- "Kam máme utéct, až bude padat?"
- "Nevím. Podle toho, kam bude padat."
- "Je hrozně vysokej. Kdyby padal na nás, asi nemá cenu běžet přímo od něj, co?" ukazoval jsem na pěšinu, kterou jsme sem přišli.
- "To bys nestihl. Srazil by Tě větvema. Musíš utéct do strany. Jenže pralesem se běhat nedá. Po pár metrech se zamotáš do lián" odpověděl David. "Podle předpisů by sis měl připravit dvě únikový cesty. Ve dvou směrech. Tady ale na předpisy každej kašle."

Přidržoval jsem kus kmene a David řezal. Motorová pila kvílela a nořila se do dřeva. Jako po másle. Když jsem to zkoušel já, škubala sebou jako splašenej kůň. Mám se ještě co učit. Stáli jsme v mraveništi a po nohou nám běhali mravenci. Kdybychom kmen odkulili o metr dál, nepomohlo by to. Tam bylo mraveniště taky. V amazonském pralese je totiž mraveniště všude.

Jsou tu dva druhy mravenců. Ti velcí a ti ještě větší. Lezou po nohách, dokud se nedostanou na holou kůži. Pak se zastaví. A kousnou. Au!
- "Jeden druh mravenců dává i žihadla" řekl David, "když jedno dostaneš, na den Tě to vyřadí z práce."
- "Au!" hlesl jsem a ohnal se po mouše, co mi sedla na lýtko.
- "To je ta, co jsem Ti říkal. Sedne si a pije krev. Bolí to jak čert."
- "Jak se ta potvora jmenuje?" škrábal jsem se na lýtku.
- "Velký hovado."

Dne 1. září 2012 jsem byl na cestě právě 1000 dnů. Ten den jsem strávil v Amazonii. V Peru. Pomáhal jsem kácet dešťný prales. Byl to takový můj drobný příspěvek ke globálnímu oteplování.

Posledních 50 dnů jsem strávil v Peru. V ráji. Skoro. Když jsem do Huanchaca začátkem července přijel, chtěl jsem se tu chvíli zdržet. Týden, dva. Dát se do pořádku. Odpočinout si. Finančně se po Brazílii, Argentině a Chile vzpamatovat. Trochu jsem to tu už znal. V listopadu jsme tudy se Španělem Currem projížděli.

Huanchaco je městečko vedle jednoho z nejhezčích peruánských měst, Trujilla. Leží na pobřeží tichého oceánu vedle archeologického naleziště Chan Chan. Je tu levně. Mnohem levněji, než v čtvrthodinu vzdáleném Trujillu. Huanchaco je výjimečně fotogenické. Má překrásnou zátoku, dlouhé molo do moře a kostel na kopečku nad městem. Je právě tak malé, abyste všude došli za pár minut pěšky.

Našel jsem si malý pokoj v penzionu starých peruánských manželů a domluvil lepší cenu s tím, že tu zůstanu týden. Bylo to bezprostředně u moře a z okna jsem koukal na vlny. Půjčil jsem si hadru a smeták a přes protesty domácí paní Silvie (která to chtěla udělat sama) jsem si perfektně umyl okna, police i podlahu. Otevřel jsem okno dokořán a až do svého odjezdu je nechal otevřené. Každý den jsem vstával i usínal se zvukem vlnobití. Nádhera.

Sprcha na chodbě byla elektrická. Tak jako ve všech levných ubytovnách v jižní Americe. Tahle ale probíjela. Když mnou pod ní poprvé projelo 220 Voltů, lekl jsem se. Hledal jsem, jak vypnout tekoucí vodu, aniž bych se dotkl vodivého kohoutku. Nakonec jsem se to naučil ovládat bezdotykově (to znamená ručníkem, dokud byl ještě suchý a neprobíjel) a zdejší pobyt mi to nijak nekazilo.

V Huanchacu je plno levných restaurací s peruánskými rybími specialitami. Mají tu zejména ceviche - syrovou rybu nakládanou v citronové šťávě. Podávanou s cibulí a sladkou bramborou. Jedl jsem to každý den. Mňam! Městečko je plné rybářů, vyjíždějících na moře v neuvěřitelně vypadajících tradičních rákosových člunech.

