Seděl jsem na sedadle ranního autobusu a měl jsem zavřené oči. Bylo ještě brzy. Vlastně nebylo zase tak brzy. Bylo už 9 hodin. Ale tady, v Patagonii, to je prostě brzy. Ještě před hodinou byla tma. Na podzim se tu rozednívá pozdě. V autobuse bylo příjemné teploučko a já jsem si užíval poslední chvíle šera. Otevřel jsem oči. Vytřeštil jsem oči. To, co jsem spatřil před námi, bylo neuvěřitelné. Neskutečné. Nádherné. Fascinující. Dokonalé. Krajina plná kopců, řek a lesů tvořila víceméně souvislý pás. Byla ještě ve stínu hor, nacházejících se za námi. Za ní ale stálo něco nadpozemského. Několik skalnatých věží hory, tyčící se vysoko nad obzor. Zářila do dálky, jak byla osvětlená vycházejícím sluncem. Jako nějaká kosmická loď. Byl to úžasný kontrast. Vyskočil jsem ze sedadla a prohnal se prázdným autobusem na místo za řidičem. S úžasem jsem sledoval, jak se k tomu zázraku blížíme ...

Když Vijya další den ráno přijížděla do El Chalténu, seděla hned za řidičem. Už věděla, na co se má dívat. Co má čekat. Stejně ji to ohromilo. Řidič, pyšný na to, jak se cizincům líbí jeho kraj, se jí zmínil o cestujícím z Československa, který tu včera žasl a vykřikoval: "To je neuvěřitelné (Es incredible)!"
- "Já vím" zasmála se, "to je můj kamarád. A už mne čeká na zastávce ..."

Za dva a půl roku jsem toho na své cestě viděl hodně. V Asii, v Africe, v Austrálii i na Novém Zélandu. Když jsem v Bolívii absolvoval čtyřdenní cestu z Tupizy do Uyuni, prohlásil jsem ji za to nejkrásnější, co jsem kdy na světě viděl. Horské laguny plné plameňáků, kopce zářící všemi barvami, sirné gejzíry i nekonečné solné pláně. Bylo to nádherné. Teď se to propadlo na druhé místo. Patagonie je prostě lepší.

Dne 24. května 2012 jsem byl na své cestě právě 900 dnů. Ten den jsem strávil mezi zasněženými horami v El Bolsónu. V argentinské oblasti jezer. V severní Patagonii. Byl to můj poslední den před odjezdem z Patagonie. Kde jsem tedy byl a co jsem zažil za posledních 50 dní?

Nejprve jsem procestoval Paraguay. Z Ciudad del Este jsem odjel do hlavního města Asunciónu, bohužel právě v období Velikonoc. Všechno bylo zavřené a já jsem se mohl akorát tak toulat vylidněnými ulicemi, promenádami a parky. Doprava byla omezená, úschovny zavazadel ani neotevřely, tak jsem byl nakonec rád, když jsem se dostal do dalšího pohraničního města Encarnación. Kvůli Velikonocům jsem musel oželet několikadenní plavbu paraguayským Pantanalem a nevyšla mi ani návštěva amenitských komunit u Filadelfie.

Zašel jsem se aspoň podívat na jezuitské ruiny v Trinidadu. A potkal jsem na nich Němce Mika. Někdy narazíte na člověka, se kterým toho máte hodně společného. S kým si prostě máte co říct. Mike byl stejný ročník jako já a pocházel z východního Berlína. Měl báječnou přítelkyni, která náhle zmizela z jeho života, když se u ní projevila schizofrenie. Zažil komunismus a jeho konec. Moc mne zajímalo sjednocování Německa a dnešní vztahy mezi východem a západem. Dozvěděl jsem se spoustu věcí o sjednocování sportovních soutěží, o bývalé východoněmecké hokejové lize, o pronikání soukromého kapitálu do evropského fotbalu, o Budu Spencerovi a o organizování mládeže pomocí sociálních sítí. Byl jsem nadšený, protože to pro mne bylo všechno strašně zajímavé. A pěkně jsem si osvěžil němčinu.

