- "Cestuju už 9 měsíců. Putovali jsme 3 měsíce po jižní Americe. Za rok jsem objel celý svět."
- "Wooow!" říkali jsme si s Andreou na začátku naší cesty, když jsme poslouchali vyprávění jiných cestovatelů.
- "Nůůůdááá" pomyslím si dnes a odpovím: "Cestuju už tři a půl roku."
- "Wooow! Jak to můžeš tak dlouho vydržet?" Jednoduše. Švindluju. Necestuju pořád. Jednou ročně si vybírám dovolenou. Když najdu to správné místo. S hezkým a čistým ubytováním. Bez blech, štěnic a s minimem švábů. Místo, kde je levně. Ubytování i jídlo. Abych si to mohl dovolit. A z měsíčního rozpočtu 15 tisíc Kč ještě něco ušetřil. Místo, kde se dá něco zajímavého dělat. Něco se učit. V něčem se zlepšovat. Když to místo najdu, udělám si tam domov. Prozatimní. Vybalím si věci, rozložím kosmetiku po koupelně, koupím si šampón na vlasy ... A najdu svůj rytmus. Stereotyp. Něco, co se bude každý den opakovat.

Takové dovolené jsem na své cestě zažil tři. V létě 2011 jsem strávil šest týdnů v tréninkovém táboře thajského boxu na Phuketu. Moje nejlepší období toho roku. Často jsem si ani nevzpomněl, co se stalo v lednu a únoru. Druhá dovolená přišla v létě 2012. Osm týdnů jsem se v peruánském Huanchacu učil surfovat. A užíval si tamní kulinářské pochoutky. Moje poslední, nejdelší dovolená, přišla na jaře 2013. Dne 28. června 2013 jsem byl na cestě už 1300 dnů. Ten den jsem strávil ve venezuelské Adícoře. Stejně jako předchozí dva a půl měsíce. Nekonečná, karibská, socialistická dovolená ...

Táta měl v životě jednoho nepřítele. Sport. V aktivní i pasivní podobě. Považoval ho za ztrátu času. Jednou tuto zásadu porušil. Na chatě u rybníka koupil starý windsurfing a když jsem tam byl jako malý na prázdninách, jezdili jsme na něm. Byl dlouhý jako dvě postele a vážil tak třicet kilo. Když jsem se na něj v tamním bezvětří postavil, připadal jsem si jako Jirka Korn. Zafoukal vítr, prkno se pomalu pohnulo a za pár minut ujelo dvacet metrů k protějšímu břehu. To bylo boží.

Jednou před bouřkou zafoukalo víc a za prknem se ozval slabý zvuk zurčící vody. V té chvíli si mne tento sport definitivně získal. Třikrát jsem u Mikulova absolvoval týdenní kurz pro začátečníky a zařadil se tak do kategorie 'věčný začátečník'. Naposledy jsem tam vzal před začátkem cesty na týden i Andreu.

Spolu s jízdou na koni jsem windsurfing považoval za strategickou dovednost. Pokud by kolem nás někde ve světě vypukl stepní požár a běželo stádo divokých koní, mohli jsme na ně naskočit a zachránit si život. Stejně tak by nás mohl windsurfing zachránit před tsunami, nebo nám v případě nouze umožnit přeplout zpět do Evropy. No, možná jsem byl trochu optimista.

Po cestě jižní Amerikou jsem hledal místo u vody, kde bude foukat vítr. Našel jsem dvě. Na kolumbijském jezeře Calima foukalo pěkně. Ale taky tam bylo pěkně draze. Tisíc korun za dvě hodiny windsurfingu. Druhá byla Adícora. Větrná vesnička na poloostrově Paraguaná, kde se ve windsurfingu jezdily světové poháry.