A mají tu vlny. Vlny a surfy. Městečko plné surfařů. Moře je ale studené. Zvlášť teď, v červenci a srpnu. V zimě. Potřebujete neoprén. Denní půjčovné neoprénu se surfem je 15 Soles (120 Kč). Nekupte to za tu cenu. Když jsem lezl do vody se surfem poprvé, říkal jsem si, že už nejsem žádný začátečník. Nebudu mít problém postavit se a chytit vlnu. Omyl. Od Bali uplynul rok a potřebné svalové skupiny zakrněly. Padal jsem a dalších pár dnů se nemohl hýbat. Byl jsem ale unešen dalším kouzelným aspektem Huanchaca. Ptáky.

Zátoka je plná racků, kteří tu bez ohledu na rybáře a surfaře loví ryby. Plují ve větru nad vámi, najednou sklopí křídla a jako šipka padnou do vody. Dva metry od vás. Po chvíli vyplují na hladinu, otřepou se a zase se vznesou. Nebo křižují rychlým letem nad hladinou a při tom prolétají těsně kolem vás. Byl jsem nadšený a když kolem mne takhle svištěli, vyskakoval jsem z vody, jakobych je chtěl chytit. Pocit volnosti, který z nich čišel, byl úžasný.

A pak to nejlepší. Pelikáni. Když nade mnou přeletěl poprvé, nechápal jsem, co to je za příšeru. Připomínal mládě Pterodaktyla. Ale Ztracený svět je přece na druhé straně kontinentu. Přistál do vody pár metrů ode mne a začal chytat ryby. A taky surfovat. Jenže zatímco já se snažil vlny chytat, on se jim snažil vyhýbat. Bomba!

Další překrásný úkaz byly západy slunce. Úžasně rudé. Protože vlny přicházely od západu a při surfování většinu času čekáte na správnou vlnu, koukal jsem na to divadlo každý den. Když ještě před zapadající rudou koulí přeletěl pelikán, nebo dokonce skupina pelikánů, nemělo to chybu. V těch chvílích jsem jen litoval, že sebou nemám foťák. Přečetl jsem si ale zajímavý názor spisovatele Umberta Eca o tom, jak smartmobily lidem škodí. Že se lidé místo prožití daného okamžiku snaží o jeho zaznamenání na kameru. Foťák jsem ve vlnách neměl a mobil taky ne. Tak mi nezbylo, než ten okamžik "jen" prožít. Víte, že to taky nebylo špatné?

V hlavním městě Limě jsem svůj rozbitý kompakt nahradil skoro novým a v Huanchacu přece jen pár výjimečných okamžiků nafotil. Fotky jsou zde: www.unpreparedtravellers.com/unprepared-huanchaco-cz Ale pozor. Ty fotky nejsou obyčejné. Nechal jsem v nich kus své duše.

V Huanchacu byly fajn děti. Nežebraly. Surfovaly. V mrňavých neoprénech na mrňavých prknech vysekávaly svoje nahoru - dolů po každé vlně kolem, zatímco já se horkotěžko snažil vyskočit nahoru. S žebráním dětí jsem se v Peru moc nesetkal. Maximálně jsem si od dětských prodejců kupoval žvýkačky. Tak jako jsem si v Praze v metru kupoval časopis od bezdomovců. Jinak dětem peníze nedávám. Ne tak věci.

V Buenos Aires jsem jel jednou poloprázdným metrem a mezi vozy procházel chlapeček v potrhaném tričku s kyblíkem, do kterého mu občas něco hodili. Procházel mezi lidmi a šibalsky se usmíval. To zjevení se mi moc líbilo. A ten den jsem ještě neudělal dobrý skutek. Pokynul jsem mu, sundal si hodinky a hodil mu je do kyblíku. Bolívijské. Za pět dolarů. A mrkl jsem na něj. Taky na mne mrkl a usmál se. Bylo to fajn.

Za to v Bolívii jsem jednou seděl v kostele a sledoval, jak vepředu probíhá svatba. Ženili se Džofrej a Rosíja a navzájem si četli nějaké sliby. Najednou mne někdo chytil za ruku. Zezadu. Přišel po červeném koberci, který byl připraven pro ženicha a nevěstu. Špinavý, otrhaný kluk. Držel mne za ruku a nastavoval druhou. Ať mu jako něco dám. Takové citové vydírání nemám rád. Ještě k tomu v kostele. Ignoroval jsem ho a zase se otočil dopředu.

Stál tam dál a stále mne držel za ruku. Však ho to přestane bavit, říkal jsem si. Sledoval jsem svatbu a snažil se na něj nemyslet. Měl ale dobrý trénink. Stál tam pět minut. Bylo jasné, že dokud mu něco nedám, ani se nehne. Něco jsem udělat musel. Podíval jsem se na něj, usmál se, vzal ho kolem ramene a přitiskl k sobě. Otočil jsem se dopředu a začal ho hladit. Po rameni. Takhle nějak to musí dělat pedofilové. Po deseti vteřinách se vysmekl a odešel.

