- "Ten muž chtěl dovést k zapomenutému mayskému obětišti v horách. Že tam musí vykonat rituál. Řekl jsem mu, že nevíme, kde přesně je. Už desítky let tam nikdo nebyl. Cesta džunglí by zabrala aspoň týden. Nevadilo mu to. Trval na tom, že to musíme najít. Že ho tam musím vzít. Když se mi to podaří, dá mi svoje srdce." Vyděšeně jsme se po sobě podívali. Seděl jsem se třemi Holanďany v mayské vesnici v Belize a poslouchal vyprávění indiánského průvodce. Mayové svým bohům dřív přinášeli lidské oběti. Zaživa jim vyřezávali srdce. Ale co bude proboha dělat s lidským srdcem dnes, v roce 2014?

- "Starý šaman mi ukázal, kterým směrem vyrazit. Nebyla tam žádná cesta. Týden jsme se prosekávali mačetami. Bylo to vyčerpávající. Když jsme konečně uviděli hory, ten muž řekl, že už nemůže. Že se musíme vrátit. Chtěl jsem pokračovat. K horám to byl už jen den cesty. Odmítl. Prý to už nezvládne. Řekl ale, že mi dá svoje srdce." Ve filmu Apocalypto indiáni syrová lidská srdce jedli. Snad to není takový barbar. Snad si je aspoň opekl.

Ve středu, 5. března 2014 jsem byl na své cestě právě 1550 dnů. Ten den jsem jezdil na koni. Jmenoval se Speedy Gonzales, jako ta superrychlá myš z kreslených filmů pro děti. Jízda na koni byla asi jediná fyzická aktivita, které jsem byl schopen. Kromě ležení v posteli. To jsem docela zvládal. Už dva týdny jsem se nemohl zbavit angíny. A ještě dva týdny jsem měl před sebou. Byl jsem v Hondurasu. Ve vesnici Copán Ruinas. U jedněch z nejznámějších mayských archeologických vykopávek. Mělo to svoje kouzlo. I s tou angínou ...

Posledních 50 dnů jsem ale začal v Salvadoru. V nejmenší zemičce ve střední Americe. Velké jako čtvrtina České republiky. Se šesti miliony obyvatel je v tomto regionu třetí největší. Docela jsem se Salvadoru bál. Společně s Hondurasem se dlouhá léta držel na prvním místě na světě v počtu vražd na 1000 obyvatel. Operovaly tu jedny z nejnebezpečnějších drogových gangů ve střední Americe.

Víceméně jsem tudy chtěl jenom projet. Neplánoval jsem si Salvador oblíbit. Stalo se. Obyvatelé jsou příjemní, milí a vzdělaní. Aktivity gangů se v posledních letech podařilo utlumit. Kvalita služeb je lepší, než v sousedních zemích. Hezčí autobusy, ubytování, restaurace i supermarkety. Platí se americkými dolary. A při tom tu není dráž, než u sousedů. V Salvadoru mne ale nejvíc nadchlo něco, co pro mne nikdy nebylo důležité. Jídlo.

Každá země ve střední Americe má svou specialitu. Kostarika a Nikaragua ji mají společnou. Hádají se, kdo z nich ji vymyslel. Jmenuje se gallo pinto a je to smíchaná rýže s fazolemi. Nic moc, věřte mi. Dostanete to jako přílohu s každým jídlem. Ze začátku mi to nevadilo. Nakonec jsem to nesnášel. Lezlo mi to krkem. Ty fazole ještě něčím jiným. Jenže samotná rýže jako příloha nikde nebyla. Začal jsem z té směsi vybírat zrnka rýže. Šlo to pomalu. Kdyby měla Popelka místo čočky z popela vybírat rýži z gallo pinta, nikdy by se na ples nedostala.

V Salvadoru mají jinou specialitu. Narazil jsem na ni hned po příjezdu do Perquínu. Pupusu. Pečenou kukuřičnou placku s náplní. Nejlevnější náplň jsou fazole (blééé), o něco dražší je sýr nebo maso. Tři pupusy se sýrem stojí dolar. Když je připravují, sýr často vyteče na plotnu a tam se smaží, jako když vyteče smažák. Když pak kousek pupusy utrhnete, táhnou se z ní vlásky sýra jako u smažáku. Mňam! Miluju pupusy se sýrem! Je to pochoutka!

