Otřásl jsem se zimou. Zapnul jsem si mikinu až ke krku a šálu povytáhl přes uši. Věčná škoda, že jsem v Peru ZTRATIL svou trekovou bundu. Teď by se mi hodila. Kdybych tušil, že bude taková zima, vzal bych si z batohu i rukavice a zimní čepici. Kšiltovka zrovna moc nehřeje. Aspoň trochu ale chrání před proudem ledového vzduchu. Přes kolena jsem si přehodil složenou houpací síť a ruce schoval pod ni. Ještě že je z těžší, hřejivé látky.

- "Nejezdi tam! Je to ta nejhorší země na světě! Nejdražší země Jižní Ameriky! Tři dny cesty přes ni mne stály 400 dolarů. Lidé jsou tam strašní. Fanatici. Tak jako jejich prezident. Když si jdeš něco koupit do obchodu, otráveně se na tebe dívají, že je obtěžuješ. Je taky hrozně nebezpečná. V noci nesmíš vůbec vycházet z hotelu. A ve dne radši taky ne. Proč tam chceš proboha jet?" Při té vzpomínce jsem se pousmál. Billy byl dost rezolutní, když mne odrazoval od cesty sem.

Znovu jsem se otřásl a vytáhl houpací síť až k ramenům. Tři vrstvy triček a mikina jsou málo. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Spící lidé byli zabalení do tlustých dek. Kromě občasných reflektorů protijedoucích aut byla naprostá tma. Žádné světýlko. Žádné nouzové osvětlení. Ani trocha elektřiny nebyla obětována na úkor mrazícího zařízení. Mohli by tu přepravovat syrové maso. Za okny autobusu bylo i teď v noci 25 stupňů nad nulou. V Asii i v Jižní Americe často v autobusech přepalují klimatizaci. Teplotu dostanou tak na patnáct, dvacet stupňů. Tady je určitě míň, než deset. V jednom měl Billy pravdu. Tahle země je ZTRACENÁ.

Dne 10. prosince 2012 jsem na své cestě strávil už 1100 dnů. Posledních 50 dnů bylo ZTRACENÝCH. Zamrzely mne ZTRÁTY důležitých věcí, ZTRATIL jsem moře času, navštívil ZTRACENÝ svět a procestoval ZTRACENOU zemi. V jedenáctistý den cesty jsem se pak v kolumbijské Santa Martě chystal na výpravu do ZTRACENÉHO města. Tak hlavně NEZTRATIT hlavu!

První dny tohoto období jsem strávil u jezera Lago Verde v brazilském městečku Alter do Chão. Pláže jsou zde pokryté jemným bílým pískem a vypadá to tu jako u moře. Jen voda není slaná a na bahnitém dně se schovávají rejnoci a další amazonské potvory. Každý den jsem si sem chodil na hodinu zaplavat. Někdy i v noci. Po tmě jsem se sám v obřím jezeře úplně bezpečně necítil, ale naštěstí mne žádná lochneská ani jiná příšera nesežrala. První dny jsem tu spával se zapnutou klimatizací a nachladil jsem se. Musel jsem tu zůstat o něco déle a dát se do pořádku.

Když jsem se uzdravil, vyplul jsem lodí po Amazonce do Manausu. Cestoval jsem prakticky naslepo. Amazonské vlhko a horko mi poškodilo většinu elektroniky. Displej na foťáku nefungoval a Psion ani mobil nechtěli přečíst paměťové karty. Nemohl jsem fotit ani číst v elektronických průvodcích. V Manausu se mi naštěstí podařilo nechat si opravit mobil i displej foťáku.

Zamířil jsem na sever do Boa Visty a začal se připravovat na Venezuelu. Před touto zemí mne lidé varovali. Hlavně kamarád Billy, pětadvacetiletý dobrodruh, ke kterému mám velký respekt. Zatímco já jsem za poslední tři roky procestoval 40 zemí, on za tuto dobu ve 40 zemích pracoval. Jako doprovod nebo ochranka expedic k lidojedům, za jedovatými hady nebo jen jako průvodce turistů v odlehlých končinách a při adrenalinových aktivitách. Venezuelští celníci mu prý kompletně prošmejdili batoh a pár věcí mu při tom zmizelo.

