(14.-18.7.2010))
Zašli jsme do kuchyňky dát si poslední společné jídlo s Davem a Lisou. Andrea vařil pastu a my vtipkovali na téma, že pasta je nejlepší s kečupem. Každého Itala to totiž rozlítí k nepříčetnosti. Skupinka ostatních cestovatelů v kuchyňce byla zajímavá. Holohlavý američan James procestoval prakticky všechny země Afriky, ale dopravoval se mezi nimi letecky. Povídal nám o tom, kde se mu nejvíc líbilo. Cestovala s ním jedna přítulná francouzka. Další američan, mladý hromotluk Alf, cestoval po Africe už několik měsíců a před tím žil několik let v kolumbijské Bogotě. Ubezpečoval nás, že je Kolumbie bezpečná země. Tři holky švýcarky měly půjčené velké terénní 4x4 auto, se kterým projížděly jihoafrické země. Francouz Pierre cestoval na vlastní pěst poté, co před nedávnem přerušil kariéru expata v nejdražším městě na světě (podle posledního výzkumu Merceru), Angolské Luandě. Povídal nám o tom, jaké to je žít ve městě, kde většina lidí žije pod hranicí chudoby, a kde se sklenička jogurtu v obchodě prodává za 20 amerických dolarů.

Když jsme si večer ve stanu lehli do spacáků, Andrea povídá: "Slyšíš to dunění? To bude moře." A skutečně. Ráno jsme dunění stále slyšeli a tak jsme se na ten Atlantický oceán šli podívat. Foukal vítr a obří vlny se tříštily o pobřeží. Jak jsme v Etoshi vyplácali stovky fotek na zvířata, za tento den jsme vyplácali stovky fotek na vlny a rozbouřené moře. Prošli jsme se po Swakopmundu, tomto spořádaném původně německém městě se spoustou německy zdobených nebo pojmenovaných budov. Našli jsme také státem provozovaný youth hostel, ve kterém se za noc ve vlastním stanu platí jen 20 Namibijských dolarů na člověka, což byl ve srovnání s našimi současnými 90 dolary na člověka pakatel. Přestěhujeme se tam zítra. Sice náš stan místo na krásné trávě bude stát na obřím zaprášeném písečném hřišti, ale 20 dolarů je 20 dolarů. Konečně začneme snižovat naše náklady na pobyt v Africe.

(6.-9.7.2010)
V luxusním autobusu z Kapského města do Windhoeku jsme měli rezervována nejlepší sedadla číslo 1 a 2, nacházející se v prvním patře úplně vpředu s krásným výhledem na silnici před námi. Bohužel jsme si ho moc neužili. Jeli jsme totiž na sever, kde se po většinu dne nacházelo slunce, které nám neustále svítilo do očí. Já jsem bral třetí den antibiotika a měl jsem za úkol se slunci vyhýbat, takže jsme měli pořád zatažený závěs. V noci se pak sklo před námi ukázalo být nedostatečnou izolační vrstvou před zimou, takže jsme nakonec jeli v mikinách a bundách. Když se venku setmělo, rozsvítila se televize. Čekali jsme film, ale objevila se upoutávka na naši autobusovou společnost Intercape, která mi připomínala vyhlašování Best Employers. Zazněla hudba ne nepodobná Tině Turner, na obrazovce se promenádovaly autobusy Intercape v plavkách a do toho zběvačka zpívala: "Yes, you know we're the best ...". Pak začali povídat o tom, že jejich autobusy jsou pohodlné a velmi bezpečné, protože "the lord" hlídá jejich cesty. A i když tady v autobuse jsme jejich lord my cestující, tam nahoře na nás dohlíží jediný lord. Následoval hodinový instruktážní film o křesťanství a o tom, jak lidem pomáhá jejich víra v Ježíše. Nám pomohly naše MP3 přehrávače a já se začetl do Kulhánkova Nočního klubu. Naprosto boží!

V autobuse jsme si popovídali s bílým Jihoafričanem, který se přestěhoval do Namibie. Moc si to tam pochvaloval, zvláště bezpečnost v Namibii, která se s Jižní Afrikou nedá srovnávat. Na hranicích jsme v noci vystáli dvě fronty na celnicích a byli jsme v Namibii. Autobus se bohužel nakazil obvyklou nemocí všech nočních autobusů a dojel do Windhoeku místo v plánovaných 6 hodin ráno už v 5:30. Všichni vystoupili a vydali se po svém, ale mně s Andreou se putovat Windhoekem ještě před rozedněním nechtělo. Zvláště když řidič ještě opravil náš čas - protože tu je jiné časové pásmo, je teprve 4:30. Vyzvedli jsme si zavazadla a zalezli zpátky do autobusu. Ten nás odvezl do depa, kde řidič a jeho pomocníci vyčistili autobus, chvíli se radili co s námi a pak ho nechali stát v depu s otevřenými dveřmi a námi dvěma spícími uvnitř.