(20.11.-21.11.2010)
Už při nástupu do letadla jsem si všiml, jak jsou Japonci poslušní a disciplinovaní. Dvě vlastnosti, které mi rozhodně nejsou vlastní. Dbali pokynů letištního personálu, jakmile dostali pokyn k nástupu do letadla, hned se stavěli do dlouhé fronty, nikdo se nerozčiloval, nikdo nepředbíhal, nikdo nevyrušoval. Já tedy ne. Seděl jsem si na lavičce a do letadla se vydal, až když fronta zmizela. A protože jsem v připraveném pase neměl výstupní razítko, skoro jsem zpozdil odlet. Rozčilil jsem se, protože mi pas před tím kontrolovali. Aspoň už jsem neměl koho předběhnout. Když v letadle v 19:00 egyptského času ztlumili světla, Japonci hromadně zalehli a usnuli. Já tedy ne. Nebudu přece spát tehdy, když se mi říká. Spát jsem šel až kolem jedenácté, takže když nás v 9:30 japonského času probudili, spal jsem díky časovému posunu jen něco přes 3 hodiny. Za svobodu se platí. Míša ve svých dopisech z Japonska psala o tom, jak Japonci veškeré situace a mezilidské kontakty řeší tak, aby byla zachována harmonie. Netuší, že si právě do země vpustili profesionálního narušovatele harmonie.
Na letišti jsem si v bankomatu vybral 20 tisíc Jenů (asi 4500 Kč) a na chvíli se posadil, abych si v Psionu přečetl zkopírované instrukce z Wikitravel, jak se z Tokijského letiště dostat do Tokia. Na večer jsem měl rezervován noční autobus do Hirošimy, tak jsem se potřeboval dostat na Tokijskou stanici Shinjuku. Neseděl jsem tam ani 5 minut a už ke mně přišel policista se psem a zatímco mne legitimoval, pes očichával moje batohy. Asi fetišista. Má smůlu, v Dahabu jsem si před odjezdem vypral všechno prádlo. Ty kontroly mne ale přestávají bavit. Vzpomněl jsem si na starý vtip:
Policejní hlídka se psem jde po ulici. Jeden policista zastaví, dřepne si a dívá se psovi mezi nohy. Ten druhý se ptá, co se děje. "Když jsme šli kolem hospody, někdo tam říkal: Hele, jde sem ten pes s těma dvěma ču*ákama."