Dostal jsem chuť na sladké a objevil další specialitu. Čokobanán. Zmrazí tu zralé banány a ponoří je do vařené čokolády. Prodávají to jako zmrzlinu. Podle velikosti stál jeden 3 až 5 Kč. Dvakrát mňam! A když si vedle mne dala čokobanán i nějaká pěkná slečna, mohl jsem si konečně užít i trochu erotiky.

V Perquínu jsem si prohlédl místa, kde partyzánské oddíly bojovaly s vládnímy vojsky a navštívil památník v El Mozote. Jako památku obětem zdejšího masakru za vesnicí budují velkolepou mohylu míru. Na čtyřech světových stranách tam stojí čtyři sochy v životní velikosti: indický duchovní vůdce Gándhí, albánská misionářka matka Tereza, americký kazatel Martin Luther King a bývalý polský papež Jan Pavel II. Taková trochu nesourodá čtveřice. Jako když pejsek s kočičkou vařili dort.

Z Perquínu jsem přejel do Santa Any na druhou stranu Salvadoru. Tam jsem si udělal základnu, ze které jsem vyrážel na zajímavá místa v okolí. Bydlel jsem v luxusním apartmá s obří koupelnou a velkým balkonem nad zahradou, kterou se každý večer linula vážná hudba z drahé restaurace. Platil jsem 8 USD za noc. Byl to totiž hostel. Můj pokoj, ke kterému patřila koupelna i balkón, byla ubytovna se třemi lůžky. Jenže Salvador není zrovna vyhledávaná turistická destinace. Kromě tří nocí jsem měl celé apartmá pro sebe.

O dva bloky dál byla ulice s levnými restauracemi. Zapadl jsem do první, co měla polední menu za 2.5 USD. Dal jsem si kuřecí prsa. Přinesli mi chod jako z nejluxusnější restaurace. Kopeček rýže, několik druhů zeleniny opečené nad žhavými uhlíky, a barbeque kuře. Museli je nakládat v něčem speciálním. Každé sousto se rozplývalo na jazyku a způsobovalo gurmánský orgasmus. Bylo to to nejlepší jídlo, jaké jsem na své cestě jedl. Nejen na ní. A to celé za 50 Kč. Prý tu restauraci otevřeli před měsícem.

V Santa Aně jsem zůstal dva týdny. Kvůli tomu jídlu. Chodil jsem tam na oběd i na večeři. Když na mém pokoji někdo spal, vzal jsem ho tam taky. Před tím jsem to do nebe vychválil, takže k tomu zaujal negativní postoj. Když vám někdo něco příliš vnucuje, budete k tomu skeptičtí. A pak, když vložili první sousto do úst, pobaveně jsem sledoval, jak se skepse mění v nadšení. Jak se jim na tváři rozlévá úsměv.
- "This is the best chicken, I have eaten in my life (To je nejlepší kuře, jaké jsem v životě jedla)" komentovala to jedna dvacetiletá Němka. Já taky.

Jednou to nevyšlo. Vzal jsem tam nějakého Australana a pořádně ho navnadil. Těšil se. Měl hrozný hlad.
- "Tak co si dáš?" zeptal jsem se, když jsme se posadili. "Kuřecí prsa nebo steak?"
- "Ani jedno" odpověděl. "Jsem vegetarián." A sakra. Vegetariánská jídla neměli. Čtvrt hodiny hladově koukal, jak si pochutnávám na kuřeti, než jsem ho vzal za roh na pupusy. Ale pokud nejste vegetariáni a budete se chystat do Salvadoru, ozvěte se. Popíšu vám, jak tu restauraci najít.

Santa Ana je město s překrásnou architekturou. Bílá katedrála v centru je opravdovým skvostem. Zajel jsem taky na mayské vykopávky Tazumal, vylezl na sopku Santa Ana v nedalekém národním parku a navštívil několik domorodých vesniček na květinové 'Ruta de los Flores' s festivalem jídla, teráriem s obřími hady a docela pěknými Salvadorkami.

