(8.-9.8.2010)
Ve zcela neturistické Kayanze jsme našli dva hotely a vybrali si ten levnější, kde jsme sehnali špinavý pokojík s manželskou minipostelí bez moskytiéry za 8000 burundských Franků (asi 130 Kč). Záchod bohužel nesplachoval a voda v celém objektu netekla, tak to ani nebylo čím polít. Vodu tu nosili v kanystrech z města, tak jsme si jeden z nich vzali, a zase se v pokoji dalo vydržet. Součástí ubytovny byla i restaurace a my byli po celém dnu stráveném bez jídla v území nikoho hrozně hladoví. Sedli jsme si tam, dali si dvě Coca Coly a Andrea objednal 2 porce kuřete. Já jsem nic objednávat nemohl, protože francouzsky nemluvím. Příprava trvala hrozně dlouho a když nám ani po 45 minutách nic nenesli, šel se Andrea zeptat, jak to vypadá s jídlem. Přikývli, že malý moment, a po minutě nám donesli účet na dvě coly. Oni vůbec nepochopili, že chceme jíst! Andrea musí tu francouzštinu ještě vylepšit ...

Jídlo jsme tedy objednali znovu, seděli jsme a pozorovali provoz na ulici. Hrály si tam místní děti. Naskakovaly jedoucím náklaďákům na zadní nápravu, držely se tam a na konci vesnice zase seskakovaly. Jednoduché a nebezpečné. Příprava kuřete trvala dlouho a když nám je přinesli, bylo jasné, že kuřata v Burundi trpí hladem. Koření použité při přípravě ale z tohoto pokrmu učinilo delikatesu a zařadilo ho tak mezi mé 3 největší kulinářské zážitky na celé cestě. Bylo to tohle kuře, pak kuře se speciálními bramborami ve Fast Food řetězci "KenChick Inn" v Nanyuki v Keni a nakonec všechna barbeque kuřata v Súdánu. Mňam.

(5.-8.8.2010)
Ještě před odjezdem nám o naší nákladní lodi Teza vedoucí přístavu řekl, že to je malá, čistá a rychlá loď. To, že nebyla zase tak malá, jsme poznali později při plavbě na opravdu malé lodi přes Viktoriino jezero. To, jak byla čistá, jsme byli schopni posoudit také později, když jsme se prošli po několika jiných lodích. Ale to, že je rychlá, nám připomínal během celé cesty vítr, foukající při plavbě kolem nás. Jezero Tanganjika je dlouhé 700 km a široké v průměru 70 km. Průměrná hloubka je 500 m a místy dosahuje 1500 m. Je to druhé nejstarší jezero na světě a druhá největší zásobárna pitné vody na světě (po Bajkalu). V hlubinách se nachází fosilní voda neobsahující kyslík, která se v posledních milionech let nevyměnila a tak tam žijí jinde nevídané druhy ryb, které jsou populární do akvárií a používají se na studium evoluce. A kdo ví, co tam dole ještě žije.

Pluli jsme pod burundskou vlajkou, náš kapitán se jmenoval Kibasa a byl to příjemný chlapík. Posádka nechodila v modrobíle pruhovaných uniformách, ale měla na sobě oblíbené oblečení většiny dnešních černých námořníků - trička nebo přímo dresy slavných fotbalových mužstev. Kromě posádky a nákladu bylo na lodi dalších asi 15 pasažérů - my s Andreou, jeden Němec, čtveřice Kanaďanů a plno Burunďanů. Někteří z nich si ze Zambie vezli i auta, která byla naložena na vrcholu nákladového prostoru. Když jsme se s Andreou na lodi fotili a já se postavil dopředu na náklad a roztáhl ruce ala Titanic, kapitán mne z řídící kajuty pozdravil sirénou. Snad se lidé v blízkých vesnicích neběželi schovat do sklepů kvůli leteckému poplachu.