(17.5.-24.5.2011)
- "Te Rauparaha byl chytrý a lstivý náčelník a pod jeho velením bojovníci kmene Ngati Toa poráželi i mnohem silnější a početnější kmeny. Běloši mu později začali přezdívat Napoleon jižního pacifiku. Nepřátelé ho nenáviděli a dali by cokoliv za jeho polapení a smrt. Jednou se velké skupině soupeřových válečníků podařilo zastihnout ho v krajině jen s několika bojovníky. V té chvíli byla jeho smrt téměř jistá." Tikki se napil čaje a já pomyslel na dobu, kdy po Novém Zélandu běhali polonazí maorští válečníci s potetovanými obličeji. Seděl jsem v malém domku v novozélandské Rotorui a Maor Tikki mi vyprávěl o tom, jak vznikl bojový tanec haka.

- "Ještě před polapením stihl Te Rauparaha dorazit do vesnice neutrálního kmene, kterému velel chlupatý muž Te Whareangi. Ten ho i s jeho bojovníky ukryl do podzemní spižírny potravin, čímž mu zachránil život. Tuto událost Te Rauparaha popsal ve známé hace Ka Mate, kterou pak jeho muži tančili před každou velkou bitvou" pokračoval Tikki a vyndal bílou tabuli s napsaným textem této haky. Ještě dodal: "Haka ale není jen tak nějaký taneček. Používá se v těch nejvážnějších situacích. Slouží k mobilizaci všech sil a požádání dávných předků o pomoc. Kdyby mi například na dítě spadl silný kmen stromu, normálně bych ho nikdy nedokázal zvednout. Ale kdybych provedl haku a soustředil v sobě všechny síly, dokázal bych to. Nebo kdyby si někdo začal s mou přítelkyní. Neváhal bych, vzal nůž, udělal haku, soustředil všechny síly a ... a pak bych šel do vězení" zasmál se Tikki. Zasmál jsem se taky.

(9.5.-13.5.2011)

Byla půlnoc a já jsem ležel v posteli hostelu v centru Dunedinu. Byla tma. Na okolních postelích spalo dalších pět lidí. V ruce jsem držel mobil a surfoval na wi-fi síti, provozované městem zdarma pro své obyvatele. Našel jsem internetovou stránku DOC (Department of Conservation), organizace, která udržuje horské chaty a cesty po celém Novém Zélandu. Chtěl jsem si prohlédnout existující treky v zemi fjordů na jihu jižního ostrova. Všechny vypadaly úžasně. Jenže jsem měl na Zéland už jen necelé tři týdny, tak jsem si musel vybírat. Číslem jedna tak pro mne byl čtyřdenní Milfordův trek, považovaný za nejkrásnější trek na světě. Nebo aspoň na Novém Zélandu. Bylo to 53.5 km pochodu kaňony, výšlapu na hory, balancování nad prudkými srázy, přecházení visutých mostů a překonávání řek. To všechno v kraji s nebezpečím lavin s více než 200 dešťovými dny v roce. Musel jsem se pousmát, když jsem si uvědomil, že vlastně chůzi vůbec nemám rád. Nikdy jsem taky nikde nechodil. V Praze jsem i do 300 m vzdálené samoobsluhy jezdil autem. Na této cestě mi to ale přijde normální.

V sezóně se musí na Milfordův trek registrovat měsíce dopředu, protože je počet jeho návštěvníků omezen. Ale oficiální sezóna skončila před týdnem. Chatky a cesty už nejsou udržované, topení, teplá voda ani vařiče nejsou k dispozici a přes řeky se mimo sezónu odstraňují mosty, aby je nepoškodily laviny. Člověk si musí veškeré vybavení nést sám, počítat s deštěm, sněhovými vánicemi, namrzlou skalní cestou i s lavinami. Každý rok zde lidé umírají na hypotermii, pod lavinami, nebo tonou v řekách, když je strhne proud. Projít Milfordův trek mimo sezónu se nikomu nedoporučuje. Jen na vlastní nebezpečí. V této době tu nejsou žádná kapacitní omezení a ceny za přespání v chatkách jsou jen zlomkem ceny v sezóně. Platí se 15 dolarů (210 Kč) za noc místo 51 dolarů (710) za noc. Našel jsem si o treku několik článků a byl jsem nadšen. Nikdy jsem v tak náročných podmínkách nešel. Zadíval jsem se na fotku dvou mužů překonávajících řeku mimo sezónu a bylo rozhodnuto. Půjdu na Milfordův trek.