Dívka za přepážkou zachytila můj zkoumavý pohled. Zavrtěla hlavou a pokrčila rameny.
- "Je mi líto. Dnes zase nic. Zkuste to zítra."
Otočil jsem se a vyšel z haly do deště. Tak zase zítra. Takhle nějak si za komunismu museli připadat lidé, co sháněli banány. A mandarinky. Podpultové zboží. Moje babička a dědeček. Chodili se ptát do obchodu každý den. Aby mohli nemocného vnoučka potěšit tropickým ovocem. Možná něco museli zaplatit bokem. Dědeček vlastně ne. Mně by teď úplatek nepomohl. Kolik bych tak té dívce musel dát, aby mi sehnala to, na co čekám? Boeing 767. Letadlo. S odvážným pilotem.

Všichni piloti, co sem létají, musí být odvážní. Po celý rok tu foukají prudké pasátové větry z Antarktidy. Počasí se mění z hodiny na hodinu. Svítící slunce střídá prudký liják. A kdyby vítr zrovna zesílil tak, že by tu letadlo nemohlo přistát, mělo by docela smůlu. Kolem ostrova je jen voda. Tichý oceán. Nejbližší obydlený ostrov je 2075 km daleko. Ostrov Pitcairn v Polynésii. Má však jen letišťátko pro malá letadla. Nejbližší možnost přistání pro velká letadla je 3757 km daleko. V Chile. Tak daleko je pevnina. Jihoamerický kontinent. Létají sem jen velká letadla. Boeing 737 by sem nedoletěl. Na takovou vzdálenost nemá dost velké nádrže.

Ostrov leží mimo hlavní námořní trasy. Nemá ani přístav. A když se zhorší počasí a letiště uzavřou, nemáte se sem jak dostat. Ani odtud. To byl právě můj případ. Zajatcem větrného ostrova. Vítejte na nejosamělejším místě na světě. Na obydleném ostrově, který je na Zemi nejdál od jiné civilizace. Osamělá tečka uprostřed nekonečné modři. Pupek světa. Vítejte na Rapa Nui. Vítejte na Velikonočním ostrově.

V pátek, 13. července 2012, jsem na své cestě strávil už 950 dnů. Byl jsem zrovna v peruánském Huanchacu. Místě, kde jsem nalezl druhý domov. Místě, kam jsem z Limy odjel hned po přistání z Velikonočního ostrova. A kde jsem až do dnešního dne. Co jsem tedy za posledních 50 dnů viděl?

V první den tohoto období jsem opustil argentinský El Bolsón. Potřeboval jsem se dostat na sever. Vše, co jsem chtěl vidět na jihu Jižní Ameriky, už jsem viděl. A teď jsem utíkal před začínající zimou. Rozloučil jsem se s Patagonií a v malebném prostředí mezi několika sopkami jsem u městečka Pucón překročil hranici do Chile. Když jsem před sedmi měsíci přijel do Jižní Ameriky, považoval jsem Chile za nejdražší zemi kontinentu. Po té, co jsem ale zažil (a platil) v Argentině a Brazílii, se Chile ukázala být docela rozumnou zemí.

Patagonii jsem na argentinské straně projel autobusy. Nesmírně drahými autobusy. Argentina má v autobusové dopravě zajímavě řešenou konkurenci. Na trase Posadas - Buenos Aires jezdí šest společností. Za dvanáctihodinovou jízdu v nejlevnější kategorii zaplatíte 380 Pesos (1700 Kč). Tato cena je jednotná. Najdete ji u každé společnosti. Autobusy pak jezdí poloprázdné. Za jízdu z Buenos Aires do Puerto Madrynu jsem za nejlevnější jízdenku zaplatil 480 Pesos (2160 Kč). Po celých dvacet hodin jsme v obřím luxusním autobuse seděli tři pasažéři. Aneb jak se cestuje v systému bez konkurence.

