(24.12.2009)
Na štědrý den jsme si pořádně přivstali, protože jsme měli nabitý program. Čekal na nás levný taxík (zajištěný naším přítelem Birrusem), co nás měl během 7 hodin jízdy provézt přes pouště kolem Yazdu do několika pamětihodných mist v okolí. Na večer jsme měli rezervován nocleh ve skalním pokoji (snad teplejším, než v Goreme) někde v jeskyních, kde v Iránu kdysi pobývali první křesťané. Chtěli jsme tento křesťanský svátek prožít nějak extra, aby to bylo adekvátní jeho důležitosti. Náš taxikář, moc fajn chlapík, naložil naše batohy a byl instruován Birrusem, do jakých míst nás má v poušti zavézt, a že nás má nakonec zavést zpátky do Yazdu na jednu neoficiální zastávku autobusů, odkud už snadno chytneme náš autobus směrem na města s jeskyněmi. Pozdravili jsme ho, ale koukal na nás, jakobychom zrovna řekli nějakou sprosťárnu. Když jsme po chvíli zjistili, že i slovo “Yes” je pro něj nejspíš jen citoslovce vydávané přežvykujícími američany, přestali jsme se snažit o konverzaci.

Následujících 7 hodin nebudu podrobně popisovat, ale navštívili jsme jedny z nejúžasnějších míst v Iránu a víc než slova je dokumentují naše fotografie. Nejprve nás náš upovídaný taxikář vzal do vesnice Kharanaq, ve které se nachází rozsáhlé hliněné neobydlené miniměstečko, které nás s Andreou totálně nadchlo. Běhali jsme v něm, fotili fotky, natáčeli videa a vydrželi bychom to asi dělat celý den. Dalo by se tam docela slušně bydlet a z míst v prvním patře, kde se část hliněné podlahy propadla, by se dal udělat jednoduchý turecký záchod. Bylo by však nutné dávat pozor, aby dole pod dírou zrovna někdo nespal. Hned vedle vesničky byl docela pěkný a zachovalý Karavanseráj. Další na řadě byla vesnička Chak Chak uprostřed skalnaté hory, ze které byl nádherný výhled do kraje, a stoupání k ní bylo opravdu strmé. Tak jsme tam chvíli poskakovali po skalách, než jsem si všiml, jak to je vysoko, a se strachem v očích se odplížil dál od srázu. Nakonec jsme byli odvezeni do městečka Meybod, nad kterým bylo krásné hliněné opevnění a pohled z něj na Meybod připomínal pohádky tisíce a jedné noci.

Když nás náš taxikář přivezl v 14:30 zpátky do Yazdu a rozloučil se s námi zamáváním, byli jsme už docela unavení a především hladoví, protože jsme ráno nestihli snídat ani v poledne obědvat. Byl štědrý den, tak jsem se snažil Andreovi vysvětlit, že pokud vydržíme ještě několik hodin, uvidíme brzy zlaté prasátko. Andrea však chtěl raději ihned vidět hamburger. Já už jsem měl za posledních pár dní dost fast foodové stravy a žádný hamburger jsem jíst nechtěl. Proto mne potěšilo zjištění, že v dané restauraci nabízejí i špagety. Po chvíli nám s Andreou přinesli dvě velké housky. On měl v té své kus masa a já jsem v ní měl trochu špaget a plátek rajčete. Kysele jsem se díval na hamburger se špagetami, zatímco Andrea se smál, do jaké formy dokázali Iránci toto italské jídlo převést.

Po tomto vydařeném obědě jsme začali pátrat po nějakém autobusu, který by nás dovezl směrem na Shahr-e Babak, kde jsme pak měli shánět další autobus do Meymandu, a tam pak hledat nějaké jeskyně. Bohužel jsme však nebyli na autobusovém nádraží, ale na náměstíčku s restauracemi, kde dálkové autobusy zastavovaly na přestávku a občerstvení pro cestující, a naším úkolem bylo přemluvit nějakého řidiče jedoucího do Bandar Abbasu, aby nás vzal za úplatu do autobusu na část cesty do Shahr-e Babaku. Kolem nás čekaly další davy místních Iránců, asi s podobným cílem jako jsme měli my. Jenže oni cestovali nalehko, zatímco my měli každý dva batohy rozměrů menšího Iránce, takže jsme byli daleko nemotornější, než oni. Když autobus zastaví, než se k němu prodereme bude už plný Iránců. Sakra!

