- "K jezeru? K vulkánu?"
- "Jo, k jezeru i k vulkánu."
- "A znáte cestu? Už jste tudy někdy šel?"
- "Neznám. Vím jenom, že musím třikrát přebrodit řeku."
- "Touhle cestou teď ale nikdo nechodí. Je období dešťů. V řece může jít o život."
- "Jenže od včerejšího rána nepršelo. To už je přes 24 hodin. Tak to chci zkusit."
- "Mi papá ... můj otec ... tam zemřel. Řeka ho strhla a zabila. Je nebezpečná!"
A sakra!

Myslel jsem, že hlavní problém budou hadi. Bothrops Asper, blízký příbuzný starého známého křovináře sametového. Největšího zabijáka lidí na americkém kontinentě. Letos se tu přemnožili. Právě v místech, kam jdu. U řeky. Cestou, kterou lidé už několik měsíců nechodí. Vlastně bych tomu neměl říkat cesta. Prý se budu brodit bahnem. V močálech. Když to zvládnu, dojdu k řece. A tam, v trávě, jsou hadi. Číhají, až se zvěř přijde napít. Při uštknutí se dokážou vymrštit do výšky. Správci národního parku kvůli nim musí nosit holínky nad kolena. Pro lepší pocit jsem si na sebe vzal trekové kalhoty. Jsou o trochu tlustší, než ty letní. Ne že by je neprokousli.

- "To je mi líto" odpověděl jsem. "Když nepůjde přebrodit, vrátím se."
Rozloučil jsem se a pokračoval dál. Po chvíli se na obzoru vynořilo nádherné panorama sopky Arenal s jezerem. Právě tam mířím. Je slunečno. Krásný den. Radši nepřemýšlím, co mne čeká. Hadi, močály, řeka ... Je 1.11.2013. Svátek zemřelých. Babi, dědy, možná se s váma ještě dneska setkám.

Posledních 50 dnů jsem začal s horečkou Dengue v Panama City. Bydlel jsem na desetilůžkovém pokoji ve zdejším hostelu a moje dny plynuly jednotvárně. Každé ráno jsem vstal a udělal si hromadu palačinek. V ceně hostelu byla i snídaně, kterou jste si ovšem z nachystaného těsta museli sami připravit. Ze začátku jsem (tak jako ostatní) tvořil nevábně vypadající chuchvalce hmoty. Pak mne jeden Francouz naučil dělat krásně tenoučké palačinky. K nim jsme měli čerstvé banány a tuby s medem. Dohromady to vůbec nebylo špatné. Při vzpomínce se mi úplně sbíhají sliny.

K tomu jsme dostali kávu s mlékem. A noviny na čtení. Mezinárodní edici amerického Miami Heraldu. Měl jsem radost, když se tam objevila nějaká novinka z České republiky. Vedle zpráv o tom, že keňští teroristé obvinili ze zabití 137 rukojmí vládní jednotky, že nový íránský prezident sliboval mírovou spolupráci, se tak lidé v celém světě mohli dozvědět, že "Czech Republic's ex-leader marries his mistress in secret (Bývalý premiér České republiky se v tajnosti oženil se svou milenkou)". Je dobře, že se o nás ve světě ví.

Vzpomněl jsem si, jak jsem o českém premiérovi četl v americkém tisku naposledy. Zrovna jsme předsedali Evropské Unii a Topolánek si při svém projevu v Evropském parlamentu nebral servítky. Obří titulek v amerických novinách zněl: "EU president: Obama's rescue plan is road to hell (Evropský prezident říká: Obamův záchranný plán je cestou do pekla)". Topolánek ještě zkritizoval USA za ztížení přístupu třetích zemí k půjčkám a dodal, že USA budou v pohodě, protože jejich 'bondy' (dluhopisy) si vždycky někdo koupí. Překladatel to do angličtiny přeložil jako 'bomby', přidal k překladu 'zbraně' a nový titulek byl na světě: "Amerika bude v pohodě, protože jejich bomby a zbraně si vždycky někdo koupí." Američané nás musí mít v lásce. A to jsem naštěstí nečetl nic, týkajícího se našeho současného nebo minulého prezidenta.

S horečkou Dengue jsem trpěl nechutenstvím a tak mi po ranní porci palačinek stačilo jedno jídlo denně. Obědovečeře. Odpoledne jsem chodil do nedalekého parku, kde u stánků prodávali smaženou rybu s kořenem yuca. Stála 3.5 dolaru a byla výborná. Jen jsem se při jídle nemohl zbavit vzpomínek na tříokou rybu ze Simpsonů, vylovenou u jaderné elektrárny. Kostra ryby, kterou jsem tu každý den konzumoval, byla totiž zelená. Sytě zelená. Nepřipadalo mi to úplně přírodní. Nevím, zda v Panamě nějaké jaderné elektrárny mají. Tak možná import od Temelína.

Pro tuhle výpravu jsem si nemohl vybrat lepší den. Slunce pálí a mně se jde i s batohem parádně. Blátem mne strašili zbytečně. Těm pár kalužím se dá v pohodě vyhnout. Ještě předevčírem jsem o této trase neměl ani ponětí. V průvodcích o ní nepíšou. Večer jsem se vrátil na hostel a loučil se s jeho majitelem Davidem:
- "Tak to mám za sebou. Prošel jsem všechny cesty v národních parcích kolem Monteverde. Zítra odjedu. K sopce Arenal. Nebo znáš ještě nějakou cestu, kterou jsem neprošel?"
- "Ještě jedna tu je" odpověděl. "Mohl bys jít k Arenalu pěšky."