Pucón mne uvítal ledovým deštěm, který měl trvat i v následujících několika dnech. Šel jsem tedy hledat autobus do hlavního města Santiaga. Kolik za dvanáctihodinovou jízdu zaplatím v Chile? V první společnosti mi nabídli jízdenku za 1600 Kč. O trochu levnější, než v Argentině. Zeptal jsem se ještě v jedné a tam mne šokovali. Měli akční cenu za 360 Kč. Bomba! Autobus byl plný, ale stále luxusní. Dvacet procent argentinské ceny. V následujícím týdnu jsem projel celou Chile až na sever. Dva tisíce kilometrů. Celkem 40 hodin v autobusech. Vše za akční ceny. Dohromady za 1200 Kč. Aneb jak se cestuje v systému s konkurencí.

V hlavním městě Santiagu jsem strávil dva dny. Prošel jsem památky a kostely v centru a zaujal mne krásný park Santa Lucia na kopci uprostřed města. Pokračoval jsem do známého přístavního městečka Valparaisa. Stojí na strmých stráních kopců na pobřeží Tichého oceánu a jeho zvláštností jsou hromadné výtahy, které na několika místech vyváží cestující do vyšších "pater" města.

Z Valparaisa jsem zamířil do údolí Elqui. V severní Chile zažijete ty nejkrásnější noci na světě. Nikde jinde není obloha tak jasná. Ideální pro pozorování hvězd a planet. Proto se tu nachází ty největší astronomické teleskopy na světě. Ten úplně největší má zajímavé jméno. Jmenuje se "Velmi velký teleskop (Very Large Telescope)". Na exkurzi se do něj dá dostat jen jednu sobotu v měsíci. S velkými obtížemi. A pouze ve dne. Za pozorování hvězd v noci se tu už musí platit. Amatéři i astronomové. Za jednu noc tu zaplatíte několik desítek tisíc Eur. Slušná cena.

Navštívil jsem tedy menší teleskop ve Vicuně, kde pořádají exkurze pro veřejnost i v noci. Učili nás, jak podle hvězd navigovat na jižní i na severní polokouli. Doporučili nám skvělý freeware počítačový program s hvězdami a souhvězdími na stránkách www.stellarium.org . Dívali jsme se na planety, hvězdy, hvězdokupy a bohužel i na měsíc. Kdyby tak jasně nezářil, viděli bychom víc hvězd. Ale i takový snímek měsíce se všemi jeho krátery na vlastním foťáku přes teleskop stojí za to.

Následovalo místo, kde jsem se chtěl několik dnů zdržet. San Pedro de Atacamá. Spíše vesnice, než město. Nachází se vedle nejsušší pouště na naší planetě, kde nepršelo už stovky let. Našel jsem si tam levnou postel v hromadné ubytovně i levnou restauraci. Jediná drahá věc byla balená voda, ale když jste ji kupovali v pětilitrových kanystrech, dalo se to přežít. Zaskočila mne nadmořská výška. Dvaapůl tisíce metrů mi způsobilo několikadenní bolesti hlavy. Nečekal jsem, že se budu muset aklimatizovat už tak nízko. A protože moje další cesta vedla přes sedlo ve výšce 4800 m, chtěl jsem být úplně v pořádku. Ve dne bylo na slunci příjemně teplo a dalo se chodit jen v tričku a kraťasech. V noci však udeřila zima. A já si pochvaloval svůj péřový spacák.

Když pominuly bolesti hlavy, začal jsem se rozhlížet okolo. Našel jsem majitele stájí a několikrát vyjel na koni do pouště Atacamá. Je to fascinující krajina. Skládá se z písku a kamenů a když se odpolední slunce blíží za obzor, celá se zbarví nejdřív do ruda a pak do fialova. Hodně se prý podobá krajině na Marsu, tak tu National Geographic natáčel svoje dokumenty o Marsu. Půvab zdejší krajině dodávají i nedaleké vulkány se sněžnými čepicemi, které lemují jedno z nejkrásnějších míst na naší planetě - trojhranici Argentiny, Chile a Bolívie. Bolívijský národní park "Eduardo Avaroa", který mne na začátku tohoto roku tak nadchnul.