- "Kolik stojí půjčení vybavení na hodinu?" zeptal jsem se v první půjčovně.
- "180 Bolívarů." Aktuálním kurzem 150 Kč.
- "A lekce windsurfingu? Vybavení i trenér?"
- "To je těch 180 Bolívarů."
- "Kolik teda stojí vybavení bez trenéra?"
- "130 Bolívarů." 110 Kč. To mi neměl říkat. Prakticky zadarmo. Trenéra jsem si nezaplatil ani jednou.

Měli ideální vybavení pro začátečníka jako já. Obří prkno o objemu 205 litrů, co svou velikostí připomínalo vrata od stodoly. K němu nezničitelnou začátečnickou plachtu o ploše 3.5 metru čtverečního. Byla větší, než 2.7 m2, se kterou jsem se učil v Česku. A na vodě vlny. Vrata od stodoly byla dostatečně stabilní, tak jsem si na menší vlnky brzy zvykl.

Na konci útesu ale začínalo moře. Metrové vlny. Dokud jsem na vratech stál, dalo se jet proti nim. Pomalu nahoru na vlnu, a pomalu dolů. Otočka ale vždycky končila pádem. Dalších deset pádů následovalo při pokusech o vytažení plachty z vody a jízdu zpět. Vlny i vítr naštěstí mířily ke břehu. Takže jsem se vždycky dostal zpátky.

Mockrát jsem už psal o tom, jak je Venezuela levná. To jsem ještě netušil, co s tím udělá Madurovo socialistické hospodářství. Když jsem do Venezuely v listopadu 2012 vstupoval, byl na černém trhu kurz 12 Bolívarů za dolar. V prosinci to bylo už 15. A po únorové devalvaci 22. Pak přišly volby. A zatímco Maduro v televizním zpravodajství slavnostně stříhal pásky nově postavených paneláků socialistického bydlení, kurz nadále klesal. Za dolar člověk postupně dostával 25 Bolívarů, pak 28, 30, 33, 36, 40, 44 ...

Ve státním rozhlase reportérka uvedla, že je Maduro nejoblíbenějším prezidentem v historii Veneuely. A průměrný Venezuelan teď v dolarovém vyjádření vydělává třetinu toho, co před devíti měsíci. Napadlo mne, že u nás byl Husák taky určitě ten nejoblíbenější prezident. Alespoň v redakci Rudého práva.

Nestěžoval jsem si. Venezuela bývala levná. Pak to byla bomba. Pro to, čím je dnes, už nemám označení. Jednou týdně jsem jezdil do Cora na nákup čerstvého ovoce a zeleniny. Za 20 Kč (1 dolar) jsem tu ještě podle kurzu 30 Bolívarů za dolar kupoval (na dnešních 44 si to přepočtěte sami):
- 9 oloupaných ananasů,
- 6 žlutých cukrových melounů,
- 2 kg obřího sladkého manga,
- 3 kg malého manga,
- 4 kg salátu ...

Do Adícory jsem si pokaždé vezl tak 30 kg ovoce a zeleniny. Za svůj krásný pokoj se záchodem, koupelnou, klimatizací a neomezenou pitnou vodou jsem platil 160 Kč za noc. No nekupte to za tu cenu! Proto jsem tu zůstal tak dlouho. Myslím, že Maduro je i můj oblíbený prezident.

Kromě mne v Adícoře dovolenkovali samí kitesurfaři. Z Argentiny, Kanady, Británie, Slovinska, Dánska ... Přijížděli sem na pár týdnů až na měsíc. S vlastním vybavením. Kite je drahý i ve Venezuele. Po večerech jsme si dělali zahradní párty, grilovali ryby a v improvizovaném kině jsem tu promítal své oblíbené filmy: Point break, Swordfish, Jagten, Leon, Intouchables, The Grey, Falling down a další. Venezuelská OSA by ze mne měla radost.

