(UNDER RE-CONSTRUCTION!!!)

10. srpna uplynulo už 250 dnů od začátku naší cesty a 50 dnů od startu našeho cestování po Africe. Líbí se nám tu. Na úvod našeho pobytu na tomto kontinentu jsme si prožili krizi v Jižní Africe, která v nás vzbudila obavy z dalších zemí a Andreova skóre výletu klesla na 4 body z 10. Měl jsem trochu výčitky, protože Afriku jsem si prosadil proti vůli Andrei, který se na ni chtěl na poslední chvíli vykašlat. Jižní Afrika byla nehostinná, předražená, nedávala nám možnost svobodného pohybu a byla velmi nebezpečná. Před jejím opuštěním jsme navštívili nejjihozápadnější cíp Afriky Mys dobré naděje a vydali se na plánovanou cestu po souši a po vodě z Kapského města do Alexandrie.

Do Namíbie jsme přijeli nemocní a znechucení, ale i přes cenovou úroveň připomínající Jižní Afriku jsme si ji zamilovali. Zvířata v Etoshi a v tulení rezervaci v Cape Crossu, přírodní scenérie a písečné duny v Sossusvlei a Deadvlei a lezení po skalách v náherném prostředí na Spitzkoppe nás naprosto nadchly a i Andreovo skóre výletu vylétlo zpátky na desítku. A já jsem mu začal být vděčný, že prosadil cestování na vlastní pěst, protože já jsem se před odletem do Afriky klonil k účasti v některé z organizovaných transafrických tour v obřích náklaďácích, pořádaných mnoha adrenalinovými cestovkami. Cestou jsme poznali, že nezávislé cestování je levnější a lepší.

Z Namíbie jsme se přesunuli do Zambie, která se stala naší pravou láskou. Byla naprostým protipólem Jižní Afriky s velmi přátelským obyvatelstvem a při našich dlouhodobých pobytech v Livingstonu a Mpulungu jsme se nemuseli bát chodit v noci po temných ulicích mezi domorodým obyvatelstvem. Malé děti na nás všude už zdálky křičely "Muzungu, Muzungu" (běloch) a následovalo obligátní "Hau ár ju!". Jedním z vrcholů byl náš pobyt ve vesnici Simonga, kde jsme navštívili místní školu v době závěrečných testů, byli jsme představeni jako dozorující učitelé a napsali jsme si s žáky osmé (já) a deváté (Andrea) třídy závěrečnou písemku z občanské nauky.

V Zambii jsme se také rozhodli zcela překopat naše africké plány a místo rychlé cesty přes Tanzánii a Keňu dále na sever se v oblasti východní Afriky trochu zdržet. Rozhodli jsme se překonat jezero Tanganjika v celé jeho délce 700 km od jihu na sever a protože tam žádné takovéto trajekty nejezdí, zajistili jsme si místo na 40 hodinové plavbě nákladní lodí Teza. Spali jsme ve spacácích na přídi lodě, bylo teplo, vlny šplouchaly, vítr foukal, obloha byla plná hvězd a my leželi na lodi uprostřed jezera uprostřed Afriky. Byli jsme naprosto nadšení a s Andreou jsme se shodli, že kdyby to naše stránky umožňovaly, dostal by tento den hodnocení 11-11-11.

Vystoupili jsme na území jedné z nejchudších zemí světa v období po občanské válce, Burundi. Původně jsme se tu chtěli zdržet tak 1 den a pokračovat dále do Rwandy, ale ti zmr(píp) rwandští úředníci nás na hranici vysadili z autobusu jedoucího do hlavního města Kigali a odmítli nás vpustit do země, protože jsme v odpovědi na jeden dotaz při žádosti o vízum odpověděli velmi stručně. Už jsme neměli Burundské vízum a Rwandské ještě ne, takže jsme den strávili jako ve filmu Terminal na území nikoho mezi Burundskou a Rwandskou hranicí plném hladovějících a žebrajících sirotků a mrzáků. Fuck off Rwanda! Nakonec jsme nalezli pochopení u Burundských pohraničníků, vrátili se do Burundi, během dvou dnů přejeli místní dopravou nebezpečné severovýchodní území země s ozbrojenými guerillami a překročili hranici do Tanzánie.

V Tanzánii jsme konečně narazili na levnou Afriku, kdy nás nocleh ve velmi prostém hostelu na hranici a oběd s večeří (rýže s fazolemi) stály na člověka asi 60 Kč. Přejeli jsme do Mwanzy na jižním okraji Viktoriina jezera a odtud navštívili spolu se dvěma dvacetiletými studentkami medicíny Serengetti, asi nejznámější národní park na světě, ze kterého pochází velké množství přírodopisných filmů. Tady se naše náklady zase vyhouply na maxima, ale věděli jsme, že tohle levné nebude.

Teď jsme zpátky v Mwanze a dnes odpoledne bychom měli nasednout na nákladní loď přes celé Viktoriino jezero do Ugandy. Tam nejspíš vynecháme návštěvu goril, protože jen permit na gorily stojí 500 USD, a po pár dnech budeme pokračovat do Keni. Rádi bychom tuto hranici překonali vylezením na 4321 metrů vyokou horu Mt. Elgon, nacházející se právě na hranici obou zemí. Dočetli jsme se ale, že celá oblast je nebezpečná a návštěvníci jsou občas chytáni a mučeni. Oblíbené tu prý je člověku uříznout ucho a nechat ho je sníst. Pokud si můžu vybrat, tak raději to levé. V Keni bychom se pak rádi pokusili vylézt na rovníkovou, přes 5 tisíc vysokou horu Mt. Kenya a následně na Kilimanjaro opět v Tanzánii. Pak si dáme pár dnů relaxace a potápění na plážích Zanzibaru a pofrčíme dál na sever přes Keňu, Etiopii a Súdán do Egypta a Alexandrie. Pak snad blízký východ a letecký most do (jiho)východní Asie. Ale naše nejoblíbenější činnost je změna plánů, takže všechno nakonec může být úplně jinak.

Během cesty Afrikou jsme potkali spoustu nesmírně zajímavých lidí, zejména cestovatelů a dobrovolníků v Africe a jejich vyprávění a zkušenosti jsou nezapomenutelné. Taky jsme se nakonec rozhodli nebrat žádná antimalarika a protože se poslední měsíc pohybujeme ve vysoce malarické oblasti a štípanců od komárů máme oba s Andreou požehnaně, čekáme jen, kdy tu malárii dostaneme. Inkubační doba je prý asi 14 dní až měsíc. Z cestovatelů, co jsme tu potkali, ji dostala asi polovina. Ale pokud nedostaneme nějakou těžkou formu, nebo nás nepřepadne někde na vrcholku hory, měla by být poměrně dobře léčitelná. Tak nám držte palce, ať včas rozpoznáme příznaky.

Protože Andrea před Afrikou poslal notebook i pevný disk domů, nemůžeme v současnosti zpracovávat fotky z Nepálu, Číny, Mongolska a Ruska, a tak na ně budete muset počkat až se k notebooku zase dostaneme. Poslední dva týdny byly docela časově náročné a tak jsme moc nestíhali psát. Andrea toho má spoustu napsaného na papíře a během příštích dnů to zřejmě hodí na stránky. Já bych měl co nejdřív opravit Psiony, abychom je mohli oba s Andreou využívat. Teď je okupuju já prakticky jen na psaní deníku, protože se toho děje hrozně moc. Chtěl bych co nejdřív pokračovat v psaní Afriky a tak teď dokončení Asie musí počkat.