(28.12.2009)
Ráno jsme vstávali v 5:30, protože jsme toho na dnešek měli naplánováno hodně. Chytit nějaký autobus do Zahedanu, tam sehnat autobus do Mirjavehu (nejbližší město k pakistánské hranici), tam si vzít taxi k hranici, překročit ji, vejít do pašeráckého hraničního pakistánského městečka Taftanu a sehnat lístek na slavný autobus přes 600 km pouště bez silnic do Quetty. Celá cesta v obou státech se měla odehrávat na ne úplně bezpečném území Baluchistánu, kde byli turisté občas okradeni, občas uneseni, ale nebyli zabíjeni. I když v okolí Zahedanu bylo v posledním roce provedeno několik pumových útoků na iránskou policii a armádu a na území Pakistánu jsme měli cestovat celou cestu do Quetty těsně pod hranicí s Afghánistánem, zatímco kousek nad Quettou probíhaly boje pakistánské armády s Talibanem. Takže jsme trochu žertovali i o možnosti být uneseni Talibanem a proslavit se v nějakém talibanském podřezávacím videu na youtube.

Podle průvodce Lonely Planet platila na celém území Baluchistánu jedna rada, jak minimalizovat možnost stát se obětí některého z výše uvedených trestných činů. Bylo to zůstat "Low Profile", to znamená nijak na sebe neupozorňovat, nevyčnívat, neběhat kolem s velkým fotoaparátem, prostě co nejvíce splynout s davem. Tento princip jsme si s Andreou vtloukali do hlavy, i když pro dva přes 190 cm vysoké bělochy s velkými batohy na zádech to nebylo nic jednoduchého. Andreova obliba červené barvy se ukázala jako nevýhoda, protože jeho batoh zářil do dálky. Navrhl jsem mu, ať si přes batoh přehodí integrovanou pláštěnku, ale když mi ukázal její skoro fosforeskující jasně žlutou barvu, pochopil jsem, že jeho batoh rozhodně pro Low Profile určen není.

O to, abychom nevzbuzovali zbytečně málo pozornosti, se hned ráno začala starat policie. Naše taxi mělo jako doprovod policejní vůz a když jsme si vystoupili na silnici vedoucí kolem města, policie zůstala stát vedle nás. A stála tam spolu se skupinkou dalších cestujících celé dvě hodiny až do příjezdu prvního autobusu. Než začali nastupovat ostatní cestující, zavedli nás přímo k řidiči a zřejmě mu vysvětlili, že jsme dvě VIP osoby a že je v národním zájmu odvést nás pryč z jejich bamského regionu. Řidič nás uctivě posadil a ani po nás nechtěl peníze za lístek.

Asi po hodině jízdy autobus zastavil, nastoupila policie, přišla přímo k nám, vzala si naše pasy a požádala nás abychom vystoupili. "There is a problem on the street, it is kind of dangerous. So we will escort you if you do not mind" (Na silnici je problém, je to určitým způsobem nebezpečné. Budeme Vás eskortovat, pokud Vám to nevadí) řekla nám policie. Podívali jsme se na sebe s Andreou a pokrčili jsme rameny - "OK, nevadí nám to." Andrea se ke mně naklonil a s úsměvem zašeptal: "Low profile, low profile!"

Po 15 minutách nás posadili zpět do autobusu spolu s ozbrojeným policistou a jeli jsme dál. Minuli jsme hořící auto převrácené na střechu, kolem kterého byli rozmístěni vojáci se samopaly, policista zase vystoupil a jeli jsme dál. Dojeli jsme do Zahedanu a řidič a personál autobusu byli tak zaskočeni zájmem policie o nás, že ani při vystupování nepožadovali zaplacení jízdného v přepočtu 12 USD. Navíc nás odvezli až ke stanovišti policie, kam jsme se měli obrátit na základě pokynu posledního policisty. Chtěli jsme být odvedeni k příštímu autobusu do Mirjavehu, ale evidentně našemu požadavku nerozuměli, anebo si s ním nevěděli rady.