Adícora sama o sobě nijak malebná není. Představte si Saharu, sousedící s mořem. Ale fouká tu úžasně. Když jsem si na vlny a vítr zvykl, vyměnil jsem plachtu za větší. Průhlednou, čtyřmetrovou. Později za 4.7 m2. Taky jsem objevil nové prkno. Stejný tvar jako vrata od stodoly, ale menší. Objem 180 litrů. Vrata od chléva. Pochopitelně se začátečnickou středovou ploutví. S těmi jsem v Adícoře strávil většinu času. Vítr foukal, voda za surfem zurčela a já windsurfing miloval víc a víc. Na břeh jsem se vracel vyčerpán a s mozoly na rukou.

Když máte dost velkou plachtu, malé prkno, silný vítr a dobrou techniku, můžete se dostat do zvláštního módu, kdy voda prknu přestane klást odpor. Prkno pak nebude vodou plout, ale rozletí se po povrchu. Říká se tomu skluz. Planing. V Adícoře foukalo tak, že jsem se do skluzu dostal i se svými vraty od chléva. Bez techniky. A se vztyčenou středovou ploutví. Vrata začala poskakovat po vlnách a vydávat hluboký dunivý zvuk. Jakoby někdo tanku přimontoval raketový motor a nechal ho závodit mimo silnici. Přestal jsem kontrolovat jízdu a jen si to užíval. Nepopsatelná slast!

Když jsem se začal do skluzu dostávat pravidelně, začal jsem používat trapéz. Pás kolem trupu, do kterého proti síle větru zavěsíte svoje tělo. Odlehčíte tak rukám. Byla to úleva. Ve větru jsem pak utáhl větší plachtu. Takže jsem provedl poslední upgrade. Na plochu 5 m2. To už byla paní plachta.

Na windsurfingu jsem se chtěl něco naučit. Mou pozornost ale plně zaměstnávala snaha udržet se na surfu, nenechat si vyrvat plachtu z rukou a nepřijít o žádnou další část vybavení. Přesto jsem při jízdě na útesu za odlivu třikrát urazil ploutev a když jednou vítr dosáhl síly malého uragánu, moje čtyřmetrová plachta nevydržela. Neměla zalepené díry z minulosti a vítr ji prakticky rozerval na kusy. Nikomu to ale nevadilo. Mají tu takovou 'tranquilo (v pohodě)' mentalitu.

Silný vítr fouká v Adícoře 365 dnů v roce. Vlastně ne. Jeden pátek přijela auta z celé Venezuely na kitesurfařskou regatu. Rozdělali obří stany, rozvěsili reklamní plakáty a na pláži uspořádali velkolepou úvodní párty. V sobotu ráno se postavili na start ... a přestalo foukat. Do večera čekali na vítr. Marně. Tak uspořádali další párty. V neděli zase žádný vítr. Večer sbalili stany a odjeli. V pondělí začalo foukat. Experimentálně jsem tak ověřil, že v Adícoře fouká maximálně 363 dnů v roce.

'Pití mléka přispívá ke zdravému růstu dítěte' řekla si jednou venezuelská vláda. A aby ho děti mohly pít hodně, omezila jeho cenu na 7 Bolívarů (5 Kč) za litr. Děti ho ale moc nepijí. Není totiž k sehnání. Zvlášť odpoledne už venezuelské maminky mléko pro své děti neseženou. Ptáte se proč? Jednu teorii mám. Vykupují je parchanti cizinci. V životě jsem nevypil tolik mléka, jako v Adícoře. Nakupoval jsem hned ráno. Dva litry denně. Jako Leon. Venezuelské děti by mne měly lynčovat!

Při tom to policie musela vědět. Při nákupech v obchodě tu totiž musíte uvést číslo občanského průkazu. Nebo pasu. Prodavačka je zadá do počítače a už to na vás vědí. Big brother musí Venezuele závidět. Dokonalý přehled o tom, co si kdo kupuje. Potřebuješ kvanta papíru a náplní do tiskáren? Nechceš náhodou tisknout protistátní letáky? Je s podivem, že mne za to mléko nezatkli.

