- "Why did you come here (Proč jsi sem přišel)?"
- "You brought me here, remember (Přivezla jsi mne sem, pamatuješ)?"
BUM!
- "Why are you here (Proč jsi tady)?"
- "I don't know, so hit me (Já nevím, tak mě zmlať)."
PRÁSK!
- "Why are you here (Proč jsi tady)?"
- "I had a shit life, so why wouldn't I? ... Tell me what you want me to say. (Proč ne? Vedl jsem zkurvenej život ... Řekni mi, co mám říct.)"
BENG!
- "Why are you here (Proč jsi tady)?"
- "I don't know ... I don't know, who I am ... (Nevím ... Nevím, kdo jsem ...)"

Wanted. Bezva film. Pořídím si ergonomickou klávesnici. Skvěle se s ní vyrážejí stoličky. Pár lidí mi před časem řeklo, že bych potřeboval dostat přes hubu. Abych se vzpamatoval. A protože vždycky bedlivě poslouchám, co se mi říká, vyhověl jsem jim.

Dnes, 26. července 2011, uplynulo 600 dnů od začátku cesty. Ani mi to nepřijde. Dnešní den jsem strávil v mecce surfařských začátečníků na Bali. Dnes jsem poznal, že uprostřed všech těch začínajících surfařů už nejsem tím největším amatérem. Za posledních dvacet minut ve vlnách jsem ve svém vlastním surfařském bodování nasbíral 134 bodů. A sjel i pár modrých vln. Úžasné! Moje předposlední surfování na Bali. Zítra odlétám ...

Co se událo za posledních 50 dnů? Kde jsem byl a co jsem zažil? Pro čtenáře asi nezajímavých 50 dnů. Není to moc o cestování. Pro mne ale moc důležitých 50 dnů. A taky bolestivých. Tentokrát naštěstí jen na těle. To bolí rozhodně míň. I když se člověk v posteli nemůže ani otočit z jednoho boku na druhý. Čtyři týdny boje s bolestí. Ale popořádku.

První tři dny jsme s Adrienou strávili na školním výletě. Ke skále Uluru a dalším dvěma přírodním úžasnostem v centru Austrálie. Další účastníci zájezdu byly totiž v podstatě děti. Když člověk cestuje, všude se potkává s cestovateli z celého světa. Tito cestovatelé bývají většinou mladí, tak 22-25 let. Na tomto výletě s námi jela spousta nácti-letých a ten rozdíl v mentalitě mezi 18 a 22 lety byl sakra znát.
- "Hello, I am Helga ... hihihi ... I am from Germany ... hihihi ... I am 19 years old ... hihihi ... I came to Australia to get some experience ... hihihi ...".
- "Hello, I am Helmuta ... hihihi ... I am also from Germany ... hihihi ... and I am also 19 ... hihihi ...".

Seznamovali jsme se, sbírali dříví na táborák a spali pod širákem. Zvládli jsme to a ve středu Austrálie s 5 dešťovými dny za rok zažili 2 studené dny plné deště. Navštívili jsme krásný King's Canyon s více než 100 m vysokými stěnami, skupinu třiceti gigantických kamenů Kata Tjuta a nakonec světoznámé Uluru - Ayersovu skálu. Škoda toho deště. Západ slunce nad Uluru je prý nádherný. Místo něj jsme viděli řadu vodopádů z vršku dolů. Tak jsme aspoň viděli něco, co asi hned tak někdo neuvidí.

Po cestě z Alice Springs na sever jsme se zastavili ve zlatokopeckém městečku Tennants Creek. Tam jsme si v doprovodu vysloužilého horníka prošli doly na zlato a dozvěděli se spoustu historek o australské byrokracii. Zlatí čeští úředníci! V Darwinu jsme si pak půjčili auto a za tři dny objeli národní parky Kakadu a Litchfield. Hezké, ale až tam jsem si uvědomil, jak úžasná byla ve srovnání s nimi moje Larapinta. To nebyla žádná turistická atrakce. Austrálie je hrozně drahá a tak byl Darwin i naší konečnou v této zemi. Rozloučili jsme se, Adriena odletěla do Singapuru a já na Bali.

