- "Letíte do Vietnamu?" ptá se mne úředník na letišti a listuje mým pasem.
- "Ano, do Saigonu." Něco se mu nezdá.
- "Nemůžu najít Vaše vietnamské vízum."
- "Jsem z České republiky. My vízum nepotřebujeme." Máme nějakou družbu - chtělo se mi dodat. Víte, co je u nás Vietnamců? Úředník se usměje a vrací mi pas. "Anebo je dostáváme při příletu" dodávám pro jistotu.

Jsem v jihokorejském Soulu a superlevnou letenku do Vietnamu jsem kupoval s měsíčním předstihem. Dnes už by stála několikrát tolik. Úředník ještě chvíli něco kutí v počítači. Pak mi podává letenku.
- "Podle našich informací si vízum musíte vyřídit předem. Když Vás do Vietnamu nepustí, naše letecká společnost bude mít problémy. Proto Vás na palubu letadla nenecháme nastoupit." Bleskově otvírám mobil a hledám sekci o Vietnamu. Sakra! Má pravdu! Vízum si člověk musí vyřídit na vietnamské ambasádě ještě před odletem. Přijel jsem sem absolutně nepřipravený! A check-in zavírají za 5 minut!

Minulý týden jsem oslavil výročí jednoho roku na cestě. Za tu dobu jsem projel celou Afriku a okruh po obtížných zemích kolem Asie. Obtížných z hlediska víz. Víza do Iránu a Pakistánu jsme si s Andreou se štěstím vybavili v Praze. Měla platnost tři měsíce a dala se vyřídit jen v zemi vašeho bydliště. Museli jsme je získat nedlouho před odjezdem a tyto země navštívit jako první. Tříměsíční platnost a možnost získat vízum jen v zemi vašeho bydliště má hodně zemí. Takže by se delší cesta kolem světa dala uskutečnit jen tak, že byste se každé tři měsíce vraceli do Česka pro víza. Naštěstí se to dá často obejít.

Platnost indického víza je půl roku a tak to bylo do Indie v pohodě. Problémem byla Čína a Rusko. Jejich víza se po cestě vybavovat nedají a platí jen ty tři měsíce. Naštěstí existuje Hong Kong. Tam vás pustí bez víza a seženete tam všechno. Vízum do Číny i do Ruska. Když potřebujete vízum do Číny přes Tibet z Nepálu, musíte si zase u nějaké předražené cestovky zaplatit zájezd a oni už za vás čínské úředníky podplatí. V Africe jsme víza dostávali přímo na hranicích. Jen do Namíbie se daly sehnat v Jižní Africe, do Súdánu a Egypta v Etiopii a do policejního státu Rwanda nás nepustili.

V Japonsku ani Jižní Koreji jsem víza nepotřeboval, tak mne nenapadlo, že bude Vietnam problém. Rychle jsem hledal, jak se tam levně dostat, pokud mne do letadla nepustí. Nijak. Mohl jsem zůstat pár dní v Koreji, vybavit si vietnamské vízum a letět později. Jenže letenka na nejbližší týdny byla drahá. A život v Koreji ještě dražší. Pozemní alternativa byla vyloučená - musel bych přes Čínu a Korea není Hong Kong. V poslední minutě před zavřením check-inu jsem si tak koupil otevřenou letenku z Vietnamu do Kambodže a letištní personál mne do letadla pustil. Když mne nepustí do Vietnamu, můžu odletět dál do Kambodže. A teď sedím v letadle do Saigonu s mezipřistáním někde v Číně. Bez víza ...

Dne 7.1.2011 jsem na cestě strávil už 400 dnů. Ten den jsem byl ... v krásném přímořském letovisku ve městě Nha Trang ve Vietnamu. Takže jsem se tam nakonec přece jen dostal. Posledních 50 dnů cestuju už bez Andrei. V den číslo 350 jsme se v Egyptě rozloučili a já jsem odletěl za Míšou do Japonska. Andrea se pak přes Jordánsko a Izrael vracel do Česka. Přede mnou byla východní a jihovýchodní Asie.

