(14.-15.12.2009)
Do Teheránu jsme přijeli v 8 hodin ráno, odmítli jsme všechny taxikáře a s baťohy na zádech vyrazili odhadnutým směrem k metru. Teherán má být jedno ze smogem nejvíce znečištěných měst na světě a aut tu bylo opravdu hodně. Motorek ale mnohem více. Ve městě jsou celé ulice plné zaparkovaných motorek, motorky jezdí všude, po silnici, po chodníku, v protisměru, po přechodu, v parku, u vody, na tržištích, prostě všude kde nejsou velké železné zábrany kterými se téměř nemůže protáhnout normální člověk a které tam jsou umístěny jenom kvůli motocyklům.

Teherán jsme odhadli na město s 15 miliony obyvatel, asi tak 10 miliony motorek a 2 turisty. To ostatně platilo pro většinu Iránu, kamkoliv jsme se dostali, byli jsme středem pozornosti. Nejinak tomu bylo při přecházení ulic. Tak jako v jiných asijských zemích, bylo nutné bez ohledu na vlastní zdraví a život se ponořit do nikde nekončícího proudu aut a motorek a pokusit se vynořit na druhé straně ulice. Vždycky když jsme takhle před přechodem váhali už příliš dlouho, Andrea zavelel: "Jdeme hned za červeným autem" (Behind the red car). V Iránu je totiž 90% aut bílých, 5% aut stříbrných a šedivých a zbytek tvoří žluté taxíky. Černá, červená a modrá auta zde prakticky neexistují, takže Andreův povel spíše znamenal: "Marnost nad marnost, vše je marnost."

Po půlhodině pochodu jsme došli k metru. Jízdenka stála nevím kolik, protože jsem v pokladně zaplatil nějakou bankovku a vrátili mi víc než jsem jim dal, ale to mohlo být způsobeno mým zmatkem s desetinásobky. V metru jsou vagóny pro muže a ženy odděleny a s každým otevřením dveří se rozpoutává boj mezi nastupujícími a vystupujícími. Proud nastupujících totiž nebere ohled na to, že někdo chce i vystupovat, a tak vystoupit mohli nakonec jen ti, kterým se podařilo udržet svou pozici u dveří přes proud nastupujících a až když se všichni nastupující dostali dovnitř, prodrat se ven.

Našli jsme si levné ubytování v ulici, kde se prodávají samé pneumatiky, trochu dospali probdělou noc, vyměnili si peníze a vyrazili do ulic. Po dvou hodinách bloudění mezi motocykly na silnicích a na chodnících jsme došli k parku se zábranami proti motocyklům a dali jsme si tam tak populární čaj a vodní dýmku.

Při procházce tržištěm nás odchytil anglicky mluvící prodavač koberců a přes naše vysvětlování, že si stejně nic nekoupíme nás donutil dojít přes celé tržiště až k jeho obchůdku jenom se podívat. Tam nám ukázal všechy druhy koberců za bezkonkurenčně nejlevnější ceny na širém světě a dokonce nám nabídl slevu. Chvíli jsme přemýšleli, že nahradíme nějaké merinové tričko v naší výbavě perským kobercem za pár set Eur, ale nakonec jsme ho odmítli. Ujistil nás tedy, že u něj nakupují perské koberce všichni Češi a Italové, co jezdí do Iránu. Pokud nemáme hotovost, nevadí, bere i karty. Pokud jsou příliš těžké, klidně nám je dopraví až k letadlu, křičel na nás ještě když jsme odcházeli.

My už jsme ale byli na další misi, a to hledání internetové kavárny. Ale ať jsme se snažili sebevíc, žádnou jsme nenašli. Proto jsem pak při chození Teheránem stále zkoušel svým chytrým telefonem, zda někde v okolí není nějaká nezabezpečená wi-fi síť. Wi-fi jsem nalezl jen v okolí vládních budov. Bohužel však byly zabezpečené a ani jedno z hesel Chomejní, Alláh a Sex, které jsem zkoušel, nebylo tím pravým.

Na internet jsme narazili až další den na jižním autobusovém nádraží, odkud jsme po dopolední prohlídce Golastan paláce odjížděli nočním autobusem do Esfahanu. Existoval tam ve formě telefonních automatů s displejem, fungujících na telefonní kartu, u kterých člověk mohl stát a připojit se na islámem schválené stránky. Pěkně jsem si tam postál, ale při jakémkoliv pokusu o upload obrázků na naši stránku to zavřelo všechna okna, ohlásilo chybu a zřejmě poslalo mail na iránskou tajnou policii s nahlášením nedovolené činnosti.

Kromě spousty kolemjdoucích neustále nás zdravících "Hello how are you?" k nám však žádný agent se zatykačem nepřišel. Nejpodezřelejší byl holohlavý pán, který ke mně přišel, když jsem se u mailu asi zrovna tvářil zamilovaně, podíval se mi do očí a povídá: "I love you!", načež utekl. Škoda, homosexuální zkušenost s Iránským mužem ještě nemám. Stejně jsme se s Andreou shodli, že to nejspíš byla jediná slova, která daný muž anglicky uměl, nevěděl co znamenají a jen si chtěl zkusit pokonverzovat s cizincem. Mých vytřeštěných očí se však lekl a utekl.

Na autobusovém nádraží jsme se také výborně najedli, když nejčastější fastfood vystřídalo Chello Morgh (moje oblíbená rýže a kuře), dále jsem zde svedl svůj vítězný boj s místními veřejnými záchodky a Andreovi tu skupina přátelských výrostků ukradla zapalovač. Náš noční autobus do Esfahanu odjížděl ve 23:00 a měl přijet do cíle v 6:00.