(UNDER RE-CONSTRUCTION!!!)

300. It is madness ...
Madness? This is Sparta!
No, Sparta raději ne.

"This is Africa! Sorry guys ..." řekl kapitán malé nákladní lodi, se kterou jsme plánovali překročit po Viktoriině jezeře rovník, když ani po 3 dnech čekání v Mwanze stále nedorazil náklad, na který naše loď čekala. Takže jsme nemohli odplout ani dnes. To už jsme měli v pasech razítka opuštění Tanzánie, která jsme dostali po zaplacení úplatku úřednici přístavu, o který si bez okolků řekla. Správně jsme tak už nesměli vycházet z přístavu na tanzánské uzemí, ale nám život ilegálních imigrantů nevadil a tak jsme už poněkolikáté za poslední dny absolvovali pochod s batohy zpátky do města, abychom to zítra šli znovu zkusit do přístavu.

29. září uplynulo 300 dnů od začátku naší cesty a 100 dnů od našeho vstupu na Africký kontinent. Absolvovali jsme všechny tři plánované treky a bylo to tak náročné, že se nám s odstupem času naše chození po Himalájích zdá jako dětská procházka. Viktoriino jezero jsme nakonec úspěšně přepluli do Ugandy, zaznamenali první neúspěch se žádostí o vízum na etiopské ambasádě v Kampale a na pár dnů zakotvili v Jinje. Andrea zde spadl z motorky a rozrazil si hlavu, takže jsme vynechali plánovaný šílený rafting s peřejemi 5. třídy, ve kterých není otázkou, zda spadnete z raftu, ale kolikrát z něj spadnete a kolik vody (možná s bilharziemi) při tom vypijete. A hlavně jestli Vás ještě vytáhnou.

V Mbale jsme se připravili na překročení vulkánu Mt. Elgon přes hranice do Keni a z tohoto nakonec jen 4 denního treku se stal asi ten nejdrsnější zážitek. Kráčeli jsme blátem tropickými pralesy, všechno kolem bylo neskutečně zelené, ve výškách kolem 4000 m nás provázel déšť a naše promočené boty jsme každý večer sušili na otevřeném ohni ze dřeva nasekaného mačetou. Chůze bažinami a mokrou trávou uvnitř kráteru nebyla žádná turistická selanka a čtvrtý den při překročení hranice do Keni jsme si sáhli na dno fyzických i psychických sil.

Hned ráno jsem při překračování jedné říčky uklouzl na kamenu a i s batohem na zádech do ní spadl, takže boty, kalhoty a spodní část bundy i batohu byly rázem plné vody. V tomto stavu jsme pokračovali v chůzi směrem k hranici, kam jsme po pětihodinovém pochodu za vydatného lijáku dorazili mokří a unavení už oba dva. Netušili jsme, že nás to nejhorší teprve čeká. Za doprovodu 5 ostrých hochů - ozbrojených keňských rangerů - jsme museli vylézt nahoru na kráter z keňské strany a pak bičováni dalšími deštěm sestupovat koryty potoků plnými vody a bahna dolů do údolí. Uklouznutí a pády jsme přestali počítat a když jsme po dalších 4 hodinách vyčerpávajícího pochodu došli k vojenskému 4x4 jeepu, vysíleni jsme si padli do náručí. Naše zcela promočené nepromokavé oblečení a čvachtající voda v botách činily možnost dalšího pochodu v bahně nepředstavitelnou. Opět jsme v té chvíli netušili, že následující 3 hodinovou jízdu v permanentním smyku po půlmetrové vrstvě bahna na vrcholcích skal a krajích srázů bude provázet permanentní strach o život. Otírali jsme se o stromy, dlouhé úseky klouzali v náklonu 45 stupňů, bokem našeho otevřeného džípu jsme kosili trávu na svazích kolem cesty a byli jsme bičováni proudy bahna a vody padajícími na nás z plátěné střechy. Naše ruce byly vysílené, protože na dřevěné lavici na korbě nás drželo jen křečovité držení se železné konstrukce džípu a naše prsty zachránilo jen včasné přehmatávání v momentech, kdy jsme rašplovali nějaký strom.