Začal jsem si tedy dávat do pořádku svoje vybavení. Zjistil jsem, že jsem někde ZTRATIL nezálohovanou paměťovou kartu s fotkami a filmy z karnevalu v Rio de Janeiru. Velká škoda. V Boa Vistě jsem si tedy uspořádal a zazálohoval veškeré fotky a protože jsem nevěděl, jak to bude ve Venezuele s internetem, aktualizoval jsem mapy, fotky a články na stránkách.

Přizpůsobil jsem se klidnému tempu života ve městě a kromě nákupů v centru jsem nic zásadního nepodnikal. Dočkal jsem se ale jedné skoro nabídky k sňatku. Dcera majitelky restaurace, kam jsem chodil na oběd, mi přes svou mámu vzkázala, že se jí líbím a že by se klidně vdala za Američana. Ale vysvětlujte ženské, že nejste Američan ...

Byl jsem zde také svědkem moc zajímavé scény. U sousedního stolu seděl brazilský pár a pochutnával si na grilovaném kuřeti s oblohou. Když byli v půlce, přišel k nim zarostlý muž a zeptal se, zda po nich může dojíst zbytky. Souhlasili a svoje talíře mu rovnou přisunuli. Sedl si k nim, shrnul jídlo na jeden talíř a pustil se do něj. Brazilci zaplatili a odešli. Přišla k němu obsluhující servírka a já byl zvědavý, co bude dál. Určitě ho vyhodí, aby jim neplašil hosty. Chvíli s ním mluvila, pak odešla a za minutu přinesla sklenici vody. Oni ho nevyhodili! Zeptala se ho, zda k tomu jídlu nechce nějaké pití, a protože neměl peníze, natočila mu vodu z kohoutku. Jakpak by s takovou dopadl v Česku?

Z Boa Visty jsem autobusem odjel do Pacaraimy k venezuelské hranici. Ještě před překročením hranice jsem ale zjistil, že jsem ZTRATIL svůj přívěšek. Přechod do Venezuely jsem tedy odložil a v dalších dnech se vrátil do Boa Visty, našel v hotelu svůj přívěšek a zase odjel do Pacaraimy. Dne 19. listopadu jsem konečně překročil hranici.

Na hranici jsem zjistil, že čas strávený v Boa Vistě přípravami byl ZTRACENÝ. Moje zavazadla tu totiž nikoho nezajímala. Pohraničníci si mne nevšímali, takže jsem napoprvé do Venezuely prošel kolem celnice bez razítka v pasu. Když jsem zjistil, že už jsem ve Venezuele, vrátil jsem se pro ně na hranici a tam mne trochu vyvedli z rovnováhy. Na imigračním oddělení totiž neměli žádný počítač, kam by zaznamenávali přechod lidí přes hranici. Dali mi razítko do pasu a moje jméno a číslo pasu ručně zapsali do velké papírové knihy, zcela jistě nepropojené s ostatními knihami ve vnitrozemí. Informace o tom, že jsem ve Venezuele, se tedy nikam dál nedostala.

O Venezuele jsem si předem zjistil spoustu důležitých informací. Je to jedna z nejnebezpečnějších zemí světa. V žebříčku zemí podle počtu vražd na stotisíc obyvatel zaujímá se svými 45 vraždami za rok páté místo na světě. Všechny čtyři země před ní (Honduras, Salvador, Pobřeží slonoviny a Jamaica) jsou ale mnohem menší. Ve většině měst obyvatelé v noci raději nevycházejí z domu a v hlavním městě Caracasu a několika dalších velkých městech to není bezpečné ani ve dne. Pokud vás útočník jen oloupí, můžete mluvit o štěstí. Rada z cestovatelských fór tedy zní: "Neberte si do Venezuely moc peněz v hotovosti!"

Vedle peněz vás v případě loupeže oberou také o mobil, fotoaparát, hodinky a elektroniku. Velký zájem mají i o kreditní karty a cestovní doklady. Když přijdete o svůj pas, shánění duplikátu vás bude stát hodně času i energie. Rada z cestovatelských fór tedy zní: "Nenoste u sebe cestovní pas! Noste jen papírovou kopii!"

Venezuela nemá tržní ekonomiku a směnný kurz a mnohé ceny jsou pevně stanovené. Oficiální pevný kurz činí 4.3 Bolívaru za dolar. V tomto kurzu se Vám peníze vymění v bance nebo při výběru z bankomatu. Cenami ubytování, jídla a dopravy je pak Venezuela jednou z nejdražších zemí Jižní Ameriky. Za oficiální kurz si tu ale nikdo dolary koupit nemůže. Proto zde kvete černý trh. Svoje dolary si za výhodnější černý kurz můžete vyměnit prakticky kdekoliv. Na ulici, v hotelu, nebo v cestovní kanceláři. Taková výměna vám pak zdejší pobyt podstatně zlevní. Rada z cestovatelských fór tedy zní: "Vemte si do Venezuely hodně peněz v hotovosti!"