Bali není Indonésie. Bali je enkláva pro turisty. Plné luxusních hotelů, přeplněných pláží, drahých obchodů ... Plné neodbytných taxikářů, prodavačů bot, oblečení, obrazů ... Plné nočních podniků, prostitutek, pouličních prodavačů Viagry a holek nabízejících vám masáž jakéhokoliv druhu si budete přát ... Bali je hrozné. Příšerné!

Bali není Indonésie. Bali je ráj pro surfaře. A pro backpackery. Najdete v něm levné ubytování, úžasně dobré a levné jídlo, levné supermarkety ... Najdete v něm krásné pláže, ideální vlny všech kategorií, levné půjčovny surfařských prken a vybavení ... Najdete v něm levné a dobré masáže i rychlý a levný internet ... Pokud víte, kam zajít. Kde se najíst. Kde se připojit. Pokud nezůstanete na hlavní třídě s většinou turistů. Bali je skvělé!

Někdo se mne v diskuzi zeptal, jak dlouho ještě budu cestovat. Odpověděl jsem, že nevím. A položil jsem si důležitější otázku: Proč ještě budu cestovat? Na prvním místě, ještě před tím obligátním "objet to dokolečka, uvidět pyramidy Aztéků, objevit poklad Inků, najíst se argentinských steaků, zatancovat si v Brazílii Sambu, najít kámen mudrců", pro mne stálo "něco se naučit." Něco, co jsem se vždycky naučit chtěl. Něco, co je pro danou zemi specifické. Něco, co by se mi ještě mohlo hodit. A když už jsem se v Austrálii nestihl naučit házet bumerangem a práskat bičem, věnoval jsem učení aspoň těchto 50 dnů.

Z Kuty na Bali jsem si udělal svůj druhý domov. To, co mne nadchlo v Kambodži, totiž dobré a levné čerstvé ovocné shaky, tu měli taky. Krásné čisté restaurace s výbornými obědy za 24 Kč nebo s luxusní obří rybou na česneku za 70 Kč. A surfování. Vlny přesně takové velikosti a síly, jakou začátečník potřebuje. Jejich intenzitu volíte tím, v kolik hodin se do nich vrhnete.

Ve vlnách jsem vždy hrál hru, co jsem si vymyslel ve Vietnamu. Když se mi podaří na surfu postavit, mám +1 bod. Když ne, ale pokusím se o to, mám 0 bodů. Když se ani nepokusím, mám -1 bod. Když se postavím, kousek se svezu na vlně a nakonec spadnu, je to +5 bodů. Když se svezu na vlně až do jejího rozplynutí a sám seskočím, je to +10 bodů.

Ve Vietnamu jsem si dal vždy cíl nasbírat 50 bodů během 4 hodin, co jsem tam ve vlnách býval. Dosáhl jsem to obvykle získáním tak 70 krát +1 bod, 50 krát 0 bodů a 20 krát -1 bod. Tady na Bali tu hru hrávám vždy jen posledních 20 minut ve vodě. Získávám taky 50 bodů, ale v lepší skladbě: 3 krát +10 bodů, 3 krát +5 bodů, 5 krát +1 bod a 5 krát 0 bodů. Nejvíc času trávím čekáním na vhodnou vlnu.

Přesto jsem pořád začátečník. Jezdím totiž z 90% na "bílých" vlnách. Abych surf nezlomil. A pokroky jdou hrozně pomalu. Když jsme se tam takhle setkávali s dalšími "bílovlnými" začátečníky týden, ptal jsem se, jaktože po tolika dnech nesurfujeme jako ti profíci v modrých vlnách. "Ti ale surfovali roky než se tohle naučili" zněla odpověď. Sakra. Tak dlouho tu asi nevydržím.

Po osmi dnech surfování na Bali jsem odletěl na thajský Phuket. Do místa plného svalnatých, potetovaných týpků. A týpek. Do výcvikového tábora bojovníků Muay Thai. Do Thajska za klukama. Na dvou kilometrech tu sídlí tři školy thajského boxu. Je tu dostatek dobrého a levného ubytování pro krátkodobé i dlouhodobé pobyty. Jsou tu prodejny boxerských a zápasnických potřeb. Je tu plno restaurací nabízejících steaky, proteinové nápoje a čerstvé kokosové mléko na doplnění elektrolytů po tréninku. Je tu rychlá zdravotnická pomoc. Jsou tu sauny, bazény, lázně, masáže, tetovací salóny ...

