(18.12.-19.12.2009)
Druhý den ráno jsme se do růžova vyspali a začali se připravovat na večer. Oholili jsme se, Andrea si oholil i vlasy, vysprchovali jsme se a oblékli si čisté prádlo. Poflakovali jsme se na pokoji a vedli klasické mužské řeči: o ženských, o fotbale, o velikosti a tvaru naší stolice a o tom, s kým vším z našeho officu jsme spali.

Venku sněžilo a jen to dokreslovalo dnešní sváteční atmosféru. Zašli jsme si na levný internet, abychom doplnili naši iránskou slovní zásobu. Uměli jsme už výrazy "Dobrý den", "Děkuji" a "Jak se máš?" a chtěli jsme si ještě najít překlady vět "Nejsem ženatý a nemám přítelkyni", "Jsem dobrý v posteli" a "Chceš jít se mnou na můj hotelový pokoj?"

Byla docela zima a tak jsme se před setkáním s Hamedem vrátili pořádně obléknout na hotel. Hamed měl zpoždění a když přišel, zklamal nás ještě víc. Prý mu přijel švagr a tak musí strávit večer s ním. Pokud s ním chceme na večeři, musíme jet hned a protože na nás nebude mít v příštích dnech čas, zamluvil nám na dnešní večer lístek na noční autobus do Shirazu. Pokud jsme se těšili na holky, tak máme taky smůlu. Odpoledne mu prý volaly a ptaly se, ve kterém luxusním hotelu bydlíme. Když se dozvěděly, že bydlíme v levném hostelu pro Iránce, bohužel zjistily, že na dnešní večer už mají jiný program. Čubky, a my mysleli, že to je čistá láska.

Zklamaní jsme tedy souhlasili s okamžitou večeří i s naším odjezdem nočním autobusem z Esfahanu. Odhlásili jsme se z hotelu a vyrazili s Hamedem na večeři. Bohužel neměli místo v té hezké místnosti co včera a tak nás posadili do prázdné sousední místnosti hned vedle plachty. Jak jsme brzy zjistili, plachta suplovala stěnu budovy a protože venku sněžilo, i v čepici nám po chvíli byla ukrutná zima. Holky samozřejmě nikde. Nezahřál nás ani čaj a tak jsme se po podezřele studené večeři rozhodli vyrazit na autobusové nádraží a počkat na půlnoční autobus tam. Trochu jsme se rozehřáli při placení účtu, protože i když jsme toho měli tak polovinu v porovnání se včerejškem, platili jsme dvakrát tolik. Asi tu už nejsme vítáni.

Hamed nás odvezl, rozloučil se a my zůstali sami na studeném nádraží. A při tom jsme se tak těšili na teplo dnešní noci ... Aby nám to nebylo líto, přišla k Andreovi, když jsem si odskočil na záchod, gorila jak vystřižená z gangsterek. Obličej boxera, asi stejně vysoká jako my, ale dvakrát těžší. Uměla tak 10 anglických slov a vydržela s nimi konverzovat s Andreou přes 20 minut, zatímco já jsem si usilovně četl. To má Andrea z toho, že je tak komunikativní a vstřícný ke komukoliv. Já už bych gorilu dávno poslal podívat se, zda mu není jeho máma nevěrná. Když jsem zachytil pohled gorily na Andreu a uslyšel tři nová slova "You are beautiful!", postavil jsem se a dal Andreovi možnost se se svým ctitelem rozloučit a odejít na stanoviště autobusu.

Bylo deset minut po půlnoci, kdy měl být náš odjezd, a autobus pořád nikde. Moc jsem to nevnímal, protože jsem se už přes hodinu svíjel s křečmi v břiše. Pokoušeli jsme se anglicky zeptat na nějaké informace, ale jediná odpověď, co jsme od místních Iránců dostali, byla "No bus". Toho jsme si všimli i bez nich a tak jsme šli z té zimy čekat zase do čekárny. V jednu jsme to už nevydrželi a šli se zeptat na informace, kde nám k standardnímu "No bus" vysvětlili, že z důvodu sněžení a mlhy byly dálkové autobusy do Shirazu zrušeny a my si máme přebookovat autobus na zítřek.