Další den jsme společně s Mikem překročili hranici do Argentiny a odjeli do Buenos Aires. Tam jsme několik dní procházeli historické centrum, navštívili čtvrť San Thelmo, kde se tančí tango přímo na ulici, a zašli na fotbal. Na utkání jednoho z nejpopulárnějších argentinských klubů, River Plate. Před rokem nečekaně sestoupili a teď hrají druhou ligu. Přesto byl stadión pro 60 tisíc lidí narvaný k prasknutí. Domácí mají poměrně slušné fanoušky a vyhráli 2:0, takže jsme se cítili bezpečně. Řekli nám ale pár historek o jiném populárním argentinském klubu, Boca Juniors. Když se před pár lety hrálo derby a River Plate zvítězili 2:0, nemohli se s tím fandové Boca Juniors smířit. Po zápase chytili dva fanoušky River Plate a zastřelili je. Přes noc se na zdech po celém městě objevil nastříkaný nápis "2:2".

V Buenos Aires jsem si na našem velvyslanectví vyzvedl nový cestovní pas. Třetí. Dva pasy, které jsem si pořídil na začátku této cesty, mám už totiž plné. Když mi ho vydali, měl jsem hroznou radost. Z toho, že se v Česku nějaký policajt nezbláznil a vydání mého pasu nezablokoval. Takže můžu pokračovat v cestě.

Argentina byla drahá. Hlavně doprava a jídlo. Abych ušetřil, musel jsem začít vařit. Dělal jsem si "Italskou pomstu (Italian Revenge)". Jídlo, jehož existence uráží každého Itala. Pastu s kečupem. A abych si přisadil, pastu jsem trochu rozvařil. Možná taky proto, že prostě neumím vařit. Kdyby to ale viděl nějaký Ital, šílel by.

Z Buenos Aires jsem se už bez Mika vydal na jih. Do Patagonie. Moje první zastávka bylo městečko Puerto Madryn na břehu atlantického oceánu. V jeho okolí se nachází několik kolonií tučňáků, lachtanů a rypoušů sloních. S několika spolubydlícími jsme zašli do zdejšího Ecocentra, které dokumentuje život velryb a dalších živočichů mořského světa. Překvapili nás. Jednak tím, že se neplatilo vstupné, a také tím, že tam nic o velrybách nebylo. Místo výstavy mořského života jsme tam našli putovní výstavu fotografií amerického fotografa Steva McCurryho. V sálech budovy zněla relaxační hudba a já jsem skoro nedýchal. Bylo to tak neskutečně nádherné! Byl jsem jak ve snách. Nemohl jsem se od těch fotek odtrhnout. Naprosto jsem se do nich zamiloval. Už vím, co chci, aby mi jednou doma viselo na zdech. Až zase začnu pracovat, koupím si tuhle neuvěřitelnou knihu fotografií, která stojí víc, než můj netbook: Steve McCurry - The Iconic Photographs (http://www.magnumphotos.com/C.aspx?VP3=ViewBox&ALID=2K7O3RTB3F9Q&IT=Thum...).

V ubytovně jsme se dozvěděli dobrou zprávu. Na severu nedalekého poloostrova Peninsula Valdés zahlédli kosatky. Připlouvají za přílivu a loví lachtany. Další den jsme si půjčili auto a s foťáky vyrazili na orcy. Doufali jsme, že zahlédneme aspoň jejich hřbetní ploutve. Orcy jsou inteligentní a obvykle loví ve skupinách. Jedna lachtany nahání proti ostatním, které je chytají. Voda stoupala a lachtani si hráli ve vlnách. Pak se objevila ploutev. Jedna. Orca samotář.

To, co následovalo, bylo úžasné. Viděli jsme, nafotili a nafilmovali asi pět frontálních útoků kosatky na lachtany na pláži. Vždycky se rozjela a velkou rychlostí dorazila až na mělčinu, kde se snažila chytit některého z dovádějících lachtanů. V té chvíli byla na písku a větší část svého těla měla ve vzduchu. "Jak se dostane zpátky do moře?" obávali jsme se, že na souši uhyne, jak se to stává jejím příbuzným velrybám. Orca se ale dokázala otočit a kolébavým pohybem ze strany na stranu dostat zpět do hloubky. Byli jsme nadšení. Měli jsme neuvěřitelné štěstí. Vrátili jsme se na hostel, kde všichni obdivovali naše fotky a videa.