V půlce prvního tréninku na mne ukázal hlavní trenér:
- "Ty! Do ringu!"
Já? Já jsem tu první den ...
- "A nasaď si chrániče zubů."
Cože? Vždyť já žádné nemám ...
Postavil se proti mně nějaký Ir. Kluk podobné tělesné konstituce, jako já. Vysoký a docela hubený. Bílý a neopálený. Trochu do rezava. Plácáme si rukavicemi a boj začíná. Poskakujeme kolem sebe a já zkouším drobný výpad. Není to tak hrozné. Docela legrace.
BUM!
Dostal jsem ránu. Roztrhl mi ret. Dávám si ruce před obličej. Kryju si hlavu.
PRÁSK!
Rána do žeber. Vpravo nahoře. To ještě bude bolet. Ten Ir tu rozhodně není první den. Vyvedl mne z omylu. Není to legrace. Po třech minutách jsem vyřízený. Malá pauza. Pak další tři minuty. S dalším soupeřem. A ještě jednou.

Netušil jsem, jak namáhavé je vydržet třikrát tři minuty v ringu. Během té doby si neodpočinete. Nesmíte polevit v koncentraci. Nemůžete si vybrat oddechový čas. Když to uděláte, bude vás to bolet. Moc bolet.

Na konci tréninku děláme sedy lehy. Přichází ke mně starý Thajec s medicinbalem. Jak tam tak ležím, začíná mi s ním bouchat do břicha. Zkouší, kolik vydržím.
PĚTKRÁT.
To bude OK. Břišní svaly mám dobré.
DESETKRÁT.
Uff.
PATNÁCTKRÁT.
To už by snad stačilo!
DVACETKRÁT.
Mávám rukou, že už nemůžu, ať toho nechá. Nevšímá si toho.
DVACETPĚTKRÁT.
Dooost!
TŘICETKRÁT.
Zvedá se a odchází k dalšímu cvičenci.

Každý Muay Thai trénink obsahuje strečing, běhání, boxování, kopání, nácvik techniky s trenérem i ve dvojicích, třikrát tři minuty v ringu a boxování a kopání do boxerského pytle. Každý den. Přijel jsem sem docela fit. Za pár dnů jsem přece ušel 230 km v australské buši. Netušil jsem, jaká zabíračka je thajský box na lýtkové svaly. První den jsem neuváženě absolvoval dva tréninky. Dopolední i odpolední. Týden jsem pak nemohl chodit. Třetí den jsem si v ringu rozkopl prostředníček levé nohy o soupeřův loket. Čtvrtý den vymkl palec na pravé noze o cizí bok. Při nácviku kopů s trenérem jsem si rozkopal nárt na pravé noze. Soupeř mi několika kopy do stejného místa udělal koňara na levém stehně.

To všechno jsou ale prkotiny ve srovnání s naprostou banalitou. Naraženými žebry z prvního dne. Nijak nebezpečné, ale nesmírně bolestivé zranění. Ta bolest se pořádně rozjede až po několika dnech. A trvá týdny. Nemůžete zakašlat, vysmrkat se, kýchnout, pořádně se nadechnout. Když ležíte, nemůžete se převalit na druhý bok. Nemůžete vstát. Znám to z Česka. Když mi na basketu někdo narazil žebra, byl jsem měsíc mimo provoz. Ale tady jsem jen měsíc. Takže dva Ibalginy a na trénink!

Po týdnu jsem se s tím Irem v ringu potkal znovu. Dal mi ránu do stejného místa na žebrech. Bolestí jsem padl k zemi. Kupodivu to pomohlo. Od dalšího dne se to hojilo rychleji. O týden později, když bolest žeber ustoupila, mne jiný kluk kopnul do pravé spodní části žeber. Myslel jsem, že to bude OK. Za dva dny jsem věděl, že nebude. Za týden jsem se opět nadokázal otočit na posteli. Strávil jsem tu čtyři týdny. Čtyři týdny jako invalida mezi sportovci, připravujícími se na olympijské hry.

