(29.1.-4.2.2011)
Autobus do Laosu odjížděl v 8 hodin ráno. Přišli jsme tam už v 7:30. Kvůli vyjednávání. Všude v průvodcích totiž píšou o bezskrupulózních vietnamských řidičích autobusu, kteří po západních turistech požadují několikanásobek normální ceny. A pokud chcete jet, musíte to zaplatit. Věděli jsme, že standardní cena do laoského městečka Sam Neua je pro Vietnamce 15 dolarů, to je 300 tisíc Dongů. Po turistech chtějí mnohem víc. Nám řidič nabídl lístek za 35 dolarů do Sam Neui nebo za 30 dolarů jen k hranici s Laosem. Za hranicí už mají jezdit laoské minibusy, tak jsme usmlouvali lístek na hranici za 20 dolarů. Cesta ubíhala rychle. Hornatá krajina kolem byla nádherná a místo hudby jeden Vietnamec vepředu zpíval. Vietnamský Karel Gott. Nebo Helena Vondráčková. V zatáčce v horách jsme se trochu srazili s jedním laoským osobákem, ale po malé hádce řidičů jsme jeli dál.

Na hranici jsme dorazili v 15:00. Vzali jsme si zavazadla, vystoupili a vyrazili na pasové a celní odbavení. Autobus projel vietnamskou hranicí a zmizel za obzorem. Vietnamským celníkům razítka do pasu chvíli trvala a nakonec nás přemluvili, ať si u nich vyměníme zbytek vietnamských Dongů na laoské Kipy. Přešli jsme na laoskou stranu a dostali víza. Pro Andreu za 36, pro mne za 31 dolarů. Přece jen jsme dlouho patřili do jednoho socialistického tábora. Celou dobu kolem nás běhal náš vietnamský řidič autobusu. Vida, neodjel pryč a čekal na nás. To ale budou muset jít s cenou pořádně dolů. Celníci nám dali razítka a poradili, ať se s vietnamským řidičem domluvíme. Za hranicí totiž dnes už nic nejede a nejbližší ubytovna je prý 40 km daleko. Takže nemáme jinou možnost. Prošli jsme hranicí a zastavili u autobusu. Vietnamský řidič se usmíval. Prý nás do Sam Neui vezme za dalších 20 dolarů. To by nás cesta stála víc, než původně požadovaných 35 USD. Vysmáli jsme se mu. Slevil na 15 dolarů. I to pro nás bylo moc. Pokrčil rameny, zavřel dveře a odjel. Zůstali jsme sami mezi několika chatrčemi.