- "A to jde?" zasvítily mi oči.
- "Jde. Ale chodí se tam jen v období sucha." Vzal mapu a ukázal mi směr. "Cesta trvá dva dny. Přespává se v El Castillu." To bylo ještě lepší. Všechny dechberoucí pohledy na sopku Arenal dělali fotografové právě z vesničky El Castillo. Takže jsem tam tak jako tak chtěl. Bylo rozhodnuto. Včera jsem se balil a teď jsem tady. Na cestě do El Castilla. Přešel jsem pahorek a zastavil se. Přede mnou se objevilo něco jako bobová dráha. Úzký kaňon, široký akorát tak pro člověka. Svahy vlevo i vpravo byly několik metrů vysoké. Místo sněhu byl ale vystlaný bahnem.

Panama City obsahuje kromě mrakodrapů i starou čtvrť plnou architektonických skvostů - Staré město. Líbilo se mi víc, než mnohá známá turistická centra ve světě. Bydlel jsem na jeho okraji, tak jsem tam chodil i s Dengue na procházky. Ale jen ze začátku. Když příznaky nemoci pominuly, prakticky jsem z hostelu přestal vycházet. Nastalo nejrizikovější období. Několik dnů po skončení horeček totiž můžou začít vypovídat službu životně důležité orgány. Nevypověděly. Možná i proto, že jsem to bral s humorem. Když jsem se tam celé dny poflakoval, vrhl jsem se na kompletních šest sérií seriálu The Big Bang Theory. Sledoval jsem je v posteli se sluchátky v uších. A dnem i nocí se ode mne ozýval hlasitý smích. Spolubydlící si museli říkat, že jsem se asi zbláznil.

Když jsem se dal do pořádku, udělal jsem si výlet do bezcelní zóny v přístavu Colón na pobřeží atlantského oceánu. Se svými 250 hektary je to po Hong Kongu druhá největší bezcelní zóna na světě. Takové město ve městě, oddělené od zbytku zástavby vysokou zdí. Dovnitř pouští jen zástupce obchodních společností a turisty s pasem. Po té, co se mi v Kolumbii rozbila většina elektroniky, potřeboval jsem nový mobil. Toužil jsem po Samsungu Note II., ale nakonec jsem si za necelé 4 tisíce Kč koupil LG Optimus L7 II. Nemůžu si stěžovat. Umí všechno, co potřebuju, a nestál ani 20% ceny, za kterou jsem si mobily kupoval dřív.

Panama mi připravila jedno velké zklamání. Přijel jsem sem s úmyslem nechat se najmout na některou loď a proplout panamským průplavem jako námořník, obsluhující lana. Polský kamarád jachtař Karol mi dal návod, kde a jak mám oslovit lodní kapitány. Kvůli Dengue jsem ale návštěvu jachtařských klubů na obou stranách průplavu musel odložit a v časovém presu na konci svého pobytu ve městě už se mi na žádnou loď dostat nepodařilo. Škoda.

Navštívil jsem tedy panamský průplav aspoň jako turista. Bylo ohromující sledovat, jak tenkými zdymadly kousek od vás proplouvají obří zaoceánské koráby. Většina lodí byla třídy Panamax. Ta je navržena právě tak, aby se do panamského průplavu ještě vešla. Nic většího tudy nepropluje. Třeba Voltaire, loď, na které jsem přeplul Tichý oceán, by se sem nevešla. Použití kanálu není levná záležitost. Malé jachty platí několik tisíc dolarů, největší Panamaxy pak přes čtvrt milionu dolarů. Alternativa - obeplutí Jižní Ameriky - by je na palivu stála desetkrát tolik.

Panamský průplav není nějaká rovná díra z Atlantiku do Pacifiku. Lodě jsou na každé straně kanálu ve zdymadlech zvedány 25 metrů do výšky, aby mohly proplout umělým jezerem Gatun uprostřed kontinentu. Při stavbě kanálu se tímto trikem vyhnuli nutnosti vyhloubit několikanásobně více zeminy, což by zřejmě zabralo další desetiletí. Stavba průplavu byla kapitolou sama o sobě. V roce 1880 ho začali stavět Francouzi. Během 10 let na stavbě zemřelo přes 20 tisíc dělníků, hlavně na malárii a žlutou zimnici. Hromadu peněz z projektu odčerpala korupce a roku 1890 zbankrotoval. V roce 1904 se do budování vrhly USA. Za dalších 10 let byl průplav hotov. Ze způsobu jeho postavení se českým stavebním firmám musí zvedat hrůzou vlasy na hlavě. Stavba kanálu byla dokončena rok před termínem a náklady byly o 5% nižší, než schválený rozpočet.

Bláto vystřídala pěšina. Podařilo se mi skákat po kamenech a suchých místech, takže mám bláto jen na botech a spodku nohavic. David mi včera otevřel oči. Na počítači mi předvedl, jak umí Google Maps zobrazit terén. Celou trasu jsem si uložil do paměti svého nového mobilu. Potřeboval jsem projít kolem mlžného pralesa v Santa Eleně a pokračovat 7 km po polní cestě, která je vyznačena i na Google Maps. Dál nevím. Od konce cesty, jsou to k řece tak 3 km vzdušnou čarou. To zvládnu za hodinu. Když bude rozvodněná, stihnu se vrátit.