Další den jsem si zaplatil úvodní lekci sandboardingu. Odvezli nás do údolí smrti, kde se nachází několik obřích písečných dun. Nikdy jsem nestál na snowboardu, tak jsem z toho měl trochu strach. Byla to ale hrozná legrace. Když jsem jel kopcem po písku dolů, musel jsem se smát. Bylo to tak nepřirozené a při tom to bylo tak v pohodě. Na sněhu bych si z takového kopce netroufl. Pády jsou tam tvrdší a riziko nezastavení větší. Písek je naproti tomu měkký. Nadchlo mne to a svůj pobyt v San Pedru jsem prodloužil.

Každý den jsem si pak půjčoval horské kolo a se sandboardem na zádech jezdil do údolí smrti sjíždět dunu. Byly to parádní zážitky. Už jenom to prostředí. Údolí smrti je překrásné. Všude ve světě by sem jezdily davy turistů, jen aby si to vyfotili. I s těmi sněhovými vrcholky v dáli. Když jsem sem pod pálícím sluncem přijel ještě dopoledne, často jsem tu byl sám. Měl jsem celé údolí pro sebe a v tomto úžasném prostředí jsem ještě dělal tak komickou věc, jako je sjíždění písečných dun na prkně. Super!

Po devíti dnech v San Pedru de Atacamá jsem se dostal zcela mimo naplánovaný itinerář a musel jsem rychle pokračovat v cestě. Překročil jsem Andy a přejel zase do Argentiny. Čekala mne vedle Patagonie prý ta nejhezčí část Argentiny. Okolí měst Salta a Jujuy. Vymyslel jsem si speciální okruh. Byl docela turistický, ale turisté ho zásadně absolvovali v půjčených autech. Já jsem žádné auto neměl. Ze Salty jsem linkovým autobusem odjel do Cafayate. Paní v autobusové společnosti mi vystavila jízdenku na první místo vpravo za řidičem a já jí pak byl hrozně vděčný. Vůbec jsem nečekal, že na tomto kousku bude něco k dívání. Ale bylo to neskutečné. Projížděli jsme úžasným kaňonem ohraničeným rudými skalami neuvěřitelných tvarů. A já jen střídavě fotil fotky a natáčel videa.

V Cafayate jsem potkal krásnou Němku Florentinu, kterou jsem znal už z párty v Bariloche. Společně jsme absolvovali zdejší specialitu - ochutnávku vín. Cafayate je totiž centrem jedné z hlavních argentinských vinných oblastí. A já vína miluju. Z Cafayate jsem se nechal autobusem odvézt k podivnému skalnímu útvaru, nazvanému "Ďáblův chřtán". Bylo to zvláštní místo. Mezi skalami tam postával mužík v klobouku s knírkem a bradkou. Hrál na píšťalku. Měl před sebou několik kamenů a tvářil se, že prodává suvenýry. Určitě to byla jen zástěrka. Zastavil jsem se a v hlavě mi proběhl imaginární rozhovor.

- "Co to bude, mladý pane?"
- "To přece víš. Kvůli tomu jsi tady, ne?"
- "Ovšem. Smlouva je zde. Zbývá jen doplnit, co za ten podpis budeš chtít. Zlato, peníze, ženy, úspěchy ...?"
- "Nic z toho. To víš určitě taky. Chci to, co nemůžu dosáhnout sám. Aniž bych ztratil víc, než svou duši."
- "Zajisté. Musím Tě ale upozornit, že chceš něco, co obvykle dodává jiný dodavatel. Ten nahoře ..."
- "Toho už jsem zkoušel. Nedočkal jsem se. Má jen dobrý marketing. Reklamu. Nevěřím, že má nabízené zboží."
- "Dobrý obchodník nehaní konkurenci. Nebudu ani já. Když sis něco objednal, dostaneš to. I od něj. Musíš být trpělivý. Boží mlýny melou pomalu."
- "Nejsem trpělivý."
- "Dočkáš se. Pokud Ti ale to, co dodá, nebude stačit, ozvi se. Nabídnu Ti naše řešení. Na míru. Dle vlastních představ. A já věřím, že přijdeš."