Všude jsem jezdil jen těmi nejlevnějšími slepičími autobusy. Bylo v nich docela čisto. Však taky cedule v autobusu cestující vyzývaly:
"Udržujte v autobuse pořádek! Odpadky prosím vyhazujte z oken!" Sledoval jsem stařečka, který dopil dvoulitrovou plastovou láhev limonády, zašrouboval ji, prodral se k oknu a vyhodil ji. To okno bylo vlevo. Vyhodil ji doprostřed vozovky. Zvykl jsem si už, že ve střední Americe vyhazují odpadky z oken vedle silnice. Mají tam taky pěkný svinčík. Být ale řidič a riskovat, že uprostřed vozovky najedu na PET láhev, na to bych si nezvykl.

Navštívil jsem i národní park El Imposible ('neskutečný, nemožný'). Je to jeden z nejhezčích národních parků střední Ameriky a pro mne to původně byl hlavní důvod návštěvy Salvadoru. Je pojmenován podle nebezpečné soutěsky mezi dvěma horami, kterou museli zdolávat farmáři, prodávající svou úrodu kávy na pobřeží. Nad propastí měli provizorní most, který bylo 'nemožné' přejít. Často totiž nevydržel a v hlubině skončili lidé, muly i náklad. Něco akorát pro moje závratě.

Slézali jsme korytem říčky na 'Ruta de los 7 Cascadas (Cestě sedmi vodopádů)' a z každého vodopádu mohli skočit dolů do vody. No šílenost. Skočil jsem jen z toho nejmenšího. Na konci byla strmá skála s výhledem na dolní část parku. Nemohl jsem se k ní ani přiblížit. Tam jsem pochopil, že s momentálním stavem závratí bych na plánovaný výstup k mostu 'imposible' potřeboval dvoje spodní prádlo. Tak jsem se vrátil do Santa Any.

V Santa Aně jsem byl i v den prezidentských voleb. Potuloval jsem se kolem školy, kde bylo volební středisko. Chtěl jsem se podívat dovnitř, ale všude hlídala policie a já jsem nechtěl být vyveden jako nějaký cizí podvratný živel. Před branou postávaly děti v modrých stejnokrojích a občas vodily lidi dovnitř. Zeptal jsem se jich, zda bych se jako turista mohl podívat na volby. No samozřejmě! Dva nejmenší mne chytili a táhli dovnitř. S touto osobní ochrankou jsem bez problémů prošel kolem policistů.

Na otevřeném prostranství byly stojany s vytištěnými seznamy voličů. Každý měl na seznamu jméno, bydliště, číslo občanského průkazu a fotku! Ptal jsem se, odkud ty fotky mají. Prý z databáze. Jsou to stejné fotky, jako mají lidé na občanských průkazech. Každý volič musel najít, na kterém seznamu je, u příslušné komise si vyzvednout volební lístky a jeden z nich vhodit do urny.

Favorité byli dva. Kandidát pravice Norman a kandidát levice. Ten měl zcela neférové jméno - Salvador. Kdo jiný by měl vládnout Salvadoru, než Salvador? Navíc to znamená 'zachránce'. Říkal, že chce vybudovat přívětivý sociální stát po vzoru Venezuely. Tak to upad. Jakoby říkal, že chce ožebračit obyvatelstvo a přivést zemi k bankrotu. Nakonec zvítězil 49% : 39%, ale protože nezískal nadpoloviční většinu, muselo se o měsíc později konat druhé kolo. Vyhrál i v něm: 50.11% : 49.89%. Těsnější výsledek si neumím představit. Asi se poučil u Madura v té Venezuele.