A právě na tom posledním úseku jsem. Blátivý kaňon začal tam, kde skončila cesta na mapě. Teď tahle pěšina. Stává se hustší a zarostlejší. Tráva je tak vysoká, že nevidím, kam šlapu. Našel jsem si hůl a při chůzi s ní bodám před sebe. Třeba trefím nějakýho hada ...

Po dvou horkých týdnech v Panama City jsem odjel na západ do horského městečka Boquete. Díky nadmořské výšce 1200 m je tam příjemně chladno. Nad krajinou se tyčí 3.5 km vysoká sopka Baru a v přilehlých lesích se skrývá oblíbenec všech milovníků české opery - Kecal. Trylky, které tento překrásně zeleně zbarvený pták (v originále Quetzal) vydává, by si nezadaly ani s populárním "Znám jednu dívku, ta má dukáty". Nevěřte mu. Nemá. Jenom chalupu (byt) dostane od táty. Jeho zpěv sem nalákal spoustu Jeníků z celého světa. Skoupili v Boquete domky a po ukončení kariéry se sem odstěhovali. Zdejší komunita expatů z USA a západní Evropy je početná.

Po vyléčení z horečky Dengue jsem se potřeboval začít hýbat a tak jsem chtěl vylézt na sopku Baru. Boquete mne ale zaskočil. Zdejší mikroklima má jednu nepříjemnou vlastnost. Déšť. Prší tu. Hodně. Každý den. V období dešťů dvakrát tolik. A když říkám prší, mám na mysli déšť, do kterého by nikdo dobrovolně nevylezl. Nevylezl jsem ani já. Několik dnů jsem čekal na hezké počasí a nakonec to vzdal. Přes Bocas del Toro jsem odjel do Kostariky.

Když chcete navštívit Kostariku, musíte se prokázat zpáteční letenkou ze země. Nebo lístkem na autobus. Autobusové společnosti si pár metrů od hraničního přechodu otevřely prodejnu zpátečních lístků a turisté si je před vstupem do Kostariky kupují. I když je nikdy nevyužijí. To jsem nechtěl. Deset dolarů dokážu použít jinak. Došel jsem na celnici a sledoval úředníka, který se právě pustil do oběda. Lidi u okénka s klidem ignoroval. Stál jsem tam půl hodiny, koukal na něj a snažil se nevnímat výrazné nápisy na okénku, že se má k pasu přikládat zpáteční jízdenka. Chystal jsem si udivené výrazy, jakože španělsky nerozumím. Doufal jsem taky, že vidí, jak tam celou dobu stojím s velkým batohem na zádech.

Když dojedl, zeptal se:
- "Jak dlouho chcete být v Kostarice?"
- "Týden." Má být drahá, takže jen rychle projedu. Vzal můj pas a aniž by chtěl vidět zpáteční lístek, dal mi razítko na 30 dnů. Super!

Dne 12. října 1492 přeplul Kolumbus Atlantský oceán a přistál u ostrova San Salvador v Bahamském souostroví. Toto datum se do dějin zapsalo jako den objevení Ameriky. Americký kontinent ale Kolumbus objevil až na své čtvrté výpravě. Na oslavu jeho přistání u kostarických břehů se ve městě Puerto Limón každý rok pořádá týdenní karneval. Byl jsem u toho.

Hudba, tance, alegorické vozy ... To všechno bylo fajn. Na cestě latinskou Amerikou jsem už ale viděl řadu karnevalů. A s nimi se ten kostarický nedal srovnávat. Byl trochu komerční. Dorazily mne alegorické vozy řetězce benzínových pump a prodejce motocyklů. Vezly totiž - překvapivě - model benzínové pumpy a motocykly. Vztah ke Kolumbově přistání jsem nechápal. Musím ale pochválit bubeníky. Nejen že skvěle bubnovali, ale s bubny předvedli perfektní show. Vyhazovali je vysoko do vzduchu, chytali je na krk a nepřestávali při tom bubnovat.

Když Kolumbus v Kostarice přistál, uviděl indiány se zlatými ozdobami a tak tuto oblast pojmenoval 'Costa Rica'. Bohaté pobřeží. Spletl se. Ukázalo se, že tu žádná naleziště zlata nebyla. Kdyby tu přistál dnes, musel by ji pojmenovat jinak: 'Costa Cara'. Drahé pobřeží.

Ubytoval jsem se v Puerto Vieju a prohlédl si menu v restauraci. Dostal jsem šok. Od 200 Kč výš. Zašel jsem do supermarketu. A zažil druhý šok. Ceny potravin byly vyšší, než v Evropě. S výjimkou Austrálie a Japonska nikde na mé cestě takhle draze nebylo. Krabička sardinek přes 20 Kč, malá konzerva s tuňákem přes 40 Kč. Co tu budu jíst? V drahých zemích jsem jedl jen u stánků s rychlým občerstvením. Zeptal jsem se, kde tu prodávají hamburgery. Prý nikde. Hamburger mi ale klidně udělají na hostelu. Speciální. Vegetariánský. Bude stát jenom 100 Kč. To radši zemřu hlady.

Zatraceně! Kašlu na řeku, kašlu na hady, kašlu na bláto! Jediný, co chci, je zase najít tu blbou pěšinu. Skoro hodinu už se prodírám trávou a asi jsem zabloudil. Už dávno mám být u řeky. A tahle cesta mne vede přesně opačným směrem. Pryč od jezera, pryč od sopky. Hlouběji a hlouběji do lesa. Ani nevím, jestli jdu po pěšině. Prolízám mezi keři a podle toho, jak hlavou sbírám pavučiny i s pavouky, nikdo tudy dlouho nešel. Na dlani se mi od bodání holí udělal puchýř. Moje plány berou za svý. Jestli tu řeku najdu, nebudu mít čas se vracet. A už vůbec ne touhle cestou. Necestou.

