Jak si někdo může naplánovat 2000 dnů dlouhou cestu kolem světa? Nemůže. Taky jsem si nic takového neplánoval. Původně to měla být vlastně jen delší dovolená. Dva, tři, možná čtyři měsíce v nějakém zajímavém koutě světa. Když jsem hledal, kam pojedu, narazil jsem na letenky kolem světa. A najednou jsem věděl, že ta cesta bude trvat rok. A objedu při ní celý svět. Byl jsem nadšený.

Mělo to ale řadu omezení. Mohl jsem procestovat pár zemí pořádně, nebo se spoustou zemí jen tak mihnout. Musel jsem všude cestovat letadlem. I tam, kde jsem to chtěl procestovat po zemi. Přišlo mi to jako hrozná škoda. Když už tam pojedu, chci poznat všechno. A pořádně. A tak se můj plán změnil. Na pozemní cestu kolem světa s minimem létání. Měla trvat dva roky. Kdybych moc spěchal, dala se stihnout za rok a půl. A kdybych se někde zdržel, mohla se protáhnout na dva a půl roku.

Dal jsem si rok na přípravu. Vymýšlel trasu, pořizoval vybavení a snil o tom, co všechno zažiju. A sehnal si kamaráda. Kolegu z práce, Itala Andreu. Moje cesta se mu zalíbila a rozhodl se, že pojede se mnou. V práci ho ale v té chvíli potřebovali, tak jsem start ještě o třičtvrtě roku odložil a počkal na něj. Vyrazili jsme na začátku prosince 2009.

Byla to taková nepřipravená cesta. Nejsme fandové nějakých itinerářů, tak jsme si nedělali žádné podrobné plány. Věděli jsme pořadí zemí, které chceme vidět, ale co konkrétně v dané zemi navštívíme a jak dlouho tam budeme jsme mohli měnit. Co mohli, změny jsme přímo vyhledávali. Nechtěli jsme být jako nějací japonští turisté, co vylezou na známých místech z autobusu, zacvakají foťákem a zase nalezou zpátky dovnitř. Když se nám někde bude líbit, chtěli jsme se tam zdržet.

První část cesty bylo pozemní kolečko kolem Asie. Bez létání. Zahájili jsme je v Istanbulu přeplutím Bosporského průlivu z Evropy do Asie, pokračovali autobusy přes Irán a Pakistán do Indie, vlaky až na jih Indie, kde jsem si odskočil na Srí Lanku, zpátky na sever Indie, do Nepálu, přes Tibet do Číny se zastávkami v Hong Kongu a Macau, do Mongolska a transsibiřskou magistrálou napříč Ruskem do Estonska. Celá tato část měla trvat (a kupodivu trvala) 7 měsíců.

Estonsko mělo strategickou polohu blízko domova. Chtěli jsme se tam rozhodnout, jestli nás to pořád baví a budeme pokračovat dál. Kdybychom byli třeba pořád nemocní, vyčerpaní, neměli už žádné peníze nebo náladu pokračovat, mohli jsme to zabalit a snadno se vrátit do Česka. Rozhodli jsme se pokračovat.

Nasedli jsme na první velký let naší cesty z finských Helsinek do Johannesburgu v Jižní Africe. Ten let jsme měli koupený třičtvrtě roku předem, stejně jako lístky na dvě utkání mistrovství světa ve fotbale, které tam právě začínalo. Z Jižní Afriky jsme pak autobusy, na nákladních lodích a nakonec i vlakem procestovali celou Afriku od jihu na sever, od nejjižnějšího Mysu dobré naděje až do egyptské Alexandrie. Pouze hranici mezi Keňou a Etiopií jsme museli přeletět, protože nám konzuláty v několika afrických zemích z důvodu nebezpečí odmítly vydat vízum na pozemní přejezd této hranice.

Afriku jsme procestovali za 5 měsíců, takže jsme se rok po začátku cesty ocitli v Egyptě. To byla opět strategická poloha kousek od Evropy a opět jsme se mohli rozhodnout cestu z důvodu nemoci, vyčerpání nebo nedostatku financí ukončit. A v Egyptě naše společná cesta taky skončila. Andrea dostal od bývalého kolegy snovou nabídku manažerské pozice na ostrově Mauricius, takže jsme se rozloučili, Andrea se přes Jordánsko a Izrael vrátil do České republiky a začal se chystat na život na tropickém ostrově.

Já jsem odletěl do Japonska, kde moje přítelkyně trávila několik měsíců na univerzitě v Hirošimě, společně jsme procestovali Japonsko a já se přes jižní Koreu přesunul do Vietnamu. Tam jsem na ni čekal, protože jsme spolu chtěli procestovat celou jihovýchodní Asii. Nedočkal jsem se jí, za to jsem se dočkal Andrei, kterému práce na Mauríciu nevyšla a tak se rozhodl dál cestovat se mnou.