Naše oči se setkaly a mne napadlo, zda ten rozhovor slyšel. Otočil jsem se a odešel k silnici. Autobus zpět do Cafayate měl jet až za dvě hodiny. Po setmění. Pravidelná linka ze Salty. Musím ho stopnout u silnice. Sedl jsem si na kámen a pozoroval Ďáblův chřtán. Přijelo ještě několik aut s turisty, která zase odjela. Mužík tam stále někde byl. Neměl kudy odejít, aniž bych si ho všiml. Žádné auto tam neměl. Jeho píšťalku jsem už ale neslyšel. Stmívalo se a já si psal deník. Kromě mne a toho mužíka nebyl široko daleko živý tvor. Rudá barva skal v kaňonu se ztratila. I poslední zbytky světla. Nastala noc. Na obloze zazářily hvězdy.

V tom se na druhé straně silnice, pár metrů ode mne, ozval nějaký šramot. Zapnul jsem baterku na mobilu a posvítil tam. Zaleskly se dvě červené tečky. Zvíře se na mne ohlédlo. A pak několika rychlými skoky zmizelo za skalou. Vlk! Nebo nějaký huňatý potulný pes. Ale tady nejsme u žádné vesnice, kde se psi obvykle toulají. Jsme uvnitř úzkého kaňonu, desítky kilometrů od lidských obydlí. Že by byl ten rozhovor skutečný? Husí kůže mi zůstala až do příjezdu autobusu ...

Další den jsem z Cafayate vyrazil po prašné cestě Ruta 40 směrem na sever. Do Antagusta jel ještě autobus. Našel jsem si tam nocleh a pěšky se vrátil 6 km po cestě. Mým cílem byla "Quebrada de las Flechas", o které v průvodci píší: A surreal landscape of fantastic rock formations (Neskutečná krajina s fantastickými skalními útvary). Bylo to jak na jiné planetě. V poušti Atacamá se natáčely dokumenty o krajině na Marsu, tady se natáčely scény z planety Tatooine ve filmech ságy Star Wars. Další den mne čekalo 50 km po Rutě 40 bez veřejné dopravy. Povedlo se mi stopnout tři auta. Každé mne posunulo o 20 km na sever, takže jsem se večer dostal do dalšího střediska této oblasti, vesničky Cachi pod šestitisícovkou Nevado de Cachi.

Odtud jsem se vrátil do Salty a přes Jujuy odjel do Purmamarcy. Zdejší div se jmenuje "Cerro de los 7 colores" (Hora sedmi barev). Zatímco na červeně a rudě zbarvené skály si zvyknete už v okolních provinciích, zdejší objekt září i několika odstíny hnědé, šedé a zelené barvy. To už jsem se ale nemohl dočkat, než znovu překročím hranici, kterou jsem překročil 2. února. Z Bolívijského Villazonu do Argentinské La Quiacy. Teď ji překročím v opačném směru a ukončím tak svou cestu po drahých zemích Jižní Ameriky. Přestanu si vařit italskou pomstu a začnu se stravovat v restauracích. Přestanu spávat na hromadných ubytovnách a budu si moct dovolit vlastní pokojík.

Když jsem opouštěl Patagonii, bylo mi smutno. Už jsem se neměl na co těšit. Patagonie byla tak úžasná, že už mne nic tak krásného nečekalo. Chtěl jsem se jen rychle dostat na sever a po cestě se dát do pořádku v nějakém příjemném místě, kde najdu levné a hezké ubytování, levné a dobré jídlo a bude tam co zajímavého dělat. Bez těšení se na něco by to ale byla taková prázdná cesta. Během celého svého pobytu v Jižní Americe jsem se také věnoval jednomu pátrání. Hledal jsem způsoby, jak se dostat na místo, po jehož návštěvě touží asi každý cestovatel. Jak se levně dostat na Velikonoční ostrov?

