Brazílie

41.7 Nepřipravení Brazilci v Amazonii (Unprepared Brazilians in Amazonia)

(5.9.2012-9.9.2012)

Muž otevřel igelitovou tašku a vyndal hrst nápojů v prášku. Jeden z nich byl otevřený. Dal si ho k nosu, pootevřel a nasál jeho vůni. Hlavně aby si dovnitř neodfrkl. Ještě to chci pít. Vůně manga ho zřejmě neuspokojila, igelitku odložil a vyndal z batohu další. Tentokrát s kosmetikou. Nedůvěřivě pohlédl na nádobku se sprchovým gelem. Otevřel ji, přiložil k nosu a přivoněl. Zase nic. Vzal do ruky několik polštářků s šamponem na vlasy a kondicionérem. Úplně jsem na něm viděl, jak moc by je chtěl otevřít. A čichnout si k nim. Tím by je ale zničil. Čichač. Není to moc častá úchylka. Chvíli zkoumal nápisy na obalu a pak je vrátil do tašky. Další igelitka obsahovala léky. Podezřívavě prohlížel sáčky s vystřiženými tabletami. Zrak se mu zastavil na dvou lahvičkách. Dezinfekce a Jox. Neváhal, otevřel je a čichnul. Na tváři se mu objevilo zklamání. Ti Brazilci jsou divní.

Postupně vyndal všechny igelitky z postranních kapes batohu a z jeho vrcholu. Jestli začne vyndávat i tašky s oblečením a ke každému kusu bude čichat, loď dnes nevypluje. Ale užije si. Každý kus mého oblečení voní. Před odjezdem z Huanchaca jsem si vše vypral voňavým mýdlem. I když ... mám tam jedny použité ponožky. Když si k nim čichne, snad to prohlídku mých zavazadel definitivně ukončí.

Radši bych si na to ale sedl. Přece jen už toho mám dnes dost. Od rána jsem na nohou a s třicetikilovým batohem na zádech v hrozném horku a vlhkosti chodím sem a tam. Neměl jsem peníze, tak jsem si nemohl koupit jídlo ani vodu. To mne vyčerpalo. Cítím hroznou únavu. Určitě mám horečku. Chtěl bych jen vylézt nahoru, shodit batoh na palubu, zavěsit svou houpací síť mezi ostatní a lehnout si do ní. Napít se ledové vody, zavřít oči a odpočívat.

Muž prohrábl tašky s oblečením a došel k závěru, že u mne už nic nenačichá. Pokynul, ať si zas všechno sbalím. Sláva! Nastrkal jsem věci do batohu a chtěl po schůdcích vyjít na horní palubu. Další muž v uniformě mne zastavil. Tohle byla prohlídka zavazadel. Ještě osobní prohlídka. Nechal mne vyndat všechny věci z kapes a každou podrobně prozkoumal. Musel jsem upažit a rozkročit se. Proplácal mi tričko od podpaždí po boky, pak zadek, pokračoval po kalhotech dolů ke kotníkům a po vnitřní straně stehen zpátky nahoru. A nakonec ... mi důkladně prohmátl přirození. Nečekal jsem to, tak jsem skoro vyjekl. Přece jen, nejsem na to od chlapů zvyklý. Poslední muž, co mi to udělal, byl taky Brazilec. Na pláži Copacabana v Rio de Janeiru. Ve 3 hodiny ráno. Ten měl ale paruku, namalované rty a velká prsa. Ti Brazilci jsou vážně divní.

41.6 Nepřipravený Exit z Brazílie (Unprepared Exit from Brasil)

(29.3.-31.3.2012)

Ke Campo Grande jsme se po noční jízdě blížili s několikahodinovým zpožděním. A já zrovna tak spěchal. Potřeboval jsem naskočit na první autobus do pohraničního města Ponta Porá a dostat se tam ještě teď, v sobotu dopoledne. Tak, abych stihl otevřený hraniční přechod. Odpoledne bude už zavřený. Zítra taky.