Na svém území má Kostarika kvalitní pitné zdroje a tak je voda z vodovodu prakticky všude pitná. Tak se dá ušetřit. Co se týká jídla, nakonec jsem něco našel. Bagety. Velká bageta stála 20 Kč a v pohodě zahnala hlad. V supermarketu prodávali taky jednotlivé plátky sýra. Takové ty miniaturní, co jsou u nás v balíčcích po deseti. Jeden za 4 Kč. Pět jich pokrylo skoro celou bagetu a jedno jídlo tak vyšlo na 40 Kč. K snídani, k obědu i k večeři. I když říkat tomu jídlo ...

Nedaleko od Puerto Vieja se nachází národní park Cahuita, kam jsem si udělal výlet. Kromě opic a mývalů jsem tam potkal i dva hady. Ten druhý mne ohromil. Kousek přede mnou se přes pěšinu plazil dlouhý tenký had. Metr vysoký. V té výšce měl totiž hlavu. Něco podobného už jsem viděl na jedné známé fotce. Byl jen pár centimetrů tlustý, ale nějaká zvláštní konstrukce svalů mu držela půlku těla vztyčenou ve vzduchu, takže měl při plazení hlavu ve výšce malého dítěte. Bohužel jsem neměl připravený foťák a tak jsem ho stihl vyfotit až když zalézal do křoví.

Další den jsem si půjčil kolo a vyjel na 26 km dlouhou projížďku, vedoucí chráněným územím kolem Manzanilla. Uprostřed silnice byla opice, která se snažila přelézt na druhou stranu. Muselo ji srazit auto, protože se skoro nehýbala. Na zádech měla vzor jakoby po pneumatice a lezla šíleně pomalu. Rychlostí tak metr za minutu. Seskočil jsem a hlídal, aby ji nic dalšího nepřejelo. Po chvíli kolem projíždělo auto. Zastavil jsem je a zeptal se, zda tu nemají nemocnici pro zvířata. Snad by ji operace ještě zachránila. Prý nemají. A jsou tu nějaké šelmy, co ji případně zbaví jejího trápení? Nejsou.

Opice se zastavila a smutně se na nás dívala. Možná bychom jí měli pomoct my. Skončit to utrpení. Ale neměli jsme žádnou zbraň. Nakonec přelezla cestu a začala šplhat na strom. Šíleně pomalu. Měla divné ruce. Na internetu jsem se pak podle fotek podíval, jaký druh opice to byl. Našel jsem! OMG! Nebyla to opice. Byl to lenochod! Lenochodi se pohybují hrooozně pomalu. A já už ho chtěl zbavovat trápení ...

Jóóó! Jdu správně! Přelezl jsem potok, sešel z kopce a pěšina se stočila zase do původního směru. Na stromě je přibitý kus dřeva s načmáranou červenou šipkou. Takže jsem se neztratil! Můžu jít dál. Vysokou trávu nahradily kaluže. A bláto. Přeskakuju po kamenech a opírám se o hůl, kterou jsem před tím bodal do země. Při jednom šlápnutí země povolila a pravá noha se zabořila po kotník do bláta. Ach jo!

Kostarika v roce 1949 udělala to, o čem sní pacifisté v celém světě - zrušila armádu. Nikdo na ni od té doby nezaútočil, neproběhly tam žádné politické turbulence a bývá uváděna jako jedna z nejstarších fungujících demokracií. Velké úsilí věnuje ochraně přírody ve formě budování a udržování národních parků. Ty zabírají skoro čtvrtinu jejího území. A staly se i mým hlavním cílem v této zemi.

Z Puerto Vieja jsem odjel do hlavního města San José. Slyšel jsem na něj chválu, ale nějak mne nezaujalo. Staré město v Panamě bylo hezčí. Zůstal jsem tam den a pokračoval na sever do mlžných lesů v okolí osady Monteverde.

Dorazil jsem tam za tmy a v hustém dešti našel ubytovnu Casa Tranquilo, do které jsem se zamiloval. První patro bylo celé ze dřeva a vevnitř jsem si připadal, jako na horské chatě. Ve dřevě na stropě byla vyříznutá díra, nad kterou se nacházela jen střecha z poloprůhledného vlnitého plastu. Ve dne tak byl pokoj osvětlen denním světlem. A když foukal vítr a hustý déšť bubnoval na střechu, bylo to, jakobyste byli v uprostřed přírody. Jenže v suchu a teple.

Za místo na pokoji se třemi postelemi jsem platil 7 dolarů a byl jsem tam sám. V ceně byla ještě skvělá snídaně s pečeným banánovým perníkem. Mňam. Jakobych byl v nějaké levné zemi. V okolí bylo několik krásných národních parků. Veškerá averze vůči Kostarice mne opustila. Včetně plánu na rychlý průjezd zemí. Zůstal jsem tam týden.

Z dálky slyším řeku. Cesta se proměnila v blátivý kluziště. Zablácená pravá bota podkluzuje a mám co dělat, abych nezahučel do bláta celej. Chtěl jsem udržet aspoň levou botu suchou. Chvíli se mi to dařilo. Teď se probořila i ta. A já stojím do půlky lýtek v bahně. K čertu s tím! Stejně musím do řeky. Našel jsem si ještě jednu hůl a brodím se bahnem se dvěma berlema. Mám hlad a žízeň. Ale zastavím až u řeky. Dorazil jsem k ní ve 13:00. A sakra.

