(UNDER RE-CONSTRUCTION!!!)

Dne 21. června uplynulo přesně 200 dnů od začátku naší cesty a byl to také náš poslední den v Eurasii. Za těchto 200 dnů jsme po startu v Istanbulu projeli autobusy a vlaky mrazivým Tureckem, civilizovaným Iránem, přátelským Pakistánem, nehygienickou Indií až na jih, já si pak udělal odbočku na luxusní líbánky na Srí Lance (výjimečně letecky z jihu Indie, protože trajekty po moři stále nejezdí), pak Indií na sever, nádherným Nepálem s Himalájemi, okupovaným Tibetem, anglicky nemluvící Čínou, drahým Hong Kongem, hazardním Macaem, znovu Čínou, kočovným Mongolskem, opilým Ruskem a klidným Estonskem.

Na hodnocení je ještě brzo, možná si s Andreou napíšeme nějaké "o nás po půl roce", podle toho, jak se nám bude chtít. Ale zřejmě se nám nechtělo. Posledních 50 dnů utíkalo jak na běžícím pásu a kdyby nám neletělo letadlo z Helsinek na mistrovství světa do Jižní Afriky, asi bychom si to ještě protáhli. Překvapením pro nás bylo zejména Mongolsko, kterým jsme chtěli jen projet a nakonec jsme tam zůstali docela dlouho.

Nejdřív jsme v Číně dorazili do Šangháje a navštívili Expo. Tam nás opravdu nadchl český pavilon, který byl plný kreativních myšlenek a po dlouhé době jsem byl v něčem na Českou republiku pyšný. Míša odsud odletěla zpět do Česka a my s Andreou a Blankou přes Xian zamířili do Pekingu. Tam jsme setrvali týden a trochu zkusili čínské nákupy. Kromě bot a oblečení jsme si koupili náhradní baterie do mobilů a foťáků a každý asi 4 USB flashky. Všechny se po měsíci ukázaly jako padělky s daleko menší kapacitou, než udávaných 16 GB. Navštívili jsme velkou čínskou zeď, náměstí nebeského klidu, zakázané město a několik dalších památek v Pekingu a jeho okolí. Taky jsme si tu vyřídili vízum do Mongolska, zahráli basketbal proti Číňanům, navštívili rockový festival a přes provincii Vnitřní Mongolsko překročili hranice do Mongolska.

Tam nás přivítala zcela jiná mentalita, než v Číně, silně ovlivněná desetiletími ve vleku Ruska. Už ve vlaku si s námi začali spolucestující v kupé dávat panáky, které jsme do sebe při absenci skleniček házeli přímo z dlaně. Jedna objemnější paní se zamilovala do mého ochlupení a v průběhu cesty mne po něm hladila a tahala mne za něj. Po neúspěšném pokusu sehnat v Sajnšandu dopravu do pouště Gobi jsme odjeli do Ulánbátaru a zaplatili si týdenní okružní jízdu touto pouští spolu se dvěma studentkami a jedním studetem v ruském vojenském vozítku. Poušť Gobi nás překvapila a mnohé zážitky si budeme dlouho pamatovat. V některých místech jí například fouká permanentní vítr. Co vítr, uragán. A v tomto větru je velmi těžké odskočit si na malou. Je logické, že proti větru muž čurat nemůže. Experimentálně jsem ověřil, že v OPRAVDU SILNÉM větru se nedá čurat ani po větru. Vzdušné víry, které naše tělo jako překážka vytvoří, spolehlivě zajistí umytí vlasů nechtěným šamponem. A obličeje taky. Ještě že jsem měl ručník.

Po návratu z Gobi jsme měli rychle pokračovat do Ruska, ale byli jsme zlákáni naším spolucestujícím ze Skotska Jaimem do programu Ger to Ger. Odjeli jsme do národního parku Terelj a několik dní tam žili s místními kočovníky v jurtách, jezdili na koních, dojili krávy, stříleli z luku a tak. Bylo to bezva.

Na projetí Ruska nám zůstalo jen 12 dnů. Plánovaný pobyt u Bajkalu se tak smrskl na jeden jediný den, ale po zaplacení dvou míst v dormitory na ubytovně u jezera a odchodu správce jsme zjistii, že jsme jediní obyvatelé v pěkném domku, tak jsme si udělali soukromou párty s vodkou a džusem a shlédli populární bollywoodský film Tři idioti. Bezva film, doporučuju. V Irkutsku jsme si před Afrikou skočili na kontrolu k zubaři, který k našemu překvapení konstatoval bezvadný chrup bez kazu. Sehnali jsme jízdenky do nejnižší třídy na transsibiřskou magistrálu do Moskvy a užívali si luxusu převyšujícího indické i čínské vlaky. Po cestě jsme se zastavili v Kazani a fotogeničtější město jsme ještě neviděli. Však to můžetee vidět na fotkách.

Do Moskvy jsme dorazili právě včas na oslavy Dne Ruska, takže nás kvůli nějakému koncertu pro papaláše nepustili na Rudé náměstí. Tady jsem také poprvé použil svůj novinářský průkaz, když se mi nelíbilo, že nás vyhnali z přilehlého parku. Zašel jsem za jedním policistou, ukázal mu průkaz a zeptal se ho, proč vyhání z parku u Rudého náměstí lidi a zda může potvrdit nebo vyvrátit, že je to kvůli ohlášené bombě. Andrea trnul, že mne zavřou, ale policista jen prohlásil, že tam žádná bomba není, a jal se to vysílačkou hlásit nadřízeným. To už jsem se ale dlouhými kroky vzdaloval od místa činu. V Moskvě jsme se spřátelili se dvěma slovenskými děvčaty a společně se přesunuli do Petrohradu. Tam jsme navštívili Ermitáž a po několika hodinách marné snahy dospěli k závěru, že z nás milovníci a znalci umění nikdy nebudou.

V Petrohradu jsme v televizi sledovali první zápasy Mistrovství světa ve fotbale a nažhavili se trochu na Jižní Afriku. Z Ruska jsme zamířili do Estonska, kam za mnou přijela Míša, a přivezla nám další zásoby pro Afriku. V Estonsku jsme strávili jen několik dní a trajektem přejeli do Helsinek, kde na nás už čekalo letadlo do Afriky.

Urazili jsme kdovíkoliv desítek tisíc kilometrů a já přestal stíhat psát na stránky už někdy v Indii, když se mi poprvé rozbil Psion. Tak jsem se aspoň snažil udržovat nahoře naše denní fotky a skóre. Na stránkách nám náš administrátor Pavel přidělal posouvání fotek o 20 dnů dopředu a dozadu, takže by mělo být možné si snadněji prohlédnout, kde jsme kdy byli a co jsme kde dělali. No a já jsem očísloval všechny staré články, protože jsem začal bojovat na více frontách:

1. Pořád jsem udržoval fotky a naše denní skóre nahoře v záhlaví.
2. Nejstarší příspěvky budou o Indii, ale protože jsem si tuto zemi vůbec neoblíbil a téměř pořád jsem v ní byl nemocný, budu se k ní vracet až někdy v budoucnu, až bude vše ostatní hotové, takže v nejbližší době nic o Indii nečekejte.
3. Chtěl jsem dopsat Himalájské deníky z Nepálu a pokračovat Tibetem a Čínou až do příjezdu do Huangzhou.
4. Zveřejnil jsem články Čínou od Shanghaje, protože jsem to už měl napsané a chtěl jsem pokračovat Mongolskem, Ruskem a Estonskem.
5. Začal jsem psát o Africe.

Takže vzhůru do Afriky!