Seděl jsem na lavičce vedle uren a pozoroval volby. Nikomu jsem nevadil. Právě naopak. Stal jsem se centrem pozornosti skautů, kteří mne dovnitř přivedli. Posedali si kolem a vyptávali se mne. Odkud jsem, jak se mi tam líbí a tak. U voleb pomáhali. Dovedli lidi k seznamům, pomohli jim najít své jméno a vzali je ke komisi pro lístky. Teď ale nikoho nevodili, protože jsem tam byl já. Přišel k nám dokonce fotograf, jestli mu můžeme zapózovat před seznamem. Jakože mi skauti pomáhají hledat mé jméno. Hehe, ještě tu budu v novinách :-).

Skauti měli notýsky, kam si zapisovali, co zajímavého u voleb uvidí. Ten nejmenší mi ho hned vrazil do ruky. Ať mu napíšu něco česky.
- "Co chceš napsat?" zeptal jsem se. Prý cokoliv. OK. Napsal jsem první blbost, co mne napadla. Byla by to zajímavá studie pro psychiatry. Někdo vám v cizině vrazí notýsek, ať mu něco napíšete česky. Cokoliv. Stejně tomu nebude rozumět. Co napíšete? "Ema má maso"? "Trhni si"? Něco to o vás vypoví. Tak jako Rorschachův test, kdy vám ukazují skvrny na papíře a vy máte říct, co v nich vidíte.

Napsal jsem: "Uč se v životě moudrým býti!" Tak nevím, co by si o mně psychiatr pomyslel. To už jsem rovnou mohl napsat: "Se učit, se učit, se učit ... jak řekl strejda Lenin." Starší skauti říkali těm malým, ať mne s notýsky neobtěžují. Nakonec něco chtěli napsat taky. Jednomu jsem napsal:
"Najdi si hezkou holku!" Měl radost. Nepochopil, co jsem mu naznačoval. Holka, se kterou tam byl, byla totiž docela hnusná. Ten nejstarší chtěl napsat nějakou větu, která je v Česku moc důležitá a hojně používaná. Napsal jsem tři slova:
"Ještě jedno pivo!"

Ze Salvadoru jsem se vydal k mayským ruinám do honduraského Copánu. Nejkratší cesta vedla přes Guatemalu. Autobus měl zpoždění a musel jsem přenocovat v guatemalském městečku Chiquimula. Takové levné, neturistické město s velkou tržnicí. Bylo mi sympatické, tak jsem změnil plány. Když už jsem byl v Guatemale, rozhodl jsem se tam ještě chvíli zůstat. Místo do Copánu jsem zamířil do Cobánu.

Kousek od něj se nachází jedno z nejhezčích míst Guatemaly. Semuc Champey, kaskáda přírodních jezírek a vodopádů, napájená podzemní řekou. Ta nad nimi tryská ze země a o pár desítek metrů níž do ní zase mizí. Část proudu ale protéká jezírky. Je v nich překrásně čistá voda a díky obsahu minerálů tvoří nádherně barevnou mozaiku. Jezírka jsou asi dvacet metrů široká a několik metrů hluboká, takže v nich můžete plavat, skákat do vody a potápět se. Paráda.

Hned vedle je soustava podzemních jeskyní s další podzemní řekou. Dostali jsme svíčky a vlezli tam. Dlouho jsme se brodili jeskyněmi, plavali, lezli po žebříku do podzemního vodopádu a skákali zase dolů. Atmosféra byla hororová. Svíčky nám zhasínaly a museli jsme si je od sebe zase zapalovat. Kdyby ve vodě něco plavalo, mělo by to o svačinu postaráno. A to si člověk doma v křesle u hororu vždycky říká: proč ti blázni v jeskyni do té vody lezou? Nicméně jsem chodil předposlední a nejdřív bývá sežrán ten poslední. Tak jsem byl docela v bezpečí.

U vesničky Lanquín mají další jeskyně. Ubytoval jsem se v pokoji s docela sympatickým potetovaným klukem. Jmenoval se Ricardo. Chvíli jsme se bavili o cestování a já se zeptal, odkud je.
- "I am from Italy (Jsem z Itálie)" řekl.
- "Hmm, I dont like Italians (Hmm, nemám rád Italy)" zamračil jsem se.
- "Me neither (Já taky ne)" odpověděl. Tím si mne získal. S Italem co nesnáší Italy jsem na jedné lodi.