Společně jsme přejeli do Laosu, kde jsem se dozvěděl, že se moje přítelkyně během Andreova pobytu v Praze dala dohromady s jeho italským kamarádem a vůbec jsem z toho neměl radost. Po noci se dvěma litrovými lahvemi Whiskey jsem se probudil v příkopě u cesty, bohužel bez veškeré elektroniky i mých deníků z prvního roku cesty včetně jejich záloh. Takže dopsat všechny příhody za zbytek Afriky, Indii a Čínu s Mongolskem už asi nedokážu.

S Andreou jsme se podruhé rozloučili, on si v Thajsku udělal kurz potápění a pak se vrátil do Česka. Já jsem to vzal z gruntu. Procestoval jsem prakticky celou jihovýchodní Asii, lezl na sopky, potápěl se se žraloky, navštěvoval chrámy, obřady a přírodní rezervace. A zamiloval se do Indonésie - nejlepší země na světě pro nezávislé cestování. Odskočil jsem si na Nový Zéland, projel ho od jihu k severu a prošel s batohem rudý střed Austrálie. A pak už jsem čekal na odjezd obří kontejnerové nákladní lodě, která mne měla převézt přes Tichý oceán. Z Koreje do Mexika. Sedm týdnů jsem při tom strávil ve výcvikovém táboře thajského boxu na Phuketu. Žádný bojovník se ze mne nestal, ale tak úžasnou fyzičku jsem nikdy v životě neměl.

V září 2011, rok a třičtvrtě od začátku mé cesty jsem vystoupil z lodní paluby v Mexiku. Posledního půl roku jsem se v Asii šprtal Španělštinu, ale teorie a praxe jsou dvě odlišné věci. No, ze začátku to byl docela oříšek. V plánu jsem měl rychlé procestování Jižní Ameriky, skok do střední Ameriky a návrat do Česka. Cesta měla skončit po dvou až dvou a půl roce.

Jenže jsem vstoupil do Jižní Ameriky a do tohoto kontinentu jsem se zamiloval. Procestoval jsem ji křížem krážem a nemohl ji opustit. Kde jsem chtěl strávit týden, strávil jsem měsíc, kde jsem chtěl strávit dva týdny, strávil jsem dva měsíce. A pořád bylo co nového poznávat. V době karnevalu mi zemřel dědeček a tak jsem poprvé a naposledy přerušil cestu a na otočku zaletěl do Česka na pohřeb.

Když jsem dospěl k pěknému kulatému výročí 1000 dní na cestě a už byl nejvyšší čas cestu ukončit, teprve se to začalo rozjíždět. Měl jsem před sebou kurz přežití v amazonské džungli v Guyaně, několik měsíců volební kampaně po smrti Cháveze ve Venezuele, přepadení, šamanské rituály a karnevaly v Kolumbii, měsíc života na Galapágách ... V Jižní Americe jsem nakonec strávil skoro dva roky a opouštěl ji až v září 2013. Úžasný, variabilní a hrozně autentický kontinent.

Přes indiánské vesnice v pásmu Darien jsem vstoupil do střední Ameriky a v průběhu šesti měsíců ji kompletně procestoval. Končil jsem v potápěčském ráji na Honduraském ostrově Utila, kde jsem zůstal dalšího dva a půl měsíce, ruční harpunou lovil lví ryby a získal certifikaci divemastera. A pak už jsem se chystal na největší dobrodružství mé cesty - na pochod národními parky západního pobřeží USA po nejdelší "pěšině" na světě, Pacific Crest Trailu. V divočině jsem strávil dva měsíce, ušel jsem necelých 1400 km a bylo to to nejkrásnější, co jsem v životě viděl. A taky to stálo dost sil a hodně to bolelo.

Z USA jsem se na konci října 2014 vrátil do střední Ameriky a začal se připravovat na poslední dobrodružství. Když jsem přeplul Tichý oceán na obří nákladní lodi, chtěl jsem přeplout Atlantický oceán na malé jachtě. Věděl jsem, že jachty evropských majitelů tráví zimu v Karibském moři a kolem dubna ve skupinách vyplouvají zpátky do Evropy. A s takovou jachtou jsem se chtěl výměnou za pomoc na lodi svézt. Potřeboval jsem jen vydržet ve střední Americe do dubna a ještě maličkost - stát se jachtařem.

V Guatemale jsem chvíli mezi jachtaři žil a pak si našel malou jachtu, jejíž majitel chtěl přeplout Karibik až k panamskému průplavu. Po cestě jsme zažili úžasné i šílené momenty, s naší desetimetrovou jachtou jsme se dostali do vichru a pětimetrových vln a když jsem se vylodil v Panamě, měl jsem na rok dopředu najachtařeno dost. Takže Atlantik na jachtě až někdy jindy.