Policie nás odvedla zpět do budovy autobusového nádraží, tam nás vzala do kanceláře vedoucího, donesli nám čaj a začali se radit, co s námi. Nudil jsem se, tak jsem na mobilu projel dostupné Wi-Fi sítě a vida, přímo v budově byla nechráněná síť, na kterou jsem se připojil a odeslal dva maily z Gmailu, v Iránu jinak dostupného jen s problémy. Policisté vešli dovnitř s vojákem se samopalem a odvedli nás k policejnímu vozu. Jeli jsme Zahedanem v policejním voze s ozbrojeným vojákem a připadali jsme si velmi Low Profile. Policista nám nabízel, zda nechceme někam na oběd, zda se nechceme ubytovat v nějakém hotelu, ale z příruček jsme věděli, že v Zahedanu policisté z bezpečnostních důvodů nedovolují turistům ubytovávat se v levnějších hotelích a proto jsme také Zahedanem chtěli jen rychle projet.

Když policista zjistil, že do žádného hotelu nechceme, zřejmě zklamaný z toho, že nedostane provizi, odvezl nás na stanoviště policejních vozů a nechal nás vystoupit. Něco prohodil k policistům v jiném voze a i s ozbrojeným vojákem odjel. Policisté naložili naše batohy do svého auta a nechali nás nastoupit. Opět nám nabídli ubytování nebo oběd v nějakém hotelu, ale my jsme stále trvali na svém - chceme autobus do Mirjavehu. Odvezli nás tedy do nějaké policejní služebny a za chvíli přijel taxík. Policisté se zeptali, zda máme peníze. Zůstalo nám posledních 170 tisíc Riálů (17 USD) a věděli jsme z průvodce, že taxi do Mirjavehu stojí 200 tisíc Riálů. Ukázali jsme našich 170 tisíc, ale vysvětlili jsme, že část z toho možná budeme potřebovat na jídlo a proto se chceme dostat na autobus. Taxikář začal požadovat 200 tisíc, ale policista zabavil našich posledních 170 tisíc, shrábl je do svého šuplíku, něco vysvětlil taxikáři, usmál se na nás a dal nám pokyn k nástupu do taxíku.

Pokrčili jsme rameny a nastoupili. Ještě jsme si ověřili s taxikářem, že nás odveze až k hraničnímu přechodu, protože už nám nezbyl ani jeden Riál na taxi z Mirjavehu k hranici. Jízda taxíkem 70 km k hranici byla nezapomenutelná. Taxikář měl rychlý vůz, takže až k hranici mu to rychlostí 150 km/h trvalo méně, než půl hodiny. Když si všiml, že jsem z jeho stylu předjíždění v této rychlosti poněkud nervózní, rozhodl se pobavit se ještě víc. Za jízdy si sundal boty a levou nohu si položil na palubní desku pod přední sklo.

Usilovně jsem se díval doprava na ubíhající krajinu, tak jsem si ani nestačil všimnout, že rukama zcela pustil volant a opřel se do sedadla, jakoby se chystal spát. Volantem pak udržoval směr jen pomocí pravého kolena, kterým dokázal mírně zatáčet doleva i doprava. To vše za hlasitého zvuku iránské disco hudby. Začal jsem tedy předstírat spánek doufaje, že když nebude mít diváka, přestane blbnout. Taxikář měl však volné ruce, tak mnou zacloumal a nabídl mi, že bych ze sedadla spolujezdce mohl chytnout volant a řídit já. Odmítl jsem a oddechl si, protože jsme doháněli nějaký policejní vůz, a tak sundal nohy z palubní desky a volant zase chytil rukama.

Když jsme dorazili k hraničnímu přechodu, překvapilo nás, že jsme široko daleko neviděli ani živáčka. Jen před vstupem do odbavovací haly seděl arabský muž se ženou a čekali na vpuštění dovnitř. Poděkovali jsme taxikáři, odmítli jeho nabídky být za patřičný obnos odvezeni zpět do Zahedanu, vyložili jsme svoje batohy a poslali ho pryč. Zůstali jsme sami jen ve společnosti další dvojice cestujících. Dveře odbavovací haly byly zamčené. Od arabského muže jsme se dozvěděli, že byla dnes hranice kvůli muslimským svátkům zavřena, ale že ji snad ve 4 hodiny odpoledne otevřou.

Bylo to neuvěřitelné. O pakistánském městečku Taftan za hranicí se říkalo, že je to pašerácké centrum. Měla se tam pašovat především nafta z Iránu, ale i opium do Iránu. Říkal jsem si, jak to musí mít snadné pohraničníci, když ví, kde se pašuje. Stačí hranici pořádně hlídat a pochytají pašeráků kolik budou chtít. A teď jsem před touto hranicí stál a nikde ani človíčka. U nás by i u zavřené hranice hlídkovalo 5 vojáků aby zabezpečili, že tou hranicí nikdo neprojde. A bylo by tam i informační centrum s úředníkem, který by lidem oznamoval, že mají smůlu a úřední hodiny na vstup nebo výstup ze země začnou až zítra ráno. Tady nebyla ani noha. Žádná cedule, žádný úředník, žádný voják, žádný policista, prostě nikdo. Jen prázdné, uzamčené budovy, prach, písek a vítr.