Při tréninku v tropech z vás tečou proudy potu. Fyzická námaha ve vedru tropické země je docela náročná na výdrž. Musíte pořád pít. Za 10 minut je to z vás zase venku. Nejlepší bylo, když venku řádily tropické lijáky. To bylo chladněji, než když pálilo slunce. Ale pršelo docela málo. Na to, že je dešťové období. Klidně by se na Phuket dalo jet v létě na dovolenou.

Jeden večer jsem se jel do Patongu podívat na "Večer bojovníků". Deset zápasů v thajském boxu. Bojovali tam tři kluci od nás. Jeden z nich byl angličan Joe, kamarád a soused z vedlejšího pokoje. Dozvěděl jsem se, že když bojují běloši proti Thajcům, bookmakeři sázky neberou. Běloši totiž skoro vždy vyhrají. Jsou svalnatí a natrénovaní. Všichni tři kluci od nás bojovali s Thajci. Všichni tři soupeře knokautovali. Joe prakticky prvním úderem v prvním kole.

Nakonec jsem si souboje v ringu oblíbil. Byla to ta nejzajímavější část tréninku. Pokusit se co nejvíc ran rozdat a co nejmíň jich schytat. A každý protivník je jiný ... Jel jsem sem na dva až tři týdny. Zůstal jsem čtyři. Nelituju toho. Z Phuketu jsem se 24. července vrátil zpátky na Bali. Byly to skvělé čtyři týdny. I přes ta žebra. Po mnoha měsících jsem během nich zažil pocity radosti a štěstí. Vyplavila se trocha adrenalinu i endorfinu. Ale mám jich v zásobě ještě dost.

Poslední trénink. Poslední třikrát tři minuty v ringu. První soupeř je vysoký kluk, asi jako já. Žádný svalovec. Začátečník. Ještě jsem ho tu neviděl. Chvíli kolem sebe tancujeme. Zkusil drobný výpad. Usmívá se. Asi si myslí, že je to legrace. Tak začnem. Několik úderů na hlavu. Přestává poskakovat a kryje si obličej. Oběma rukama. Pravý čas na levý hák.
BUM!
Vyvedl jsem ho z omylu. Tohle není legrace.

Druhý soupeř je o půl hlavy menší. Ale vazba. Kulturista.
PRÁSK!
Delší ruce jsou delší ruce. Dávám mu ránu do spánku, až ve vzduchu zablýskla jiskra, co mu odskočila od hlavy. Přestává boxovat. "Co se děje?" ptám se. Prý v oku necítí kontaktní čočku. Aha, tak to nebyla jiskra.

S posledním soupeřem se známe. Jsme tu tak stejně dlouho. Stejně vysoký, stejně silný. Rozmachuje se na kop pravou nohou zrovna když já začínám kop levou. Rozkrokem si naskakuje na moje koleno.
AU!
Chvíli se svíjí bolestí. Když si na konci tréninku o hodinu později podáváme ruce, hlesne mi do ucha: "I'll never gonna have children (Nikdy nebudu mít děti)." To mne mrzí. Já už asi taky ne.

Kdybych to neviděl na vlastní oči, nevěděl bych o tom. Že v Thajsku existuje taková oblast. Na dvou kilometrech délky v jedné nenápadné uličce v Ao Chalong. Místo, kde na silnici potkáte samé bělochy. Kvanta bělochů. Jakobyste vůbec nebyli v Thajsku. Když se míjíte, zdravíte se s nimi. Mírnou úklonou hlavy. Určité vyjádření vzájemného respektu. Víte, že máte něco společného. A nezáleží na tom, jestli vypadají normálně, nebo jako novodobý Arnold Schwarzenegger. Tihle kluci se sem nepřijeli válet na pláži. Ani za thajskýma holkama. Přijeli sem, aby byli připraveni. Až budou bojovat svůj životní zápas. Aby nedbali ran, které dostanou. Pokud je srazí k zemi, aby znovu vstali a pokračovali v boji. A aby pak soupeři vymlátili duši z těla!