V Keni jsme pak při cestě do Nanyuki poprvé zakusili hořkost okradení, když nás řidič dodávky z Nairobi zavezl do chudinské čtvrti bez osvětlení a tam mi otevřeným okýnkem lupič vyrval můj chytrý mobil z rukou právě ve chvíi, kdy jsem po internetu zavíral shorty na S&P. Pronásledování jsem po 100 metrech sprintu blátem vzdal, když jsem si uvědomil, že jsem najednou sám v neznámé temné ulici bez lidí, a že bych tu mohl přijít o daleko víc, než jen o mobil s přístupem ke všem mailům a bankovním a tradingovým účtům.

Čtyřdenní trek na rovníkovou pětitisícovku Mt. Kenya byl opět provázen deštivým počasím, při kterém se cesta vzhůru do tábora ve výšce 4200 m proměnila v permanentní močál a moje dávno už promokavé čínské trekové boty z pochodu učinily velmi nepříjemný zážitek. Opět jsme si celý trek nesli naše velké batohy a mezi ostatními turisty s kopou nosičů a kuchařů jsme působili docela nepatřičně. Musím dodat, že Andrea je ten nejlepší italský kuchař a v težkých podmínkách jsem se na jeho pastu každý den moc těšil. Panoráma, které se před námi objevilo při výstupu na vrcholek bylo uchvacující a Kilimanjaro se s tím vůbec nemůže měřit. Díky strmosti výstupu v samém závěru jsem však při pohledu dolů dostal závrať a tak jsem se 10 minut pod vrcholem zasekl za bezpečně vypadajícím kamenem, ze kterého jsem neměl přímý výhled na sráz pod sebou. Andreu jsem nechal vyjít na vrcholek jen s naším průvodcem. Při zpáteční cestě jsme opět dosáhli hranice naprostého vyčerpání, protože jsme za ten den s dvacetikilovým batohem na zádech ušli v přepočtu kolem 30-35 km a to jsme opět z velké části museli balancovat na kamenech a trsech trávy v potocích a močálech.

Naše další cesta vedla zpátky do Tanzánie na nejvyšší horu Afriky, Kilimandžáro. Po Mt. Elgonu a Mt. Kenye jsme ale byli ve formě a tak jsme za první den s plnými batohy na zádech ušli 23 km od vstupní brány ve výšce 1970 m do tábora Horombo ve výšce 3720 m. Cesta byla luxusní a po těžkých trecích v Ugandě a Keni jsme si připadali jako na turistické procházce. Po jednom aklimatizačním dnu jsme další den ráno z této výšky vyrazili směrem k o 2200 m vyššímu vrcholku. Cestou jsme se na 8 hodin zastavili v táboře ve výšce 4700 m, několik hodin tam i spali a po půlnoci zahájili finální výstup na vrcholek. Kdo se trochu vyznáte v aklimatizaci, asi chápete, že každý, kdo takhle na Kilimandžáro jde, riskuje svoje zdraví i život. A tisíce turistů to každý rok činí. Díky cenám a nastavení výstupu se to jinak ani moc dělat nedá. Počet mrtvých neznám, ale každý den našeho výstupu jsme byli svědky toho, jak nosiči snášeli bezvládná těla turistů do nižších poloh. Při našem výstupu pak jeden pán vlivem nedostatku kyslíku a nedostatečné aklimatizace na vrcholku ztratil zrak. Samotný výstup byl nesmírně vyčerpávající, ale my s Andreou jsme měli natrénováno a tak jsme v prudkém srázu předcházeli jednu skupinu za druhou. Ve výšce 5700 m, kousek za prvním vrcholkem Gilman's point, odkud se jde už jen po mírně stoupající rovince až k úplnému vrcholu, se u mne bohužel projevilla akutní horská nemoc. Vedle silné bolesti hlavy jsem při kažém kroku dostával návaly na zvracení, točila se mi hlava a motal jsem se. Po několika marných pokusech o chůzi jsem tedy nechal Andreu pokračovat s jinou skupinou až na vrchol a sám jsem se vrátil na Gilman's point a pak dál dolů. Celý trek na Kilimandžáro nám svou přítomností zpříjemňovala moje sestra Pavlína. Já jsem ji do svých denních skóre zahrnul, Andrea se nakonec rozhodl skóre uvádět bez jejího vlivu.