- "Venezuela bývala největším exportérem mléka v Jižní Americe" řekl mi jeden starousedlík. "Pak přišli socialisti. Dnes mléko dovážíme z Uruguaye a Kolumbie." Představil jsem si, jaké to je být zemědělcem, kterému vláda stanoví prodejní cenu pod výrobními náklady. Asi bych prodal krávy do Kolumbie. Přidal jsem k dobru starý vtip, popisující fungování socialismu:

Ředitel socialistické továrny provádí zahraniční návštěvu po podniku a vysvětluje, jak to tam funguje.
- "Lidé mají osmihodinovou pracovní dobu. Ale platíme je jen za čtyři hodiny."
- "A oni si to nechají líbit? Proč proti tomu neprotestují?"
- "Protože pracují jen dvě hodiny."

- "Ablále" zdravili mne kluci na windsurfingu a smáli se.
- "Ablále" odpovídal jsem a rozpačitě se usmíval. Není to normální pozdrav. Dodnes nevím, co přesně znamená. Španělština je o přízvuku. 'Hablale' znamená něco jako 'řekni si'. S přízvukem na špatném místě to ale může být cokoliv. Prý je to pozdrav 'špatných hochů'. Občas mne tak zdravili i známí v obchodě. A nakonec to po mně začaly pokřikovat děti na ulici. Stal se ze mne 'Ablále-man'. Musím doufat, že je to něco jako 'Tě prd' a ne něco jako 'jsem blbej gringo, co neumí španělsky, a ještě se tomu směje'.

Po dlouhé cestě se mi začalo rozpadat vybavení. Na kalhotech se přestal zavírat zip, v oblečení se objevily díry a batoh se začal párat. V Coru na ulici jsem uviděl špinavého opraváře bot, co opravoval ty nejubožejší škrpály.
- "Dalo by se s tím něco dělat?" zeptal jsem se a ukázal mu svoje překrásné (ale HODNĚ obnošené) boty KEEN.
- "Vyhodit" zavrtěl hlavou. Bral jsem to skoro jako urážku. Ale otevřelo mi to oči. Ještě že je Venezuela tak levná.

Můj thajský notebook míval často problém s mravenci. Oblíbili si ho a zřejmě si v něm udělali hnízdo. Když mi nějaký lezl po displeji, nemilosrdně jsem ho zamáčkl. V Adícoře se jeden nějak dostal do displeje. Černá šmouha lezla wordovským dokumentem a já začal přemýšlet, co to je za virus. Chytil jsem displej a z obou stran zmáčkl. Šmouha se přestala pohybovat. A já se zasmál. Smál jsem se asi vteřinu. Pak mi to došlo. Když vám někdy nějaká potvora poleze displejem, nemačkejte ho. Nebo vám zůstane uprostřed obrazovky černá šmouha. Tak jako mně.

Každý den jsem vyrážel na moře a užíval si skluzu na svém obřím prkně. Mohli podle mne točit film 'V očích smrt a na tachometru dvacet'. Abych postoupil dál, potřeboval jsem menší prkno. Bez středové ploutve. Mezi harampádím jsem v půjčovně jedno našel. Přesně pro mne. Objem 150 litrů. Mělo na sobě pár děr, ale jinak bylo perfektní. Zeptal jsem se, jestli mi je mohou na příští týden připravit.
- "Proč příští týden? Zítra ho budeš mít. Maňána!" Maňána (zítra) ale nic nebylo. Ani pozítří. Za týden jsem se zašel šéfovi půjčovny připomenout. Vysvětlil mi, že nemají správný šroubek na připevnění ploutve.
- "Ale kamarád ho má. A přiveze ho. Zítra bude připravené. Maňána!" Maňána pochopitelně nic nebylo. Ani v dalších dnech. Na kamaráda se zapomnělo.

