(25.12.2009)
Probudili jsme se v 7:30 ráno se 2 muži a 2 chlapci v cizím pokoji. Po oblečení a umytí se rozhrnula posuvná stěna a vešly mezi nás i ženy. Domácí provdaná dcera začala připravovat snídani, zatímco Maria a její 20 letá neprovdaná dcera se začaly věnovat nám. Zaujal je můj hedvábný spacák, který jsem právě skládal do obalu. Eshan jim zřejmě řekl, že jsem v něm spal. "To nic není" řekl jsem a vyndal svůj třísezónní spacák Viking 600. Rozbalil jsem ho a začal popisovat, do jakých teplot je určen, zatímco jsem se do něj soukal. Spacák byl typu mumie a tak mi z něj po chvíli trčel jenom kousek obličeje. Obě ženy z toho měly upřímnou radost a svolávaly do pokoje ostatní členy domácnosti.

Když se mé mumie všichni nabažili, vylezl jsem z ní a začal svůj spacák balit. Zarazili mne a požádali, abych celé cvičení soukání se do spacáku absolvoval ještě jednou, aby si je Mariina dcera mohla nahrát na video v mobilu. Další část rána jsem tedy dělal cvičenou opici, vyndával jsem různé technické vymoženosti z naší výbavy a předváděl jsem je.

Mezitím domácí paní připravila snídani. Po snídani se otec rodiny zmínil, že mu dlouhodobě bývá špatně od žaludku a bolívá ho hlava. Abych napravil svou reputaci ze včerejška, skočil jsem do našich zdravotních zásob a otce, povoláním učitele na základní škole, jsem obdaroval nějakými prášky na překyselení žaludku a velkou hrstí Ibalginů. Maria si veškeré léky pečlivě zapisovala včetně chemických látek, ze kterých se skládaly. Byla totiž povoláním lékařka, vysvětlila nám.

Po snídani s námi vyjel Eshan se svým švagrem a malým Hossainem na prohlídku Sirjanu. Eshanův švagr nás přivedl ke svému autu a já se začal omlouvat včerejšímu Nissanu Patrol za pochybnosti o jeho kvalitách. V porovnání s touhle rozpadlinou to byl Pan auto. Vlezli jsme dovnitř auta s velkou pavučinou přes celé přední sklo a za jízdy drželi dveře, které nešly pořádně zabouchnout. Už při prvních zastávkách v Sirjanu nám došla zásadní skutečnost. Zatímco v Teheránu a dalších Iránských městech jsme měli pocit, že jsme tu v tuto dobu jediní turisté, tady jsme měli pocit, že jsme nejspíš jediní turisté v historii tohoto města.

Není divu. Bohatí turisté nikdy neměli důvod sem jezdit a pro chudé turisty píše Lonely Planet: "Sirjan is not really worth a detour, but it's a useful place to break a journey from Kerman to Bandar Abbas." Neboli má zde cenu tak maximálně vystoupit z autobusu na cestě z Kermanu, protáhnout nohy a koupit si čaj a oplatky. Kdekoliv jsme se objevili, hromadily se kolem nás davy místních lidí, co se na nás vyjeveně koukali, případně se obdivně vyjadřovali a dotazovali našich průvodců. A Eshan si tu slávu náležitě užíval. Občas jsme mezi perštinou zaslechli jeho slova jako Czik republik nebo Italia.

Navštívili jsme starobylý strom s mešitou, vodní chladící systém a starou policejní stanici. U té stálo staré, rozebrané a zcela zrezivělé auto, do kterého jsem si hned hupsnul a nechal se vyfotit. Snad je moje očkování proti tetanu stále platné. Cestou jsme narazili na spoustu muslimských průvodů, vztahujících se k právě probíhajícím muslimským svátkům ohledně zabití syna Mohameda. V těchto průvodech kráčeli za zvuků bubnů mladí muži a sami sebe bičovali po ramenou a zádech zvláštní jakoby metlou ze řetězů. Zároveň byla na některých místech připravována součást hostiny - svářečkou úplně do černa svařovaná hlava kozla. Andrea si taky zkusil chvíli svařovat.

Cestou jsme se stavovali v různých autobusových agenturách a snažili se sehnat na odpoledne lístek na autobus do Kermanu, abychom mohli v naší cestě pokračovat. Bohužel to však vypadalo, že ten den žádné autobusy neodjíždějí, zřejmě v důsledku muslimských svátků. Před obědem jsme se vrátili domů a byli pozváni spolu s celou rodinou k sousedům. Jak jsme brzy zjistili, sousedé měli také mladou a hezkou neprovdanou dceru. Dostali jsme čaj, pomeranče a opět Yazdskou sladkou specialitu. Andrea se chtěl předvést, jak dobře ji umí jíst, sroloval si kus cukrové vaty a hop - netrefil se do pusy, ale vysypal si to celé na své krásné merinové tričko. Všichni v místnosti dostali záchvat smíchu a Andrea se usmíval, protože to určitě udělal schválně. Pozornost dcery sousedů rozhodně upoutal.