Venezuela je jednou z nejmilitarizovanějších zemí světa. Vojáci a policisté jsou prakticky všude. Nejsou zde ale pro vaši ochranu. Spíš vás chtějí obrat nebo pokutovat. Zdejší policie je jednou z nejzkorumpovanějších na světě. U turistů se zaměřuje na jeden z nejhorších zločinů, které můžete spáchat. Když u sebe nemáte originál cestovního pasu, ale jen jeho kopii, seberou vás a odvezou přímo do vězení. Odtud vás pustí až poté, co jim pas předložíte. Což může být problém, když jste ve vězení a pro pas se nemáte jak dostat. Rada z cestovatelských fór tedy zní: "Vždy u sebe noste cestovní pas! Nikdy nenoste jen jeho kopii!"

Kousek za hranicí se nachází městečko Santa Elena de Uairén, kde jsem se ubytoval. Je trochu netypické, protože je docela bezpečné. Když jsem se procházel po ulicích, zaujaly mne dvě věci. Všude bylo plno obchodů s alkoholem a stánků s lístky do loterie. Tak mne napadlo, že v komunismu a podobných režimech, které svobodou zrovna neoplývají a není možné se v nich pořádně realizovat, potřebují lidé k životu dvě věci: levný alkohol a naději. Třeba na náhodné zbohatnutí.

Oficiální směnný kurz je 4.3 Bolívaru za dolar. Kurz na černém trhu se od roku 2009 pohyboval mezi 5 a 8 Bolívary za dolar. Od léta 2012 se ale Bolívar začal propadat. Peníze na pobyt ve Venezuele jsem si vyměnil ještě na brazilské straně hranice v kurzu 13 Bolívarů za dolar. Pěkně jsem prohloupil. V Santa Eleně bych dostal 15. Dvakrát víc, než dostávali turisté před rokem. S tímhle kurzem je najednou Venezuela levná. Pokoj v hotelu stojí v přepočtu 100 Kč za noc a jídlo 50 Kč. To je třetina až pětina nákladů v Brazílii.

Po cestě do města jsem se snažil zapamatovat si cestu zpět k hotelu podle namalovaných srdcí a nápisů "Chávez - mi corazon (Chávez - moje srdce)" na plotech. Nakonec jsem se stejně ZTRATIL. Ty nápisy jsou všude. Ve Venezuele se totiž před pár měsíci konaly prezidentské volby. Zvítězil v nich (jak jinak?) známý nepřítel USA a kapitalismu Hugo Chávez.

Tento mistrný řečník udržuje svou popularitu v zemi mimo jiné díky televiznímu pořadu "Aló presidente". Něco jako "Volejte řediteli" Vladimíra Železného. Tato prezidentova talk show běží každou neděli odpoledne, nemá pevnou délku a trvá až 6 hodin. Chávez v ní objasňuje svou politiku, zpovídá jednotlivé ministry a kritizuje USA. Volají do ní občané Venezuely se svými problémy a hodný strýček Hugo jim je pomáhá řešit. Tu vyhodí nepříjemného úředníka, tu sníží cenu výrobku na trhu, nebo změní nějaký zákon. Ani jedno vysílání jsem bohužel neviděl, protože byl během mého pobytu ve Venezuele Chávez na léčení rakoviny na Kubě.

Když autor Sherlocka Holmese sir Arthur Conan Doyle napsal v roce 1912 román "ZTRACENÝ svět", inspiroval se v něm nejvyšší stolovou horou Jižní Ameriky Roraimou. Na vrcholech stolových hor se nacházejí rozsáhlé náhorní plošiny, oddělené od okolní krajiny několikasetmetrovými strmými skalami. Mají rozlohu až několik desítek čtverečních km a svůj vlastní ekosystém, takže na nich žijí jiné druhy rostlin a živočichů, než v jejich okolí. To inspirovalo sira Doyla k napsání knihy o světě plném dinosaurů a prehistorických zvířat, žijících na náhorní plošině Roraimy. A ZTRACENÝ svět na hoře Roraima byl mým dalším cílem.