Je prudká a hrozně široká. Naivně jsem chtěl najít nějaký úzký místo a batoh přes řeku přehodit. To nehrozí. Ani kdybych byl Helena Fibingerová. Zbývají mi 4 hodiny denního světla. Kdybych se chtěl vrátit, musím hned. Při vzpomínce na cestu sem se mi ale vracet absolutně nechce. Shodil jsem batoh, sedl si na něj a vyndal bagetu se sýrem. S prázdným břichem se špatně přemýšlí.

Každý den jsem vyrážel do jednoho z mlžných pralesů v okolí. Do národního parku Santa Elena, do rezervace Monteverde, k parazitickým obřím stromům i na několik kopců s výhledem po okolí. Jednou jsem při tom zabloudil a přes křoviny na vrcholu kopce se dostal na soukromé značené trasy, patřící jednomu luxusnímu letovisku. Docela koukali, když jsem špinavý slezl z kopce a prošel kolem bazénů jejich hlídaným areálem.

Monteverde je také adrenalinovým centrem Kostariky se spoustou atrakcí, kde se můžete proletět nad pralesem zavěšení na laně a la Superman, nebo se projít korunami stromů po pevných i visutých mostech. Přesně něco pro moje závratě. Všechno ale bylo pěkně drahé a tak jsem se smířil jen s mosty a rozhlednami, které byly součástí navštívených národních parků.

Většinu mého pobytu zde pršelo. Na pokoji to ale nevadilo a při chůzi mlžnými pralesy taky ne, protože déšť zastavily koruny stromů. Už jsem se ale těšil k jedné z nejhezčích činných sopek ve střední Americe. K Arenalu. David mne inspiroval, že tam můžu dojít pěšky. Vyrazil jsem tedy s batohem. A ta cesta stála za to.

S obavami si prohlížím řeku. Tak kudy? Musím to vyzkoušet. Vstal jsem, protože se kolem mne už slétlo hejno komárů, napil se a bez batohu vlezl do řeky. Tak jak jsem byl. Zabahněné boty a kalhoty mi ulehčily rozhodování, jestli si nějak neodložit. Řeka byla prudká. Nebyla hluboká, ale prudká. Když mi sahala do půlky lýtek, dalo se ještě udržet. Když byla po kolena, nebýt hole, o kterou jsem se zapřel, proud by mne shodil. A to jsem jen na kraji. To asi nepude.

Co teď? Řeka je problém. A vrátit se nechci. Podle mapy mám řeku překročit, jít kus po proudu a přebrodit ji zpátky. Na tento břeh. Pokračovat podél řeky a nakonec ji přejít ještě jednou. Celkem třikrát. To je přece nesmysl. Musí se dát nějak projít po břehu. Když najdu cestu, budu muset řeku přejít jenom jednou. Nechal jsem batoh ležet a vrátil se do bahna na cestu. Deset minut jsem hledal nějakou pěšinu po proudu, ale nic jsem nenašel. Vrátil jsem se k řece.

El Castillo je příjemná vesnička na břehu jezera. Na konci světa. Vede do ní totiž pouze jedna silnice. Kolem sopky Arenal. Na druhé straně je jen prales a řeka, přes kterou nevede žádný most. Právě odtamtud jsem přišel. Když se to lidé dozvěděli, nevěřícně kroutili hlavou. Miguel, zdejší italský průvodce adrenalinových výprav si nasadil kšiltovku a poklonil se mi tak hluboko, že mu spadla z hlavy na zem.

Jediná místní levná ubytovna nebyla v provozu. Její majitel šel totiž před týdnem kolem řeky, na břehu uklouzl a spadl do ní. Řeka ho strhla a kilometr s ním mlátila o kameny. Zlomila mu několik žeber. Batoh plul na hladině a jeho topil pod hladinou. Když už se smířil s tím, že je konec, řeka s ním praštila o kámen, nad kterým trčel silný kořen stromu. Zachytil se za něj a vyškrábal se na břeh. Tam ho druhý den ráno našel chlápek, co šel do lesa na dřevo. Zavolal záchranku a ještě ho zachránili.

Když jsem řekl, že jsem Čech, poslali mne do obchůdku 'Arts and Herbs'. Umění a byliny. Patří totiž Tomáši Ningerovi, Čechovi, který sem přišel před deseti lety a už tu zůstal. Několik let bydlel v pralese u jedné rodiny, která ho přijala za svého. Naučil se poznávat byliny a všechno o tom, jak působí na zdraví člověka. Dnes tu byliny pěstuje, zavařuje pálivé papriky a sjíždí se k němu turisté i místní obyvatelé. Navíc hraje na kytaru a harmoniku a dělá tak hudebníka zdejší komunity.

Seznámil se tu s Američankou Hannah, zamilovali se do sebe a před několika měsíci se vzali. Hannah maluje moc pěkné obrázky, které taky prodávají turistům. Proto se jejich obchůdek jmenuje Umění a byliny. Jeden z jejích obrázků se mi moc líbil. Artista balancuje na jedné ruce na stole nad propastí. Zase něco pro moje závratě. Namalovala taky krásný obrázek kočky a napsala na něj: 'KOČKA'. Musím dodat, že Hannah je neskutečná kočka.

