- "Shoot, you asshole (Střílej ty hajzle)!" řvu do hlavně pistole, co mi míří na hlavu. Smrt přede mnou rozevírá náruč. Jestlipak mi v tý chvíli proběhne život před očima? Bandita zvedá ruku a míří mi na čelo. Nenávistně se mu dívám do očí. Ostatní cestující mají zdvižený ruce a skloněný hlavy. Záleží jim na životě. Mně ne. Hlavu mám nahoře. Nelíbí se mu to. Chce, abych ji sklonil. Jsem plnej nenávisti. Neskloním!

Utrpěl jsem šok. Brzo asi budu zvracet. Pokud budu ještě žít. Ten úder pistoli mi otřásl celou hlavou. Jeden z nich mě chtěl omráčit. Ranou do spánku. Trefil se o dva centimetry níž. Rozrazil mi kůži na tváři. Když si tam sáhnu, v kosti mám díru. Bolí to. Nemůžu ani otevřít pusu. Cítil jsem tu vůni. Vůni kovu na kůži. Vůni tý pistole. Musí být pořádně těžká.

Bandita na mě nepřestává mířit. Pistoli drží v natažený ruce a chodbičkou ke mně dělá další krok.
- "Shoot (Střílej)!" řvu na něj. Byla by úleva to tady všechno skončit. Utrpení posledních dvou let. Zoufalství, který mě občas přepadá. Zapomněl bych na zradu kamaráda. Na podraz bejvalejch přátel. Lidí, co jsem měl rád.

Dělá poslední krok. Stojí přímo přede mnou. Pistoli mám před obličejem. Už zase ta vůně. Propaluju ho pohledem. Přikládá mi pistoli na čelo. Kov se dotýká kůže. Pění se ve mně krev. Ve vteřině se loučím se životem. Teď! Vyskakuju ze sedadla, chytám mu ruku s pistolí a strhávám ji stranou ...

Začalo to před půl hodinou. Ve čvrt na dvě v noci. 30. prosince 2012. V 1120. den mý cesty. Autobus zastavil uprostřed lesa. Zhasl světla. Zase je rozsvítil. Za pár vteřin dovnitř naběhlo pět ozbrojenejch chlapů. Kolem hlav měli omotaný šátky, ze kterejch jim koukaly jen oči.
- "We are fucked (Jsme v hajzlu)" zatřásl jsem japonským kamarádem Toshim, spícím vedle mě. "Bandits (Bandité)!"

Napřed chtěli peníze. Každej jim dal to, co měl v kapse. Jeden z nich ukázal na moje hodinky. To nejdražší, s čím cestuju. Suunto Observer. Dárek od firmy, když jsem odcházel. Stály přes deset tisíc. Tenkrát mě všichni kolegové objímali. Považoval jsem je za svý přátele. Za svou rozšířenou rodinu. Dali mi album se svýma fotkama. Až v nouzi poznáš přátele. Nechtěl jsem si ty hodinky sundat. Namířil na mne pistoli a vzal si je.

- "No mi pasaporte (Můj pas ne)" řekl jsem.
- "No tu pasaporte (Tvůj pas ne)" souhlasil. Aspoň ten mi zůstane. "Tu bolsa (Tvou tašku)" řekl a ukázal na baťůžek s elektronikou pod mýma nohama. V něm mám dva externí disky s 400 GB fotek z celý cesty.
- "No (Ne)!" zavrtěl jsem hlavou. V tý chvíli dopadla pistole. Rána do tváře. Ten, co stál za mnou. Netrefil se do spánku.
- "Qieres Pesos (Chceš Pesos)?" řval jsem na něj a vyndával pas.
- "No tu pasaporte (Tvůj pas ne)" chtěl mě zastavit, ale já z pasu vytáhl zbytek peněz. Vzal si je a křikl: "Mas (Víc)!"
- "No tengo mas (Víc nemám)" křičel jsem na něj a ohmatával si ránu na tváři.

Znovu ukázal na můj baťůžek.
- "No mi fotografias (Mý fotky ne)" zavrtěl jsem hlavou. Zaváhal.
- "No tu fotografias (Tvý fotky ne)" odpověděl po chvíli. Baťůžek jsem mu nedal, ale otevřel jsem ho a vyndal z něj schránku s harddisky. Ukázal jsem na ně:
- "No mi fotografias (Mý fotky ne)."
- "OK, que tienes mas (OK, co máš jinýho)?" zeptal se. V kapse jsem měl mobil. Na sedadle pod zadkem jsem měl Psion, na kterým jsem těsně před přepadením psal. V baťůžku jsem měl notebook, MP3 přehrávač a elektroniku. Vyndal jsem starý rezavý reproduktorky z Vietnamu a podal mu je. Vrátil mi je.

