi nešly posílat SMSky, takže jsem nemohl nikomu blahopřát k Vánocům. Zároveň hodně blbnulo i přijímání SMS a telefonních hovorů. Nicméně už jsme byli na cestě autobusem do Kermanu. Byl to velmi nepohodlný autobus s malými rozestupy mezi sedadly, ve kterém jsme nemohli ani nacpat nohy před sebe, ani je zapřít do opěradla před sebou, jak jsme byli zvyklí v autobusech nižší kategorie. Za 3 hodiny jsme ale byli v cíli a začali se pídit po večerním autobusu do Bamu. Měli jsme štěstí a autobus do Iranshahru, který jel přes Bam, odjížděl za 2 hodiny. V jídelně na nádraží jsme si dali hamburgery a chudákovi prodavači, který se celou dobu svíjel s bolestmi zubů, dali 4 Ibalginy aby mu vydržely až do zítřka rána.

Skoro jsme si nevšimli a naším přesunem přes Sirjan a Kerman jsme se ocitli blízko hranice nejvýchodnější Iránské oblasti - Baluchistánu. Lidé zde žijící jsou trochu jiní než v západní části Iránu. To jsme poznali už po nastoupení do autobusu. Zahalené ženy a veselí snědí chlapíci, vždy s výbornou náladou.

Zejména když jsme nastoupili my. Zřejmě turisty neviděli hodně dlouho. Do těchto oblastí Iránu se moc nejezdilo, ani když byl Irán plný turistů. Jeden z chlapíků mluvil anglicky, tak se nás ptal odkud jsme a jak se jmenujeme a po každé naší odpovědi a jeho překladu ostatní propukali ve smích. Největší záchvat smíchu dostali i s řidičem, když se náš tazatel dozvěděl, že nemluvíme persky, baluchsky ani žádným místním dialektem. Tuhle odpověď ještě dlouho komentovali a po každém komentáři zavládla salva smíchu.

Vyndal jsem si Psiona a zapsal si: "Jedeme autobusem s podezřelým osazenstvem, je tu hrozné horko a do Bamu máme přijet někdy o půlnoci. Kdo ví, co nás tam čeká." Pomocník řidiče prošel autobusem, zavřel okna a pozatahoval záclonky, takže nebylo vidět ven. Za jízdy si řidič začal hrát s barevnými světly v autobuse jako s elektronickou hudbou, takže se prakticky nedalo spát. Naši spolucestující si zřejmě všimli naší neschopnosti spát s barevnou hudbou a opět se tím náramně bavili.

Před půlnocí jsme asi na půl hodiny zastavili na čerpací stanici pár kilometrů před Bamem, ale když jsme chtěli vystoupit, zadrželi nás, že v Bamu ještě nejsme. Posadili jsme se a konečně na chvíli v klidu usnuli. Probudili nás ve třičtvrtě na jednu a se smíchem nám sdělili, že na nás zapomněli, v Bamu nezastavili, tak si máme vystoupit a pěšky se po silnici vrátit zpátky do Bamu. Vyhodili nám batohy na silnici a jejich zábava neznala mezí. Když jsme rozespalí vystupovali kolem řidiče, s úsměvem na nás volal: "Hello Mister, how are you, thank you." "Fuck you!" odpověděl jsem já, ale to už byl autobus pryč a my s Andreou stáli sami uprostřed silnice.

Ale nic se nejí tak horké, jak to vypadá. Byla jasná noc a měsíc krásně osvětloval cestu zpátky. Vůbec nebyla zima, ta půlhodina spánku nám taky prospěla, tak se nám šlo i s plným nákladem velmi příjemně. Po 10 minutách jsme navíc došli k pumpě, kde nám tankující řidič nabídl, že nás za 2 dolary zaveze až k ubytovně. Tam nás čekalo další překvapení, když nám hned minutu po zazvonění přišel otevřít chlapík a perfektní americkou angličtinou nám velmi levně nabídl pěkný a čistý pokoj.

Druhý den jsme s Andreou vyrazili na prohlídku hradu a města. Bam je město, kterým před 7 lety prošlo ničivé zemětřesení. To zbořilo nádherný hrad jako z pohádek, pohřbilo třicet titisíc lidí a srovnalo se zemí většinu hliněných budov. Vojenská kontrola před hradem zkontrolovala naše pasy a pustila nás dál - neplatilo se žádné vstupné. Až vevnitř jsme viděli proč - zemětřesení za sebou nechalo jen ruiny. Velmi působivé byly fotografie jednotlivých částí před zemětřesením a hned po zemětřesení v porovnání se současností po troše rekonstrukcí, většinou prováděných drážďanskou univerzitou.