Pro sousedy jsme museli opakovat celé naše vyprávění o cestě, znovu odpovídat otázky o tom, kdo jsme, co děláme, jaké to je v Evropě, kde jsme všude v životě byli a jaké to tam je. Tentokrát si celé naše vyprávění obě neprovdané dcery natáčely na svoje mobily - když mluvil Andrea na jedné straně místnosti, obě mířily na něj, když jsem promluvil já, synchronizovaně přesunuly objektiv na mne. Když jsme se ve vyprávění s Andreou střídali, jejich synchronizace byla komická. Otec sousedovic rodiny nám přinesl ukázat křesťanské symboly, co měl doma, zejména pak několik sošek pany Marie. Na stěně měli hezké dlouhé meče, tak nám je také ukázali.

Andrea si ze židle, kde jsme seděli, sedl na zem, kde seděli všichni členové obou rodin. Omluvně se na mne podíval a vysvětlil: "Musíme si začít zvykat na sezení na zemi. Podívej se na ty holky, odsud se už nedostaneme. Tady nás ožení." Odpověděl jsem, že už mám v hlavě obrázek toho, jak utíkáme blátem po poli s batohy na ramenou pryč od města a za námi utíkají obě rodiny s těmi dlouhými meči ze zdi v rukou. "A děvčata poběží v bílých šatech" dodal Andrea.

Oběd pro nás měl být výjimečný. Naše rodina se totiž rozhodla, že nám přiblíží muslimské slavnosti zblízka a vezme nás do centra města do místního kulturního střediska, kde se vaří společný oběd pro všechny muslimy účastnící se slavností. S Andreou jsme z toho nápadu byli nadšeni, ale trochu jsme se báli, zda nás mezi sebe muslimové pustí. A pokud pustí, zda nás nezlynčují, až zjistí, že jsme křesťané. K muslimskému středisku jsme přijeli sousedovým autem, které bylo velmi hezké a nové. Holt si Andrea umí dobře vybrat rodinu. Však se mi na cestě také zmiňoval, že jeho budoucí žena musí být bohatá. Všude kolem střediska byly zástupy muslimů v černém, tak jsme začali dostávat strach, co na nás řeknou - na dva do výšky trčící bílé nevěřící psy.

Naše rodina nás provedla halou plnou zírajících muslimů přímo k místnímu něco jako starostovi, zároveň šéfovi slavností, ukázala na nás a chvíli si s ním povídala. Starosta nám poté podal ruku a ještě se trochu uklonil. Skutečně tu asi turistu ještě neviděli. Z nevítaných vetřelců jsme se stali rovnou VIP. Místní hlavní organizátor slavností dostal za úkol nás provést a všechno nám ukázat. Cestou komandoval nižší organizátory. Zavedli nás do kuchyně a ukázali nám obrovský kotel, ve kterém vařili rýži. Pak nás dovedli na čestná místa v hale, kde jsme se posadili a čekali na jídlo. Naše rodina dostala čestná místa přímo vedle nás a dmula se pýchou. Místní obyvatelé nesměle chodili kolem a prohlíželi si nás. Ptali se na nás naší rodiny a ta jim s nosem nahoru odpovídala: "Jo, ti jsou tady s námi." Rázem se stala nejpopulárnější rodinou ve městě.

Ti odvážnější přišli přímo k nám a podávali nám ruku. Jiní chodili kolem a fotografovali si nás. Ti šťastnější z nich s mobilem s videem si stoupli kousek před nás a natáčeli si nás na video. Kdo ale kašlal na pořádek i na slavnsti byly děti všude kolem. Začaly se mezi sebou rvát o možnost přiblížit se k nám, zavolat na nás několik anglických slov nebo dokonce urvat místa k jídlu blízko nás. My s Andreou jsme jim kynuli a odpovídali na dotaz jak se jmenujeme odpovědí a dotazem na to, jak se jmenují oni. Když jsme vyndali fotoaparát a chtěli udělat fotku, strhla se skutečná rvačka o to, kdo z nich bude na fotce. Pořadatelé museli každou chvíli rozhánět a utišovat peroucí se děti a posílat pryč zástupy dospělých, co si nás chtěli vyfotografovat. Celá vážnost a obřadnost slavností byla převálcována přítomností dvou nově vzniklých celebrit.

Dostali jsme jídlo a situace začala být vážná. Okolosedící děti začaly zcela nemuslimsky vysypávat posvátný pokrm z polystyrénu, ve kterém ho dostaly, a začaly nám ho cpát pod ruce, abychom jim tam něco napsali. Nebo abychom jim cokoliv napsali na ruku. To už bylo neúnosné. Hlavní organizátor přišel k naší rodině a něco s ní prohodil. "Žádá nás, abychom co nejrychleji dojedli a odešli. Přestávají tu situaci zvládat." přeložil nám Eshan. Souhlasili jsme a začali rychle jíst. Tím jsme omezili míru komunikace s okolosedícími dětmi, což nesly velmi těžce. Jejich nové idoly jim neodpovídají na otázky! Hlavou jim asi běželo něco jako: "Proč neodpovídají? Asi mne neslyší, musím se ptát hlasitěji. A musím překřičet dotazy ostatních. Co se to děje? Idoly se zvedají a chtějí snad odcházet. A to jsem se jich chtěl ještě 4x zeptat What is your name? a 3x Where are you from?"