Dojeli jsme do města, ale místo na autobusové nádraží nás zavezli k nějaké spřízněné restauraci. Ať se cestující nají.
- "Nepotřebuju jíst, potřebuju na nádraží" rozčiloval jsem se a snažil se zjistit, jak je to ještě daleko. Že bych tam když tak došel pěšky. Každá minuta byla důležitá.
- "Je to daleko" pochopil jsem ze směsi španělských a anglických slov stewarda, "ale pauza na jídlo trvá jen půl hodiny. Klidně se běžte najíst a my Vás pak na nádraží odvezeme."

Chuť na jídlo jsem neměl. Koukal jsem do mapy a snažil se zjistit, jakou mám šanci dostat se včas do Ponta Porá. Minimální. Po čtvrthodině ke mně přišel steward, zjevně rozladěný tím, že jsem ještě neodešel do restaurace.
- "Zdržíme se tu o něco déle" řekl mi, "autobus odjede až za další půl hodinu. Takže se můžete jít najíst."
- "Nechci jíst, chci jet" odpověděl jsem. "Můžu zůstat v autobuse, když všichni ostatní cestující vystoupili?" zeptal jsem se pro jistotu se vzpomínkou na Nový Zéland, kde nás z autobusu na každé pauze vyháněli všechny ven. Steward mne ujistil, že v autobuse zůstat můžu. Odešel a moje naděje na dnešní překročení hranice dál klesala.

Za dalších 15 minut ke mně přišel druhý steward s tím, že už půl hodiny čekají, až vystoupím, protože musí s autobusem do garáží na čištění a pro benzín. Prý to bude trvat jen další půl hodiny. Oh My God! Nakonec nás na nádraží přivezli v poledne. Dvě hodiny poté, co jsme vjeli do města. Pět hodin po našem plánovaném příjezdu. Takže hraniční kontrolu v Ponta Porá nestihnu. Do pondělka ale čekat nebudu.

41.5 Nepřipravení papoušci na Transpantaneiře (Unprepared Parrots in Transpantaneira)

(26.3.-29.3.2012)
(Fotoreportáž)


Tak co? Pojedeme na papoušky?

41.3 Nepřipravená mrtvá Michala, červi, drogy a bomby v Brazílii (Unprepared dead Michala, worms, drugs and bombs in Brasil)

(7.3.-12.3.2012)

- "Trente (Třicet)" odpověděl taxikář na mou otázku, za kolik do Pelouriňa. To je moc. To bych byl ochoten zaplatit za nocleh v hostelu. Ne za dopravu do hostelu. Zvlášť když se chci jen dostat tam, odkud jsem před chvílí přijel.
- "Aóra, čégo da Pelouriňo. Para vinče. (/Teď/ jsem přijel z Pelouriňa. /Za/ dvacet.)" mixuju náznaky portugalštiny se svou španělštinou. Taxík, který mne sem před chvílí přivezl, stál 20 Realů (220 Kč). I když jeho první nabídka byla 35. "Kuanto a Pelouriňo (Kolik do Pelouriňa)?" ptám se znovu.
- "Trente (Třicet)" zubí se taxikář, jistý si tím, že pokud se tam dnes v noci chci dostat, budu muset přistoupit na jeho cenu. A pěšky by v noci po Salvadoru chodil jen blázen. Jak píší v Lonely Planet: Pokud vás v Brazílii někde oloupí nebo okradou, stane se to nejspíš v Salvadoru.

Třicet nezaplatím. Už jsem dnes utratil moc. Vrátil jsem se do budovy autobusového nádraží. Když jsem chtěl jít před chvílí pěšky hledat levný hotel v okolí, ozbrojená ochranka mne zastavila. A něco říkala. Portugalsky. Pochytil jsem jen jedno slovo: "perigoso". Stejně jako španělské "peligroso" to znamená nebezpečné. Okolí nádraží je nebezpečné. A ukázali směr k taxíkům. Ani místní odsud nechodí pěšky. Ale 30 Realů nedám. Sedl jsem si na lavičku v hale. Mohl bych tu zůstat přes noc. Pokud to nezavírají. Zašel jsem k informačnímu pultu, který právě zamykali. Rukama a nohama jsem se zeptal, zda tady všude kolem, tahle budova, v noci, "fešádo" (zavřená). Řekli, že "sim" (ano). Nevěřím.