Japan

21.3 Nepřipravená Míša v Japonsku podruhé (Unprepared Misha in Japan for the second time)

(21.11.-9.12.2010)
A tentokrát bez příkras
(Ministr zdravotnictví už nikoho nevaruje)

Cesta nočním autobusem pokračovala tak, jak začala. Hrozně. Autobus každou hodinu zastavoval, světla se rozsvěcovala a řidič něco japonsky hlásil do reproduktorů. Japonci v kukaních si světla ani nevšimli, já na svém tlačícím sedadle ano. Myslel jsem, že to jsou pauzy na záchod, Japonci mají problémy s prostatou a tak potřebují časté zastávky. Na jedné z nich ve 4 ráno jsem vystoupil taky a šokoval tak řidiče s jeho kolegou, protože mám přece jet až do Hirošimy. Tak jsem pochopil, že to v noci byly normální zastávky v japonských městech, kde lidé vystupovali.

Na zastávce v Hirošimě už čekala Míša a hrozně jí to slušelo. Byla tam i s otcem japonské rodiny, u které bydlí. Trval prý na tom, že nás autem odveze do našeho hotelu. Tak moc děkujem. Bylo brzy ráno a my se chtěli zeptat, zda si můžeme v hotelu nechat batohy a ubytovat se už před oficiálním check-inem ve 14:00. Míša se na to recepčního japonsky zeptala a já už na jeho výrazu viděl omluvné "bohužel to nejde". Vrtěl hlavou a ukláněl se a já začal mít chuť trochu narušit harmonii. "Proč bychom si tu nemohli nechat zavazadla?" říkal jsem si v duchu a chystal se mu naše batohy hodit na recepční pult s výrazem "nebo Vám je snad mám dát jinam?" Míša mne zarazila s tím, že si tu zavazadla samozřejmě nechat můžeme. Pán se jen omlouval, že uklizečka přijde až za hodinu, tak nás do pokoje mohou pustit nejdřív v 11:00. Což je super. Děkujem.

21.2 Nepřipravené jak si Japonci hrají (Unprepared Games the Japanese play)

(20.11.-21.11.2010)
Už při nástupu do letadla jsem si všiml, jak jsou Japonci poslušní a disciplinovaní. Dvě vlastnosti, které mi rozhodně nejsou vlastní. Dbali pokynů letištního personálu, jakmile dostali pokyn k nástupu do letadla, hned se stavěli do dlouhé fronty, nikdo se nerozčiloval, nikdo nepředbíhal, nikdo nevyrušoval. Já tedy ne. Seděl jsem si na lavičce a do letadla se vydal, až když fronta zmizela. A protože jsem v připraveném pase neměl výstupní razítko, skoro jsem zpozdil odlet. Rozčilil jsem se, protože mi pas před tím kontrolovali. Aspoň už jsem neměl koho předběhnout. Když v letadle v 19:00 egyptského času ztlumili světla, Japonci hromadně zalehli a usnuli. Já tedy ne. Nebudu přece spát tehdy, když se mi říká. Spát jsem šel až kolem jedenácté, takže když nás v 9:30 japonského času probudili, spal jsem díky časovému posunu jen něco přes 3 hodiny. Za svobodu se platí. Míša ve svých dopisech z Japonska psala o tom, jak Japonci veškeré situace a mezilidské kontakty řeší tak, aby byla zachována harmonie. Netuší, že si právě do země vpustili profesionálního narušovatele harmonie.

Na letišti jsem si v bankomatu vybral 20 tisíc Jenů (asi 4500 Kč) a na chvíli se posadil, abych si v Psionu přečetl zkopírované instrukce z Wikitravel, jak se z Tokijského letiště dostat do Tokia. Na večer jsem měl rezervován noční autobus do Hirošimy, tak jsem se potřeboval dostat na Tokijskou stanici Shinjuku. Neseděl jsem tam ani 5 minut a už ke mně přišel policista se psem a zatímco mne legitimoval, pes očichával moje batohy. Asi fetišista. Má smůlu, v Dahabu jsem si před odjezdem vypral všechno prádlo. Ty kontroly mne ale přestávají bavit. Vzpomněl jsem si na starý vtip:
Policejní hlídka se psem jde po ulici. Jeden policista zastaví, dřepne si a dívá se psovi mezi nohy. Ten druhý se ptá, co se děje. "Když jsme šli kolem hospody, někdo tam říkal: Hele, jde sem ten pes s těma dvěma ču*ákama."

21.1 Nepřipravené uvítání v Japonsku (Unprepared Welcome to Japan)

(19.-20.11.2010)
Probral jsem se a začal si hrát s palubním "Interactive Entertainment Systémem" na displeji před sebou. Bylo tam na výběr plno starších i novějších světových a arabských filmů. Chtěl jsem vidět nějaký arabský, ale prošel jsem jich asi 20 a všechny byly jen v arabštině a bez anglických titulků. Arabové by měli pro propagaci své kultury něco dělat, aby cizinci mohli poznat život v islámských zemích a přestat se islámu bát. Třeba přidat anglické titulky k arabským filmům na mezinárodních trasách. Náš přímý let egyptských aerolinií z Káhiry do Tokya měl už 40 minut zpoždění. Letadlo se chvílemi maličko zachvělo, jak zřejmě pojíždělo po letištní ploše. Přepnul jsem obrazovku na mapu letu, podle které jsme se v tuto chvíli měli už blížit k Sýrii. Musel jsem se pousmát, protože jsme stále na letišti a oni tento filmeček zapomněli pozdržet do chvíle skutečného startu. Obsluha letadla už nás nechtěla nechat čekat a začala rozvážet jídlo a nápoje. S kelímky nápojů se ale bude špatně startovat. Zeptal jsem se stewarda, za jak dlouho poletíme. Odpověděl, že už hodinu letíme. Takže jsem zaspal start ...

Včera večer jsme si s Andreou podali v Dahabu ruce, objali se a rozloučili se. Je to skvělej kluk, že se mnou tak dlouho vydržel. Kdo ví, zda a kdy se ještě uvidíme. Nasedl jsem do minibusu na noční jízdu do Káhiry. Místo v minibusu bylo překvapivě pohodlné a já jsem měl u sebe nastavenou stočenou karimatku - jeden z mých největších vynálezů na této cestě, umožňující mi příjemně sedět a spát v autobusech. Koukal jsem z okna na hvězdy a přemýšlel o naší cestě. Co jsme zažili, co bylo skvělé a co bylo hrozné. Skvělá byla vlastně celá cesta. A hrozný jsem na ní byl akorát já.