Nejdřív jsem strávil tři týdny s Míšou v Japonsku. Míša Japonsko zbožňuje. Já zbožňuju Míšu. To jsou tak ve stručnosti naše priority. Přiletěl jsem do Tokya a moje noční jízda do Hirošimy luxusním japonským autobusem se pro mne stala hrůzným zážitkem (více viz www.unpreparedtravellers.com/unprepared-japanese-games-cz). V Hirošimě jsme se potkali s Míšou a během dvou dnů si naplánovali cestu po Japonsku.

Měli jsme zaplacenou týdenní permanentku na japonské rychlovlaky šinkanzen a setsakramentsky se to vyplatilo. Šinkanzeny jsou skvělé. Jednoduché na použití, jako metro. Nastoupíte, ani si nevšimnete, že se to rozjelo, posadíte se, 2 hodiny si pospíte, ani si nevšimnete, že vlak zastavuje, a vystoupíte o 600 km dál. Při chůzi se v něm ani nemusíte držet. Jsou mnohem pohodlnější a rychlejší, než letadla s jejich check-iny a kontrolami. A taky dražší. Jedna jízdenka na střední vzdálenost stojí 5 až 10 tisíc Kč.

Když jste ale turista, máte možnost si ještě před příjezdem do Japonska koupit týdenní permanentku za 7 tisíc Kč. Ta vás pak opravňuje k neomezeným jízdám šinkanzeny po Japonsku. Za týden projezdíte tolik, za co Japonci musí zaplatit 50 až 100 tisíc Kč. V Japonsku tuto permanentku neseženete a pokud jste Japonec, nemůžete ji koupit ani v zahraničí.

Můj poklad při cestování po Japonsku byla Míša. Mluví totiž japonsky. Já ne. Pamatuju si akorát začátek počítání z hodin karate, poděkování arigató, několik mezinárodních výrazů seppuka, harakiri a kamikadze a značky japonských aut, motorek a elektronických přístrojů. Kdybych tu cestoval sám, nestačilo by to. Japonci totiž anglicky nemluví. A nedá se s nimi domluvit ani rukama a nohama, jak se to dalo jinde.

Přesvědčil jsem se o tom, když jsem musel sám v Tokyu přejet vlakem na stanici Nipporo. Vlak jel dlouho a já jsem se začal bát, že jsem svou stanici přejel.
- "Excuse me, is Nipporo still in this direction (Promiňte, je Nipporo stále tímto směrem)?" zeptal jsem se okolních cestujících. Udiveně se na mne koukali a nikdo neodpovídal. Nemluvili anglicky.
- "Nipporo?" zjednodušil jsem svůj dotaz a prstem ukazoval ve směru jízdy. Jako odpověď jsem čekal Yes, No, Hai, přikývnutí nebo zavrtění hlavou. Zase nic. Konečně se chytla jedna paní a začala mi odpovídat. Samozřejmě japonsky. V její řeči se ale žádné hai, přikývnutí ani zavrtění hlavou nevyskytovalo.
- "Nipporo?" zopakoval jsem tedy svůj dotaz a znovu ukázal dopředu. Odpovědí mi byl další minutový japonský monolog. Naprosto bez šance.

V Hirošimě jsme s Míšou absolvovali večeři s její japonskou rodinou a byli tak milí, že se nedivím, že se jí odtamtud vůbec nechtělo. Nechali jsme si aktivovat permanentky na šinkanzeny a vyrazili jsme. Naším prvním cílem bylo bývalé císařské město Nara. Nara je moc hezké město plné historických památek, ale je docela zastíněna svým slavnějším sousedem Kyotem. Velká část památek se nachází v centrálním parku, ve kterém jinak pobíhají stáda přítulných srnek.

Následovala cesta přes Tokyo na sever Japonska do Sendaie a pak do Matsushimy, známého výletního místa s překrásným panoramatickým výhledem na rozeseté ostrůvky u pobřeží, na které se jezdí dívat japonští i zahraniční turisté. Z Matsushimy jsme se vrátili zpátky na jih do města Ito s termálními prameny, odkud jsme chtěli vyrazit na trek na horu Fuji. Po příjezdu jsme zjistili, že je Fuji pěkně daleko a tak jsme si místo výšlapu užili aspoň těch termálních lázní.