Když jsem tu byl tři týdny, začal jsem se chystat k odjezdu. Zašel jsem do půjčovny surfů a chtěl naposled do vln. Moje začátečnické prkno ale zrovna někdo měl. Půjčili mi jiné. Lepší. Lehké. Bylo to nepopsatelné. Úžasné. Šlo to s ním mnohem líp. Teď jsem přece nemohl odjet. Zůstal jsem a půjčoval si už jen toto "siete očo (7,8)".

O dva týdny později se mi v chodidle zanítily nějaké černé tečky, které jsem si rozryl jehlou a pinzetou. Večer se mi udělalo špatně od žaludku a na internetu jsem si v nějaké diskuzi přečetl, jak se v Česku běhá na chirurgii s každou třískou. Lekl jsem se otravy krve a znovu odložil odjezd. Vyndali mi je v půjčovně surfů. Byly to bodliny mořského ježka. Žádná otrava se nekonala.

Přibyly další týdny a já v Huanchacu zdomácněl. Zdravil jsem se s místními, kteří už dobře věděli, že jsem z "República Checa". Jednoho dědulu jsem při každém setkání učil česky. Dokolečka. Dostali jsme se ale jen k "Dobrý den, dobré odpoledne, dobrý večer, dobrou noc, máma, táta, přítel" a k počítání od jedné do desíti.

Na radu Němce Mika z Paraguaye jsem si sehnal a shlédl seriál "Breaking Bad" o středoškolském kantorovi, co se vydal trochu jinou cestou. Velmi inspirativní.

Jednou jsem se vrátil na hotel, právě když z náklaďáku vynášeli zubařské křeslo. Napadlo mne, že se doslechli o mé připravované ordinaci italské dentální hygieny v Praze a že mi chtějí umožnit trochu praxe. Ale ne. Peruánským vlastníkům penzionu se ze studií vrátila dcera. S čerstvým diplomem. Zubařka. V sousedním pokoji vedle mého jí zařídili ordinaci. Byl jsem tak svědkem rozjezdu malé zubařské praxe. Bude se to hodit. Našla mi dva kazy. Oprava kazu bílým kompozitem stála 30 Soles (240 Kč). Zmínil jsem se jí o své chystané ordinaci pro pacienty s obzvláště křivými a žlutými zuby, kde je nutné radikální řešení. Abych nevyšel ze cviku, přenechala mi několik beznadějných případů.

V Huanchacu jsem potkal krásnou Němku Florentinu, se kterou jsme se znali už z argentinského Bariloche a Cafayate. Vyprávěla mi o peruánském festivalu slunce Inti Raymi, na který jsem ji poslal z Cafayate. Prý byl nádherný. Teď se na mé doporučení chystala zpět do Bolívie, aby navštívila Tupizu, strávila čtyři dny na zájezdu k solným pláním v Uyuni a vyzkoušela sandboarding v chilském San Pedru de Atacamá. Vyprávěl jsem jí o své cestě na Velikonoční ostrov a když jsem domluvil, řekla:
- "Franta, keep your enthusiasm, I really like it (Franto, udrž si ten svůj entuziasmus, moc se mi líbí)!" Musel jsem připustit, že když mi to s tím entuziasmem cpe tolik lidí, asi na tom něco bude. Hlavně že mi necpou optimismus.

Na internetu jsme se spojili s Adrienou, se kterou jsme se v Peru těsně minuli.
- "Míváš dobrý vychytávky" řekla mi a chtěla tipy na cestu z Bolívie do Brazílie. Poradil jsem jí Paraguay. A řeku Paraguay. Měl jsem radost, když jí tam pak všechno vyšlo. Dokonce tam viděla jaguára. V neposlední řadě mne potěšilo, že se "turisté z Bali" nechali inspirovat mou dvojkombinací z Bornea - výstup na nejvyšší horu jihovýchodní Asie Mt. Kinabalu a potápění na ostrově Sipadan. Výstup zvládli za dva dny a pak nemohli týden chodit. Ale nelitovali.

