(22.12.-23.12.2009)
Po další noci strávené v našem rezonujícím pokoji nad křižovatkou jsme se brzy ráno rozloučili se Shirazem a zamířili autobusem směr Yazd. Tam jsme pak klasicky odmítli všechny taxikáře a vyrazili po vlastních směrem, kde jsme tušili centrum. Zastavili jsme na zastávce místního autobusu a zeptali se dvou zahalených žen, zda tu pojede nějaký autobus směrem na náměstí v centru. Dostalo se nám odpovědi že ano, a po chvilce štěbetání mezi sebou nám dokonce podaly dva lístky na autobus. Chtěli jsme je zaplatit, ale odmítly. Autobus přijel, my jsme nastoupili a odevzdali lístky – v Yazdu se na rozdíl od Esfahanu lístky odevzdávají už na zařátku cesty. Řidič potvrdil, že s jeho autobusem se dostaneme blíže k náměstí a rozjel se. Připadali jsme si jako vítězové. Nejenže jsme odmítli všechny taxi, dokonce ani nejdeme pěšky a to všechno za darované lístky. Nejlepší věci jsou zadarmo.

Ne vždycky. Po 30 sekundách autobus zastavil a řidič na nás zavolal, že odbočuje ze směru na centrum a blíž k našemu cíli nás už nedoveze. Vystoupili jsme z autobusu 200 m od místa, kde jsme do něj nastoupili. Už jsme si jako vítězové nepřipadali. Očividně jsme nastoupili do špatného autobusu. V duchu jsme se omluvili oběma zahaleným ženám, že jsme jejich darované lístky takhle promrhali. Následující hodinu jsme kráčeli téměř prázdnými ulicemi. Měli jsme hlad, ale nikde nebyl žádný otevřený obchod. Bylo brzké odpoledne, příjemné slunečné počasí, a obyvatelé Yazdu zřejmě drželi odpolední siestu. Až do konce našeho pobytu v Yazdu jsme jiné vysvětlení nenalezli. Protože v létě teplota v Yazdu dosahuje padesáti stupňů ve stínu, zřejmě se siesta v Yazdu skutečně drží a neporušují ji ani v zimě, kdy je tu docela příjemně.

Došli jsme do prvního hostelu a hned zde nalezli přítele. Byl to iránský důchodce Birrus s perfektní angličtinou a německým pasem a poskytl nám velmi levný pokoj se společným záchodem na chodbě. Nabídl se, že nás za chvíli provede po okolí. Musí totiž jít nakrmit své slepice a kočky, tak nás vezme sebou. Procházka byla super, ukázal nám okolí, svůj dům, levné restaurace poblíž hotelu a několik krásných a starobylých, ale prázdných hotelů zapletených v typických uličkách Yazdu. Ještě před pár lety byly prý plné amerických turistů, ale pak USA našly nové nepřátele na blízkém východě. Ještě před rokem byly tyto hotely plné německých a evropských turistů, ale po posledních volbách v Iránu přestala Iránská vláda prakticky udělovat víza cizincům, tak tu teď všechny hotely zejí prázdnotou. Jen němečtí příbuzní a známí našeho přítele sem jezdili každý rok v zimě na dovolenou za ním, ale letos nikdo z nich nedostal vízum. Proto se Birrus velmi divil, jak jsme víza získali my, protože jediní turisté, co v poslední době potkal, byli z Asie.

Po procházce jsme si zašli do jedné super levné hezké restaurace pro místní specialitu Dizzi, což je taková zvláštní směsice ingrediencí, mimochodem velmi dobrá, ale její způsob konzumace a především přípravy před konzumací je velmi specifický. Proto, když jsme se to naučili jíst a zašli sem i na večeři, Andrea si dal opět Dizzi (já mé obvyklé Chello-Morgh = kuře s rýží) a chtěl se předvést jak dobře umí Dizzi připravit na talíř a jíst. Začali jsme tedy natáčet instruktážní video, kde chtěl Andrea ukázat jak se to má dělat. Do tohoto již natáčeného videa nám zcela neplánovaně vstoupilo několik Iránských dívek od sousedního stolu, které se nemohly dívat na cizince, který se zřejmě chystal jíst Dizzi aniž by věděl jak. Jedna z dívek vstala od stolu, došla k Andreovi, vzala mu keramiku s Dizzi z rukou a aniž něco řekla a začala mu připravovat Dizzi. Protože to bylo horké, zavolala si na pomoc kamarádky od svého stolu, Andrea jen koukal, jak za něj instruktážní video dělá někdo jiný, zatímco já natáčel a holky se činily. Mám ty Iránky fakt rád ...