- "Tranquilo (Ber to v pohodě)!" uklidňoval mne další týden. "Zítra jedu do Punto Fija nakupovat. Ten šroubek tam koupím. Zítra se pro ně stav! Maňána!" Můžete hádat třikrát. O prkně ani šroubku už se nikdo nezmínil. Za týden někdo odnesl prkno zpátky mezi harampádí. Měsíc jsem marně čekal. A každých pár dní byl uklidňován zdejší 'Maňána' mentalitou. Chtěl jsem aspoň, ať opraví ty díry.
- "Tranquilo! Až bude šroubek, zalepíme to za pár minut. Hlavně buď v pohodě!" V pohodě jsem nebyl a začal prolézat obchody se šroubky v Coru. Světe div se. Potřebný typ šroubku se skutečně nedal sehnat!

- "Na tomhle se nic nenaučíš" řekl mi zkušenější kamarád, když jsem se na mělčině pokoušel o plážový start. "Potřebuješ menší prkno." Popsal jsem mu, jak už přes měsíc čekám na to stopadesátilitrové. Ale nemůžu sehnat šroubek k ploutvi. Ukázalo se, že doma jeden takový měl. Přiběhl jsem do půjčovny a přimontoval ploutev. Zastavili mne, že musí napřed zalepit díry. Přijď zítra! Maňána. Už mne ale nemohli zastavit. Popadl jsem prkno a šel do vody. Byl jsem nadšený!

Až do chvíle, než jsem vylezl na surf. Po dvou měsících windsurfingu jsem najednou nic neuměl. Na rozdíl od vrat od chléva bylo toto prkno vratké. Nedokázal jsem se otočit. Proti větru, po větru, všechno končilo pádem. Nakonec jsem to vzdal. Přestal jsem se snažit o otočky a při změně směru prostě padal do vody. Jedna věc mi ale šla úžasně. Skluz. Planing. Lítat po hladině bez změny směru. Stejně je to to nejlepší. Stala se ze mne taková neřízená střela. I love windsurfing!

Místní sedmdesátiletý děda mi vyprávěl, jak ho v mládí manželka poslala pro sýr. Vlezl na windsurfing a vyjel na moře. Po třiceti kilometrech dorazil na ostrov Aruba v nizozemských Antilách. Koupil bochník sýra, dal si ho pod paži a jel zase zpátky. Ta představa byla úžasná. A pak že to nejde, překročit oceán na windsurfingu! Budu se ale ještě muset moc učit. Windsurfing má prý velmi pomalou učící křivku. Tak možná v těch sedmdesáti ...

- "Adícora je ráj" řekl mi kamarád z Uruguaye, se kterým jsem se každý den na prkně potkával. "Pracoval jsem jako námořník a sjezdil jsem celý svět. Ale tohle je ráj. Tak levný život a tak úžasný vítr." Měl pravdu. A ještě něco. Venezuela má ty nejkrásnější holky na světě. Aspoň podle počtu titulů Miss World. Další důvod pro to, se tu pár měsíců zdržet.

- "Co to je?" zeptal se mne policajt a ukázal na umělohmotný sáček naplněný vzduchem. Stál jsem na noční silnici před policejní stanicí. Kontrola cestujících. Těch je Venezuela plná. Většinou moc neotravujou. Tenhle otravovat chtěl. Na stolek u cesty jsem musel vyskládat obsah svého baťůžku. Naštěstí jsem cestoval nalehko. Všechny věci jsem měl v Adícoře. Včetně mačety, plynové bomby i opiátů. Právě jsem se vracel z kolumbijské Santa Marty, kam mi přišel starý foťák koupený na Aukru.
- "Vzduch" zasmál jsem se. Foťák byl v balíku obložen sáčky se vzduchem, aby se po cestě nepoškodil. Balík jsem vyhodil, sáčky si nechal. Policajt se zachmuřil, řekl něco o laboratoři a někam zavolal vysílačkou.