V Puerto Madrynu jsem taky potkal Vijyu. V Londýně narozenou a vystudovanou Britku s australským pasem z indické rodiny. Půl roku už cestuje po jižní Americe a před svým návratem do Sydney má ještě dalšího půl roku. Naše plány byly podobné, tak jsme začali cestovat spolu. Nakonec jsme projeli celou Patagonii. Byla to hrozně srandovní holka, takže jsme se celé dny smáli. Britský a český humor se docela podobají. Zvlášť když jsou černé. A když si při tom děláme legraci sami ze sebe. Byla to vegetariánka, ale vařila úžasně. A pro mne do své pasty přidávala tuňáka. K tomu jsme pili argentinská a chilská vína. Mňam! S italskou pomstou se to vůbec nedalo srovnat.

Další den ráno nás probudil křik: "Velryby připluly!" Zátoka u přístavu Puerto Madryn je totiž místem, kam se každoročně připlouvají velryby pářit. V půlce června. Připluly sem o dva měsíce dřív! Utíkali jsme do přístavu a zdálky viděli známé ocasní ploutve a gejzíry vody nad mořem. Když jsme ale doběhli na konec mola, velryby odpluly o kus dál a už se nám nepodařilo udělat žádné pořádné fotky. Vyfotili jsme jen hlavu velryby jižní, porostlou zvláštními korýši. I tak to bylo hrozné štěstí. Původně jsem chtěl v Puerto Madrynu zůstat tak jeden den. Zůstal jsem tam pět dní. V dalších dnech jsme si s Vijyou půjčili kola a zajeli do rezervací na tučňáky a lachtany. Vybrané fotky orcy, velryby, tučňáků a lachtanů najdete na http://www.unpreparedtravellers.com/unprepared-puerto-madryn-cz .

Když jsme se vrátili do hostelu, student z recepce mi povídá: "You are my hero (Ty jsi můj hrdina)" s tím, že by chtěl být jako já. Podivil jsem se proč a říkal si, že to bude určitě kvůli fotbalu. Společně jsme totiž sledovali zápas španělské ligy FC Barcelona : Real Madrid, po němž jsem se radoval z vítězství Realu, na které jsem v kurzu 1:4,5 vsadil 100 Kč. Trenér Realu José Mourinho je arogantní parchant. Ale zatraceně dobrý arogantní parchant. A takovým parchantům já fandím. Proto jsem letos fandil i Realu. Kluk z recepce mi odpověděl, že se mu líbí, jak se ze všeho hrozně raduju. Že jsem každou chvíli z něčeho nadšený. A že by takový taky chtěl být. Já že se ze všeho raduju? Udělal jsem mu krátkou přednášku o tom, že jsem Čech a my Češi se neradujeme. Naopak. Všechno kritizujeme a věčně jsme s něčím nespokojeni. V tom je naše síla. Ne v nějakém radování se.

Z Puerto Madrynu jsme odjeli na jih Patagonie do El Calafate. Odtud jsme vyrazili do národního parku Los Glaciares na ledovec Perito Moreno. Byl velkolepý. Když někde v Himalájích chodíte po sněhu na ledovci, nepřijde vám to nijak výjimečné. Když ale vidíte ledovec ze strany, je to něco úplně jiného. Překvapí vás výškou několika desítek metrů, obdivujete jeho světle modrou barvu v prosvítajícím slunci, posloucháte, jak uvnitř pracuje, a sledujete, jaký kravál a vlny na vodě způsobují odloupnuté kusy při svém pádu do jezera. Byli jsme ohromeni. A skvěle nám vyšlo počasí. Patagonie se nám líbila čím dál víc.

V Argentině jsme byli právě v době kontroverzního rozhodnutí argentinské prezidentky znárodnit největší argentinskou firmu, ropnou společnost YPF, patřící španělskému koncernu Repsol. Zdůvodnila to tím, že do YPF Španělé v posledních letech málo investovali a ta teď dostatečně neuspokojuje argentinské ropné potřeby. Španělská vláda začala Argentině vyhrožovat mezinárodní izolací, ale prostí Argentinci přijali prezidentčino vysvětlení za své. V předchozích letech znárodnil několik klíčových odvětví už bolívijský prezident Morales, takže se Jižní Amerika stává postrachem mezinárodních investorů. Která země se ve venezuelském prezidentu Chávesovi ještě zhlédne? Jaká společnost přijde na řadu příště?