Po cestě zpátky jsme navštívili ostrov Miyajima s druhým nejkrásnějším panoramatickým výhledem v Japonsku, kde stojí taková podivná brána z moře, a kde Míša před časem absolvovala slavnostní čajový obřad. Na dva dny jsme ještě navštívili slavné Kyoto s rozhlednou a mnoha chrámy a pak se vrátili do Hirošimy. Tam jsme pak zůstali až do mého odjezdu a navštívili památník a muzeum atomové bomby, zámek a další pamětihodnosti. Svůj odjezd z Japonska jsem několikrát odložil a Míša je zcela mimořádná žena, protože nejen že se mnou těch pár dnů ještě vydržela, ale dokonce měla z mého odkládání radost. Nebo to aspoň šikovně předstírala.

Procestovali jsme půlku Japonska, spali v hostelu, v tradičním japonském Ryokanu, v love hotelech i v business hotelech. Stálo to tolik, že to radši ani nechtějte vědět. V hostelu jsme spali v dormitory spolu s dalšími nocležníky, bylo to drahé a nebylo to nic moc. V Ryokanu jsme spali na matracích, měli posuvné dveře a soukromou horkou lázeň. Love hotely byly anonymní, recepční neviděla hostům do tváře, měly zvukově odstíněné stěny a v televizi japonské porno kanály. A v business hotelech to bylo ... prostě jako v normálních hotelech. Nejlevnější ze všech ubytování byl - světe div se - náš luxusní business hotel v Hirošimě. I tak v něm stála jedna noc totéž, co mne stojí týden v pěkném hotelu ve Vietnamu.

Japonsko bylo zvláštní, uklizené, světélkující, nemluvící anglicky, neustále se uklánějící a zachovávající harmonii. A pro backpackery šíleně drahé. Pokud tam pojedete a nebudete japonsky umět, asi si to moc neužijete. Ledaže byste byli velcí boháči.

Z Japonska jsem noční lodí přejel do Jižní Koreje. Odkládání odjezdu z Japonska bohužel zkrátilo můj pobyt v Koreji na minimum. A to si zrovna měla hrát se Severní Koreou na střelnici. Z druhého největšího města a přístavu Busanu jsem se hned přemístil do starodávného hlavního města Gyeongju. Tam jsem strávil 24 hodin v buddhistickém klášteře, věnujícím se šlechtění duše i těla pomocí bojového umění Sunmudo.

Těšil jsem se na trénink a říkal si, že po dlouhé době budu muset 90 minut makat. Mýlil jsem se. Makal jsem tak 10 minut a pak jsem odpadl. Nebyl jsem jediný. A to mne čekal ještě jeden trénink druhý den ráno. K naprosto brutálnímu tréninku nepotřebujete nic jiného, než pár desítek metrů silnice do kopce. A pak to začne. Žabáky, kačáky a pak lezte po čtyřech. Snadné? Tak do kopce. Přežili jste to? Tak ještě jednou po čtyřech do kopce. Jenže nohama napřed. Po jednom metru jsme vysílením padli a až do konce aktivitu jen předstírali.

Odpoledne jsme si pak trochu zastříleli z luku a tady se projevil můj mongolský trénink - měl jsem tak 70% úspěšnost zásahů do terče, zatímco můj korejský kamarád jen 20%. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Večer jsem odjel do Soulu a další den měl odletět do Vietnamu.

Tam jsem na letišti pochopil, co to znamená být dokonale nepřipraven. Nějak jsem žil v tom, že do Vietnamu vízum nepotřebuju a pokud ano, dostanu je na letišti. Myslel jsem špatně. O vízum se musí žádat na konzulátě před odletem a jeho vyřízení trvá několik dní. O něco lepší možností je vyřídit si s některou vietnamskou cestovní agenturou schválení žádosti o vízum, potvrzení obdržené mailem pak vytisknout a na jeho základě dostat vízum přímo na letišti. Vyřízení takového potvrzení trvá dva dny. Jenže já už byl v letadle do Saigonu. Byla neděle večer a já neměl vízum ani potvrzení.