Zvedli jsme se a začali odcházet. Ještě jsem odpověděl dítěti s hodinkami, které se už počtvrté přišlo zeptat "What is the time?", vyryl jsem do jednoho polystyrénu tiskacími písmeny BYE a začal si razit cestu ven. Děti nám zablokovaly odchozí cestu, tak se pořadatelé před námi museli prodírat a cestu znovu vytvářet. Dostali jsme se před budovu a davy dětí za námi. Chytaly nás za ruce nebo se nás snažily alespoň kdekoliv dotknout. Naskočili jsme do auta a pořadatelé začali odhánět děti od jeho oken. Když jsme se rozjeli, děti ještě kus utíkaly za námi. Chlapec s hodinkami na rozloučenou volal "What is the time?" a my jsme si oddechli, až když jsme je ztratili z dohledu. Tihleti fanoušci! Zcela chápeme pocity celebrit, které s ochrankou prchají před šílejícími davy.

Vrátili jsme se domů a honem se schovali dovnitř, než se v celém Sirjanu rozkřikne, kde celebrity bydlí. Dostali jsme zase čaj, ovoce a sladkosti a začali plánovat, co dál. Naše rodina zněla přesvědčivě: "V době svátků žádné autobusy nejedou, ani do Kermanu, ani do Bamu, musíte u nás zůstat další tři dny" přeložil Eshan a domácí i sousedovic neprovdaná dcera se usmívaly. "My ale musíme pokračovat, brzy nám končí pákistánské vízum" trvali jsme na svém. Rodina nás začala strašit milionovými částkami za taxík do Kermánu, ale my jsme dali najevo, že v případě nutnosti půjdeme i pěšky a snad nám někdo zastaví. Když rodina pochopila, že tu určitě nezůstaneme, sousedka zvedla telefon a někam zavolala. "Dnes jedou tři autobusy - ve 2:30, 3:30 a 4:30" oznámila poté. "Výborně, chceme jet ve 2:30, můžete nám ten autobus zarezervovat?" Sousedka tam zavolala znovu a zarezervovala autobus ve 3:30.

Pomalu jsme se začali balit. Když jsme měli batohy připravené, sedli jsme si zase pohromadě k čaji a ovoci se sladkostmi. Na návštěvu přišel ještě strýc s tetou, kteří se doslechli, že tu jsou ubytované celebrity. Hned nás zval na příští nocleh k sobě domů, ale vysvětlili mu, že za chvíli odjíždíme. Na závěr si vzala slovo hlava rodiny matka Maria: "Strávili jste tu s námi den a nás by zajímalo, zda si pamatujete naše jména." Ve mně hrklo a celá rodina se na nás dívala. Věděl jsem, že vím Mariu, tak z 50% bych si vzpomenul na jméno Eshana (teda spíš z 50% nevzpomenul), ale o nikom jiném nemám ani ponětí. Přemýšlel jsem, jak jim vysvětlit, že od zánětu mozkových blan mám problémy s pamětí. A v této chvíli mne naprosto šokoval Andrea. Z přítomných 9 lidí včetně strýce a tety si polehlivě pamatoval 7 jmen a na další 2 si po nápovědě rovněž vzpomněl, takže mne už se nikdo na nic neptal.

Maria ale s překvapeními neskončila. "Chtěli bychom také vědět, když jste tu s námi strávili den, co si o nás myslíte. O každém individuálně prosím. Začněme tady s tetou. Jaký si myslíte, že je tady teta člověk." Podíval jsem se na tetu, kterou jsem znal posledních 20 minut, a začal přemýšlet, co je to za člověka. "Zřejmě je to žena, pokud mne zrak neklame" chtěl jsem začít, ale Andrea byl rychlejší a vysvětlil jim, že tohle dělat nemůžeme, že jsou všichni úplně úžasní a že jim moc děkujeme, ale individuálně je bodovat nebudeme.

Rodina nás tedy všechny naložila do aut a odvezla do kanceláře společnosti, jejíž autobusy dnes jedou. Tam jsme si koupili lístek na 4:30, protože nám sousedka udělala rezervaci až na tuto hodinu. S rodinou jsme tedy ještě zajeli do blízkého parku, kde jsme s nimi hodinu chodili, povídali si s Eshanem a dělali společné fotografie. Chvíli před odjezdem autobusu nás přivezli na autobusovou zastávku s velkou cedulí zakazující podávání rukou (z důvodu nebezpečí přenosu prasečí chřipky). Před nastoupením do autobusu nás otec rodiny objal, políbil na obě tváře a rozloučil se s námi. Amsterdam byl tedy zapomenut. Eshan a nejmladší syn si s námi přes zákaz podali ruce a děvčata s Marií nám z povzdálí zamávaly. Zazvonil autobus a to byl našich muslimských Vánoc konec.