Když už jsem svůj odjezd nemohl dál odkládat, začal jsem se balit. Vyrazil jsem do Trujilla na nákup potřeb na další část cesty. Rehydratační směsi, houpací síť, dvoje boty ... Nebylo to jednoduché. Nohu velikosti 46 v Peru prostě nikdo nemá. Nejen to. Nemohl jsem sehnat ani žiletky na holení. Ty obyčejné. Za půl Solu. Za pětikorunu. Všude září jen ty superstroje se jmény jako Turbo a Power, do kterých stojí náhradní náplň tolik, co nejlevnější mobil. Bude vás holit skoro sama. Co nepobere jeden břit, pobere druhý, co nepobere ten, tak třetí. A tak dále. Při holení se bude určitě ještě natřásat do rytmu nějaké populární melodie. Za příplatek si tam můžete nahrát vlastní. Pokrok světem vládne. Houby pokrok. Marketing.

Před holením se namydlíte superpěnivým gelem s vůní šumícího moře, kterým se mydlí i Cristiano Ronaldo. A budete si připadat, jako on. Brzy budete určitě i vypadat, jako on. A mít peněz, jako on. Kupujete si ten zážitek. Já ne. Já vylezu z šumícího moře, namydlím si tváře mýdlem za pětikorunu a budu si připadat, jako ten, co se chce oholit. Pak se oholím jednožiletkou. Co nepobere jeden břit, pobere napodruhé. Co nepobere napodruhé, musí holt napotřetí. Začínám si připadat jako konzouš ze skvělého protimarketingového díla Fredericka Pohla "Obchodníci s vesmírem".

Den před odjezdem z Huanchaca jsem na promenádě potkal holku, se kterou jsme se potkávali ve vlnách při surfování. Jižní Amerikou cestovala už pět měsíců a pár měsíců jí ještě zbývalo. Začala na jihu v Ushuaii a právě se chystala do Ekvádoru. Bavili jsme se o pocitu napětí před odjezdem do nové země. Jaké to tam bude? Co je tam jiné? Co tam lidé nosí? Co dostanete k polednímu menu v levné restauraci? Co se prodává na tržišti? Jak se k sobě lidé chovají? A jak k cizincům? Shodli jsme se, že je tenhle pocit jedna z nejhezčích věcí na cestování. Když jsme se po hodině loučili, zeptala se ještě:
- "And where are you from (A odkud jsi)?"
- "Czech Republic. And you? (Z České republiky. A Ty?)"
- "No to si děláš srandu! A my se celou dobu bavíme anglicky!" Jmenovala se Věra a byla z Prahy. Tak jsme si ještě skočili pokecat na večeři.

Neodjíždělo se mi lehce. Komu by se odjíždělo? Z ráje a pohodlí do pravého opaku. Po všech směrech. Z extrému do extrému. Nedalo se nic dělat. Moje další cesta byla už daná. Přes Trujillo do Chiclaya a pak nočním autobusem do Tarapota.

- "Un poco mas (Ještě trochu)" řekl jsem krejčímu v dalším městečku Yurimaguas a hlavou mi blesklo, že určitě dělám chybu. Krejčí vzal nůžky a znovu střihl do mých vlasů. Zřejmě si vzal kdysi k srdci marketingovou poučku o horizontální diverzifikaci služeb, vedle šicího stroje postavil holičské křeslo a začal vedle látek stříhat i zákazníky. Když jsem viděl, jak mi mizí vlasy, připadal jsem si jako vlasatý chlápek z jedné staré české komedie, co odchází z kadeřnictví holohlavý a holič se s ním loučí: "Tak zase za dva roky." Já jsem byl u holiče už po 9 měsících. A místo hřívy mám najednou ježka. Však jsem říkal, že je Breaking Bad docela inspirativní.

V Yurimaguas jsem kromě vlasů ztratil i svou zelenou nepromokavou bundu, která se mnou procestovala celý svět. Bude mi chybět. Na pokraji peruánské Amazonie jsem nasedl na loď a odplul do odlehlé vesnice Lagunas. Najdete tu peruánskou "extremu pobrezu (extrémní chudobu)," zkorumpovaného starostu, levné výlety do pralesa i české léčebné centrum Healing Garden. Pomocí bylin a tradiční medicíny amazonských indiánů se zde snaží léčit západní medicínou nevyléčitelné choroby. A v Lagunas pro mne těchto padesát dnů skončilo. Vlastně neskončilo. Až na lodi za Lagunas.

Tisíc dnů na cestě kolem světa. Skoro jako narozeniny. Tak hodně stěstí, zdraví!