Již dříve se nám v Iránu stávalo, že nás lidé na ulici zdravili. Zdravili nás všude - při procházce parkem, na silnici, při čekání na autobus... A zdravil nás každý, lidé stojící na ulici, kolemjdoucí i kolemjedoucí. Auta jedoucí na ulici vedle nás zastavovala, aby na nás mohli z okénka všichni cestující zavolat Hello. Občas tím téměř způsobili dopravní nehodu. Někdy auta zastavila i na dopravním přechodu, přes který jsme právě přecházeli, takže nám tím zablokovala cestu, a tak naše odpověď na standardní Hello obsahovala i pár nadávek v naší mateřštině.

Nejčastější pozdravy byly "Hello!", "Hello Mister!" a "Hello Mister, how are you?" Ten poslední nás pobavil nejvíce, protože na nás byl volán z okolojedoucích aut s tím, že "Hello" se začínalo ozývat tak 5m před námi a "you?" doznívalo tak 5m za námi. Byl to pro ně jen pozdrav, nikdo nečekal na nějakou odpověď. Jednou na takovýto dotaz Andrea pomalu slušně odpověděl: "I am fine, thank you." To už ale bylo auto, ze kterého se dotaz ozval, asi 50m za námi, takže jsme se rozesmáli.

V Bamu dosáhla intenzita zdravení zcela nových rozměrů. Každé okolojedoucí auto, každý motocykl nám musel dát najevo, že o nás ví. Ti, co měli zavřená okénka, jen mávali a troubili, ti co uměli Hello volali Hello, ti co uměli něco jiného anglicky, volali co zrovna uměli. Nazval jsem to "Hello fever". U některých aut jsme měli pocit, že je vidíme už poněkolikáté, takže zřejmě objížděli blok, aby si mohli potrénovat angličtinu znovu a znovu. Hitparádu popularity u nás vyhrál motocyklista, co na nás už zdálky mával a když projížděl kolem, pozdravil nás zřejmě jediným anglickým výrazem, co znal. Zavolal na nás "Michael Jackson!"

Při tom všem však pozdravy nezněly bůhvíjak uctivě, spíše žertovně, řekl bych až posměšně. Tak trochu ve smyslu našich přátel z nočního autobusu. Usměju se, pozdravím, ale když bude příležitost, poznáte co si skutečně myslím. Však na nás taky jedna motorka se dvěma mladíky ve městě žertovně najela (vjela na chodník, skoro nás zezadu přejela a v posledním okamžiku těsně uhnula) a v parku kolem nás žertovně poskakovala parta mladých chlapců radujíce se z toho, že má Andrea vyholenou hlavu a když jsem se ho zezadu snažil chránit, jeden z nich mne žertovně s rozběhem nakopl do zadku a pak všichni žertovně utekli. Inu, veselí lidé žijí na pokraji Baluchistánu.

Jedno auto nás cestou nezdravilo a jelo stále kousek za námi. Už jsme si říkali, že to bude místní mafie, která čeká na příležitost k únosu, ale když jsme došli až k naší ubytovně, auto zrychlilo, zastavilo vedle nás a vystoupili z něj 3 pánové v oblecích a ukázali legitimace policie. Lekli jsme se, že jsme někde něco vyvedli, že jsem se příliš agresivně ohnal po tom dítěti, co mne nakoplo, anebo že jsme dostatečně razantně neodmítli toho kymácejícího se pána, co nám nabízel hašiš. Tvářili jsme se vyděšeně, tak nás pánové ihned ujistili, že žádný problém nemáme, ale tahle část Iránu není moc bezpečná, tak nás chtějí požádat, abychom po setmění v žádném případě nevycházeli z hotelu.

No a jak nám poté vysvětlil správce hotelu, se kterým měli policisté asi čtvrthodinovou diskuzi v perštině, z hotelu nemáme vycházet ani ve dne a v případě, že to uděláme, musí to ihned nahlásit policii. Nicméně před hotelem bude stát auto s tajným policistou, který nás bude kvůli našemu bezpečí hlídat. Takže máme takové malé domácí vězení. Vzhledem k muslimským slavnostem však ani dnes, ani zítra nepojedou žádné autobusy do Zahedanu, takže nemůžeme cestovat dál a musíme zůstat až do pozítřka v Bamu.

Následující den jsme si tedy udělali zcela odpočinkový. Vyprali jsme prádlo, psali deník, Andrea si četl knížku... a za dohledu policejního vozu jsme si šli nakoupit do 200m vzdáleného obchodu těstoviny, které pak Andrea po italsku uvařil a k obědu jsme si na nich pochutnali. Šli jsme brzy spát, protože ráno nás měl taxík už v 6 zavést na silnici za město, kde jsme si měli stopnout nějaký autobus jedoucí do Zahedanu. Ten den jsme totiž chtěli překročit hranici do Pakistánu.