Roraima je jednou z mála stolových hor, na které se dá dostat bez vrtulníku a horolezeckého vybavení. Na její vrchol vede úzká cesta podél kolmé skalní stěny. Věděl jsem, že to bude zatěžkávací zkouška pro mé závratě. Plánoval jsem to ale už několik měsíců a chtěl jsem tam za každou cenu vystoupit. Cesta byla dlouhá a kromě oblečení, stanů a spacáků jsme na zádech nesli i hromadu jídla. Nakonec výstup nebyl tak hrozný. Těsně pod cestou totiž rostly stromy, takže nebyla vidět hladká skála a propast pod námi. Kritický bod nastal až pod vrcholem, kde byla cesta vlhká a strmá a při uklouznutí by člověk mohl sklouznout až k okraji skály.

Počkal jsem na našeho průvodce, guyanského indiána Desmonda. Chtěl jsem slyšet pár slov o tom, že tu nehrozí žádné nebezpečí.
- "Nedávno jsem tu šel s německou výpravou" řekl mi Desmond. "Dva z nich tuto část kvůli závratím nepřekonali a museli se vrátit." Nebylo to zrovna povzbuzující, ale jsem člověk, který odmítá jakékoliv bílé lži a chce vždy slyšet pravdu. Takže tady ji mám.
- "Ale je to bezpečné, ne?" zeptal jsem se. "K úrazům tu nedochází, že ne?"
- "Ale ano" oponoval mi Desmond, "tohle je kritické místo a k úrazům tu dochází často." No tak dík. Někdy je moc upřímnosti na škodu.

Na vrcholu bohužel žádní dinosauři nebyli. Místo nich tam ale byla zajímavá sopečná měsíční krajina. Bydleli jsme v hotelu Indio. "Hotel" se tady říká skupinám jeskyní a výklenků ve skalách, kde si můžete postavit stan a spát bez obav z častých dešťů. Skamarádil jsem se tu se dvěma Švédkami, Julií a Freyou. Překvapilo mne, že ve Švédsku není Freya dcera loupežníka, ale bohyně lásky. K mému překvapení taky holky vůbec neznaly pojem "švédská trojka". Ve Švédsku se tomu tak neříká.

Po šesti dnech jsme se vrátili do Santa Eleny a na oslavu výstupu zorganizovali párty. Večer jsem si šel do města koupit alkohol.
- "Máte rum?" Přinesli mi litrovou okolkovanou láhev. Tolik nepotřebuju. A nemám moc peněz. "Nemáte něco menšího?" Zavrtěli hlavou. "A kolik to stojí?"
- "30 Bolívarů." Cože? To jsou dva dolary! Ani ne 40 Kč. To určitě není rum! Byl to rum a já jsem pochopil, co tady znamená levný alkohol. Litr Ginu stojí 35 Bolívarů (45 Kč).

Po párty mi zbylo půl litru rumu a abych to nevyléval a netahal sebou skleněnou láhev, nalil jsem to do PET láhve s Colou a v dalších dnech to průběžně popíjel místo vody. Měl jsem tak pořád dobrou náladu. Kdybych tu nějakou dobu žil, asi by se ze mne stal alkoholik.

Na Roraimě jsem se spřátelil s Japoncem Toshim, který byl hrozně milý a legrační. Začali jsme cestovat spolu. Nočním autobusem jsme odjeli do Ciudad Bolívar a na vlastní kůži poznali, že cestování v klimatizovaných venezuelských autobusech připomíná pobyt v mrazáku.

Z Ciudad Bolívar jsme malým letadlem odletěli na tři dny do vesnice Canaima k nejvyššímu vodopádu na světě, Angel Falls. Zatímco výprava na Roraimu byla skvělá, Angel Falls mne zklamal. Bylo to strašně turistické.
- "Tady je vodopád, tady si udělejte fotku, tudy projděte mokrou cestou za dalším vodopádem. Nestihli jste udělat fotku? Smůla, za vámi už jde další skupina. A před vámi zase jiná." Tato forma turistiky mi nějak nesedí. Na celé výpravě byly fajn dvě věci. Jednak rafting naruby - několikahodinová jízda v dřevěných motorových člunech peřejemi proti proudu řeky. A pak možnost vlézt si pod poslední část tohoto obřího vodopádu a zaplavat si v jezírku pod ním.