- "Zkusím to ještě jednou. Pořádně" řekl jsem si, popadl obě hole a vlezl zase do řeky. Jednou holí jsem se opíral po proudu, druhou proti proudu. Tlak na pravou nohu byl příšernej. Když mi voda sahala do půlky stehen, prakticky se nedalo pohnout. Mohl jsem dělat jenom malý krůčky. A pravá noha se nesměla dostat před levou. To by mne proud přetočil a pak pán bůh se mnou. Pořád jsem taky riskoval, že uklouznu. Takhle to nejde.

Musím nějak snížit tlak na nohy. A protože jsem tak trochu Jára Cimrman, začal jsem vynalézat. Potřebuju něco ostrýho, za co se schovám. A co se bude až ke mně rozšiřovat. Jakoby obří sešit. Budu ho držet proti proudu, pootevřu ho a vlezu do něj. Přímo bude voda tlačit jen na úzkej hřbet. Zbytek tlaku bude ten sešit zavírat, ale uvnitř budu já. Tak eliminuju ten největší tlak. Vyndal jsem kus celtoviny 1 x 2m a začal ji připevňovat na jednu z holí. To jsem to pěkně vymyslel!

Tomáš mi taky ukázal svou chloubu. Obří zahradu v kopci, ve které budoval permakulturu. Vysázel tam desítky stromů, keřů a bylin, jejichž plody se dají použít jako jídlo, koření nebo lék. Přes hodinu mne tím vodil a hrozně zasvěceně vše vysvětloval. Co je k čemu a proč. Kdyby si někdo chtěl doma taky vybudovat permakulturu, v Kostarice najdete experta. A právě z této zahrady byl ten nejkrásnější výhled na sopku Arenal. Trošku zapršelo a nad sopkou se objevila překrásná duha. Úplně jako úvodní logo filmů společnosti Paramount. Ne. Tohle bylo hezčí. Duha místo hvězdiček.

V El Castillu jsem se zdržel ještě den a pak vyrazil na druhou půlku cesty. Vzal jsem to přímo přes menší sopku El Chato. Výšlap s batohem byl docela namáhavý, ale už ne nebezpečný. Takže v pohodě. Na vrcholku sopky El Chato se nachází laguna s příjemně chladivou vodou.
- "Je to bezva" hlásila mi dvojice Němců, odcházejících od laguny. "Ve vodě jsou rybičky a okusují kůži z nohou."
- "Hlavně ať neokusujou nic jinýho" odpověděl jsem. "Nemám sebou plavky." Ale všechno dobře dopadlo.

Večer jsem dorazil do La Fortuny. A zůstal tam další týden. Levné ubytování, výhled na Arenal z druhé strany a plno atrakcí kolem. Na svahu sopky se nachází několik luxusních hotelů s termálními lázněmi. Kousek od nich, pod mostem, teče říčka s horkou vodou, kterou hotely neodčerpaly pro sebe. Levné lázně pro backpackery. Voda byla krásně horká. A atmosféra po setmění kouzelná. Lidé si přinesli svíčky a zapálili je na kamenech kolem jezírka, které říčka vytvořila. Vstup zdarma. To byste si za peníze nekoupili.

Taková blbost! Moje konstrukce zklamala. Tlak na hřbet sešitu se dal podle předpokladu zvládnout. Proud byl ale tak prudkej, že celtovina nevytvořila knižní 'V', jak jsem chtěl, ale dokonalý 'T'. Od tyče až po mou nohu měla nulovou tloušťku a na noze se to všechno rozpláclo. Bylo to horší, než bez konstrukce. Když se totiž při pohybu posunula hůl před nebo za nohu, vytvořil se záhyb. Proud ho okamžitě zaplnil a já jen se štěstím udržel balanc. Seznamte se. Jára Cimrman, pionýr slepých uliček. Takže řekou to nepude. Musím najít cestu po břehu.

Dal jsem batoh na záda a vlezl do porostu. Čtvrt hodiny jsem se brodil bahnem, přelízal spadlý stromky, hlavou sbíral pavučiny a určitě šlapal v hadích hnízdech. Zbytečně. Porost byl příliš hustej. Vzpomněl jsem si na kurz přežití v Guyaně. Učili nás, že zatímco primárním pralesem, jako byl v Amazonii, se dá v pohodě chodit, sekundárním pralesem, jako je ve střední Americe, se prolézt nedá. Objevil jsem jen jednu cestičku, kterou jsem se dokázal protáhnout. Byl to potůček. Vedl ale do řeky. To bylo nanic. Musel jsem zpátky.

Z La Fortuny jsem zamířil do překrásného národního parku Tenorio na Rio Celeste s vodopády a průzračně modrou vodou. Odtud jsem pak odjel na sever do Libérie.
"Kde jsi teď?" zeptala se máma v mailu.
"Jsem v Libérii" odpověděl jsem.
"Afrika není bezpečná! Proč tam?"
:-)

Chtěl jsem navštívit dva národní parky u Libérie a podívat se na kostarické pláže u Pacifiku. Když jsem se ubytovával v hotelu, chtěli vidět pas. Podíval jsem se taky. Jak dlouho ještě na Kostariku mám? OMG! V Kostarice jsem byl právě třicátý den. A povolení k vstupu jsem měl jen na 30 dní. Další den jsem ještě navštívil vulkanický národní park Rincón de la Vieja s krásným jezerem, zaplaval si tam pod vodopádem, a následující den jsem Kostariku opustil.