Vítr foukal, písek a prach se zvedal, tančil kolem budov, padal do očí a v případě včasného nezavření úst i do nich. Nikde ani živáčka. Dokonalé město duchů, jako z počítačových her. O půl paté jsme pochopili, že dnes už nikdo nepřijde a odbavování nezačne. Zpátky do Zahedanu to bylo 70 km, do nejbližší vesnice Mirjavehu asi 5 km, ale s batohy bychom tam dorazili tak za hodinu a to už by byla tma. A chodit potmě s batohy se nám v této baluchské oblasti těsně pod Afghánistánem moc nechtělo. Žádný autobus tu dnes už nepojede a taxi taky v dohledu nebylo. Nádherná patová situace. "Přenocujeme přímo tady, ve městě duchů na hranici" nadšeně jsem oznámil Andreovi a začal jsem hledat, která budova v okolí má odemčené dveře nebo rozbité okno.

Obešel jsem celnici na pakistánskou stranu, vyfotil jsem si všechny budovy včetně cedulí oznamujících zákaz focení a dostal jsem se do území nikoho mezi dvěma ostnatými dráty mezi Pakistánem a Iránem. Našel jsem i vyvýšená místa, kterými by se z tohoto území dalo bez problémů přeskočit do Pakistánu a zpět. Trochu jsem koketoval s myšlenkou ilegálně překročit hranici do Taftanu, přespat v nějakém hotelu a ráno hranici opět ilegálně překročit zpět, abych ji pak mohl překročit řádně, ale nocleh v některé z temných polorozbořených budov na hranici vypadal zajímavěji. Kromě odemčených veřejných záchodků, ve kterých netekla voda, takže v nich uložený náklad neměl jak odtéct, jsem našel i několik budov s rozbitými okny, které určitě sloužily k předávání pašeráckého kontrabandu.

Začal jsem plánovat, jak se při noclehu na karimatkách v těchto budovách seznámíme se způsobem pašování a nějaké zboží i vyzkoušíme, ale Andrea mne zavolal zpátky. Arabský muž se ženou totiž odcházeli, prý do nějaké nedaleké ubytovny pro šoféry kamionů, kde měli za chvíli zamykat, protože okolí nebylo moc bezpečné. Zklamaně jsem se tedy vrátil, protože jsem se na nocleh v rozvalinách docela těšil a taky jsem zrovna objevil žebřík na střechu celnice a chtěl jsem se na ní nechat vyfotit.

Došli jsme do ubytovny na hranici, kde nebyli zvyklí ubytovávat turisty, takže recepční nemluvil ani slovo anglicky a naše komunikace probíhala přes jednoho ruského řidiče kamionu, kterému jsem lámanou ruštinou něco říkal a on to pak tlumočil recepčnímu persky. Prvním téměř neřešitelným problémem byl fakt, že už jsme neměli ani jeden Riál, takže jsme mohli platit jen v dolarech. Ty ale recepční nepřijímal a tak jsme se už začali balit k odchodu. Nakonec se několik okolostojících řidičů kamionů přimluvilo, recepční někam zavolal a pak nám nabídl kurs o 20% horší, než byl v bance. Dalším problémem se ukázalo, že recepční neuměl počítat. 14000 děleno 800 pro něj bylo 20 a na podporu svého tvrzení si přinesl obří kalkulačku, která neznala desetinná čísla a při počítání rovnou zaokrouhlovala.

Za pokoj jsme díky špatnému kursu nakonec zaplatili 17.5 USD, ale na to že to byla ubytovna pro místní měla překvapivě čisté pokoje a za 5+5 USD nám udělali naprosto nečekaně úžasný Chello+Morgh k večeři. Na pokoji jsme měli dokonce elektrická kamínka na zatopení a tak i když se nám nepodařilo hranici překročit, skončili jsme den s dobrou náladou a na dobrou noc jsme si dali další 2 epizody seriálu My name is Earl. Pakistán musí počkat na zítřek a aspoň budeme mít celý den na to abychom si užili pašeráckého Taftanu.