Zpět do Ciudad Bolívar jsme se vraceli miniaturním letadélkem pro šest osob. Turista, sedící vedle pilota, nás v jedné chvíli gesty upozornil, že pilot vedle něj usnul. Naklonili jsme se k němu a on skutečně poklimbával! Šťouchli jsme do něj a probral se. Z letiště nás pak venezuelští účastníci výpravy odvezli svými auty do hostelu a před jízdou nám všem dali napít Whiskey. Ve Venezuele policie evidentně neprovádí dechové zkoušky řidičů, protože nejvíc toho před jízdou vypili právě oba řidiči.

Co nás na Venezuele ještě nadchlo, byla auta na silnicích. Jezdí tu spousta obřích amerických korábů silnic. Jsou sice často zcela vybrakovaná, chybí jim palubní deska i veškeré vnitřní vybavení, ale když nastartují, zvuk šestiválce ve vás vzbudí respekt. Tato auta mají hrozivou spotřebu, ale ta tu nikoho nezajímá.

Když jsem slýchával o zemích, kde je benzín levnější, než voda, vždycky jsem si představoval arabské státy, kde se těží ropa a voda je vzácná a drahá. Ve Venezuele stojí litr a půl balené vody 12 Kč. Nevím, kolik stojí voda z kohoutku. Benzín je ale levnější. Během mého pobytu mi tu nikdo nebyl schopen říct cenu litru benzínu. Není napsaná na tabulích u pump a žádný řidič ji nezná. Nikoho nezajímá.

Nepotřebují vědět, kolik stojí litr. Zajímá je to, kolik stojí plná nádrž. Jeden řidič mi tvrdil, že ho plná nádrž stojí 5 Bolívarů (6 Kč), další 7 Bolívarů (9 Kč). Vysvětlovali mi, že za jedno Euro bych dostal 100 litrů benzínu. Uvěřil jsem tomu až po spatření této fotky. Nákup 43 litrů bezolovnatého benzínu za 4.20 Bolívarů (5 Kč). Neměl jsem slov. Prostě: Milovníci výkonných aut a alkoholici všech zemí světa, spojte se a přestěhujte se do Venezuely!

Z Ciudad Bolívar jsme se s Toshim vydali k pobřeží Karibského moře do bývalého hlavního města Venezuely, Cora. Toto město s překrásným historickým centrem bylo zařazeno na listinu světových památek UNESCO a my jsme tu prožili dva báječné dny.

Odtud jsme přes Maracaibo zamířili na západ a po překročení kolumbijské hranice odjeli do Santa Marty. V Kolumbii jsme rázem mohli zapomenout na zákaz nočního vycházení. O půl druhé v noci jsme si chodili středem města ke stánkům na strašně dobré džusy z čerstvého ovoce.

V Santa Martě už na mne čekal balíček z domova s novým Psionem, takže jsem se mohl pustit do dopisování deníku za poslední měsíce. Zajeli jsme si k vodopádu u vesničky Minca v blízkých kopcích a já jsem se začal připravovat na jeden z nejhezčích treků Kolumbie, čtyřdenní trek k nedávno objevenému centru dávné civilizace v džungli, Ciudad Perdida (ZTRACENÉ město). A to bylo mých ZTRACENÝCH 50 dnů.

_________________________________________________________________________________________
(6.12.2012)
Probudili jsme se až dopoledne. Včerejší 24-hodinové cestování přes Caracas a Valencii bylo únavné a my to potřebovali dospat. Toshi spal na posteli a já na karimatce na zemi. Zaplatili jsme si jednolůžkový pokoj, abychom ušetřili. Spaní na zemi mi nevadí. Odmítli jsme drahou snídani v hostelu a šli na tržiště s ovocem. Toshi si chtěl zapálit cigaretu, ale někde ZTRATIL zapalovač.
- "It's a sign (To je znamení)" dobíral jsem si ho větou, kterou jsem říkal vždy, když se objevila nějaká překážka jeho kouření. Znamení, že by měl přestat. Ale protože jsem kamarád (a prevít), daroval jsem mu svůj zapalovač.

- "Co budeme obědvat?" zeptal se Toshi už s hořící cigaretou.
- "Chci to stejný, co včera k večeři. Ale bez kuřete a rýže." Toshi se rozesmál. Věděl, co to znamená. Včera jsme objevili krásnou cukrárnu se zmrzlinou. Dělají ji podle vlastního receptu a jezdí sem na ni lidé z Cora i dalekého okolí. Vypadala úžasně, takže jsme si k večeři dali jen jednu porci kuřete s rýží napůl, abychom měli v břiše místo na zmrzlinu. Byla tak neskutečně dobrá! Nikdy v životě jsem nejedl takovou pochoutku. Nejlepší zmrzlina na světě!