Žádný autobus však nezastavoval. Začínali jsme být nervózní. Blížila se čtvrtá hodina a my stále nebyli v autobusu. Neměli jsme ponětí, jak daleko to je do Shahr-e Babaku, ale určitě tam dojedeme po setmění a jak pak budeme hledat autobus a pak někdy v noci nějaké jeskyně? To teda bude štědrý večer ... Tak abychom si ho aspoň trochu osladili, koupili jsme si drahou Esfahanskou sladkost GAZ a mandarinky jako dárek, co si navzájem dáme. Zastavil první autobus. Místo v něm nebylo žádné, za to mu něco teklo z motoru. Doufali jsme, že to je jenom olej a ne benzín a začali diskutovat, zda bychom jím byli ochotni v naší zoufalé situaci jet, kdyby nám nabídli místo. Zbytečně. Do Bandar Abbasu nejeli a po 15 minutové pauze zase odjeli. Na místě zanechali spoustu zklamaných Iránců, které přes jejich přemlouvání do autobusu nevzali a taky asi litr tekutiny na vozovce, snad toho oleje. Tady žádné hezké turistické autobusy nezastavují. Další autobus byl vojenský a jela v něm spousta arogantních mladých vojáků. Vyskákali ven, hlučeli a nakupovali aniž by si stoupali do fronty... Netroufli jsme si ani zeptat. Jeden Iránec si troufl a vysmáli se mu. Občas se k nám přišel nějaký Iránec zeptat, kam jedeme. Když jsme řekli Shahr-e Babak, většinou se jen usmál.

Bylo půl paté a my začali být zoufalí. Podobně jako vzrůstající a rovněž marně čekající davy Iránců. V těchto dnech totiž začínaly velké muslimské svátky a tak probíhalo stěhování po celém Iránu. S tím jsme tak nějak nepočítali, vždyť jsme přece nepřipraveni... Kousek od nás zastavilo velké terénní auto, Nissan Patrol 4WD a vystoupil z něj nějaký slušně vypadající pán. “Přijel nám taxík“ povídám Andreovi a on se usmál. Naše situace začínala být skutečně špatná. Zase nás oslovil nějaký Iránský asi tak 17 letý kluk s dotazem odkud jsme a kam jedeme, tak jsme zase slušně odpověděli, že do Shahr-e Babaku a doufali, že konečně dostaneme nějakou radu jako “Tam pojede autobus za hodinu, čekejte dál”, nebo ”Tam odsud žádné autobusy nejezdí”. Prostě cokoliv, ale ať konečně víme, na čem jsme.

”Tam jedeme taky, nechcete svézt?” řekl kluk a ukázal na velkého Nissana. Nevěřícně jsme se na něj toužebně podívali. Na okamžik se vzdálil a něco promluvil s tím slušně vypadajícím řidičem a nějakou paní v černém. ”Tak pojďte, zkusíme se sem vejít” řekl a představil nás své rodině – otci za volantem, matce v černém, své asi tak 20-leté sestře rovněž v černém a malému asi tak 6-letému bratrovi. Naše batohy jsme nacpali dozadu do nákladového prostoru, sestra se přesunula dopředu vedle otce řidiče a matky, a vzadu jsme se vedle sebe nacpali v pořadí malý kluk – 17 letý Ehsan, co nás pozval – Andrea a já. Rozjeli jsme se. Téměř nám tekly slzy vděčnosti. Náš štědrý večer bude zachráněn.

Byla to super rodina. Otec, vypadající spíš na nějakého západního expata pracujícího v Iránu, byl prostý učitel na základní škole a neuměl slovo anglicky. Jeho žena, muslimka Maria, byla žena v domácnosti, ale brzy jsme poznali, že v podstatě řídí celou rodinu. Anglicky uměla tak 5 slov, ale pyšnila se tím, že uměla i 5 slov turecky. Ty jsme ale zase neznali my. Jejich dcera studující na univerzitě neuměla moc anglicky mluvit, ale částečně rozuměla a malý kluk nerozuměl vůbec, ale v komunikaci mu to nijak nevadilo. Jediným univerzálním překladatelem pro všechny tak byl 17-letý Ehsan studující na střední škole. Celá rodina pocházela ze Sirjanu ve středním Iránu a před měsícem se přestěhovali do Yazdu, protože tam otec dostal práci. A teď jeli na muslimské svátky do Sirjanu za rodinou jejich starší dcery, která se tam letos vdala.

Auto sice zvenčí vypadalo jako opravdový koráb pouště, při jízdě jsme však poznali, že se v podstatě rozpadá. Každých 5 minut mu velmi hlasitě zarachotila řadící skříň, takže jsme si vždy mysleli, že už leží na silnici kus za námi, ale auto kupodivu jelo dál. Taky jsme si ze začátku mysleli, že táta prostě jen neumí řadit, až časem jsme zjistili, že zvuk se ozývá i když neřadí. Ale abychom tátovi nekřivdili, občas při rychlé jízdě na dálnici silně podřadil, takže auto vydalo zvuky hodné vzpínající se v Iránu neposvátné krávy. Ale kdo ví, možná chtěl jen začít brzdit a věděl o brzdách něco, co my ne.

