(UNDER RE-CONSTRUCTION!!!)

Dne 13. března uplynulo 100 dnů od začátku naší cesty. Byli jsme právě v nepálském Namche Bazaru na cestě k vrcholkům Himalájů. Myslím, že už jsme nebyli takoví zelenáči, jako na začátku cesty. Docela jsme si na cestování zvykli. A pobyt v Himalájích nám dělal moc dobře. Ale pěkně po pořádku.

Po týdnu stráveném v Radžastánu se zápalem plic a antibiotiky jsem vlakem přijel za Andreou do Bombaje. Měli jsme naplánovaný první velký oddech na cestě. Nočním autobusem jsme se přesunuli do jižní Goi, kde jsme chtěli strávit lážoplážový týden. Bohužel jsem se po příjezdu cítil unavený, celý den jsem prospal a protože jsme konečně koupili teploměr, naměřil jsem si 38.6. Škoda, že jsem teploměr neměl už v Puškaru. Tam jsem horečku cítil tak silně, že jsem si mohl naměřit rekord. A protože to teď pro změnu vypadalo na střevní chřipku, naordinovali jsme si s Andeou oddělené postele (a pokoje). Pobyt v Goi pro mne pak nebyl tak příjemný, jak jsem doufal. I když jsem svou nemoc dva dny zkoušel léčit kombinací jogurtu a whiskey (v Goi je tak neskutečně levná - jogurt ne), tak byla aspoň trochu legrace.

Zesláblý po dvou nemocech jsem se vydal na 36 hodinovou cestu na Srí Lanku. Míšu jsem na letišti vítal po 48 hodinách prakticky beze spánku a protože jsem stále nebyl úplně vyléčen, i bez pořádného jídla. Kolaps po následující neprospané noci se musel nutně dostavit. Byl jsem ale léčen a léčen až do úplného vyléčení. Na Srí Lance jsme se kromě léčení věnovali i pokusům o surfování. Poté, co nade mnou v půlmetrové hloubce s mírnými vlnkami surf udělal několik přemetů a dopadl našikmo vedle mé hlavy, pochopil jsem, že to nebude tak jednoduché. Abychom se jenom neváleli na pláži, vyrazili jsme na noční trek na Adam's peak. Po 2 hodinách chůze jsme naštěstí pochopili marnost svého počínání, tak jsme se otočili a až do rána kráčeli temnou džunglí zpět do civilizace.

Ze Srí Lanky jsem se vrátil za Andreou do Indie a přestože mne zpátky nejdřív celníci nechtěli pustit, podařilo se mi je ukecat a mohl jsem v cestě pokračovat. S Andreou jsme pak absolvovali bleskovou jízdu vlakem přes celou Indii z jihu na sever. Spali jsme skoro každou noc ve vlaku, ráno se probouzeli v novém městě, navštívili místní pamětihodnosti a večer opět nasedali do vlaku směrem na sever. Podařil se nám odhalit tajný způsob rezervace jízdenek na vlak, které jinak v Indii musíte rezervovat několik dní předem. Jen díky této bleskové jízdě jsme se včas dostali do Kathmandu, kde se k nám připojili kamarádi z bývalé práce.

Přijeli za námi na trek k himalájským vrcholkům a po několika dnech příprav v Kathmandu jsme s nimi vyrazili do startovního místa treku, do Jiri. Starou horolezeckou cestou jsme pak přes Junbesi a Luklu mířili do Namche Bazaru a dál do výšek nad 5000 m nad mořem.

Těchto 50 dnů bylo docela náročných, protože zde vyvrcholily moje zdravotní problémy. Byl jsem vyzýván k ukončení nebo přerušení cesty a návratu do České republiky. Přežil jsem a od počátku našeho treku v Himalájích se můj zdravotní stav začal zásadně zlepšovat. Ale Indie mi prostě neseděla. A jídlo už vůbec ne. V Nepálu jsem se konečně mohl pořádně najíst normálního jídla a jakmile jsem vypadnul z Indie, můj zdravotní stav se zlepšil. Andreovi ale indická kuchyně chyběla a naopak onemocněl z nepálského jídla. Na trek s námi kvůli tomu neodjel a připojil se až o týden později v Namche Bazaru.

Cestování po Indii bylo velmi levné a trek v Nepálu (s výjimkou poplatků agentuře za dopravu džípem do Jiri) také. Trochu dražší tak byl jen pobyt na Srí Lance kvůli letence a tomu, že jsme s Míšou chtěli bydlet v něčem pěkném. Až dáme dohromady přesné náklady, zveřejníme to na stránkách.

Stále jsme byli spokojeni se svým cestovním vybavením do horka i do mrazů. Doplnili jsme je v Nepálu jen několika díly oblečení. Na trek nám pak přátelé přivezli pořádné trekové boty a hůlky, které jsme na konci treku poslali poštou zpátky domů. Naši elektroniku jsme rozšířili o novější model Sony Readera, který nám Míša přivezla z Česka. Hned nás nadchl, protože má funkci zoomování pdf dokumentů, takže jsme do něj přesunuli naše průvodce Lonely Planet a i uprostřed města jsme mohli hledat v mapách.

Plán naší další cesty byl jednoduchý. Dojít v Himalájích na všechny trekové vrcholky, získat vízum a permit do Tibetu a přes Tibet se pozemní cestou dostat do Číny. Problémem bylo, že z důvodu výročí nějakých antičínských událostí Čína uzavřela hranici mezi Nepálem a Tibetem a naše další cesta byla blokovaná. V organizující cestovce nám ale slibovali, že toto uzavření hranice nebude delší, než měsíc. Takže jsme na otevření hranice mohli případně čekat v Nepálu. Pokud by hranici neotevřeli brzy, zajeli bychom si ještě na nějaký menší trek kolem Anapuren a strávili čas v Pokhaře a v Chitwanu. Ale pokud nás tam čínští soudruzi pustí, pojedeme do Tibetu hned po návratu z treku. Na Tibet i na Čínu jsme byli moc zvědaví.