Sedím na střeše malé nákladní lodě, která se žene po proudu řeky. Motor šlape naplno, takže neslyším zvuk pralesa. Jsem tu sám. Na lodi jsem jediný "Mister". Bílý cizinec. I když jsem už v obličeji tmavší, než mnozí členové posádky. Sedím a koukám před sebe. Na měsíc. Je neskutečný. Obrovský. Když jsem ho dnes uviděl, ukázal jsem na něj a zeptal se Peruánců:
- "Qué es esto (Co je to)?" Obrovská rudá koule těsně nad obzorem.
- "El sol (Slunce)" zněla odpověď. Takhle velké a červené může být přece jen slunce. Jenže už byla skoro tma. Kdyby to bylo slunce, je ještě světlo. "La luna (Měsíc)" opravili se. Ano, měsíc. Neuvěřitelný měsíc. Krvavý měsíc. Včera byl úplněk. Něco je ve vzduchu.

Sedím na střeše a koukám na měsíc. Kdybych byl pes, tak teď strašně vyju. Nebo vlk. Spíš vlk. Přemýšlím, co mne čeká. Čemu jedu vstříc. Dalšímu dobrodružství. Do Guyany. Ve srovnání s ním vypadá celá moje dosavadní cesta jako procházka pro mateřské školy.

Plujeme rychle. Vítr mi fouká kolem uší. Ve sluchátkách mám starou píseň od Muse. Je boží. Starlight. Anglické texty obvykle nevnímám. Teď dělám výjimku:

Far away
This ship is taking me far away
Far away from the memories
Of the people who care if I live or die

Starlight
I will be chasing your starlight
Until the end of my life
I don't know if it's worth it anymore

Hold you in my arms
I just wanted to hold
You in my arms

My life
You electrify my life
Let's conspire to re-ignite
All the souls that would die just to feel alive
...

Daleko
Tahle loď unáší mě daleko
Daleko od vzpomínek
Na lidi, kterým záleží na tom, zda žiju nebo umírám

Záři hvězd
Budu pronásledovat Tvou záři hvězd
Až do konce svého života
Nevím, zda to má ještě cenu

Držet Tě ve svém náručí
já jen chtěl držet
Tě ve svém náručí

Můj život
Tys uchvátila můj život
Nech zosnovat znovuzapálení
Všech duší, které by zemřely, jen aby se cítily naživu
...

Zvedá se vítr. Oblohu proťal blesk. Slézám na horní palubu. Námořníci balí houpací sítě a jdou se schovat do kabin. Já žádnou kabinu nemám. Nepatřím sem. Jsem vetřelec. Jediný cestující. Jehož 80 Soles putovalo přímo do kapitánovy kapsy. Bez lístku. Tato loď není pro pasažéry. Nikde tu nevisí záchranné vesty. Veze stádo býků a slepičí chov. A mne.

Zůstávám na celé otevřené palubě sám. Batoh přivazuju k železné konstrukci, držící plachtu nad palubou. Pod něj dávám stočenou karimatku. Pro případ, že tu bude voda. Lezu do své houpací sítě a pozoruju prales na kraji řeky. Vítr ohýbá stromy i keře. Cloumá plachtou nade mnou, jakoby ji chtěl roztrhnout. Blesky rozsvěcují oblohu. Je jako ve dne.

Před pár hodinami jsem absolvoval šamanský rituál. Na kraji amazonského pralesa. Rituál, kvůli kterému jsem do Lagunas přijel. Který měl všechno změnit.
- "Už nikdy nebudeš jako dřív" řekl mi šaman, ještě než jsem vypil psychoaktivní lektvar Ayahuascu. Připravený z liány duše. Z liány mrtvých. Očista organismu. Naprostá. Fyzická i duševní. Setkání s bohy. Možná. S démony. Zcela jistě. Pro někoho jed a pro někoho lék. To, co následovalo, překvapilo všechny.

- "Máš statečné srdce" řekl mi pak. Dozvěděl jsem se hodně. O životě. O sobě. Co znamená, že mívám lítací sny. Když je někdy dovedu ovládat. Že všechno krásný, co vidím v druhých, mám i v sobě. Připadám si trochu jako Neo, když poprvé navštívil Vědmu. Ještě se tak dokázat probudit. Skutečně probudit.

Ozvalo se pípnutí. Půlnoc. Začíná první den nového tisíciletí. Vlastně tisícidní. Cesta nekončí. Pokračuje. Život nekončí. Teprve začíná. Teď a tady. Ne někde v budoucnu. Kde by možná protekl mezi prsty. Tahle chvíle se už nikdy nebude opakovat. Ani tento den.

První kapky dopadly na plachtu nade mnou. Během chvilky se změnily v souvislý proud. Série blesků rozsvítila oblohu. Tentokrát se přidal i hrom. Bouře začíná.