U vodopádů Iguacu jsem se setkal s Kanaďanem, který se odtamtud právě vrátil. Letěl tam za nějakou akční nabídku LAN Airlines z peruánské Limy. Poslední den v Patagonii jsem na internetu zkontroloval stránku LAN Airlines a našel zpáteční letenku ve slevě za 430 dolarů. Hned jsem ji koupil. A měl jsem se zase na co těšit. Jenže hned další den jsem litoval. Od kamarádky cestovatelky Adrieny jsem se dozvěděl, že zrovna v den mého odletu, 24. června, se v Cuzcu bude slavit peruánský svátek slunce Inti Raymi, na kterém jsme se mohli sejít. Jenže moje letenka byla tak levná, že nešla změnit ani za poplatek. Takže se s Adrienou o jeden den mineme.

V La Quiace jsem překročil hranici do Bolívie a po 2 hodinách jízdy přijel do svého oblíbeného města Tupizy. Přivítal jsem se se známými tvářemi v hotelu i oblíbené restauraci a zašel si zajezdit na koni. Těšil jsem se na závodního hřebce Sajna, ale ten měl poraněnou nohu. Místo něj jsem dostal hřebce Laguna a zajel si s ním k ďáblovým skalám, ke kterým se dřív Sajno nechtěl ani přiblížit. Ale žádný mužík tam nebyl. Ani vlk.

V Tupize jsem chtěl původně zůstat aspoň týden, ale protože jsem přetáhl svůj pobyt v San Pedru de Atacamá a byl jsem limitován datem odletu na Velikonoční ostrov, musel jsem po třech dnech pokračovat na sever. Zamířil jsem do Potosí, hornického města, které jsem nestihl navštívit při své bolívijské cestě začátkem tohoto roku. Tam jsem strávil několik hodin ve stříbrném dole, kde se stříbro dobývá prakticky jen krumpáči a dynamitem (více na www.unpreparedtravellers.com/unprepared-hell-cz).

Z Potosí jsem pokračoval do La Pazu, kde jsem chtěl zažít oslavy aymarského nového roku. Jenže jsem si spletl datum a dorazil tam až ve 3 ráno novoroční noci, kdy se v ulicích potulovaly už jen hloučky opilců. Ráno jsem navštívil čarodějnický trh a nakoupil tam pár potřeb pro černou i bílou magii. A odjel jsem do Copacabany k jezeru Titicaca. Tam jsem fandil Česku v utkání proti Portugalsku a přestože jsme vypadli, za výkon v úvodu zápasu jsem byl na náš tým pyšný. Jinak mi letošní Euro připravilo samá zklamání. Napřed Chorvatsko a Irsko, pak Anglie i Německo. Všichni s Italy prohráli. Nějak se mi ta černá magie nepovedla. Aspoň díky za Španěly.

U jezera Titicaca jsem potřeboval překročit hranici do Peru. Měl jsem 30 hodin na to, abych se dostal do peruánského hlavního města Limy, odkud mi další večer odlétalo letadlo na Velikonoční ostrov. Po obědě jsem turistickým autobusem vyrazil do Puna. Jedna turistka měla problémy s pasem a náš autobus na hranici hodinu zdržela. O půl hodiny jsem pak nestihl navazující poslední dnešní autobus do Limy. Nevadí.

V minutové operaci jsem přeskočil do právě odjíždějícího autobusu do Arequipy. Bohužel jsme po cestě každou chvíli zastavovali na nástup a výstup lidí a naložení a vyložení nákladu. Autobusy v Jižní Americe totiž fungují také jako nákladní přeprava balíků a zboží. Do Arequipy jsme tak přijeli ve 22:20, což bylo 20 minut po odjezdu posledního autobusu do Limy. To už byl trochu problém.

