(13.12.2009)
Z Vanu jsme vyjeli autobusem v 8 hodin ráno směrem na hraniční přechod Sero, který se měl nacházet v úžasné přírodní scenérii. Není však určený pro turisty, nýbrž jen pro turky a iránce. Na iránském konzulátu nám přímo zakázali tento přechod použít s tím, že cizinci musí jet přechodem Bazargan, ležícím v severní části hranice. Jeli jsme tam tedy s rizikem, že nás do Iránu nepustí a my se budeme muset vrátit do Vanu.

Cesta byla opravdu nádherná a nebýt zvracející paní 2 sedadla za námi, byla by to opravdová idylka. Paní vypadala tak, že jsme si nebyli jisti, nejde-li o pána a taky jsme si netroufli prozkoumat, zda celou cestu zvrací na zem, nebo do nějakého sáčku. Protože se však autobusem nešířil zápach, zřejmě šlo o čistotnou paní, co nejela autobusem poprvé.

Cestou přes kurdské vesnice v pohraničí jsme minuli několik demonstrací a v jednom úseku dokonce i hořící silnici, ale několikahodinovou jízdou úžasnými horským masivy jsme se nakonec dostali až k cíli. Ještě před hranicí jsem zbaběle vylil zbytek slivovice, co jsme nestihli dopít během dopolední jízdy, protože dovoz alkoholu je do Iránu přísně zakázán. Protože nám slivovice bylo opravdu líto, celé dopoledne jsme se v autobusu snažili zachránit jí co nejvíce a tak jsme měli s Andreou podezřele veselou náladu a trochu jsme se motali.

Se všemi cestujícími turky a iránci jsme si vystoupili z autobusu a nejistým krokem s batohy na zádech došli až do fronty. Na turecké straně nebyl nejmenší problém, tak jsme prošli do další budovy k Iránské pasové kontrole. Tam si nás ihned vytáhli dva Iránští celníci, vzali si naše pasy s vízy a šli je porovnávat s údaji v počítači. Snažili jsme se nastolit přátelskou atmosféru, tak jsme se na celníky usmívali, ale v našem stavu to situaci zřejmě spíše komplikovalo.

Nakonec nám pasy vrátili a poslali nás na pohovor s dalším úředníkem. První šel na řadu Andrea.
- "Come. Where you from?" zeptal se ho špatnou angličtinou starší úředník.
- "Turkey" odpověděl Andrea. Úředník porozuměl a začal si podrobně prohlížet zřejmě falešný italský pas.
- "You Turkey?" optal se úředník pro potvrzení, že před ním opravdu stojí podvodník.
- "No, I Italy. But I come from Turkey."
Zklamaný úředník se ještě zeptal na jméno otce a propustil Andreu do Iránu.

Pak jsem přišel na řadu já. Díval jsen se na plakát na zdi zakazující podávání rukou z důvodu prasečí chřipky.
- "You fiever?" zeptal se s pohledem na moje orosené čelo.
- "No no" usmál jsem se a trochu se zapotácel.
- "Heavy" naznačil jsem, že mám těžký batoh.
Úředník se ještě zeptal na jméno otce, odkud jsem, a pustil mne dál. Žádná kontrola zavazadel, žádné výslechy, vše proběhlo hladce. Slivovice klidně mohla projít. Tak jsme byli v Iránu. Měli jsme hroznou radost a chtěli to zapít, ale zbytky slivovice už dezinfikovaly půdu na turecké straně hranice.

Za ukrutně nevýhodný kurz jsme si vyměnili 30 Eur za 300 tisíc Rialů (měli jsme dostat tak o 40% víc) od veksláků na hranici a zase nastoupili do našeho autobusu jedoucího do Orumiyehu. Cestou náš autobus zastavilo ještě několik policejních kontrol a my pokaždé čekali, že nás zatknou coby západní agenty. Vždycky si ale prohlédli naše pasy a jen se na nás usmívali.

Toto počínání jsme pochopili již v Česku. Když jsme si totiž šli na ambasádu pro vízum, už z dálky nás zdravil místní úředník:
- "Dobrý den pane Klein, vízum jste bez problémů dostal."
Podívali jsme se na sebe s Andreou, jak je možné, že si ten pán pamatuje moje jméno, a hned jsme nalezli vysvětlení. Iránští agenti určitě důkladně prověřují každého žadatele o vízum. Proto také proces čekání na rozhodnutí o udělení víza trvá až měsíc. No a v mém případě agenti zřejmě odhalili, že jsem studoval jadernou fakultu, takže určitě plánují, že jim pomůžu s jejich jaderným programem. Už teď mám nejspíše přichystané teplé místečko v Iránském tajném výzkumném centru (vězení) pro jadernou energii.

Do Orumiyehu jsme přijeli v podvečer a hned si koupili 2 lístky na noční autobus do Teheránu. Lidé vypadali normálně, jen na nás všude udiveně civěli. My jsme zase civěli na ceny v obchodech. Byly totiž napsány Iránskými číslicemi (které však Andrea bleskově zvládnul) a byly ukrutně nízké. Když jsme si však něco chtěli koupit, chtěli po nás 10x více, než bylo napsáno na ceně, takže takovéto obírání turistů jsme odmítli.

Hlad po celodenním půstu nás ale donutil vyjednávat, tak jsme si v jedné místní jídelně koupili 4 hamburgery po 10000 a jeden anglicky mluvící Iránec nám to vysvětlil. Iránská měna jsou Riály a přepočítací kurz je zhruba 10000 za dolar. Iránci však tuto měnu v komunikaci nepoužívají a místo ní používají Tumány, kde jeden Tumán je deset Riálů. Tumány však fyzicky neexistují a tak se všechno platí v Riálech, na kterých se prostě odmyslí jedna nula.

Tento princip nás (tedy spíš mne) zcela zmátl a protože někteří obchodníci v obchodech používali ceny v Riálech, jakákoliv cena v průběhu celého našeho pobytu v Iránu pro mne znamenala, že buďto to stojí to co je na cenovce, nebo desetkrát míň, anebo desetkrát víc. Která z těchto tří možností je pravdivá, jsem subjektivně odhadoval podle hodnoty dané věci. Nutno dodat, že zřejmě často špatně, protože po mně obchodníci pořád chtěli doplatek 9x tolik. Několik poctivých obchodníků mi i vrátilo 90% toho, co jsem zaplatil. A určitě se našli i tací, co to nevrátili.

Autobus do Teheránu vyjížděl v 9 večer a stejně jako v Turecku zde bylo pravidlem dávat na začátku jízdy občerstvení. Dostali jsme hroznový džus v metalovém sáčku a k němu brčko. Deset minut jsme se s Andreou pokoušeli udělat tlustším brčkem díru do perforovaného menšího otvoru, ale stále se nám to nedařilo. Jeden Iránec se na mé marné pokusy nemohl dívat, vzal mi džus i brčko, sáček narovnal na zcela jiném místě, rozmáchl se a vbodl do něj brčko, takže jsem mohl pít. Andrea si sáček taky narovnal a snažil se do něj bodat, ale jediné čeho dosáhnul bylo, že do sáčku udělal plno malých dírek, které nebyly dost velké na prostrčení brčka, ale byly dost velké na to, aby si pocebral kalhoty. Iránec se na to nevěřícně díval. Tihleti cizinci jsou zvláštní ...