- "Tu camera (Tvůj foťák)" vykřikl.
- "Pero sin mi fotografias (Ale bez mejch fotek)" odpovědel jsem. Přikývl. Vyndal jsem svůj pískající skoro nefungující foťák, co mi zmokl v guyanský džungli, a vzal si z něj kartu s fotkama. Podal jsem mu ho a s posměškem v hlase dodal: "Es muy viejo (Je hodně starej)." Představil jsem si chvíli, až si ho pustí a on jim začne pískat. Foťák ho uspokojil. Sebral foťák i Toshimu a přestal si nás na chvíli všímat.

Mezitím odvezli autobus na opuštěnou lesní cestu. Budou mít dost času na loupež. Jednoho za druhým si berou cestující do chodbičky a šacují je. Prohlížejí boty a ponožky, zda tam nemají schovaný peníze. Obsah baťůžků a tašek sypou na sedadla a vybírají mobily a cennosti. Některý cestující nechají sundat kalhoty a kontrolují, jestli něco neschovali do spodního prádla. Sedím na sedadle, sleduju to a ohmatávám si ránu na tváři. Pění se ve mně krev. Jsem jak sud prachu. Až na mě dojde řada, vybuchnu.

Zatímco tři banditi prohledávají cestující, jeden hlídá řidiče a jeden stojí vepředu a s pistolí v ruce kontroluje situaci. Probodávám ho pohledem. Zvedá ruku s pistolí a míří mi na hlavu. Očima neuhýbám.
- "You motherfucker!" říkám hlubokým hlasem a mračím se. Doufám, že rozumí anglicky. Dělá ke mně krok. Kdyby pohled dokázal zabíjet, je už desetkrát po smrti.

- "Shoot, you asshole (Střílej ty hajzle)!" řvu na něj. Zvedá ruku a míří mi na čelo. Tam v tý chvíli rotuje motorová pila, která ho řeže na kusy. Dělá další krok. Je už jen metr ode mě. Pistole půl metru.
- "Shoot (Střílej)!" Poslední krok. Zastavuje přede mnou. Pistoli mi přikládá na čelo. Kov se dotýká kůže. Tak tos frajere přehnal. Teď! Vyskakuju ze sedadla, chytám mu ruku s pistolí a strhávám ji stranou ...

Pořád žiju. Nevystřelil. Držím mu ruku a s ní i pistoli. Mířím z okna autobusu ven. Co dál? Mám možná vteřinu. Pak mě zastřelí jinej bandita. Nejsem hrdina. Nechci se s ním prát. Nechci ani tu pistoli. Chci jen respekt. Pouštím mu ruku a odstrkuju ho. Tak, aby nespadl na zem. Sedám si zpět na sedadlo.

Bum! Druhá pistole mi přistává na nose. Ten hajzl za mnou. Bum! Než se vzpamatuju, další rána. Tentokrát pěstí. Zase se ve mně pění krev. Mám hrozivej výraz v obličeji a zvedám se ze sedadla. Další rána do nosu. Opět pěstí. Bolest nevnímám. Jen nenávist. Čas se zastavil. Celej autobus sleduje tu scénu. Rozpřahuju se pěstí, abych mu to vrátil. Vím, že na oplátku dostanu kulku. Je mi to jedno. Nenechám se tu mlátit. Držím ruku napřaženou ve vzduchu. Až moje pěst vyletí a kulka mi proletí hlavou, jestlipak ta pěst doletí k jeho nosu?

- "Francisco, no (Františku, ne)!" vykřikuje Toshi vedle mě. Paní před náma se dává do pláče. Vtom mi to dochází. Když mě zastřelí, možná nezůstane jen u mě. Už jim to bude jedno. Možná postřílí celej autobus. A ona tu má dvě děti. Dávám pěst dolů a pomalu si sedám. Mám něco s nosem. Krev. Crčí mi na kalhoty. Tušit to, nedával bych je včera do čistírny.

Skláním se k baťůžku a začínám v něm rukou hledat. Krev kape na podlahu. Tři bandité stojí přede mnou a míří na mě. Ten, kterýmu jsem vykroutil ruku s pistolí, ten, co mi dal rány do nosu, a ještě jeden. Čekají, co vytáhnu. Nikdo z nich si ale netroufne ke mně přiskočit a baťůžek mi vytrhnout.
- "Es un gringo peligroso (Ten gringo / běloch je nebezpečnej)!" říká jeden z nich. Konečně jsem to nahmatal. Zklamu je. Žádná zbraň. Vytahuju toaletní papír a strkám si ho pod nos.
- "Ah, es un papel higiénico (Á, to je toaletní papír)" vydechuje další.

Dva se vrací k ostatním a třetí mě dál s pistolí hlídá. Hlavu neskláním. Místo jeho očí se ale dívám do mrtvýho bodu mezi ním a oknem. Pořád se mračím. Bandité pokračují v šacování cestujících. Mě přeskakují. Už se mě nikdo netroufne dotknout. Ani Toshiho, kterýho by museli vytahovat přeze mě. Levá horní půlka čelisti mi moc nedrží. Necítím ji. Rána do tváře stála za to. Rány do nosu se s ní nemůžou srovnat. Nos bude v pořádku.