První ranní autobus odjížděl v 5 ráno. Cesta do Limy měla trvat 16 až 18 hodin. Moje letadlo na Velikonoční ostrov odlétalo v 1 v noci. To bylo 20 hodin od odjezdu. To bylo tak tak. Vyjížděli jsme ještě za tmy a po cestě nabírali další lidi. V 8 ráno jsme zastavili na snídani a ze čtvrthodinové pauzy se stala hodina. Projížděli jsme krásnou přírodní scenérií podél pobřeží Tichého oceánu. Silnice šplhala po svazích a horských sedlech a já začal fotit i přes sklo autobusu. Jenže jsme měli smůlu. Silnici zrovna dnes opravovali.

Na několika místech nás zastavila kolona kamionů a my jsme museli čekat, až nás opraváři silnice pustí dál. Deset minut, patnáct minut. Několikrát. Navíc se silnice ucpala kamiony a jejich souvislý proud nebylo kde předjet. Plahočili jsme se za nimi hlemýždím tempem. V poledne nás zastavili na další horské silnici. Deset minut, patnáct minut, třicet minut, hodina. Došlo mi, že do Limy přijedeme až několik hodin po odletu mého letadla. A ta letenka se nedá změnit. Pokud nebudu před půlnocí v Limě na letišti, propadne.

Prošel jsem autobusem k řidiči a požádal ho o vyndání svého batohu ze zavazadlového prostoru. Vystoupil jsem a vyrazil na cestu zpět. Po sedmi hodinách jízdy z Arequipy. Měl jsem štěstí. Povedlo se mi stopnout malou novou dodávku ještě s igelity na sedadlech, kterou řidič závodník vezl nějakému klientovi na okraj Arequipy. Uháněl nejmíň stovkou, tak jsme tam dojeli už za pět hodin. Bohužel mi při jednom prudkém brždění spadl na podlahu foťák a rozbil se. Nakřápl se displej a přestal zobrazovat. Dalo se fotit jen naslepo. V Arequipě jsem skočil do taxíku na letiště a při hovoru zjistil, že taxikář zná všechna místa mé okružní cesty kolem kaňonu Colca. A všude tam byl. I v Ayu. A dokonce i v Cancu. Neuvěřitelné.

Na letišti jsem si za 90 dolarů koupil letenku do Limy a přistál tam několik hodin před odletem na Velikonoční ostrov. Takže to nakonec dobře dopadlo. Odstartovali jsme a po šestihodinovém letu nastala ta chvíle. Přistáli jsme. V prudkém větru. Za deště. Říkal jsem, že ti piloti musí mít odvahu. Když jsem vystupoval z letadla, mlčel jsem. Ale uvnitř jsem řval nadšením. Opravdu jsem tu!

Před letištní halou čekali místní obyvatelé, nabízející ubytování ve svých domcích a ubytovnách. Sehnal jsem nádherný pokoj s koupelnou v ubytovně Martina a Anity za cenu o trochu vyšší, než byly ceny hostelů v Chile. Byl jsem naprosto u vytržení. A přestože pršelo, hned první den jsem vyrazil na prohlídku okolí. Všechno, co jsem tu viděl, ve mně vyvolávalo další vlny nadšení. I když jsem během té procházky promokl na kost. Moje nepromokavá bunda zřejmě ztratila svou nepromokavost, když jsem ji nechal v Puerto Madrynu vyvařit při 100 stupních celsia. Potřeboval jsem tam totiž zabít kolonii štěnic, které se v ní zabydlely těsně před odjezdem z Buenos Aires.

Velikonoční ostrov je zvláštní ostrov. Neměl by tady uprostřed oceánu vlastně vůbec být. Existuje jen díky třem sopkám, které několik kilometrů od sebe chrlily lávu tak dlouho, až se lávová pole navzájem spojila a zůstala nad hladinou. Ostrov má zhruba trojúhelníkový tvar, kde vrcholy tvoří právě tyto tři sopky. Je dlouhý jen 24 km a jeho povrch je posetý malými sopečnými kopečky. A jeskyněmi. Nejsou tu žádné řeky ani potoky. Sladká dešťová voda se nachází jen v několika sopečných kráterech. Prakticky všechno se sem musí dovážet tisíce kilometrů. Tomu taky odpovídají zdejší ceny.

