(Mocoa, 1.1.2013)
Na kopci začaly vybuchovat petardy. Je půlnoc. Tak šťastný nový rok! Hlavou mi pulzuje rytmus. Taita Lucho bubnuje. Podupávám nohou a třesu chřestidlem. Ze zahrady se ozývá dávivý zvuk zvracení. Nedivím se. Sám už to mám za sebou. První várku. A taky před sebou. Ještě několikrát. Budu zvracet celou noc. Úplná očista organismu. Těla i duše. Tentokrát naostro.

Dívám se do světla svíček. Čekám, až přijdou. Démoni. Nebo bohové. Až ráno vstanu, budu moudřejší. Budu vědět, co jsem včera nevěděl. Vlastně to vím už teď. Nejsem šaman. Tenkrát v Peru prostě jen něco nefungovalo. Teď už všechno funguje. Čekám, co uvidím. Co se mi bude zdát. Výjevy z minulosti. Vidiny budoucnosti. Všechny myšlenky se ale vrací ke včerejší noci. Když zavřu oči, jsem tam zpátky. V autobuse. S pistolí u hlavy.

Záře svíček osvětluje Toshiho. Sedí kousek ode mne. Před začátkem rituálu jsem mu poděkoval. Za včera. Že žiju. Že mne zastavil. V autobuse. Svým výkříkem. "Francisco, no!" Odpověděl svou neumělou angličtinou:
- "Because if you die, I am not happy (Protože když umřeš, já nejsem šťastný)."

Pozoruju svíčky. Každý tu má jednu. Jsou si podobné. Kromě jedné. Té mé. Jsem rád, že mi ji dovolili použít. Je pro mne důležitá. Velká, rudá lebka. Koupil jsem ji na čarodějnickém trhu v bolívijském La Pazu. Přes půl roku jejího půl kila tahám v batohu. Chvíli už hořela na Velikonočním ostrově. Teď tu září do prostoru. Vypadá úchvatně.

Koukám na ni a vzpomínám na rok 2012. Druhý nejhorší rok mého života. Rok, kdy jsem přišel o dědečka. Rok, kdy jsem odepsal bývalé společné přátele. Rok, kdy jsem přestal věřit v lidskou slušnost. Myslel jsem, že pravda něco změní. Když ji ukážu. A že dostanu mail. Nebo SMS. S jedním slovem.
- "Promiň."

Lucho přestává bubnovat. Odkládá buben a bere do ruky kytaru. Brnká do strun a začíná zpívat. Zní úžasně. Nejlepší kolumbijský šaman. Ta Němka měla pravdu: "Taita Lucho rocks!" Koukám do zářících očí lebky a prosím o odvahu. Odpověď přichází okamžitě. Mými ústy. Někdo mi pohybuje rty:
- "Odvahu jsi našel včera. V autobuse."

Zvedám se a odcházím k lesu. Všechno se se mnou točí. Padám k zemi. Když pootevřu oči, vidím africké malby. Černošské vzory. Jen tak, ve vzduchu. Vylétají z džungle a točí se mi kolem hlavy. Liány na stromech tančí. Stromy se kývají do rytmu. Radši je zase zavírám.

Ležím na zemi. Už aspoň hodinu. Pár lidí mne chtělo zvednout. Odvést mne na lůžko. Odmítl jsem. Je mi tu dobře. Strávím tu celou noc. V hlíně. Vedle džungle. Nakonec, prý je to dobře. Jsem tu s bohyní. Pachamamou. Matkou Země. Celou noc z ní můžu čerpat energii.

- "Ať Ti v srdci nezůstane hněv, který Ti tam bandité vnesli" říká mi Mercedes. Šamanka. Žena Taity Lucha.
- "Oni mi tam ale žádný hněv nevnesli. Já už ho tam mám. Už dva roky. Bandité ho jen tak jemně polechtali." Lucho mi chce pomoct. Mává kolem mne kouřícím dřevem. Dostávám tinkturu proti hněvu. Včerejšímu přepadení se nediví. Před pěti dny mi prý začalo těžké životní období. Bude trvat dva měsíce. Tak snad aspoň nebude nuda.