Jihoamerické země se také ohradily proti chování mezinárodního měnového fondu, který při poskytování záchranných půjček nadržuje Evropě. Pomáhá jí totiž za zcela jiných podmínek, než jakým se musela podrobit třeba Argentina při svém finančním kolapsu před 10 lety. Pro Argentince je také stále živá otázka Malvínských (Falklandských) ostrovů, které považují za svoje území, okupované Brity. V době naší cesty si připomínali třicáté výročí války s Británií o tyto ostrovy a mají dokonce dva státní svátky věnované tomuto boji. Evropa tu prostě nějak extra populární není. Problematika znárodnění YPF a sporu o Malvíny je moc zajímavě popsaná v článku http://kostlanova.blog.idnes.cz/c/275015/Argentina-a-ropa-kolem-MalvinFa... .

Z El Calafate jsme si na několik dní odskočili do El Chalténu. Bylo tam NESKUTEČNĚ nádherně! Hora Fitz Roy je neuvěřitelná. Už příjezd do El Chalténu mi vyrazil dech. Nikdy v životě jsem neviděl nic tak krásného. Strávili jsme čtyři dny chozením po okolních kopcích. Vypadalo to jako z pohádky. Jako dělané ve Photoshopu. Už jsem pro tu nádheru neměl slov. Jen jsem se smál, nevěřícně vrtěl hlavou a ukazoval na ten skvost před námi. Fitz Roy vypadal jako zámek v oblacích. To, co této podívané dodávalo nádech nadpozemskosti, byly barvy. Podzimní barvy. V žádné jiné části roku nemůže být Patagonie tak úchvatná.

Bylo po sezóně, takže už některé ubytovny na zimu zavřely a další se na to chystaly. To byla další výhoda podzimu. Na lesních pěšinách jsme potkávali jen minimum turistů a mohli jsme si tu krásu nerušeně vychutnávat. V létě si tu prý připadáte jako v metru v dopravní špičce. Drobnou nevýhodou byla jen pořádná zima v noci a po ránu. Ta nám ale nevadila, protože jsme spávali v teploučkém hostelu. A všechny zdejší nejlepší treky jsou jednodenní. Ráno se pořádně oblečete, vyrazíte ven a nesete si jen vodu a něco k obědu. Jak se na slunci otepluje, odkládáte do batohu jednu vrstvu oblečení za druhou, až nakonec jdete jen v tričku. No a večer se zase vrátíte do tepla.

Nejkrásnější jsou tu dva treky. Trek k laguně Cerro Torre a zpět (20 km, 6 hodin) vede překrásným údolím k ledem pokryté laguně pod horou Cerro Torre. Tu tvoří tři nádherné špičaté vrcholky, které na vás koukají například z obálky Lonely Planet Argentina. Druhý trek vede k laguně de los Tres (30 km, 9 hodin), která se nachází přímo pod Fitz Royem. Krása těchto treků překoná každou vysokohorskou turistiku. A nepotřebujete aklimatizaci. Všude totiž chodíte jen v nadmořské výšce několika stovek metrů. Hory Cerro Torre (3100 m) i Cerro Fitz Roy (3360 m) jsou i při své nízké výšce velmi strmé a náročné pro horolezce. Zatímco na Mt. Everest někdy vystoupí až stovka horolezců za den, sem dokáže vylézt jen několik jednotlivců za rok.

Název Chaltén pochází z domorodého výrazu "kouřící hora", protože je vrchol Fitz Roye obvykle schován do (dešťových) mraků. My jsme tu zažili 4 dny překrásného slunečného počasí. V kanceláři národního parku nám řekli, že tu tak perfektní počasí nepamatují. Později jsem na cestě potkal několik cestovatelů, kteří tu také byli a tyto treky prošli. Fitz Roy prý ale přes mraky ani jednou nezahlédli. Měli jsme prostě neobyčejné štěstí. A já jsem se celé dny jen rozplýval nad tou krásou.

- "You are a nice mate to travel with (Je fajn s Tebou cestovat)" říkala mi Vijya, "your enthusiasm and optimism is contagious (Tvoje nadšení a optimismus jsou nakažlivé)." Cože? Už zase? To musí být nějaký omyl! Hned jsem jí udělal přednášku o tom, jak v Česku nikdy na otázku "Jak se máš?" neodpovídáme "Výborně", ale hned si stěžujeme, co všechno nás trápí. Jinak by to vypadalo podezřele. A já nechci být nějaký podezřelý.