Večer jsme zašli do jeskyní. Byly tam krápníky s tvarem různých zvířat a kvanta netopýrů. Po setmění létali z jeskyně ven a zase dovnitř. Když jsme zhasli baterky, začali poletovat po jeskyni a dělali docela randál. A dali se chytit. I když nevím jak :-).

Z Lanquínu jsem se horskými průsmyky dostal do El Estoru u jezera Izabal. V mém pokoji s jedním oknem bylo horko, tak jsem si na hodinu pustil větrák. Chyba. Druhý den mne začalo šimrat v krku. Nicméně se přiblížily moje narozeniny a to byl den, kdy jsem musel Guatemalu opustit. Nikaragua, Salvador, Honduras a Guatemala totiž tvoří skupinu CA-4, na jejichž území nesmíte překročit 90 dnů. Mých 90 dnů vypršelo právě v den mých narozenin. Přes populární přístav Rio Dulce jsem odjel do Puerta Barrios a odtud lodí do Belize.

Belize je zvláštní země. Je o něco větší, než Salvador, ale nemá ani dvacetinu jeho obyvatel. Bývala to britská kolonie, tak se tu mluví anglicky. Podobá se spíš karibským ostrovům. Žijí tu hlavně černoši a mayští indiáni. Je to dost drahá země. Ubytování, jídlo, doprava, prostě všechno.

Asi tu nemají rádi Číňany. Ani Indy. Lidé z Evropy, USA a střední Ameriky sem mohou jet bez víza. Lidi prakticky ze všech ostatních zemí světa stojí vízum 75 dolarů. Indy stojí 250 dolarů. Když jste Číňan a žijete v USA, zaplatíte 2100 dolarů. Pro Číňany z Číny stojí vízum 6100 dolarů. Docela rozdíl. Být Číňan, na Belize se vykašlu.

Číňan ale nejsem, tak jsem začal kašlat, až když mne rozbolelo v krku. V moři podél celého území Belize se táhne druhý největší barierový útes na světě. Je to ráj pro potápěče. A potápění bylo i mým cílem. Cestou jsem se ještě chtěl zastavit na několika archeologických nalezištích v mayských rezervacích na jihu.

V první indiánské vesnici jsem si koupil housky a čekal na autobus. Dva chlapečci tam na cestě hráli kuličky. Různě se k nim nakláněli a cvrnkali do nich. Měli i skleněnku. Jeden držel celou dobu na rameni uzlíček. Určitě svačina, pomyslel jsem si. Proč si to ale nepoloží na zem? Když se nahnul ke kuličce, z uzlíčku vypadla ruka. Zastrčil ji zpátky. Žádné jídlo! Bylo to miminko! Dostal na starost sestřičku, tak ji v uzlíku nosil sebou. Když přijel autobus, vystupující mayské ženy měly uzlíky taky. Samé děti ...

Ubytoval jsem se ve vesnici San Miguel, kde se se mnou skamarádil pes pana domácího. Byl hrozně ošklivý. Tento druh psů prý chovali na dvorech čínských císařů. Na okrasu. A možná ještě na něco jiného. Takové 'Bóbiky'. Třeba tu Číňany nechtějí, protože se bojí o své psy ...

Život v mayské vesnici plynul klidně. Muži pracovali na poli, ženy praly prádlo u řeky a děti chodily do školy. Všichni měli čisté oblečení, nikdo netrpěl hlady a každá rodina měla pěknou chýši. Vlastně dvě. Jednu chýši a jeden domek z betonových kvádrů. V roce 2001 se touto částí Belize prohnal ničivý hurikán Iris. Zabil 31 lidí a všechna obydlí srovnal se zemí. Mezinárodní komunita poslala do Belize pomoc - materiál na stavbu protihurikánových krytů v indiánských vesnicích.

Když kvádry do vesnice dorazily, nastala otázka, kdo kryt postaví. Nikomu se do toho nechtělo. Vyřešili to jinak. Každá rodina si vzala část kvádrů a místo krytu si postavila domek. Ať můžou bydlet v luxusu. Nastěhovali se dovnitř a zjistili, že se tam nedá žít. V betonových domcích bylo bez klimatizace nesnesitelné vedro. Vedle tedy postavili svoje klasické chýše. Těmi profukuje vítr a je tam příjemně. Domky používají už jen jako sklady.

