(20.12.-21.12.2009)
Do Shirazu jsme po ránu dorazili v rozdílném rozpoložení. Já jsem se luxusně vyspal v luxusním autobusu, zatímco Andrea nezamhouřil oka, protože mu bylo horko a pořád myslel na zatoulaný milion (v hodnotě sto dolarů). Jako obvykle jsme odmítli všechny taxikáře a protože centrum mělo být podle mapy jen 300m daleko, vyrazili jsme po svých. Kupodivu jsme šli správným směrem, jen měřítko na mapě bylo evidentně špatně a tak jsme do centra dorazili tak po hodině chůze v plné polní.

Přivítal nás nějaký dědeček, který na nás evidentně čekal. "Konečně jste tady!" zavolal na nás iránsky (nebo něco podobného) a začal si balit svoje věci. "Good hotel, cheap hotel" smál se na nás. "I teacher here, everybody knows me," dále vysvětloval svou kvalifikaci. "I get cheaper price for you." Okamžik jsme přemýšleli, jak může být cena s provizí našemu příteli nižší, než cena bez provize, a nakonec jsme jeho služby odmítli. Zklamaně se přestal balit. "OK, no problem, I give you my card. If you need anything, hotel, bus, riksa, trip to Persepolis, just let me know." Vyndal z kapsy hromadu vizitek a dvě nám podal. Vizitky byly formátu A5, kde byl na tvrdém papíru propiskou napsán dětským tiskacím písmem od levého horního rohu do pravého dolního rohu nějaký text. Zahlédl jsem jen "I help you" a nějaké telefonní číslo a měl jsem dost.

Prošli jsme několik hotelů a přestože byl Andrea spokojen s těmi nejobyčejnějšími, prosadil jsem si podezřele levný velký slunečný pokoj v krásném hotelu. Jeho jediná nevýhoda byla, že byl nad křižovatkou, takže v něm bylo docela hlučno. Poté co jsme se nastěhovali jsme zjistili, že to je slabé slovo. Pokoj se nacházel přímo nad největší křižovatkou v Shirazu, kterou navíc právě opravovali, takže na ní byla permanentní zácpa. Každé projíždějící auto tuto zácpu řešilo stejným způsobem – při průjezdu křižovatkou troubilo. Andrea se zasmál a nějak to okomentoval, ale nerozuměl jsem ani slovo, viděl jsem ho jen hýbat pusou.

Pak projel křižovatkou první náklaďák. Jeho jízda vytvořila na vozovce vibrace, které se hotelovou zdí přenášely do hlavního místa rezonance – do okenních tabulek našeho pokoje. Ty se rozdrnčely a spolehlivě přehlušily troubení klaksonů na ulici. Stejné to pak bylo s jakýmkoliv náklaďákem a autobusem. Přestože jsme se s Andreou neslyšeli, pokusili jsme se lehnout si a dospat trochu noc strávenou v autobuse. Pak dole na opravě silnice spustili sbíječku. Posbírali jsme pár věcí a vyběhli z rezonujícího pokoje na ulici. Tam nám pracující sbíječka nepřipadala zdaleka tak hlasitá jako v pokoji. Snad v noci nepracují a doprava se uklidní.

Zašli jsme do cestovky na rohu a poptali se na výlet do Persepolis. Nabídli nám půldenní výlet za 180,000 Riálů (18 dolarů) na osobu. Uvidíme, zda to jinde nebude levnější. Zašli jsme do paláce ve středu města, ve kterém byla kromě zahrady plné pomerančovníků ještě moc hezká výstava velkoformátových černobílých fotografií tak z 19. Století. Jak výstavy a muzea nemusíme, tohle se nám líbilo. Vyšli jsme ven a kolem byl klid neporovnatelný s naším hotelovým pokojem. Tak jsme se prostě natáhli na trávník a spali.