Vychází slunce. Začíná sněžit. V létě. Sníh padá dolů, létá zleva doprava i zprava doleva. Tančí ve vzduchu. Když tanec skončí, letí zpět nahoru.

____________________________________________________________________________________________
(Las Lajas, 7.1.2013)

Sedím na kopci a dumám nad tou věštbou. Tento týden jsem v Pastu zažil neskutečně krásné věci. Strávil jsem ho uprostřed radosti, legrace a veselí. Uprostřed jednoho z nejkrásnějších karnevalů naší planety. A přesto. Každý den jsem znovu prožíval svou osobní tragédii. Horší, než přepadení lupičů. Ztratil jsem Psion. Přišel jsem o kus sebe sama. Poslední zálohu jsem dělal v Brazílii. Přišel jsem o deník za Venezuelu a Kolumbii. Nemám to jak doplnit. Je to větší ztráta, než peníze ...

Po nocích jsem běhal po Pastu a na zdi lepil inzeráty s fotkou Psionu a španělským textem. "Je to 15 let starý přístroj bez hodnoty." Pro mne má ale hodnotu velkou. Koupil jsem kolumbijskou SIM kartu a vypsal odměnu pro nálezce. Dvě stě dolarů. To bylo před 4 dny. Karneval už skončil. Papíry ze zdí zmizely. Nikdo se neozval. Nemá to cenu. Možná to je znamení. Přestanu psát deník. Přestanu psát články. Život půjde dál ...

Sedím na kopci a pozoruju hemžení lidí. Las Lajas, místo zázraků. Na skále, kde je postavená katedrála, se zjevovala pana Marie. Činila tu zázraky. A činí je prý i dál. Putují sem poutníci z celého světa. Prosí o zázrak. Tohle místo znám. Už jsem tu byl. Před 14 měsíci. Žádný zázrak se ale nestal. Byla hloupost tomu věřit. Zázraky nejsou. Přesto jsem sem znovu přijel. A znovu prosil ...

Nemůžu otvírat pusu. Část obličeje mám ochrnutou. Když jím nebo si čistím zuby, necítím levou horní čelist. Necítím levý horní ret. Ani kus tváře. Jakoby mi zubařka píchla umrtvovací injekci. Jenže trvalou. Mám to už týden. Nelepší se to. Mám podlitinu pod levým okem. Vevnitř. Celá tvář je oteklá. Přišel jsem o peníze, hodinky a foťák. Fotím už jen mobilem. Ten ale spadl a nakřápl se mu displej. Přišel jsem o Psion a zápisky z posledních dvou měsíců.

Kdyby mne chtěl ještě někdo podezřívat z optimismu, může to udělat. Právě teď. A poprvé ... bude mít pravdu. Protože nikdy za poslední dva roky jsem tak nevěřil ve šťastnou budoucnost, jako právě teď. Na začátku ledna 2013. Hůř už být nemůže ...

Sedím na kopci a pozoruju katedrálu. Cesta k ní je obložená děkovnými tabulkami lidí, kterým panna z Las Lajas pomohla. Děkují za zázraky. Zvláštní. Zázraky přece nejsou ...

Před chvílí jsme se rozloučili s Toshim. Dál už pojedeme každý sám. Každý jiným směrem. Padá na mne únava. Opírám se o kámen, zavírám oči a usínám. Jen tak, v trávě. Na kopci. V Las Lajas. Nad katedrálou.

Budí mne zvonění mobilu. Mého mobilu. Nejsem na to zvyklý. Nikdo mi normálně nevolá. Ženský hlas v telefonu mi španělsky říká, že viděla můj inzerát. A našla můj Psion. Mám se pro něj zastavit. Nevěřícně hledím na katedrálu ...

Před rokem jsem sobě i ostatním přál, aby byl rok 2012 šťastný. Nevyšlo to. Byl jsem neskromný. Chtěl jsem asi moc. A tak mám do roku 2013 jiné přání. Daleko skromnější. Pro sebe i pro všechny dobrý lidi:

Ať je tento rok plný zázraků!