Městečko El Chaltén bylo založeno teprve před třiceti lety. Důvodem nebyla turistika, ale strach Argentiny z územních nároků sousední Chile. Chile totiž není v Jižní Americe mezi svými sousedy nijak oblíbená. Má tu pověst jako Německo v Evropě nebo Japonsko v Asii. Agresor. Ne, že by někdy za války dělali taková zvěrstva, jako nacisté židům nebo Japonci Číňanům. Chile prostě jen vyhrála všechny války, které vedla. Bolívii sebrala celé pobřeží tichého oceánu a Peru jeho jižní provincie. A právě Chile byla další zemí na naší cestě.

Z El Chalténu jsme na svátek práce odjeli do chilského Puerta Natales. Naším cílem byl nejpopulárnější a podle mnohých také nejkrásnější národní park jižní Ameriky, Torres del Paine. V Puertu Natales nás přivítala šílená zima, vítr a déšť. A taky spousta zavřených hostelů. Tady už bylo definitivně po sezóně. Mrzli jsme i uvnitř hostelu a došlo nám, že tohle nebude procházka růžovou zahradou, jako pod Fitz Royem. Musel jsem vzdát svůj plán absolvovat celý desetidenní "Paine" okruh. Důvod byl prostý. Mimo sezónu je zavřený. Výjimku dostávali jen zkušení horalé s polárním vybavením.

Rozhodli jsme se tedy projít jen tu nejhezčí část celého parku, pěti- až šestidenní okruh W. Řekli nám, že jsou všechny ubytovny v parku zavřené, takže musíme spávat ve stanu. Při teplotách těsně nad nulou, větru přes 40 km/h a neustálém prudkém dešti to nebyla žádná lákavá představa. Nedalo se ale nic dělat. Torres del Paine nemá být nic jednoduchého ani v létě. Vítr tu dosahuje úrovně vichřice a déšť je na denním pořádku. Počasí se mění každých pár minut. Když na jedné straně parku svítí slunce, na druhé prší. Jednomu klukovi tu prý i v létě namrzly prsty v mokrých botech tak, že mu je skoro museli amputovat. Sakra! A moje boty nejsou vodotěsné.

Dělali jsme poslední přípravy před vstupem a napjatě sledovali předpověď počasí. Moc optimismu nám nedodávala. Zima, déšť a vichřice. Byli jsme zvědaví na kamarády z hostelu, kteří se tam vydali před námi. Francouz Guillaume, zkušený horal, tam vyrazil jen na dva dny a jednu noc. Vrátil se zmrzlý a nemocný. Celou dobu pršelo. Neměl vodotěsné boty. V noci se ve stanu bál, že zmrzne. Nakonec nedošel ani na jednu vyhlídku. Z třídenní výpravy se vrátila čtveřice Američanek. Dva dny jim pršelo a jeden den svítilo slunce. Byly naprosto vyčerpané. Ale i šťastné. Že to mají za sebou. Že to přežily. A že tu krásu viděly.

Když jsme to slyšeli, připadali jsme si, že tam půjdeme jako prasata na porážku. Rozhodl jsem, že naši nezkušenost s kempováním v takovém počasí eliminujeme extra dobrým vybavením. Půjčili jsme si těžké spacáky do vlhka a teploty až -10 stupňů a vodotěsné boty. Trochu mne tlačily a rozhodně nebyly rozchozené. Ale aspoň měly mou velikost. A pak to hlavní. Sehnal jsem obří, 5 kg těžký stan pro tři osoby do Antarktidy. Měl jsem z něho šílenou radost. V něm budeme mít šanci nezmrznout.

Vijya měla na starost jídlo. Aby ušetřila čas na treku a plyn v plynových bombách, rozhodla se na příští dny uvařit předem v hostelu. Ráno před odchodem ale zjistila, že se jí to všechno nevleze do batohu. A že je to příšerně těžké. Takže jsem to vedle našeho antarktického stanu, vařiče, nádobí a oblečení musel nést já. Po cestě jsem si ji aspoň mohl dobírat. Lidé si vaří až na treku proto, aby sebou nemuseli tahat nasáklou vodu v hotových jídlech. Výhodou Torres del Paine je, že sebou vodu nosit nemusíte. Je totiž všude. A je hrozně čistá. Kdykoliv si naberete z nějakého potůčku a hned ji můžete pít.