Doporučili nám ještě hotel na nádraží se slovy, že to sice není hezký hotel, ale je velmi levný. Cena v něm však byla dvojnásobná oproti našemu krásnému Shadu a protože s námi celý den zametali sem a tam, tohle jsme si líbit nenechali. O půl druhé jsme došli na stanoviště taxi a chtěli se nechat odvézt do města. Naší navrhované ceně se taxikáři vysmáli a kontrovali dvojnásobkem. Když jsme se cenu snažili dostat níž, prostě se s námi přestali bavit a odešli. Darebáci, tuhle strategii jsme přece vždycky používali my! Tentokrát však oni nepotřebovali prodávat a tak nám nezbylo nic jiného, než s cenou souhlasit. Blbej den!

Taxi nás vysadilo před hotelem Shad a odjelo. Pasáž hotelu Shad byla zavřená posuvnými mřížemi a zvonek se nacházel asi tak 5m za mřížemi. To už si snad někdo dělá srandu ... Naštěstí dole ve fastfoodu, kde jsme si každý den dávali kuře, umývali podlahu a pamatovali si nás. Protože měli nouzový východ do pasáže, jeden z nich vyběhl po schodech nahoru a vzbudil recepčního. Dostali jsme pokoj a šťastně se skrčili na krátké posteli. Během následující čtvrthodiny jsme přestěhovali nábytek tak, že jsme mohli natáhnout nohy, a já tento opravdu výjimečný den zakončil prvními tradičními cestovatelskými potížemi.

Následující neplánované dopoledne v Esfahanu pokračovalo mým pobytem na záchodě a Andreovým prohledáváním jeho věcí. Když jsme si totiž vyměnili dolary na riály, Andrea schoval milion riálů do svých věcí s úmyslem, aby je jakýkoliv případný zloděj nemohl najít. A povedlo se mu to tak, že už je nenašel. Můj tip je, že je najde až budeme někde v Číně. Každopádně to negativně ovlivnilo Andreovo psychické skóre na dalších několik dnů.

Odpoledne jsme si zašli na poslední procházku po nábřeží v Esfahanu, kde nás zastavil postarší snědý Iránec s brilantní angličtinou a pustil se s námi do velmi zajímavé filozofické debaty o světě, jeho vývoji a smyslu. Začalo to diskuzí nad rozvodovostí v Evropě a pokračovalo k Iráncově teorii o tom, že lidé blíže k rovníku mají větší svaly a menší mozky, než Evropané, takže jsou hloupí. Souvisí to prý s tím, že jsou černí. Netroufli jsme si nic namítat, mimo jiné pro to, že Iráncova barva pleti byla opravdu tmavá.

Navíc v diskuzi používal velmi zajímavé obraty - výraz "for example", následovaný půlminutovou pauzou nás vždy zbrzdil v argumentaci a proti jeho "I am roughly 100% sure" se nedalo mnoho namítat. Když jsme se chtěli rozloučit, vždy nás přerušil nějakým zásadním tvrzením následovaným větou "I will explain that to you later". Každopádně to byla velmi zajímavá diskuze s bezesporu inteligentním člověkem a tak náš celkový dojem z Esfahanu zase spravila. A když jsme se po cestě zpátky do hotelu vymočili na zeď v místní nejluxusnější ulici, považovali jsme naše skóre s Esfahanem téměř za vyrovnané.

Na autobusovém nádraží si k Andreovi přisedl další přítel a vyzvídal, zda má doma přítelkyni, zda má přítelkyni v Iránu a já už si myslel, že bude následovt tradiční vyznání lásky v této islámské zemi zakazující homosexualitu. Překvapivě však následovalo ubezpečení, že pokud chceme holky v této islámské zemi zakazující prostituci, stačí říct v hotelu a dostaneme je ... S Andreou jsme se pak shodli, že náš nový přítel asi netuší v jakém typu hotelů spáváme a že by nám na pokoj poslali tak maximálně jejich tlustou uklizečku ...

Na rozloučenou s Esfahanem jsme byli příjemně šokovaní opravdu luxusním autobusem do Shirazu, kde bylo dohromady tak 18 míst v 6 řadách a vešel by se sem asi i malý bazén. Takže Ti nakonec Esfahane odpouštíme ...