I když jsem nečekal nic levného, ceny potravin byly šílené. Litr a půl balené vody - 70 Kč, párek v rohlíku - 60 Kč, oběd v restauraci - 400 Kč, čínská nudlová polévka v pytlíku - 50 Kč, tortilla chleba - 80 Kč, kilo jakéhokoliv ovoce - 80 Kč. Takže jsem nakonec deset dnů jedl jen italskou pomstu. A veky se sýrem.

Moje nadšení z Velikonočního ostrova bylo poněkud zakalené skutečností, že jsem se na takhle výjimečném místě ocitl bez fotoaparátu. Měl jsem jen hodně špatný foťák v mobilu a svůj normální foťák s rozbitým displejem a poškrábanou čočkou. Když jsem s ním něco fotil, neviděl jsem, co vlastně fotím. Při celkových fotkách krajiny to ještě šlo. Ale když jsem se pokoušel fotit se zoomem, vyšly z toho jen útržky něčeho, co jsem vůbec fotit nechtěl. Chodil jsem tedy po ostrově a naslepo cvakal foťákem. Dokonce jsem poprosil i několik kolemjdoucích, aby mne vyfotili. Moc si nevěděli rady, když na displeji nic neviděli. Nakonec se pár mých fotek přece jen povedlo. Spíš ty, co jsem fotil autospouští, než ty naslepo focené kolemjdoucími.

Velikonoční ostrov je neobyčejné místo. Kromě jeho osamělosti uprostřed oceánu, jeho sopečného původu a zdejšího počasí jsou to především oni. Paňáci. Hlavy. Ať se hnete, kam se hnete, pořád na vás koukají. Někde stojí osaměle, jinde ve skupinách. Říká se jim "Moai". Dávní obyvatelé ostrova je tesali v kráteru jedné ze sopek a pak je dopravovali na ceremoniální vyvýšené plošiny Ahu. Jejich záhadami se v minulosti zabýval také český vědec Pavel Pavel, který odhalil způsob jejich dopravy na ostrově. Někteří z nich mají slušivé klobouky. Nejsou to prý klobouky, ale dávné účesy.

Hned druhý den přestalo pršet a já jsem za krásného slunečného počasí vyrazil za hlavami. Moai jsou rozesetí po celém ostrově, ale většina je jich soustředěna v pěti lokalitách. Několik skupinek se nachází v těsné blízkosti jediného městečka Hanga Roa a skupina sedmi Moai je asi 7 km daleko. Další tři oblasti jsou pak na druhé straně ostrova. Pěšky jsem vyrazil ke dvěma nejbližším nalezištím.

Ostrov je plný potulných zvířat. Koní a psů. Koně se prohánějí po loukách a pasou se prakticky všude po ostrově. Psi se toulají hlavně ve městě. Jen tam totiž narazí na dobrodince, kteří jim dají něco k snědku. Vytipují si nějakého vhodného turistu a pak se od něj nehnou. I ke mně se jeden přidal. Šli jsme spolu několik hodin. Říkal jsem mu "Fíku". Když jsem odpočíval, lehl si a spal vedle mne. Když jsem slezl do nějaké jeskyně nad příbojem, poslušně čekal venku.

Před skupinou sedmi hlav, dívajících se na moře, jsme si sedli do trávy a já jsem ho hladil na hlavě a drbal za krkem a na břiše. Slastně se tam rozvaloval.
- "That's a happy dog (To je šťastný pes)" okomentovala to jedna turistka. Bohužel proti nám po další půlhodině cesty mezi úzkými ploty klusalo několik jezdců na koni. Byli doprovázeni skupinou velkých psů. Než jsem stačil zareagovat, Fík se jich lekl a uháněl zpátky. Vrátil jsem se asi kilometr a snažil se ho najít, ale neúspěšně. Už jsem ho na ostrově nepotkal.