Nikoho asi nepřekvapí, že jsme měli opět neskutečné štěstí. Na počasí. První den nám od rána nádherně svítilo a hřálo sluníčko a skoro nefoukal vítr. Takže jsme hned po vstupu do parku otočili plánovaný směr chůze z "po směru hodinových ručiček" na "proti směru hodinových ručiček". Protože jsme měli na celý trek nakonec jen 4 dny, rozhodli jsme se vynechat poslední část dvojitého W. Ta vedla k ledovci Grey a my jsme už viděli větší a známější ledovec Perito Moreno. Večer jsme postavili náš antarktický stan a přestože jsme neměli nic mokré, v noci byla šílená zima.

Druhý den bylo už od rána zataženo. Ale nepršelo. A nefoukal vítr. Až pozdě odpoledne začalo mrholit. Když jsme večer došli k zavřené ubytovně s místem pro kemping, otevřel nám dveře nějaký údržbář a pozval nás dovnitř. Uvařil nám čaj, nabídl oříšky a sušenky, zatopil a nechal nás přespat na postelích vevnitř. Zadarmo. Zatímco venku konečně pršelo. Další den bylo od rána pod mrakem, ale odpoledne vykouklo slunce a zase bylo hezky. A opět nás nechali přespat v jedné ubytovně. Poslední, čtvrtý den, pak bylo zase krásně slunečno.

To, co jsme za ty čtyři dny v Torres del Paine viděli, bylo úchvatné. Jezera, kopce, skály, hory, zasněžené svahy, ze kterých padala každých pár minut lavina ... To všechno bylo nádherné. A samozřejmě zase ty barvy. Podzimní stromy. Podzimní lesy. I když tu před sedmi lety jeden český turista založil požár, který spálil 10% zdejšího lesního porostu. A na začátku letošního roku několik Izraelců požárem spálilo dalších 20% lesů. I přesto. Torres del Paine je překrásný. To o tomto parku říká každý, kdo se v něm kdy ocitl. I když moje nohy v cizích botách pod tíhou toho nákladu docela trpěly.

Celé dny jsme si na treku s Vijyou povídali. Hodně jsem se dozvěděl o Londýně, o Austrálii i o Indii. Její pohled na Indii byl moc zajímavý. Nebyl to pohled Inda na svou zemi, ale pohled západního člověka se západním vzděláním na zemi, ke které ho pojí rodinné kořeny.
- "Jací jsou Indové?" ptal jsem se. "Jaké jsou jejich nejlepší vlastnosti?"
- "Mám ráda jejich spiritualitu" odpovídala, "vegetariánství, jógu, mírumilovnost. A způsob, jak přijímají svoje postavení. Svůj osud."
- "A co je na nich špatného? Jaké mají špatné vlastnosti?"
- "Jsou úzkoprsí, šovinističtí, manipulativní" vyjmenovávala, "mají hrozně omezený pohled na svět. A indičtí muži jsou rozmazlení a líní. Mamma's boys ..." Proto nikdy s žádným Indem nechodila.

- "A co Češi? Jací jsou?" zeptala se.
- "Češi jsou skvělí" začal jsem, "chytří, vzdělaní, schopní ... Jsou to takoví východoevropští Němci. Pořádní a přesní. Němce ale v několika věcech převyšují. Jsou kreativní. Umí improvizovat. A především mají smysl pro humor. Hodně podobný tomu britskému."
- "To zní dobře. A co jejich špatné vlastnosti?" ptala se dál. Chvíli jsem přemýšlel.