Zaujal ho můj hedvábný mikrospacáček. Vyndal ho z obalu a začal ho studovat. Vespod byl uzel, zakrývající díru. Rozvázal ho a položil na druhý stůl. Tam odkládal předměty, které prohlédl.
- "Ne!" sebral jsem ho a nacpal zpět do obalu. "To je na spaní. V té špíně to tu ležet nebude!" Zamračil se, vzal ho a položil zpět na první stůl. Čehokoliv se dotknu, bude prohlížet znovu.

Začal studovat moje příchutě do vody. Vzal do ruky prázdný sáček.
- "Ten už nepotřebuju" naznačil jsem mu, ať si s ním dělá, co chce. Otevřel ho a olízl. "Dobrý, že? Ale kup si svůj!" dodal jsem česky. Vzal další sáček. Neotevřený.
- "Pět a půl Bolívaru" řekl jsem.
- "Cože?"
- "Není otevřený. Když to otevřete, musíte za něj zaplatit."
- "V republice Venezuela za nic platit nemusím." Nějaká vyšší šarže. Zřejmě byl zvyklý, že se před ním lidé třesou.
- "Ta příchuť ale nepatří republice Venezuela. Patří mně. Lo siento (Je mi líto). Ale když to otevřeš, dostanu pět padesát" přešel jsem do tykání. Zbrunátněl.

Náš hovor byl přerušen přijíždějícím autem se sirénou. Vystoupil z něj voják se psem a zamířil k nám. Policajt ukázal na moje věci a něco mu povídal. Ukazoval zejména na sáčky se vzduchem. Konečně mi to došlo. Pochopili, že mají co do činění se známým českým narkobaronem. Nevydržel jsem to a natáhl se přes stůl.
- "Je to nebezpečné" zvedl jsem jeden sáček ze stolu.
- "Proč?" zeptal se voják nechápavě. Bouchl jsem do sáčku a ten při prasknutí vydal ránu. Voják se zasmál. Taky trochu tomu policajtovi. Pes obešel stůl s mými věcmi, ale nic ho nezaujalo. Voják se vrátil do auta a odjel.

Policajt se nevzdával. Vyndal taštičku s kosmetikou a začal se v ní vrtat. Čichl si k ústní vodě, ochutnal zubní pastu a opalovací krém. Zaujal ho můj žlutý mačkací balónek s namalovaným smajlíkem. Zkusil ho zmáčknout.
- "Velmi správně, to se mačká" řekl jsem mu česky. Zvedl sekundové lepidlo, otevřel ho a čichl k němu. "Ochutnej!" pobízel jsem ho a těšil se, že to udělá. Neudělal. Vzal nabíječku, rozdělil ji na dvě části a začal hledat, jak ji otevřít.
- "Ne!" zamračil jsem se na něj. "If you break it, you will pay for it (Když to zničíš, zaplatíš to)!" přešel jsem do angličtiny. Nabíječku odložil a začal si hrát s počítačovou myší. Když ji odložil, měla zašmodrchanou šňůru. Zvedl jsem ji, stočil šňůru správně a položil ji zpět. Zamračil se.

Jo vlastně. Čehokoliv se dotknu, bude prohlížet znovu. Zvedl jsem ji a položil na první stůl. Usmál jsem se na něj, že ji jako může znovu prohlédnout.
- "Jestli sis hochu myslel, že mne zkrotíš, tak jsi narazil na špatnýho" pomyslel jsem si. "Z toho, jak se to snažíš zdržovat, mám jenom srandu. Mám veškerej čas světa." Na rozdíl od taxikáře a čtyř cestujících, kteří na mne už půl hodiny čekají o pár metrů dál. Je policajt při prohlídce takhle neotravoval.