Spočítal jsem si náklady za 31 dnů v této drahé zemi. Byly přesně 600 USD. Méně než 20 dolarů na den. To jde. A to jsem prošel 7 národních parků a několik chráněných území. Ale pil jsem vodu z vodovodu a živil se jen bagetami a čínskými nudlovými polévkami. A vařil jsem si italskou pomstu (rozvařené těstoviny s kečupem). I když po té, co mne Wijya v Patagonii naučila dávat si do toho tuňáka, není to snad už ani pomsta.

Překročil jsem hranice do Nikaraguy a ubytoval se v přímořském letovisku San Juan del Sur. A tam jsem strávil i 25. listopad 2013. Den č. 1450 mé cesty. Odvykal jsem si od baget. Ale o tom zase příště.

Došel jsem zase k té řece. Je půl třetí odpoledne. Už hodinu a půl tady tajtrdlíkuju a nepostoupil jsem ani o metr. Návrat do Monteverde nepřichází v úvahu. Stmívat se začne za dvě a půl hodiny. To bych byl někde v půlce cesty.
- "Teď nebo nikdy!" Upevnil jsem batoh co nejvýš na záda, pevně uchopil obě tyče a vlezl do řeky. Už žádný zkoušení. Žádnej nácvik. Teď to bude naostro. Buď anebo. A nad 'anebo' nepřemýšlím.

Byla to scéna jak z filmu. Prudká řeka, tekoucí pralesem. Uvnitř proudu stál člověk. Já. Voda mi sahala po pás. Veškerou sílu jsem spotřebovával na to, abych se udržel na místě. V rukou jsem držel hole, zabodnutý do dna. Čtyři pevný body dotyku se dnem mi umožňovaly odolávat tlaku proudu. Bylo to strašný. Kdybych měl jen jednu hůl, už by mne to dávno strhlo. Nebo kdyby jedna z nich praskla. Překvapivě byla důležitá hlavně ta zabodnutá proti proudu. Abych odolal tlaku, byl jsem tím směrem trochu nakloněnej. A hůl mi pomáhala udržet rovnováhu.

Každej pohyb byl složitej. Musel jsem se spolehnout jen na tři body opory. Pravou nohou, na kterou voda tlačila nejvíc, jsem mohl dělat jen malý krůčky. Levou to bylo lepší. Ale vždycky jsem s ní musel najít pevný místo mezi kamenama a zemí na dně. Spočívala na ní většina mý váhy. Kdyby nějakej kámen povolil, nebo kdyby uklouzla po dnu, byl by konec.

Hole byly tenký, ale proud byl tak prudkej, že je při každým uvolnění katapultoval z vody ven. Nebyla šance s nima hýbat pod vodou. Musel jsem je vždycky vytáhnout vysoko nad hlavu, rozmáchnout se a z výšky je zabodnout do dna. Během zlomku sekundy před zabodnutím je voda srhla o několik desítek centimetrů po proudu. Bodal jsem je teda o půl metru výš, než kde jsem chtěl zasáhnout dno. Trochu to připomínalo chůzi s holema hlubokým sněhem ve vichřici.

Můj směr pohybu byl oproti plánu vychýlenej. V prudký řece nejde jít kolmo na proud, jak jsem chtěl. Jediná možnost, jak se nenechat strhnout, je jít mírně proti proudu. Tak jsem se bohužel dostal do větší hloubky. Taky jsem se přiblížil k obřím kamenům, který vytvářely peřeje. Proud tam byl ještě silnější.

Bylo to šílenství. Stál jsem zapřenej na místě a nemohl vpřed ani vzad. Hole byly úzký, takže měly jen malou plochu, na kterou tlačila voda. Tlak byl ale tak silnej, že začaly najednou vibrovat. Spodek byl pevně zabodnutej do dna. Na vršku jsem visel svou vahou. Prostor mezi vrškem a spodkem se začal s vysokou frekvencí klepat. Ta situace mi přišla k smíchu. Kdyby mi nešlo o život. Přesně jsem si uvědomil, co mám navíc, a co mi tu chybí. Navíc jsem měl velkej batoh na zádech, ve kterým jsem měl mimo jiný i notebook. Chyběly mi dvě věci. Přilba na hlavě, aby mne v případě pádu nezabily první nárazy do kamenů. A především nějakej člověk na břehu, kterej by všechno sledoval a v případě nutnosti zavolal záchranu. Nebo aspoň poslal kondolence.

Tomu tlaku už se nedalo čelit. Měl bych se vrátit. Ohlídl jsem se, ale zpátky na břeh to bylo stejně daleko, jako na ten protější. Byl jsem přesně uprostřed. A při operaci 'otáčení' bych svý tělo vystavil takovýmu tlaku, že bych neměl šanci zůstat na nohou. Sebral jsem síly a udělal ještě pár krůčků. Dostal jsem se přímo za kámen. Tlak vody najednou zmizel. Závětří. Mohl jsem si odpočinout. Pak zase dál. Nejtěžší bylo opět místo za kamenem s peřejí. Jak jsem se blížil ke břehu, bylo to lehčí a lehčí. Nakonec jsem vylezl na břeh. Dokázal jsem to!