- "Češi mají jednu špatnou vlastnost. Hodně špatnou. Jsou závistiví. Nepřející. Dobře to charakterizuje jeden vtip o Čechovi, který se modlí k Bohu: Pane Bože, můj soused má kozu a ta mu hodně dojí. Bůh ho přeruší a říká vlídně: A ty, můj synu, bys jistě chtěl mít také takovou kozu, že? Čech odpoví: Ne, Bože, já bych jen chtěl, aby mu ta koza chcípla."
- "To je teda pěkně hnusný. Jak se to projevuje v normálním životě?"
- "Tak nějak to prosakuje vším. Někdy jsem třeba zažil něco výjimečného. Byl na úžasném místě. A když mi to kamarádi chtěli pochválit, řekli: To Ti teda závidím. A nemysleli to zle. Máme to prostě už tak zakódované v řeči. Neřekneme: To Ti přeju, nebo: To je úžasné."
- "Tohle se říká i jinde."
- "To je jen příklad. Ta závist je hrozně negativní. Když je někdo v Česku úspěšný, lidé mu to nepřejí. Jen čekají, až spadne dolů. Ať nevyčuhuje z řady. A pak si přisadí."

- "Ještě nějaké špatné vlastnosti? Říkals, že všechno kritizují."
- "To jo. Je až neuvěřitelné, jak moc. Ale v Česku se to nebere jako špatná vlastnost. Stěžovat si a kritizovat je normální."
- "Podle toho, jak jsi to popisoval, to teda normální není. A může to souviset s tou závistí. Kritizují ty, kterým něco závidí. A stěžují si proto, aby nikdo nezáviděl jim. V takové zemi bych teda žít nechtěla."

Začal jsem o Češích přemýšlet. O tom, jací jsou doopravdy. O tom, jaký jsem já. I v souvislosti s tím, co mi o mně v posledním měsíci řekli lidé na cestě. Přemýšlel jsem, jací jsou Češi zdálky. Zdálky je totiž vidět víc, než když uvnitř toho žijete. Vzpomněl jsem si na svůj blog na iDnes. Na diskuze pod články. Nejen pod mými. Na další internetové diskuze. Díky anonymitě internetu se tam lidé nepřetvařují. A můžou si od plic ulevit. Co na srdci, to na klávesnici.

- "Tomu říkáš cestování? Vždyť ses tou zemí jen mihnul ... Za tři týdny jsi Japonsko nemohl poznat! Měl jsi tam zůstat dýl ... Co to je za cestu kolem světa? Vždyť se už rok a půl flákáš na jedné polokouli ... Co tam ty chudáku tak dlouho děláš? Normální člověk by svět objel za 80 dní ... Cestuješ moc krátce ... Cestuješ moc dlouho ... Jaktože neznáš název těch brambor? ... Jaktožes nenapsal, že je to nádraží největší na světě? Jaktožes nenapsal, jakou mají ty vlaky barvu? ... Jak sis dovolila napsat, že je Austrálie drahá? A nepřipojit k tomu makroekonomickou analýzu vývoje australského hospodářství za posledních 20 let? Tohle je nejhorší blog všech dob ... Proč tam dáváš jen svoje fotky? ... Není to celé podvod? Byls tam vůbec? ... Jaktože sebou nevozíš stan? ... Jaktože sebou vozíš stan? ... Taháš toho sebou moc ... Taháš toho sebou málo ... Jaktožes nenavštívil tohle místo? ... Jaktožes navštívil tohle místo? ... Zaplatils moc ... Zaplatils málo ... Všechno děláš špatně ... Neměls to tak napsat ... Měls to tak napsat ... Dals tam málo fotek ... Dals tam moc fotek ... Jseš uplně vypatlanej ... To kdybych to tak psal já, napsal bych to mnohem líp ... To kdybych to tak dělál já, dělal bych to mnohem líp ..."

Zdálky člověk vidí, co ty komentáře znamenají. Vypovídají mnohem víc o těch, kdo je píší, než o autorech článků. Chudáci kritici. Nějak jim to nedochází. Nechápou, že světu vůbec neukazují, jací jsou "šikovní všeználkové". Právě naopak. Kritizují ty, co něčeho dosáhli. Nebo se o něco snaží. Jakoby je chtěli potrestat za to, že nesedí na zadku jako oni. V Česku je hodně kritiků. Hodně všeználků. Těch, kteří ví všechno nejlíp. Však taky mají dokonalý vzor. Vzor, který sedí nejvýš. Pobavil mne ekonom Miroslav Zámečník, když řekl, že se současným problémům v Evropě může posmívat jenom provinční debil. Chce to odvahu, vyjádřit se takhle o prezidentovi.

