(1.4.-15.4.2011)
Stál jsem na autobusové zastávce uprostřed deště. Noční autobus z Banjarmasinu do Balikpapanu na východní pobřeží Bornea odjížděl beze mne. Byl plný. Měl přijet ještě jeden. Dnes poslední. Přijel. Trochu otlučený. Našli mi v něm místo. V poslední řadě hned za dveřmi. Autobus se rozjel. Řidič, zřejmě bývalý závodník, si vzpomněl na včerejší přímý přenos automobilové rallye a šlápl na to. Nedbal na nefungující pérování a bral to přímo přes obří díry na silnici. Musel mít radost, jak po nich autobus pěkně skáče. Chvílemi jsme i létali vduchem. Každý dopad jsme pak cítili na tvrdých sedadlech. V této rychlosti by se dírám ani neměl jak vyhnout. Zvlášť teď, po setmění. A za deště. Venku hustě pršelo. Nejen venku. Střecha nějakým zvláštním způsobem prosakovala, takže z ní uvnitř autobusu v pravidelných intervalech kapaly kapky. Na některých místech voda crčela proudem. Cestující pod vodopády se snažili uhýbat, ale díky řidičově divoké jízdě doleva a doprava voda kropila široké okolí. Venku se ozvala rána a řidič dupnul na brzdu. Průjezd poslední dírou nevydržela pneumatika. Museli jsme vystoupit do deště a řidič s posádkou namontovali rezervu.
Po pauze jsme opět nastoupili a posadili se. V mém případě se to sezením nazvat moc nedalo. Přímo pode mnou se nacházely schůdky ze dveří, takže když jsem si normálně sedl, nohy mi visely do prostoru dolů. Na 5 minut zajímavá pozice, na 14 hodin k nevydržení. Kdybych měřil 150 cm jako někteří sousedi, mohl bych si je prostě zastrčit pod sebe. S mou výškou to však bylo krajně nepohodlné. Přestože bylo všech 5 míst v naší zadní řadě obsazených, steward při pauze prodal další lístky a posadil do ní ještě rodinku s dětmi. Snažil jsem se jim vysvětlit, že na místech, kam si sedli, už sedí jiní lidé, co si odskočili na záchod. Říkal jsem jim: "Bus full." Odpovědí mi byly jen nechápavé úsměvy anglicky nemluvících lidí a otázka, zda mluvím indonézsky. Původní sousedi se za chvíli vrátili a začali se cpát na svoje místa. Rodinka si musela posadit děti na klín a smrsknout se na šířku 1,5 místa. Jednoho cestujícího steward nacpal na místa dopředu a na zadních 5 sedačkách nás zůstalo 6 dospělých a 2 děti. Nějak jsme se tam uspořádali a začali usínat. Hlava mého souseda mi přistála na rameni. Myslel jsem, že ji zase zvedne, ale hodlal tak zřejmě spát. Vzpomněl jsem si na scény z výstupu na Rajabasu a z dnešního treku v Loksadu, kdy si lidé před domky navzájem z vlasů vybírali vši. Soused měl na hlavě hustý porost, který se teď dotýkal toho mého. Já ale jeho vši nechci. Zatřásl jsem ramenem a on hlavu zvedl. Za 5 minut začal opět usínat a přistál mi na rameni znovu. Otřásl jsem ramenem. Zvedl hlavu. A takhle probíhala celá noc. Mám Indonésii rád.