Zde žijící Holanďanka vyprávěla o dalších případech mezinárodní pomoci. Vesnici navštívila členka Rotary klubu a viděla, jak mayské ženy nosí svoje děti v uzlíčcích na rameni. Vrátila se do USA a uspořádala sbírku starých kočárků. Ať nemusí nosit děti na zádech. Zaplatila dopravu do Belize a tam kočárky rozdala indiánkám. Ty daly děti do kočárků a jely prát prádlo k řece. Jenže v mayských vesnicích nejsou chodníky. Za to tam jsou kameny, louže, bláto, kořeny stromů, spadané větve ... už jsem zmínil kameny? Cesta s kočárkem byla mnohem pracnější. Další den kočárky odložily, daly děti do šátků a nosily je jako dřív.

Jiná hodná Američanka viděla, jak indiánské děti lezou po stromech a houpají se na laně nad řekou. Chudáci děti! Vždyť si můžou ublížit! Udělala sbírku a nechala ve vesnici postavit kovové prolízačky pro děti. Děti byly nadšené. Týden po nich lozily. Pak je to přestalo bavit a vrátily se ke stromům a k lanu nad řekou.

Další paní udělala sbírku starých notebooků. Pro indiánské děti. Přivezla je do vesnice a rozdala. Jeden notebook na jedno dítě. Holanďanka navštívila rodinu s několika dětmi. Malý chlapeček seděl u vypnutého notebooku, držel myš a bouchal s ní do klávesnice. Holčička měla notebook na klíně a červenou fixou malovala na displej obrázek ...

Večer mi na pokoj zaklepala paní s koštětem, protože tam pod dveřmi vlezl škorpión. Posunula postel a snažila se ho zabít. Nepovedlo se to, ale prý mu rozdrtila jedovatý ocas. Když jsem si šel čistit zuby, čekal u dveří. Skutečně měl rozdrcený ocas. Otevřel jsem a vykopl ho ven. Ráno jsem ho viděl zase vevnitř. Na stejném místě u dveří. Ocas měl ale v pořádku. Byl to jiný škorpión! Otevřel jsem a zase ho vykopl ven. Přestal se hýbat. Prý jsem ho tím kopem zabil. Chudák. Škorpioni jsou hrozně křehcí.

Zůstal jsem tu tři dny a navštívil mayské vykopávky Lubaantun a Nim Li Punit. Indiánský průvodce nám povídal o dnešním životě Mayů. Všichni jsou křesťané. Chodí do kostela, modlí se a navštěvují bohoslužby. Když jsou ale nemocní, nejedou do města za doktorem. Jdou za šamanem. Ten léčí zaříkáváním a bylinami. Umí nemoci i přivolávat. Když se mladý šaman učí řemeslu, musí zvládnout bílou i černou magii. Dělat dobro i zlo. Až jako dospělý se rozhodne, která bude jeho cesta.

Z mayské vesnice jsem odjel zpět do přístavu Punta Gorda. Chtěl jsem na sever, ale měl jsem problém. Byl jsem hrozně unavený, cítil jsem horečku a bolestí v krku jsem nemohl ani polknout. Angína! Není nic horšího, než stonat v drahé zemi. Nemůžete nic dělat a platíte spoustu peněz za pokoj, za jídlo i za léky. Takže jsem zase změnil plány. Místo na autobus na sever jsem sedl na loď na jih. Vrátil jsem se do levné Guatemaly. Do Livingstonu.

Livingston je přístav u ústí řeky Rio Dulce. Není to sice ostrov, ale žádná silnice tam nevede. Dostanete se tam jen lodí. Žije v něm velká komunita Garifunů, černochů hudebníků, mluvících legrační zkomolenou angličtinou.