Druhý den ráno jsme se rozhodli prozkoumat pamětihodnosti Yazdu podle návodu z naší Lonely Planet. Prohlídka města se jmenoval velmi sympaticky “Ztraceni v Yazdu” (Getting Lost in Yazd). To bylo něco pro nás. Musím dodat, že starý Yazd, prakticky splácaný z hlíny, nás naprosto uchvátil. V jedné knížce o 100 divech světa jsem viděl fotky města jak z jiného tisíciletí, které mne zcela uchvátily. Byly tam chybně umístěny buďto pod Esfahanem nebo Persepolis, ale tam jsem takový pohled nikde nenašel. To skutečné město byl totiž Yazd – je úžasný. Dlouhé hliněné zdi bez jakýchkoliv průchodů z města vytvářejí báječný labyrint.

Šli jsme podle mapy a dostali jsme se až do půlky oné “Get Lost in Yazd tour”. Pak se nám ulice nějak začaly plést dohromady a tak trochu jsme se začali ztrácet. “Jé, podívej, neprocházeli jsme kolem těchto dveří už asi před půl hodinou?“ ptám se Andrey když procházíme kolem dveří s namalovanou baseballovou pálkou. “No jasně, tak to se nám fakt povedlo se v Yazdu ztratit” povídá Andrea a smějeme se tomu. Když kolem stejných dveří procházíme o další půlhodinu později, už se nesmějeme. “Sakra, kudy se dá dostat ven?” Evidentně máme hlad a přestože jsme tu uprostřed zimy, teplota přesahuje příjemných 20 stupňů a docela bychom se napili. Když vidíme baseballovou pálku počtvrté, máme toho dost. A to prosím ještě máme mapu. Bohužel ne kompas.

Nakonec se nám povedlo se z bludiště vymotat a smáli jsme se tomu, že se nám povedlo během naší tour ztratit se v Yazdu dokonce pětkrát. Navečer nás Birrus provedl ulicemi Yazdu do super luxusní a zároveň extrémně levné restaurace pro místní a domluvil nám tam večeři. Bylo 18:00 a do restaurace jsme měli přijít tak někdy po osmé, klidně i k deváté večer. Zaskočili jsme tedy na internet, trochu se to tam prodloužilo, takže z internetu jsme vybíhali až ve 20:30, kdy už naše večeře měla být připravena. Andrea má asi lepší orientační smysl, tak jsem ho nechal vést.

Až do chvíle než jsem si všiml, že nás vede evidentně do jiné části Yazdu, než kde byla naše restaurace. Jemně jsem ho na to upozornil, ale stále trval na svém. Podotkl jsem, že už je devět hodin a s večeří na nás čekat nebudou. Andrea trochu znervózněl, ale stále nás vedl svým směrem. Rezignoval jsem a začal Andreovi vyprávět, jak to probíhalo v jiných případech, kdy jsem si byl jistý, že mám pravdu, ale nechal jsem se vést špatným směrem, abych si o to víc později vychutnal svou pravdu. Andrea viditelně znervózněl a prohlásil, že pokud nenarazíme na tu správnou odbočku po cestě k támhletěm světlům, vzdává to a můžeme se vydat mým směrem.

U světel jsem ožil, přebral velení a zavelel k ústupu zpátky. Vrátili jsme se k hlavní ulici a další půlhodinu hledali odbočku opačným směrem, kde jsem si byl jistý, že musí být naše restaurace. Nebyla. V 22:00 jsem rezignoval zase já a kormidla se opět chopil Andrea. Vrátili jsme se zpátky celou cestu, co jsem nás vedl já (ztracení v Yazdu číslo 7) a opět kráčeli tam, kde nás před hodinou vedl Andrea (ztracení číslo 6). Došli jsme opět ke světlům a pokračovali dál. Asi po 5 minutách jsme skutečně narazili na odbočku k restauraci a ve 22:30 slavnostně vstoupili dovnitř. Sakra. Andrea měl celou dobu pravdu. Začal jsem si dělat srandu z toho, jak jsem si z Andrey dělal srandu, když jsem si myslel, že nás vede špatně. Andrea se na mne jen podíval a pousmál se. Mizera! Sakra! To byl zase trapas! :-)

Měli jsme štěstí, že restaurace stále vařila a s mírným zpožděním nám naše objednané pochoutky připravila. Andrea si nechal udělat zase nějaký perský experiment, zatímco já si pochutnal na mém oblíbeném Chello-Morghu. Když mi prostě něco zachutná, chci to pořád dokola, dokud se toho nenabažím. Až pak mám zase chuť vyzkoušet něco nového. Jídlo bylo úžasné a hrozně levné. Po noční večeři jsme se šli uložit, protože brzy ráno jsme měli Yazd opustit. Ráno totiž začínal Štědrý den.