Přistáli jsme a já jsem měl u sebe jen příruční baťůžek s penězi a elektronikou. A mobilní telefon Omnia 2. Po chvíli se mi s ním v jednom místě letištní chodby podařilo chytit slabý signál nezabezpečené Wi-Fi sítě a připojit se na internet. S jednou vietnamskou agenturou nalezenou přes google jsem upřesnil svou žádost o vízum, zdůraznil, že to potřebuju supermegaexpresně, protože už sedím na letišti v Saigonu, a zaplatil jim poplatek přes PayPal. Zřejmě nepochopili mou situaci, protože mi odepsali, ať v žádném případě neodlétám do Vietnamu, dokud nebudu mít v rukou jejich mail s potvrzením.

Vietnamským celníkům jsem vysvětlil, že ještě čekám na e-mail s potvrzením o vízu. Víceméně si mne nevšímali a ukázali mi vymezený prostor, ve kterém smím bez víza být. Byla to jedna příletová chodba. Tome Hanksi, jak Ti závidím Tvůj Terminál. Měls tam všechno - prostor, lidi, obchody, občerstvení, místo na spaní a umytí. Já jsem na chodbě neměl nic. Jen dvoje záchody a několik laviček. Vše bylo klimatizované, takže mi byla zima, ale u sebe v příručním baťůžku jsem žádné další oblečení neměl. A někde dole na rampě pro zavazadla jezdil dokolečka můj nevyzvednutý batoh.

Když celníci kolem druhé v noci zavřeli svoje pracoviště a odešli domů, podařilo se mi vypojit jim jeden počítač z elektrické zásuvky a dobít si v ní mobil, mou jedinou šanci pro příští dny. Voda tekla na záchodech a bez jídla prý člověk vydrží týden. Tak tu snad nějak přežiju. Noc jsem strávil na lavičce v prázdné osvětlené chodbě a druhý den přežil první dopoledne o hladu. Agentura se ale vyznamenala a odpoledne mi mailem poslala potvrzení. Aby to stihli rychleji, zařídili mi obchodní vízum. Dokument jsem si uložil do mobilu a ukázal ho celníkům na displeji. A dostal jsem vízum. Ať žijou chytré telefony!

Ve Vietnamu jsem se měl v plánu zdržet a dát do pořádku před další částí cesty. Zašít a vyprat oblečení, opravit elektroniku a dokoupit chybějící vybavení. Našel jsem ale pěkné a levné ubytování a protože třeba v Thajsku bude hotel dvakrát až třikrát dražší, zůstanu tu ještě déle. Atmosféra v přímořském letovisku Nha Trang mimo sezónu je příjemná a já tu našel krásný pokoj s koupelnou, klimatizací, ledničkou a úžasnou oválnou prosklenou stěnou za 10 dolarů. Mám tu taky příležitost utrpět sebevraždu při dalších marných pokusech o surfování.

Moje průměrná bilance za jedno odpoledne je zatím následující:
- 0 jízd,
- asi 150 pádů,
- bolavá odřená kolena,
- sedřený kotník od popruhu,
- asi litr vypité mořské vody,
- hrozně štípající tekoucí nos plný soli,
- silná bolest všech svalů a nejvíc těch, které vůbec nemám,
- rozseklá pravá ruka a
- několik zatím neúspěšných pokusů surfu ukončit svůj let ve vzbouřených vlnách i moje trápení rozseknutím mé hlavy ostrou ploutví.

Ve Vietnamu mne také zastihla zpráva, že Andreovi nová práce nevyšla a přidá se zase ke mně. Takže jsme se domluvili, že na něj počkám tady a Laos a Kambodžu už procestujeme spolu. Do Saigonu přiletí za dva týdny, 20. ledna. Co bude následovat? Cesta Vietnamem na sever přes Hue do Hanoje a překročení hranice v horském regionu do Laosu. Několik dní cestování na severovýchodě v okolí Luangu Prabangu, a cesta podél řeky Mekong na jih do Kambodže. Tam navštívíme Angkor Wat a překročíme hranici do Thajska. Zastavíme se na mně dobře známých ostrovech Ko Chang a Ko Samet a přes Bangkok zamíříme na jih do thajských potápěčských rájů. Co bude dál si v této chvíli netroufnu tipovat.

Co říci závěrem? Snad jen "Lidé, měl jsem Vás rád. Bděte ..."