Chtěl jsem si tam v lékárně koupit antibiotika na angínu. Jenže byla drahá. Stála čtyřikrát tolik, co v Nikaragui. Tolik, co u nás. To jsem platit nechtěl.
- "Nemáte tu nějakou levnější lékárnu?" zeptal jsem se v hotelu.
- "Ne. Ale můžeš jít do nemocnice."
- "Nepotřebuju nemocnici. Vím, co mi je a nechci platit ještě za doktora."
- "Za doktora se tu neplatí. V Guatemale je zdravotní péče zdarma."

Zdarma? OK. Našel jsem nemocnici a vstoupil. Na novou kartu mi napsali jméno a státní příslušnost. Nikdo nechtěl vidět pas ani jiný doklad. Změřili mi tlak, zvážili mne a 15 minut po vstupu do budovy jsem už seděl u doktorky. Lámanou španělštinou jsem vysvětlil, co mi je. Poslechla si mne, podívala se do krku a předepsala mi antibiotika a něco proti bolesti v krku. U výdeje léků mi všechny prášky vydali. Musel jsem jen podepsat, že jsem je převzal. Za 30 minut od vstupu do nemocnice jsem byl venku. I s antibiotiky. Všechno zdarma a bez zbytečné administrativy. To jsem koukal.

Ještě když jsme u toho pasu. O jednom tématu jsem v poslední době nepsal. O ženách. O ženách ve střední Americe. V Panamě, Kostarice, Nikaragui, Salvadoru, Hondurasu i Guatemale. Ve všech těchto zemích jsou si podobné. Pracovně bych to nazval Věstonická Venuše. Plochá Věstonická Venuše. Mají několik charakteristik. Zcela odlišných od krásek z jižní Ameriky.

První je zadek. Ženy tu mají velké zadky. Co naděláte. Mají je i jinde. Jenže jinde mají i prsa. Ve střední Americe ne. Vlastně ano, ale i kdyby si tam nacpaly ještě pár ponožek, není to nic moc. V poměru k zadku to není nic. Hlavní charakteristikou je ale břicho. Nejdřív jsem myslel, že jsou všechny těhotné. Bylo mi divné, že i v sedmdesáti letech. Po čase jsem pochopil, že kdyby se to narodilo, říkalo by se tomu Mc Bůček. Pokud byste chtěli vidět nějakou se štíhlým pasem, museli byste si ji přivézt. Nebo udělat sami.

Po dvou dnech antibiotik v Livingstonu se mi úplně ulevilo. Přestalo mne bolet v krku a cítil jsem se skvěle. I když jsem ještě dobíral antibiotika, odjel jsem na jih k vykopávkám Quirigua. Několik hodin jsem pochodoval po silnici k ruinám. Slunce pálilo a já neměl čepici. Odpoledne zpátky. Do hotelu jsem se vrátil zcela vyčerpán. A zase mne bolelo v krku. Angína byla zpátky.

Odjel jsem do Chiquimuly, kde se mi zalíbilo hned při mém prvním vstupu do Guatemaly. Ubytoval jsem se s tím, že tam doléčím angínu. Pořád jsem ještě bral antibiotika. Jenže tím celodenním pochodem na slunci jsem svůj organismus úplně rozhodil a způsobil, že antibiotika nezabrala.

V Chiquimule jsem chodil na tržiště a kupovat tam čerstvá manga, jahody a arašídy. Arašídy jsou moje úchylka. Když se mne v guyanské džungli jeden australský pár zeptal, jaké bych si v té chvíli dal jídlo, kdybych mohl mít cokoliv, co jsem na své cestě ochutnal, odpověděl jsem, že arašídy. V Guatemale je mají všude. Levně. Kupoval jsem je od jedné stařenky na tržišti. Když jsem se na konci pobytu loučil, dala mi jedny na cestu zdarma.

Překročil jsem hranici do Hondurasu a ubytoval se u archeologického naleziště v Copánu. Na náměstí prodávali kuřata. Vlastně kuřátka. Kuřátka všech barev. Jedno za 5 Kč. Vypadala bezvadně. Časem prý ale ta barva zmizí. Honduraská měna se jmenuje Lempira. Pro nás, Čechy, má jednu zajímavost. Jedna Lempira je rovna 1.01 Koruny české. V Hondurasu nemusíte nic přepočítávat. Všechny ceny jsou v Korunách.