Když jsme se probudili, zkusil jsem si zacvičit pozdrav slunci, protože na nás krásně svítilo slunce. Jakýsi mladík mi začal vysvětlovat, že abych více posílil, mám posilovat na prstech. Já jsem ale posilovat nechtěl. Řekl, že je učitel Koránu v nedaleké škole a že má zrovna 30 minut přestávku. Pokud chceme, provede nás trochu po městě. Zvláštní ale proč tedy ne. Zastavili jsme před nějakou budovou. Prý je to škola Koránu a jestli chceme, ukáže nám ji. Tak jo. Uvnitř to moc jako škola nevypadalo a nebyli tam žádní žáci. Vzal nás ale na střechu a byl odtud krásný výhled na celý Shiraz. Řekl, ať dáme hlídači co nás pustil dovnitř nějaké drobné, a chtěl nás dál vést městem. Připomněli jsme mu, že mu za 5 minut začíná hodina, ale on se prý spletl a hodina mu začíná až za hodinu a 5 minut. Hmmm.

Zavedl nás k nádhernému chrámu a řekl, že vevnitř je ta nejkrásnější zrcadlová místnost v celém Iránu a že pokud nám má doporučit vidět v Iránu jedinou věc, je to tohle. Vstupné je prý vysoké, 150 tisíc Riálů na jednoho, ale stojí to za to. Protože vstupné do většiny památek v Iránu zatím stálo 5 tisíc Riálů, zdálo se nám to celé nějaké divné. Řekli jsme mu, že je to na nás moc a že nemusíme vidět všechno. Děkujeme, odejděte. Omluvil se, že mu hodina začíná za chvíli, sbalil Korán a odešel.

Nevíme tedy, zda to byl nějaký podvodník a v čem byl fígl kterým se nás snažil dostat, možná nějaká provize za návštěvu takhle drahé památky, každopádně jsme se nachytat nenechali, ale ani jsme nezjistili ten zádrhel. Škoda, docela nás baví stávat se pionýry slepých uliček. Při návratu do centra po 20 minutách však valíme oči. Ulicí proti nám jde – náš milý učitel Koránu a vede si dva zřejmě japonské turisty. Usmíváme se na něj, ale on si stahuje kšiltovku do čela a usilovně se dívá na druhou stranu ulice. Procházíme kolem této trojice a dáváme se do smíchu, asi mu odpadla další hodina ve škole...

Jdeme do cestovky na rohu, abychom koupili výlet do Persepolis na zítřek za těch 180 tisíc. Jen tak pro kontrolu se ptáme nového úředníka, jaká je cena – prý 150 tisíc na jednoho. Raději se neptáme dál a kupujeme, evidentně nejsou ani tady ceny fixní. Večeři si dáváme ve Fastfoodu, ve kterém mají nějaké divné hovězí. Cena je docela vysoká a tak nás nepřekvapuje, když nám dávají předkrm, nějaké želé a nápoj. Za to při placení nás překvapuje, že nám to všechno účtují navíc. Shiraz se rozhodně nestává naším oblíbeným městem v Iránu, někteří nás chtěli obrat a někteří nás obrali. Na severu byli lidé daleko nezištnější.

Uložili jsme se ke spánku a doufali, že v noci ty auta na silnici přece musí přestat jezdit, ne? Ne. Ještě o půl druhé jsme slyšeli poměrně hustý provoz pod našimi okny (troubení tu zřejmě považují i za určitý způsob nočního pozdravu) a první náklaďáky probudily naše okenní tabulky (a nás) v 5 ráno.

Na výlet do Necropolisu a Persepolisu vstáváme v 7 a cpeme se do čtyřmístného auta našeho průvodce společně se dvěma turisty z Hong Kongu a průvodcem. K výletu není moc co napsat, prohlídli jsme si turistická místa, udělali spousty turistických fotek, poslechli si turistického průvodce. Dělat turistické prohlídky mne nějak nebaví. Odnesl jsem si aspoň poznatek, že Darius velký byl dost dobrý panovník, co zavedl spoustu vymožeností pro své poddané a k tomu všemu to byl asi i slušný člověk. Pomyslel jsem na Topolánka a Paroubka.

Po návratu do Shirazu jsme si koupili lístek na autobus na zítra ráno do Yazdu a zažili jediný pozitivní okamžik ve městě. Při pěší procházce jsme narazili na Hafezovu svatyni a přestože byla plná modlících se muslimů, anglicky nemluvící personál nás gesty pozval dovnitř, nechal nás projít se mezi modlícími a udělat i nějaké fotky. Bylo to úžasné, zvláště protože to bylo neplánované, naprosto nečekané a zadarmo.

Nejlepší věci jsou zadarmo.