Obdivuju ty, kteří se z této mentality dokázali vymanit. Kteří žijí svůj vlastní život. Kteří v něm o něco usilují. Kteří nezávidí, ale nechávají se inspirovat. Kteří dokáží pochválit, když se jim něco líbí. Když je něco zaujme. Kteří svůj čas netráví závistivým sledováním ostatních. Čekáním na jejich chybný krok. Čekáním na svou chvíli, kdy budou moci začít kritizovat.

No a těm, kteří na tu chvíli čekají, udělám radost. Ti, komu vadí, že do svých rekapitulačních článků dávám jen fotografie, na kterých jsem já sám, mají šanci. Můžou začít kritizovat. Do tohoto článku jsem jich dal ještě o pár víc, než obvykle. Jsou totiž boží. Tak boží, že je ani moje přítomnost úplně nekazí. Tak jen do toho! Můžou se do mne pustit. A kdyby se chtěli rozčílit ještě víc, moje denní fotky z této cesty (včetně dalších fotek z Patagonie) se nachází v galerii Faces: http://unpreparedtravellers.com/en/unprepared-faces .

Z Torres del Paine jsme se šťastní vrátili do Puerta Natales, kde jsme se hned večer nalodili na luxusní trajekt Navimag. S tím jsme v následujících 4 dnech propluli přes 1500 km patagonskými fjordy na sever do Puerta Montt. Tahle "nejkrásnější plavba světa", jak ji lodní společnost inzeruje, je pěkně drahá. Kajuta pro dva lidi vyjde v sezóně včetně stravování a přednášek o Patagonii na 900 USD na člověka. Místo na lodi si musíte rezervovat s několikaměsíčním předstihem. Jenže sezóna skončila před měsícem. A mimo sezónu je loď poloprázdná. Před odjezdem jsme si za 270 USD (po předložení vstupenky do Torres del Paine dostanete 10% slevu) koupili jízdenky do hromadné ubytovny. Věděli jsme, že v tomto období posádka cestující z dormitory zdarma upgraduje do čtyřlůžkových kabinek. Vijya se na umísťujícího důstojníka usmála a dostali jsme kabinku pro dva.

Z Puerto Monttu jsme vyrazili na západ do překrásného argentinského městečka Bariloche, turistického centra oblasti jezer v severní Patagonii. Zde jsem navštívil výzkumné atomové centrum, kde má moje máma kolegy z oblasti výzkumu materiálů, na několika párty v hostelu jsem si pochutnal na steacích z argentinského hovězího a půjčili jsme si horská kola a projeli krásnou vyhlídkovou trasu kolem jezer.

V Bariloche jsem také s několika Brity sledoval finále ligy mistrů. Když zápas začínal, šíleně jsem přál úspěch Petru Čechovi. Nejen aby ligu mistrů vyhrál, ale aby se stal hvězdou toho zápasu. Aby zavřel ústa všem, co ho už odepsali. Když zápas skončil a na obrazovce argentinské televize svítil nápis: "Drogba y Cech - los Héroes de Munich", měl jsem skoro slzy v očích. O pár týdnů později zasedl Petr Čech k online rozhovoru se čtenáři iDnes a dostal takový "český" dotaz, nebo spíš stížnost na astronomické platy fotbalistů. Odpověděl perfektně: "Sezením doma a nadáváním na ostatní se peníze vydělat nedají."

Z Bariloche jsme odjeli do nedalekého El Bolsónu a strávili tam několik odpočinkových dní v krásném údolí uprostřed hor. Zde jsem se nacházel i v devítistý den své cesty. Byl to můj poslední den před odjezdem z Patagonie. A můj poslední den s Vijyou. Odsud zamířila na severovýchod do Uruguaye, zatímco já vyrazil přímo na sever.

A co bude dál? Poté, co jsem opustil nejkrásnější část naší planety, Patagonii, už mne nic tak zajímavého nečeká. Posuďte sami. V příštích 50 dnech se vypravím na vzdálené planety, vrátím se domů, budu se potit v pekle, oslavím Nový rok, poletím na kraj nebes a promluvím si s bohy. Prostě nuda, nuda, šeď, šeď ...

A teď jen tak mezi náma. Mezi čtyřma očima. Slibuju, že to nikomu neřeknu. Ať už patříte mezi ty kritiky, nebo mezi ty přející. Že jsou ty fotky z Patagonie prostě boží? :-)