Napil jsem se z láhve a pokračoval po pěšině. Ta se stočila a o několik desítek metrů níž mne zase zavedla k řece.
- "To v žádným případě!" zasmál jsem se. "Do tý řeky mne už nikdo nedostane!" Vrátil jsem se výš a zjistil, že z druhý strany je taky řeka. Druhý rameno. Vlezl jsem do něj a směřoval na břeh. Proud byl mnohem mírnější, než před tím.
- "A už nikdy víc" prohlásil jsem, když jsem vylezl na břeh. Na mobilu jsem chytil signál GPS a na mapě zjistil, že jsem jen nějakejch 500 metrů vzdušnou čarou od domku 'Finca Artesana', od kterýho už vede cesta do El Castilla.

- "Tentokrát se tím prosekám" řekl jsem si a vyndal z batohu mačetu. Prales byl hustej, ale s mačetou to šlo. Zase jsem se brodil močálem. Pomalu jsem postupoval dál.
- "Dobře jsem to vymyslel" pochvaloval jsem si. "Hlavně že už nemusím do tý řeky!" Během 20 minut jsem se prosekal asi o 20 metrů dál. Bylo to hustší a hustší. Spočítal jsem si, že těch 500 metrů tímto tempem urazím za 500 minut. Za 8 hodin. To bude půlnoc. A rychleji to určitě nedám.

Zklamaně jsem se otočil. U řeky jsem schoval mačetu a vešel do vody. Přebrodil jsem ten kousek a pěšinou došel k hlavnímu proudu řeky. Ach jo. Byla širší. Vlezl jsem tam. Šlo to líp, než poprvé. Proud byl mírnější. Celkem jsem už zvládal techniku chození. A hlavně jsem byl pořádně naštvanej. Když jsem vylezl na břeh, nálada se mi zlepšila. Šel jsem kolem stáda krav. Začaly utíkat a já pro ně začal zpívat starou Gottovu písničku:
- "Jóóó, milé krávy, já dnešním dnem, výnosem ustanoven jsem tady pastevcem ..."

Když jsem naposledy došel k řece, už se setmělo. Vlezl jsem do proudu. Šlo to hladce. Když jsem byl uprostřed řeky, spustil se z ničeho nic prudký liják. Rychle jsem došel až na břeh. Vylezl jsem z vody a nevěřícně sledoval oblohu. Průtrž mračen. Řikali mi, že 10 minut deště tu zvedne hladinu o 10 centimetrů. Kdyby začalo pršet, když jsem přecházel ten první úsek, už bych to měl za sebou.

Sundal jsem boty i ponožky, vysypal z nich kamínky a vylil bahno. Propláchl jsem je v kaluži a zase si je obul. Vyrazil jsem k El Castillu. Déšť ještě zesílil, ale mně to bylo jedno. Stejně jsem celej mokrej. Setmělo se a liják přešel v tropickou bouři. Takovou, do který by ani psa nevyhnal. Při který byste na třech metrech cesty od dveří k autu promokli na kost. Kráčel jsem potmě bez baterky a shora se na mne lily proudy vody. Jakobych si proudů vody neužil dost. Nevadilo mi to. Byl jsem šťastnej. Než jsem vlezl do řeky, 30 hodin nepršelo. Jak to tam musí vypadat teď? Měl jsem neskutečný štěstí.

Cesta byla ještě dlouhá. Vyčerpanej a hladovej jsem večer dorazil do El Castilla. Byl jsem od bahna, protože jsem cestou párkrát zapadl. Hledal jsem levný ubytování a lidi mě posílali dál a dál. Byla mi zima. Snil jsem o horký sprše. Z posledních sil jsem vystoupal na kopec nad El Castillem. Barevný neonky osvětlovaly nápis: 'Essence Arenal Boutique Hostel'. Něco nóbl.

Zaklepal jsem na dveře společenský místnosti. Vyběhla mne uvítat Američanka Melissa:
- "Chcete pokoj s koupelnou nebo bez koupelny?" Koukala, jak zbědovaně vypadám.
- "Chci dormitory. Hromadnou ubytovnu."
- "Máme dormitory?" otočila se na majitele. Ten přikývl. "Včetně daně to bude 16 dolarů." Souhlasil jsem. Byla to drahota, ale nic levnějšího bych nesehnal. Odvedla mne do obřího stanu se dvěma postelemi. Obě byly ustlaný. Takže mám celej stan pro sebe. Paráda.

- "Teče vám tu teplá voda?" zeptal jsem se. "Potřebuju horkou sprchu."
- "Samozřejmě. A nechcete si radši vlézt do jacuzzi?"
- "Vy tu máte jacuzzi? S teplou vodou? Kolik to stojí?"
- "S horkou vodou. Pro hosty je zdarma."
- "Tak jo" nevěřícně jsem souhlasil.

Jacuzzi stála na vyvýšeným pahorku. Byla přikrytá deskama proti dešti. Liják přešel v mrholení a Melissa je odsunula. Vlezl jsem do vody. Pokolikátý dnes už? Byla příjemně horká. Natáhl jsem se a pustil masážní trysky. Byl to slastnej, nepopsatelnej pocit. Po tom všem, čím jsem dnes prošel. Balzám na mou únavu a vyčerpání. Úplně přestalo pršet. Oblohu při tom stále protínaly blesky. Osvětlovaly majestátnou sopku Arenal, která se tyčila přímo přede mnou. Koukal jsem na tu nádheru. Natáhl jsem ruku, jakobych se jí chtěl dotknout. Hlavu jsem měl plnou myšlenek, ale líně jsem je ignoroval. Nechával jsem jen ten pocit. Z toho, jak neuvěřitelnej den jsem dnes prožil. A jak neuvěřitelně končí. Šťastně. Zavřel jsem oči. Život stejně někdy stojí za to ...