Když všechny obrali, přecházejí k východu. Mají proslov k cestujícím. Oznamují, že autobus odjede na konec lesní cesty a dvě hodiny tam zůstane stát. Nikdo už nemá telefon, tak nemůže volat o pomoc. Za dvě hodiny se smí autobus otočit a jet, kam chce. Do města na policii. Když domluví, dívají se na cestující, jestli to chápou. Plno věcem jsem nerozuměl. Mám chuť nahlas poznamenat:
- "Y ahora en inglés (A teď anglicky)!" Samozřejmě nikdo z nich anglicky nemluví. Teď by se ale nikdo nezasmál. A on by mě už možná vážně zastřelil. Na rozloučenou.

Vystupují z autobusu a ten se rozjíždí po polní cestě. Lidi mlčí. V autobuse je tma. Po deseti minutách zastavujeme na konci cesty. Vyndávám mobil a nabízím ho lidem, aby zavolali policii. Nikdo nechce. Nevím, kam volat, tak vytáčím 112. Snad to funguje i tady.
- "Buenas noches (Dobrý večer)" ozývá se. Říkám, že jsme v autobuse pět hodin od Cali a máme tu bandity. Ptá se, kde jsem. Nevím. V lese. Ale nevím, jak se řekne les. Něco se dál ptá, ale nerozumím. Ptám se, jestli mluví anglicky. Ne. Tak nějakej kolega. Chvíli se tam překřikují, ale pak se vrací on. Trvám na angličtině. Ještě chvíli se překřikují. Pak je ticho. Zavěsil. No tohle snad ...

Hledám v mobilu jiný číslo. Mám tam SMS s číslem na operátory Vodafonu. Volám. Po dvou minutách se ozývá operátorka.
- "Dobrý den, potřebuju pomoc. Jsem v Kolumbii, v autobuse uprostřed lesa a právě nás přepadli banditi. Potřebuju číslo na nějakou kolumbijskou záchrannou linku nebo policii."
- "Bohužel, v tom Vám nemohu pomoci ..." ozývá se.
- "Musíte mi pomoci! Jste jedinej člověk, na kterýho jsem se dovolal" skáču jí do řeči. "Najděte to na internetu, nebo mě někam přepojte. Na kolegu, na svýho nadřízenýho, nebo na policii. Potřebuju to číslo!" Nejistě prosí o chvíli strpení. Ozývá se hudba. Ta se ozývá i po pěti minutách. Venku se něco děje. Banditi se možná vrací. Tohle nemá cenu. Končím hovor a schovávám mobil. Banditi to nejsou. Někdo si jen odskočil na záchod.

Řidič říká, že banditi vzali zavazadla z nákladovýho prostoru. To je konec. Můj batoh se starým oblečením, kosmetikou a věcma na cestování jim k ničemu nebude. Pro mě je ale nenahraditelnej. Nemám peníze na nový věci. Toshi je z toho taky zdrcenej. Takže konec cesty. Teď ale musím vyřešit, jak přežít příštích pár dnů. Bankovní karty mi zůstaly, ale na účtech v bance už nemám ani korunu. Předevčírem jsem vybral poslední peníze. Teď je mají banditi.

Beru mobil a píšu SMS:
- "Mami, potreboval bych, abys mi rano vlozila do Volksbank 10000." Máma. Jedinej člověk, co mi poslední dva roky pomáhá. Co za mnou stojí. V dobrým i ve zlým. Bez ní už tu dávno nejsem. Neptám se, jestli ty peníze má. Prostě je potřebuju.
- "Doufam, ze to mame zacnete vracet driv, nez ju uplne vyzdimate" napsal mi kamarád v mailu, když jsem mu před pár dny psal, jak máma pomáhá mně, sestře a bráchovi. Neměl na mysli jen peníze.

Těch deset tisíc bude na přežití. Ne na novou výbavu. Ne na novej foťák. Bude to na jídlo. Na bydlení. V Česku je teď šest hodin ráno. Když mi to tam máma za 2 hodiny vloží, snad to hned v příštím městě budu moct vybrat.
- "Je nedele" přichází odpověď.
- "Tak zitra."

Čeká nás dlouhá noc beze spánku. Ráno se dozvíme, že banditi vybrali kufry jen z pravý části autobusu. Naše batohy s oblečením byly v levý. Nepřišli jsme o ně. Bude to první velká dobrá zpráva dnešního dne.

Vlastně druhá. Ta první je, že žiju. Dnes jsem se znovu narodil. Vyndávám Psiona a začínám psát tento článek. Cestující kolem diskutují. Moc jim nerozumím, ale něco jsem pochytil. Diví se, že mi banditi nesebrali Psiona. Ani baťůžek pod nohama.
- "El es muy grande (On je moc velkej)!" rozumím větě jedný paní. Výška proti kulce z pistole nepomůže. V hlavě mi rezonuje věta:
- "Es un gringo peligroso (Ten gringo / běloch je nebezpečnej)!". Bezesporu je. Sobě i ostatním. Nechám si to vytetovat na rameno. Nebo vytesat na náhrobní kámen.