Dva kopce (byly totiž mnohem větší, než kopečky) té úžasné zmrzliny stály 15 Bolívarů. To je 20 Kč. Klidně bych ji jedl pořád. Místo snídaně (dva kopce), oběda (tak šest kopců) i večeře (4 kopce). A jako zákusek další dva kopce. Pokud bych po skončení cesty chtěl nějak podnikat, koupil bych od nich recept, naučil se ji dělat a otevřel v Česku síť cukráren s božskou venezuelskou zmrzlinou. Lidi by se po ní mohli utlouct a přispěl bych k definitivnímu krachu Itálie. Všechny prodejny s italskou zmrzlinou by totiž zkrachovaly. Ferrari už není, co bývalo, a kdyby Plzeň ve fotbale vyřadila Neapol a česká reprezentace tu italskou, zůstal by jim akorát Berlusconi.

K obědu jsme měli rybu a šli do cukrárny. Dal jsem si jahodovou s citronovou a protože to byla tak neskutečná slast, přidal jsem si straciatellu s nugátovou. Toshi se smál, jak se to do mě může vejít. Odpověděl jsem myšlenkou, co mi řekl jeden Holanďan:
- "Každej přece máme kromě hlavního žaludku ještě druhej, menší žaludek. Na zákusky a zmrzliny. Abychom je mohli jíst, i když jsme plní."

Procházeli jsme historickým centrem a zastavili se na náměstí u nějaké konstrukce. Pořadatel nám řekl, že tu dnes večer proběhne oslava zařazení Cora na listinu památek UNESCO a započetí rekonstrukce středu města. Bude to trvat dlouho do noci a máme se určitě přijít podívat. Všude bude plno lidí, takže bude v ulicích bezpečno. Super. Na zdi jsem uviděl bilboard, na kterém venezuelský prezident gratuloval starostce k započetí rekonstrukcí. Tak třeba dnes přijede i sám Hugo.

Nedaleko od Cora se nacházejí písečné duny podobné těm na Sahaře. Odpoledne jsme tam zajeli s půjčenými dřevěnými sandboardy. Byla to hrozná legrace. I proto, že sandboardy neměly žádná vázání, ale jen popruh pro chodidlo. Takže jsme v nich jezdili a po písku běhali bosí. Toshi byl na sandboardu poprvé, ale jezdil jako profík, protože umí na snowboardu. Za to já jsem padal a hrozně jsme se pořád smáli.

Večer jsme ze sebe smyli písek, stavili se na zmrzlinu a vyrazili do centra. Bylo to dokonalé. Pět pódií, kde hrály kapely pop, reggae, rock, techno a tradiční hudbu zdejšího kraje Falcón. Chodili jsme od pódia k pódiu, kupovali si obří hamburgery a budili pozdvižení. Coro je sice oblíbeným cílem venezuelských turistů, ale cizince tu moc často nevidí. Ještě k tomu Japonce a blonďáka s modrýma očima. Každý se s námi chtěl vyfotit a zval nás na místní drink.

Všude byly stánky s občerstvením, mezi lidmi tancovali na chůdách herci v maskách a všechno bylo hrozně uvolněné. Na několika místech malovali malíři vzory na těla dobrovolníků. Napřed jim zamazali intimní místa tělovou barvou a pak na to kreslili. Po dokončení se vrátily nově zrozené postavy mezi lidi. Vypadali úžasně.

Po půlnoci jsme vraceli nočním městem zpět k hostelu. Pomalu, jen tak nalehko, ve vietnamkách. V parku sedělo na zemi několik lidí a z projektoru promítali na plátěnou stěnu film. Zastavili jsme se a chvíli koukali z druhé strany. Film byl černobílý. Němý film s hudbou a nápisy. Charlie Chaplin! Sedli jsme si k nim v parku a dodívali se do konce. Bylo to o tom, jak se zamiloval do tanečnice, která z něj nejdřív měla legraci. Nakonec našel hroudu zlata a nezávisle na tom získal i její srdce.

Byl to nádherný večer. Po cestě zpět jsme nemohli uvěřit tomu, jak krásný den jsme ve Venezuele prožili. Nádherný večer bez pocitu nebezpečí. Nádherný den. NEZTRACENÝ den. Kéž by takových byly ještě tisíce ...