Rodinu jsme s Andreou šíleně zajímali, ptali se na úplně všechno a asi by nás nejraději svlékli do ponožek aby zjistili, co jsme zač. My jsme neměli tušení, kam vlastně jedeme, jak to je daleko a jak dlouho ještě pojedeme, tak jsme byli vůči našim zachráncům maximálně vstřícní a odpovídali jsme jim na všechno. Ehsan statečně překládal napřed z perštiny do angličtiny otázky a pak zpátky z angličtiny do perštiny odpovědi. Andrea seděl uprostřed a odpovídal, až se z něho kouřilo. A oni se ptali opravdu na všechno. Odkud jsme, co děláme, jak cestujeme, kde jsme byli, co známe, co jsme studovali, co máme rádi ... A proč ten druhý (tedy já) odpovídá méně, než slušný Andrea. Chtěli vidět naše pasy a důkladně si prohlíželi všechna razítka a smáli se naším fotkám. Chtěli vidět, zda máme nějaké cizí peníze a smáli se českým korunám a porovnávali je s Iránskými riály. Pak si nás fotili mobilními telefony s jednotlivými členy posádky, takže se v autě konaly nebezpečné přesuny.

Otec zatím zvládal řídit celkem dobře, i když na něm bylo vidět, že se chce daleko více účastnit všeobecné zábavy v autě a nechce se soustředit na řízení. Alespoň že stále držel volant. Největší nadšení v autě propuklo, když jsme vyndali svoje fotoaparáty a začali jim ukazovat fotky z Turecka a předchozích měst Iránu. Máma zase připomněla, že umí 5 slov turecky a začala vzpomínat, která to jsou. Každou fotku, co jsme jim ukázali, musel vidět každý člen posádky včetně řidiče, takže jsme se chvílemi ocitali na krajnici, anebo v protisměru. Na krajnici se auto vždycky trochu roztřáslo, zatímco v protisměru nás varovaly klaksony protijedoucích vozidel. Když jsme ve fotoaparátech narazili na naše natočená videa, nadšení neznalo mezí. Vždy když video shlédla máma a všechny 3 děti, pustili je i otci a vrazili mu fotoaparát do pravé ruky. Otec tedy řídil levou rukou, pravou držel fotoaparát a sledoval video. Konečně měl možnost přestat se koncentrovat na dopravu a odreagovat se u nějaké zábavy. Protisměr už zdaleka nebyl tou nejhorší možností. A když jsme se s autem blížili k naší či protisměrné krajnici, otec vždy na okamžik přepnul pozornost na řízení a bravurně strhl řízení zpátky na silnici. Ehsan sledoval naše zděšené pohledy s Andreou. “Před měsícem jsme měli havárii” pousmál se.

Asi po 2 hodinách jízdy jsme konečně zastavili na nějakém parkovišti a my se zeptali, zda už jsme v Shahr-e Babaku. “Ale kdepak, teď jsme teprve v půli cesty, tak si tu dáme čaj” zněla odpověď. Mysleli jsme si, že jedeme tak 50 km od Yazdu, ale ve skutečnosti to bylo přes 300 km. Už se setmělo, tak jsme začali přemýšlet, jak asi budeme shánět potmě v nějakém neznámém městě za 2 hodiny autobus do Meymandu a pokud ho seženeme, jak tam pak někdy v noci budeme hledat jeskyně? To teda bude štědrý večer ...

Po krátké přestávce jsme pokračovali v jízdě. Rodina vyndala jídlo a začala se (a nás) krmit. Chleba, ovoce, čaj, sladkosti, slanosti, vše do nás proudilo jak na běžícím pásu a z každého sousta, co jsme snědli, měli neuvěřitelnou radost. Byla už tma, tak vevnitř v autě rozsvítili světla, aby na nás dobře viděli. Sice to docela zhoršovalo viditelnost pro řidiče, ale to byla rozhodně menší priorita, než vidět na nás jak jíme. Navíc se nám teď řidič moc nevěnoval, protože hrál oslňovací hru s protijedoucími vozidly. Vždycky, když se k nám nějaké protijedoucí vozidlo přiblížilo tak na 100 metrů, zapnul dálková světla a oslnil je. Oni reagovali podobným způsobem, takže i my jsme na chvíli v autě nepotřebovali vnitřní osvětlení.

Když jsme se kolem deváté večer blížili k Shahr-e Babaku, rodina si chvíli něco špitala Iránsky a pak se na nás otočila: “Co chcete dělat v Shahr-e Babaku? Nechcete jet místo toho s námi domů do Sirjanu? Ukázali bychom vám tam město a mohli byste se podívat na místní muslimské svátky.” Podívali jsme se s Andreou na sebe a vidina marného shánění autobusu do Meymandu se začala rozplývat. Už s misskama v Esfahanu jsme chtěli konvertovat k Islámu, tak budeme mít další příležitost. Zažijeme Vánoce po muslimsku.