(15.4.-19.4.2011)

Seděl jsem v autobuse a koukal ven do tmy. Bude to další noc skoro beze spánku. Aspoň že autobus je slušný a sousední sedadlo volné. Dnes ráno jsem po 4 hodinách spánku nasedl na loď a z indonézského ostrůvku Nunukan přeplul do Tawau v malajské části Bornea. V poslední den platnosti svého indonézského víza. A teď sedím v autobuse směrem do hlavního města malajské provincie Kota Kinabalu. Nejedu až tam. Vyhodí mne dřív. Kolem druhé ranní mi zastaví na silnici před branou národního parku hory Mt. Kinabalu. Budu muset nějak přežít na silnici do svítání a až ráno v 7:00 otevřou, zkusím získat povolení na jednodenní vstup do parku, průvodce (který je povinný) a během jednoho dne vystoupit z výšky 1865 m na vrchol ve výšce 4095 m a zase zpátky. Má to být nesmírně vyčerpávající. Půjdu na to po dvou nocích bez pořádného spánku. No potěš koště.

Na chvíli jsem přece jen usnul. Autobus měl zpoždění. Díky za ně. Steward do mne šťouchl až před čtvrtou. Dvě hodiny polospánku navíc. Vystoupil jsem na neosvětlené parkoviště a otřásl se zimou. Vyjížděli jsme ze Semporny u moře a tam bylo i večer pěkně horko. Tady jsem ve výšce 1650 m nad mořem. Musím na sebe rychle něco hodit. Ještě že mám sebou veškeré himalájské oblečení. Steward se vymočil vedle autobusu, zabouchl dveře a autobus odjel. Zůstal jsem sám. Brána národního parku svítila do tmy asi o 100 m výš. Za 3 hodiny otevřou. Kousek ode mne bylo zábradlí s výhledem do krajiny. Musím taky rychle na malou. Došel jsem k zábradlí, rozepl poklopec, vyndal ho a ...
- "Hello" ozval se ženský hlas a někdo přímo pode mnou rozsvítil baterku.

(14.-16.2.2011)
Seděl jsem u brány číslo T9 a čekal na její otevření. Byl jsem tam brzo. Nástup do letadla měl začít až za hodinu. V hlavě jsem měl zmatek. Po včerejším telefonátu s domovem jsem si nebyl jistý, zda mám vůbec na Bali letět. Možná bych si měl spíš pořídit letenku do Londýna a vrátit se do Prahy. Potřeboval jsem zkontrolovat, jestli jsem nedostal nějaký mail. Internet nikde nebyl, ale prý je na letišti všude Wi-Fi signál. Bohužel jsem stále neměl náhradu své Omnie 2, se kterou bych se v pohodě připojil. Ale měl jsem přece Šmejd. Ten levný čínský aPad (napodobeninu iPadu, běžící na systému Android). Tak ať ukáže, co umí. Vyndal jsem ho z baťůžku a zapnul. Baťůžek už měl taky dost. Před pár dny jsem ho za pusu koupil v Bangkoku, ale už mi i s foťákem několikrát spadl na zem. Popruhy v upevněních totiž vůbec nedrží. Přivázal jsem je na uzel, ale materiál se začal trhat. Ještě 2 dny a popruhy se vyrvou z látky. Pak už nebude, jak to opravit.

Šmejd mezitím nastartoval, tak jsem v nastavení zapnul Wi-Fi a hledal dostupné sítě. Nezakódovanou síť to našlo, ale přes veškerou snahu jsem se na ni nemohl připojit. Zkusil jsem Šmejd restartovat, ale jediné, čeho jsem docílil, bylo vyskočené menu s nějakou otázkou a dvěma možnými odpověďmi. V Čínštině. Přestože jazyk ovládání byla angličtina. Přece jen svou rodnou zemi nezapře. Odklikl jsem jednu z odpovědí a znovu se zkusil připojit. Sice to každou chvíli vypadávalo, ale spojení bylo navázáno. Spustil jsem internetový prohlížeč a zkusil napsat adresu Gmailu. Zjistil jsem, že když ťukám na písmenka na displeji, píšou se tam jiná. Nakonec jsem systém rozkódoval a dostal se do Gmailu. Žádný mail jsem ale nedostal. Tak co teď? Volby mi zúžil Šmejd, který ač byl před půlhodinou plně nabit, teď mi oznámil, že baterie je zcela vybitá a vypnul se. Nevadí. Za 15 minut se stejně má otevřít brána k nástupu do letadla. Kolem mne ale bylo nějak málo lidí. Zašel jsem se zeptat pracovnice u brány, zda otevřou nástup do letadla na Bali. Odpověď mi vyrazila dech:
- "Ne, za 10 minut otevřeme bránu k letadlu do Bangkoku. Letadlo na Bali odletělo před 20 minutami." Podíval jsem se na hodinky a uvědomil si, že jsem si ve svém emocionálním zmatku nepřeřídil čas z thajského. Malajsie má o hodinu víc. Takže moje letadlo už bylo pryč.