(24.12.2009)
Když jsme na Štědrý den odpoledne postávali v Yazdu a nemohli sehnat autobus, dovolávali jsme se všech svatých, aby nám pomohli. Patronka města Sirjanu, do kterého jsme se nakonec dostali, byla svatá Maria a měla tam dokonce i sochu. Andreova i moje máma se jmenují Maria a tak se jmenovala i máma naší muslimské rodiny (a brzy jsme poznali, že i neoficiální hlava rodiny, která nás zachránila).

Do Sirjanu jsme dorazili pozdě večer a byli jsme uvedeni do malého domku, ve kterém bydlela Mariina druhá dcera a její manžel. Posadili nás mezi sebe na zem, prostřeli ubrus a začali servírovat jídlo. Byla to variace na mnou oblíbené téma Chello Morgh - kuře s rýží. I v průběhu večeře jsme byli zasypáváni otázkami na náš život, cestování, studia, práci a na to, jak se nám líbí v Iránu. Museli jsme opět ukazovat naše fotky a videa z cesty a otázky nepřestávaly. Konečně jsem také pochopil, proč výrobci telefonů zabudovávají do svých mobilů fotoaparáty a kamery. Mariina dcera si nás (mne) mobilem každou chvíli fotila a také si natáčela na video každé naše vyprávění. Tihle lidé by si digitální fotoaparát nebo videokameru nikdy nekoupili, ale když už to mají v mobilu, tak to využijí naplno.

Po večeři jsme si začali vyměňovat kontakty. Andrea diktuje svoje české telefonní číslo s tím, že ho Ehsan prozvoní a budeme mít Ehsanovo. Ehsan píše číslo a volá, volá, ozývá se vyzváněcí tón, ale Andreův telefon stále nezvoní. Po 15 sekundách vyzvánění Andrea skáče k Ehsanovu telefonu a ukončuje hovor. "Nadiktoval jsem Ti svoje staré číslo firemního mobilu, pořád zapomínám na to, že už ho má někdo jiný." Přemýšlím nad tím, kolikrát jsem v posledních týdnech před odjezdem volal Christophovi, protože jsem vždy jen zmáčkl pod Andreou uložené číslo. A občas to bylo i v noci. Jednou mi Andrea povídal, že mu to stejné říkají i další kamarádi. Holt musí mít Christoph z Andreova telefonu radost. Teď je štědrý večer, jedenáct v noci. V Česku je naštěstí asi o 3 hodiny méně. I tak musí být Christophovi divné, proč mu v době rozbalování dárků volá nějaké Iránské číslo.

Po večeři přišly na řadu sladkosti. Pohledem jsme se s Andreou domluvili a dali rodině dárek - Esfahanskou specialitu Gaz. Rodina se chvíli radila a pak nám ji zdvořile vrátila zpátky: "Vezměte to domů mámě." "Mámě? Dva roky to určitě nevydrží a dřív se domů nedostaneme. Ten Gaz tu dnes musíme sníst!" Rodina tedy s radostí převzala Gaz a na oplátku přinesla speciální sladkosti z Yazdu - něco podobného cukrové vatě, která se udusala ve skleničce, vyklopila se do dlaně a pak se hodila do úst. Začali jsme vespolek pojídat sladkosti a nastal čas na nové kolo otázek na nás.

"Doma, jak to vypadá u Vás doma?" ptali se naši hostitelé a chtěli vidět jakékoliv fotky České republiky, nebo alespoň Evropy. Těmi jsme však bohužel nebyli vybaveni. Začali jsme přemýšlet a prohledávat fotoaparáty, paměťové karty a pevné disky. Ale nikde nic. Pouze Turecko a to pro naši rodinu nebylo tak zajímavé. "Mám to!" zvolal jsem, když jsem na disku našel alespoň filmového průvodce Amsterdamem. "Sice to není Česká republika, ale je to Evropa. Domy a dopravní prostředky jsou tam podobné." Celá rodina se shromáždila kolem monitoru Andreova netbooku a pozorovala Amsterdamské ulice. Po několika minutách však přesunuli svou pozornost opět na nás: "Co Vaše rodina? Máte ženu? Děti?" "Kdepak, my rodinu nemáme, jsme singles." "Hledáme nevěsty" rozuměla zřejmě naše rodina a neprovdaná dcera se hned začala více usmívat.

V té chvíli mne zatahal otec rodiny za ruku. Jediný, kdo stále usilovně sledoval obrazovku monitoru, byl malý syn. Usmíval se a očima hltal Amsterdam. Otec se mračil. "Not good, finish!" řekl a ukázal na monitor. Zrovna tam běžela prohlídka Amsterdamského Red Light districtu. Nahé ženštiny se poducírovaly na obrazovce v plné parádě a synek od toho nemohl odtrhnout oči. Nic takového v životě neviděl. V Iránu je totiž pornografie zakázaná a na hranicích probíhají důkladné kontroly cizinců, zda do země nepašují alkohol či pornografii. Tentokrát tedy zřejmě kontrola selhala a naše rodina si k sobě pozvala zvrhlíky. Otec se na mne štítivě podíval a strčil do monitoru. "Finish!" Rychle jsem tedy netbook zavřel a tvářil se, že ten dokument není náš. Chtěl jsem otci omluvně vysvětlit, že v Praze žádný red light district nemáme, ale raději jsem mlčel.

Bylo po půlnoci a rodina se začala chystat ke spánku. Před tím nám nabídli odvoz do hotelu, ale odmítli jsme. Domek měl dvě místnosti. Větší, ve které jsme jedli a dosud pobývali a menší vedle ní, oddělenou posuvnou stěnou. Záchod s umyvadlem byl venku. Stěnu zatáhli a obě místnosti byly odděleny. "Můžete se jít vedle převléct do nočního oblečení" přeložil nám Ehsan slova otce. "Žádná žena tam teď není." Raději jsme nevysvětlovali, že by nám přítomnost ženy ve vedlejší místnosti nebyla nepříjemná, a odpověděli jsme, že se převléct nepotřebujeme. Všechny noční košile jsme nechali v Praze. Otec se na mne s odporem podíval. "Nahý tu budeš spát jen přes mou mrtvolu" pomyslel si zřejmě.

Muži se jeden po druhém odešli převléknout vedle a vrátili se v různých nočních úborech. Ženy se odskočily umýt na záchod ven a pak se přesunuly ke spánku do vedlejší místnosti. V naší velké místnosti zatím muži přichystali na zem něco jako matrace, na kterých jsme měli my muži spát. Protože bylo teplo, prostřeli jsme si na ty naše jen ultralehké spacáky z hedvábí.

Odskočil jsem si umýt se ven a vyřídit si štědrovečerní telefonát (výjimečně ne Christophovi). Andrea za chvíli přišel se vzkazem: "Franto, až vejdeš dovnitř a než vlezeš do spacáku, nesmíš si sundávat jeansy. Dnes musíme spát v kalhotech. O to nás žádá otec rodiny." "Chápu" vzpomenul jsem si na Amsterdam. Vstoupil jsem dovnitř a sledoval ostříží zrak otce rodiny, kontrolující, že jeho syny už ničím nezkazíme. Dnes bude v tom spacáku docela horko.

(Mimochodem, když se Andrea už v Indii snažil převést nějaké peníze z účtu na účet, abychom měli za co žít, nedařilo se mu to, protože konfirmační SMS s tajným kódem dostával na svůj mobil Christoph. Takže zdravíme Christopha!)