V dalších dnech jsme si společně se dvěma Chilankami z naší ubytovny půjčili auto na cestu na druhou stranu ostrova. Vzpomněl jsem si na vyprávění jednoho litevského páru v El Chalténu, jak si na Velikonočním ostrově půjčovali auto. Nikdo nechtěl vidět ani jejich řidičský průkaz a když se zeptali na pojištění, odpověděli jim, že žádné nemají, protože na ostrově žádné dopravní nehody nejsou.

Projeli jsme silnici napříč ostrovem, načež Chilanky v jedné zátočině zastavily. Znervóznilo mne to, protože zatáčka byla dost nepřehledná a kdyby něco přijíždělo z města za námi, mohlo by velikonoční pravidlo dopravních nehod přestat platit. Ale Chilanky si nedaly říct. Mělo to být nějaké magické místo. Zastavily a vyndaly klíčky ze zapalování. Auto se pomalu začalo rozjíždět. Začaly nadšeně vykřikovat a kamerou natáčely jízdu auta i mávání vyndanými klíčky.

- "Franciscooo, co tomu říkáš? Auto jede bez motoru! Není to neuvěřitelné? Rapa Nui je magické místo! Plné magické energie!" pokřikovaly na mne. Rapa Nui bezesporu magické místo je. Ale ne takhle magické.
- "To je přece normální" odpověděl jsem. "Z kopce se auto rozjede i bez motoru." Celá zátočina se totiž nacházela na cestě z kopce dolů. A přestože mělo toto místo menší sklon, než silnice před ním a za ním, pořád to bylo z kopce. Chilanky se začaly dušovat, že se rozjíždíme do kopce. Nehádal jsem se s nimi. Věděl jsem svoje. Ale musel jsem se smát jejich nadšení. Odvezly mne tedy dalšího půl kilometru k řadě Moai na pláži Anakena a s autem se vrátily výskat a hazardovat nazpět do zatáčky.

Na Velikonočním ostrově jsem strávil krásný týden. Chodil jsem k hlavám, sedal si před ně a psal si zápisky do deníku. Trochu té magické energie jsem si vzal i pro sebe. I když by asi auto do kopce nerozjela. Na ostrově jsem potkal i dvě české studentky VŠE, studující na výměnném pobytu v Limě. A zašel jsem na jedno polynézské vystoupení, na kterém tančili tance podobné novozélandské Hace. A s několika přátelskými psy jsem se na procházkách rozdělil o svoje sýrovo-vekové obědy.

Když se přiblížil den odletu, počasí se zhoršilo. Rozpoutala se vichřice a proudy deště bičovaly okolí. Na několik dnů zrušili všechny lety. A my byli uvězněni na ostrově. Nebylo to tak zlé. Každých pár hodin navíc tu stálo za to. Dýchat ten zdejší vzduch. Nasávat tu zvláštní energii. Cítit tu tajemnost všude okolo ...

Velikonoční ostrov. Easter Island. Isla de Pascua. Původní název "Rapa Nui" znamená Velká země. Rozlohou moc velký není. Svou slávou rozhodně ano. V nedávném žebříčku novodobých divů světa skončili Moai na osmém místě. Podle jednoho zdejšího magnetického kamene se ostrovu taky říká "Te Pito o Te Henua". Pupek světa. Ten název je perfektní. Přesto má ostrov ještě dva lepší názvy. "Mata Ki Te Rangi" znamená Oči, které hledí do nebes. Při pohledu nahoru je na co koukat. Ostrov je totiž dokonalý "Hiti Ai Rangi." Kraj nebes. Nikde na světě nejsou nebesa taková, jako tady. Díky, Velikonoční ostrove! Díky, Moai! Díky za energii. A za inspiraci.