- "Tak dost" vykřikl a vyrazil k budově. "Jdeme do kanceláře!"
- "Ne" odpověděl jsem a ani se nehnul. Stolek s mými věcmi, počítačem a elektronikou tu nenechám jen tak nehlídaný u cesty. Začal se rozčilovat, že když řekl, že jdeme do kanceláře, musím s ním jít do kanceláře. Naznačil jsem, že jen když do kanceláře odnese i stolky s mými věcmi.
- "Můžete jet" zavolal na čekajícího řidiče našeho taxíku. "Seňor se tu zdrží."
- "To v žádném případě" volal jsem na taxikáře. "Seňor se tu nezdrží. Leda když mi vrátíte 150 Bolívarů." Tolik jsem totiž zaplatil za cestu z Maracaiba do Cora. Pro jistotu jsem natáhl ruku k policajtovi. "Chci 150 Bolívarů. Anebo ne" rozmyslel jsem si to. "Můžou jet. Chci náhradní dopravu do Cora." Začal jsem se těšit na jízdu v policejním antonu.

Policajt mávl rukou a vrátil se k prohlídce. Vzal foťák a začal si prohlížet fotky. Myslel si, že mne to naštve. Na foťáku jsem měl jedinou fotku. Dnes ráno jsem ji udělal v Santa Martě. Paměťová karta ale byla plná fotek předchozího majitele, od kterého jsem foťák koupil. Doufám, že tam nemá žádnou dětskou pornografii. Naklonil jsem se a přes policajtovo rameno si se zájmem prohlížel fotky. Když si mne všiml, vypnul to.

Vyndal sáček s paměťovými kartami, každou prohlédl a odložil na stůl. Přiskočil jsem a ze stolu je sebral. Stůl nebyl úplně suchý a já si karty nenechám poškodit vodou. Začal zuřit. Oznámil mi, že jestli se ještě něčeho na stole dotknu, nasadí mi želízka. Bomba! Nemohl jsem se dočkat.
- "Nerozumím!" zakřičel jsem mu do obličeje.
- "Nerozumíš?" zeptal se. "Hned ti to ukážu" odběhl do budovy. Takže ta želízka neměl u sebe.

Byl pryč dlouho. Když se vrátil, prohlídka pokračovala rychleji. Když prohlížel pouzdro s doklady, zatrnulo mi. Měl jsem tam pár falešných dokladů a kdyby je našel, asi bych se tu opravdu chvíli zdržel. Když byl skoro u nich, odvedl jsem jeho pozornost a dal si do kapsy svazek bankovek. Vrátil mi doklady a pokynul mi, ať si všechno sbalím zpátky.
- "Tak žádný želízka?" pokrčil jsem rameny a začal se balit.

Ještě jednou se podíval na mé příchutě.
- "Kde jsi je koupil?"
- "V supermarketu v Coru" odpověděl jsem.
- "Lžeš! Ty jsou z Kolumbie!"
- "Kdepak" zasmál jsem se, "jsou z Cora. Pět a půl Bolívaru. Hecho en socialismo (Vyrobeno v socialismu)!" Mávl rukou a vrátil se k dalším policistům, co se mu začínali smát. Dobalil jsem se, hodil baťůžek přes rameno a zamával mu.

- "Díky!" zavolal jsem a ukázal na dva sáčky se vzduchem, co jsem nechal na stole. "To je pro vás!" V tom okamžiku hlouček policistů vybuchl smíchy.
- "Ne!" vykřikl policajt a rozběhl se ke stolu.
- "Ano" zavolal jsem a nastoupil do taxíku. "To je dárek." Popadl sáčky a hnal se ke mně. Vrazil mi je do rukou a z očí mu sršely hromy a blesky.
- "A nechcete to dát do laboratoře?" zeptal jsem se s nevinným úsměvem. V té chvíli se hráz protrhla. Spustil proud nadávek a já jsem zachytil jen, že lituje, že mne pustil. Pokrčil jsem rameny, sáčky si vzal a auto se rozjelo. Vyklonil jsem se z okýnka a do jeho nadávek zavolal:
- "Buenas noches (Pěknou noc)!" A vám taky ...