Ale plán návratu už jsem neměnil. Jachty připlouvají do Evropy mezi půlkou května a půlkou června a den číslo 2000 mé cesty bylo právě 30. května. Když to tak hezky vycházelo, dal jsem si to datum jako cíl. Chvíli jsem se s přáteli potuloval po střední Americe a pak sehnal letenky do mého posledního cíle, na Kubu. Měsíc jsem se tam konfrontoval s komunistickým režimem a pak odletěl do Španělska. Dojel jsem do Leonu a i s batohem plným kontrabandu kubánských doutníků vyrazil na posledních 300 km poutě do Santiaga de Compostella. Tam jsem došel v den číslo 2000 mé cesty, absolvoval polední mši pro poutníky, zazvonil zvonec a celé pohádce byl konec.

Vrátil jsem se domů ... a vzpomněl jsem si. Na svoje dětské sny.

Lidé stárnou a zapomínají. Na sny z dětství si už ani nevzpomenou. Nechybí jim to. Proč taky? Jsme přece dospělí a máme rozum. Je nám jasné, že už z nás žádní kosmonauti nebudou. Někdy je ale skutečnost divočejší, než sny. A tak se třeba splní. Neplánovaně. Nepřipraveně. A pak si někdy vzpomeneme.

Můj dětský sen nebyl stát se cestovatelem. Ani kosmonautem. Priority jsem měl jasné. Chtěl jsem být indiánem. Kdyby to nevyšlo, tak prezidentem nebo důchodcem, ale hlavně tím indiánem. Náčelníkem kmene Pawneeů. Vyráběl jsem si indiánské oblečení a vymýšlel indiánská přísloví: "Kdo po Tobě kamenem, ty po něm tomahawkem!"

Po návratu z cesty jsem si vzpomněl, co jsem dělal, když jsem si na indiány nehrál. Ležel jsem v knížkách. V dědečkových knížkách. Jmenovaly se: "100 nejkrásnějších divů světa", "100 přírodních divů světa", "100 nekrásnějších měst světa" ... Ty knížky mne fascinovaly. Prohlížel jsem si je pořád znovu a znovu. A snil jsem u toho.

Vidím to úplně živě před očima, jak jsem lehával na staré sedačce v obýváku u babičky a dědečka a žasl nad obrázky padišáhovy mešity v Lahore, paláce Pottala v Lhase, mostu Golden State v San Franciscu, soch Moai na Velikonočním ostrově ... a teď jsem tam všude byl. Obdivoval jsem Niagarské, Viktoriiny a Iguacu vodopády ... a teď jsem je všechny viděl, i hezčí :-P. Prohlížel jsem si atlasy zvířat, lvy, slony, žirafy, krokodýly, anakondy ... a teď jsem je všechny viděl z pár metrů v živé přírodě. Anakondy jsem dokonce i lovil ...

Do vzpomínek se mi zamotala i sovětská knížka pro děti "100 zázraků socialismu", ale pamatuju si z ní jen obří rypadlo, které mělo nahradit práci tisíce dělníků. To rypadlo jsem na své cestě neviděl, ale slyšel jsem o něm, jak se v uhelném dole v Mongolsku rozbilo, zabilo dva lidi a protože je neuměli opravit, doly prostě zavřeli. Za to jsem na vlastní kůži zažil komunistický puč ve Venezuele po smrti Cháveze a poznal jsem i bídu s nouzí, kterou třou lidé na Kubě. Takže děkuji, nechci.

Na své cestě jsem strávil 2000 dnů. To je 5 let, 5 měsíců a 21 dnů. Procestoval jsem 57+3 zemí a razítky jsem zcela zaplnil tři prázdné cestovní pasy. Viděl jsem nejkrásnější kouty naší planety, potkal stovky zajímavých lidí a odnesl si zážitky na několik životů.

A myslím, že jsem se pomalu, pozvolna, po mnoha strádáních, neplánovaně a nepřipraveně přiblížil k odpovědi na základní otázku života, vesmíru a vůbec. Ještě mi to v hlavě bude chvíli šrotovat, bude se to muset usadit a zformovat, ale už teď můžu říct, že to není 42. Je to spíš série čísel, série dalších otázek, na které budou mít různí lidé různé odpovědi. Ale jedno budou mít všechny tyto odpovědi společné. Totiž obrovský rozdíl mezi pojmy "existovat" a "žít". A myslím, že součástí odpovědi by měl být pro většinu lidí i pojem "snít".

Tyto stránky jsem po návratu z cesty nevypnul a nechávám je přístupné včetně mnoha osobních, až velmi osobních výpovědí, protože věřím, že mohou hodně lidí inspirovat a pomoci jim "žít". Anebo aspoň "snít". Nejlépe obojí!