Během pobytu v Copánu jsem několikrát navštívil pyramidy, prošel zdejší muzea a pravidelně jezdil na koni. Jinak jsem ležel nemocný v posteli. V hotelu s drobnými problémy fungovala wi-fi, tak jsem mohl na internetu sledovat to, co jsem si oblíbil v Nikaragui. Mistrovství světa v počítačových hrách. Konkrétně ve hře Starcraft 2. Perfektně vybalancovaná válka tří vesmírných ras - lidí (Terran), brouků (Zerg) a ufonautů (Protoss).

Nikdy bych nevěřil, kolik zábavy a napětí může člověku přinést sledování souboje dvou lidí na počítači. Samozřejmě s profesionálními komentátory. Je to lepší, než sledovat fotbal. Nejlepší hráči na světě jsou Korejci. Hraním této hry se živí. Objíždějí světové turnaje jako tenisté a vyhrávají 'prize money' za vítězství. Každý hráč má přezdívku a specializuje se na jednu rasu. Sledovat jejich souboje je pastva pro oči. Nejznámější jsou korejci MC, Mvp, San, Polt, TaeJa, Bomber, Life, jjakji, herO, sOs, JaeDong, Švéd Naniwa, Francouz Stephano a Kanaďanka Scarlett.

Mistrovství světa se konalo v Polsku a 100 tisíc dolarů za první místo získal Korejec sOs. Byl to můj favorit, protože je velmi kreativní. Můj nejoblíbenější hráč, Korejec JaeDong bohužel vypadl v kvalifikaci. S věkem 24 let je už to takový veterán. Pomalu padá z té nejužší špičky, ale za svou kariéru vydělal nejvíc - přes půl milionu dolarů. Pokud máte chvíli času, loňské finále mistrovství světa, ve kterém se střetli oba mí oblíbenci JaeDong a sOs je ZDE. Ty nejhezčí duely z letošního mistrovství jsou pak ZDE. Pro vysvětlení: když někdo ve hře napíše 'gg' (Good Game), vzdává se a uznává, že ten druhý vyhrál.

Přestože jsem dobral antibiotika, cítil jsem se hůř a hůř. Ládoval jsem do sebe kvanta česneku, vymačkával šťávu z citronů, míchal to s medem ... Deset dnů jsem se snažil uzdravit přírodní cestou. Marně. Začal jsem tedy brát druhá antibiotika. Až osmý den druhých antibiotik jsem se začal uzdravovat. V Copánu na pyramidách jsem ještě zažil jarní rovnodennost a 22. března jsem odjel. Ale o tom zas příště.

- "Jak to dopadlo?" zeptal jsem se indiánského průvodce. "Dal Ti to srdce?"
- "Ano, řekl, že mi dává svoje srdce."
- "A cos s tím srdcem udělal?"
- "S jakým srdcem?"
Vyšlo najevo, že v jazyce Mayů znamená 'dát někomu své srdce' něco jako 'někomu věřit, spoléhat na někoho, být někomu vděčný'. A on to tak překládal do angličtiny. Se srdcem to nemělo nic společného. Jako když v Češtině řeknete 'skočit někomu na špek', taky nikomu nechcete na žádný špek skákat. I když ve střední Americe to zřejmě běžně dělají.

- "My už mysleli, žes mu chtěl vyříznout srdce z hrudi" smáli jsme se. "A sníst je jako v Apocalyptu." Zasmál se taky. Film Apocalypto prý viděl. A rozuměl mu. Bez titulků. Film je totiž namluven mayským nářečím Yucatec, blízkým nářečí Mopan, kterým mluví. Všem nám ale spadl kámen ze srdce (ne že by něco skutečně padalo).

A tak, ať už před sebou máte srdce nebo špek, v Mayštině vám popřeju:
- "Utz cawa', nuajo ni ki niwa'!"
(Kdo uhodne, co to znamená, tomu pošlu pohled :-))