Po absolvování těchto tří treků jsme si jeli odpočinout při válení se na plážích Zanzibaru. Mně přiletěla na 9 dní Míša a s trochou štěstí jsme si našli jeden opuštěný resort s Usměváčem (v resortu pracujícím černochem, nemluvícím anglicky, ale neustále cenícím své velké bílé zuby, jak vystřiženým z Hitchcockovských filmů ). Náš pobyt ve větrné chatce bez okenic jsme si užili, i protože po celou dobu našeho pobytu nebyli v resortu jiní hosté kromě několikadenní návštěvy Andrei a našich spolubydlících - obrovského pavouka přímo před chatkou, létající kobylky, obřího švába a myši bydlících s námi v chatce a několika komárů bydlících přímo pod moskytiérou. S Andreou jsme se ještě zajeli potápět a i když má můj foťák obří škrábanec přímo uprostřed objektivu, podvodní fotky byly skvělé. S Andreou jsme si pak potápění zopakovali i o několik dnů později v Keňské Mombase a podmořský život byl ještě užasnější. Bohužel jsem si pod hladinou pod dojmem věrnějšího zachycení podmořských barev změnil barevné schéma na "Sephia", které ale nemá se sépiemi nic společného a tak teď mám desítky nádherných barevných ryb a jednoho skvostného obřího rejnoka vyfocené ve starobylém téměř černobíém podání. Sakra! :-)

Náš pobyt v Africe se pomalu schyluje ke svému závěru a s Andreou si říkáme, jaké máme štěstí, že se nám zatím vyhýbají všechny závažné choroby. Už přes 2 měsíce se pohybujeme v prudce malarické oblasti bez užívání jakékoliv profylaxe, komáři nás vesele štípou a my jsme (doufejme) ani jeden malárii nedostali. Anebo máme jen nějakou lehčí formu, u které jsme si ani nevšimli, že ji máme. Jo, a přes naše výkony na treku jsme v Africe s Andreou oba slušně přibrali. Kupodivu tu je totiž spousta dobrého a rozhodně ne nízkokalorického jídla. Hranolky aspoň jednou denně jsou pravidlem a nepamatuju kontinent, kde bychom sládovali tolik zmrzlin :-) Hygienické podmínky jsou tu totiž přece jenom lepší, než třeba v Indii.

V Nairobi jsme absolvovali několik hádek na etiopském velvyslanectví, domáhali jsme se i audience u jejich velvyslance, ale vízum pro pozemní cestu nám stejně nedali. A protože cesta do jižního Sudánu a přejezd válečným územím přes celý Sudán do Chartůmu se jeví nerealizovatelná už z důvodu, že tam nejsou silnice ani cesty a po cestě bychom měli velkou šanci jen tak zmizet z povrchu zemského, museli jsme nakonec slevit ze svého plánu pozemní cesty a včera ráno z Nairobi odletět do etiopské Addis Abbeby. Tady se pokusíme získat tranzitní vízum do Sudánu, dostat se autobusy do Chartůmu a pak lodí po Nilu přeplout do Egypta. Tam bleskově po trase Abu Simbel - Aswan - Luxor - Káhira dorazit do hlavního města a pak si zkusit potápění v nejkrásnějších potápěčských lokalitách na světě v okolí Sharm-El Sheiku.

Domluvili jsme se s Andreou, že brzy trochu doplníme stránky a hlavně po 10 měsících změníme naši anketu. Takže kdo jste ještě nehlasovali, honem to udělejte. Výsledky ankety zveřejníme, vítězům pošleme hodnotné ceny a od těch, kteří hlasovali chybně, vybereme poplatky za špatný tip. Pro začátek vy, kteří jste hlasovali, že naše cesta skončí po týdnu v Istanbulu, ozvěte se mi mailem s uvedením adresy, na kterou Vám máme poslat fakturu. Já vím, že jsme Vás nevarovali předem, ale z něčeho tu naši cestu financovat musíme, když ty moje shorty zatím moc nenesou. Takže nashle po 350 dnech. :-)