(UNDER RE-CONSTRUCTION!!!)

Dne 18.11.2010 jsme na naší cestě strávili právě 350 dnů. To je 50 týdnů. Tak, třetina je za námi. Za mnou. A byl to zároveň můj poslední den v Africe.

Co jsme stihli za posledních 50 dnů? Po 5 dnech strávených v keňské Mombase a Malindi jsme velmi neochotně nasedli v Nairobi na letadlo a přeletěli do etiopské Addis Abbeby. Tenhle jediný přelet nám pokazil celou naši pozemní cestu z Johannesburgu do Alexandrie. Získat vízum pro pozemní přejezd do Etiopie jsme se před tím pokoušeli na několika etiopských ambasádách. Marně. A protože jsme v té době mysleli, že naše společná cesta skončí už na konci října, rozhodli jsme se netrvat za každou cenu na pozemní cestě a pokusit se společně dostat v Africe co nejdále.

Etiopie pro nás znamenala šok, jak moc se lišila od ostatních afrických zemí. Jakoby vůbec do Afriky nepatřila. Největší šok představovali lidé. Neusmívali se. Chodili zamračení po šedivých ulicích. Na každém místě se kolem nás nemotalo deset taxikářů a prodejců čehokoliv, jak tomu bylo jinde. Normálně by nám to bylo příjemnější, ale po jiných afrických zemích to byl nezvyk. Etiopané nevypadají jako černoši, ani jako arabové, ale jako zcela jiná rasa. Přestože by do této části světa mezi Keňou a Súdánem patřila nějaká muslimská země, jsou to ortodoxní křesťané. A tolik mi připomínali dřívější Československo. Dlouhá léta zde pod vedením Sovětského svazu budovali socialismus. Ulice jsou plné žigulíků a lad, na rozdíl od většiny zemí naší africké cesty zde auta jezdí napravo a zásuvky mají taky evropské. Kromě toho se tu platí pivem - etiopská měna je "Birr" a přibližně se rovná české koruně. Tak si člověk v hlavě ceny nemusí přepočítávat.

Z těch neusmívajících se Etiopanů jsem měl nejdřív strach, než jsme si přečetli v průvodcích, že jsou na africký národ "studení", nejsou milí na každého a trvá nějakou dobu, než si je získáte. Ale přátelství je pak o to pevnější. Když jsme se to dozvěděli, hned jsme se na Etiopany dívali jinýma očima. Byl to hrdý národ, co se nesnažil za každou cenu zalíbit a podlézat. Vypnuli jsme na chvíli tykadla ostražitosti a spřátelili se s několika představiteli jamajko-etiopské skupiny vlasatých Rastafarians, kteří nás vlákali do skoro opiového doupěte a při přátelském několikahodinovém hovoru do nás nacpali 6 velkých svazků "chatu". Jedná se o silný stimulant podobný drogám, který v Etiopii žvýkají pro povzbuzení organismu. Nakonec nám předložili účet a my pochopili, že to celé byl scam, podvod, a my se nechali nachytat. Nezeptali jsme se na začátku na cenu a teď jsme za všechno měli zaplatit několikanásobek. Chtěli po nás asi 1200 Kč, my jsme to odmítli a zaplatili jen 500 Kč. Ale nakonec jsme v nejistotě, zda cena není skutečně tak vysoká a náš hostitel ji nebude muset zaplatit ze svého (jak předstíral), dali našemu "příteli" ještě 300 Kč. Sice nás podvedli, ale zase o tolik nás neobrali a byla to zajímavá zkušenost.

Etiopie se ukázala být nesmírně levnou a protože jsme v Addis Abbebě museli čekat na egyptské (4 pracovní dny) a súdánské (24 hodin) vízum, užívali jsme si levné ubytování a velmi levné a výborné jídlo. Konečně jsme začínali snižovat naše průměrné denní africké náklady. Skvělou etiopskou kávu jsme si dávali několikrát denně (2-6 Kč) a k ní vždycky aspoň jeden zákusek. Pokud jsme někde museli přibrat, tak tady.

Udělali jsme si výlet na východ do města Harrar, které je známé tím, že tu po večerech volně běhají divoké hyeny a lidé je krmí masem. Náš zážitek byl ještě zesílen tím, že jsme do Harraru nejeli nějakým luxusním džípem, ani jsme tam neletěli letadlem, jako většina turistů, ale jeli jsme s domorodými Etiopany místním autobusem 3. třídy. Strašné. Toužebně jsme vzpomínali na africké autobusy s 5 místy v jedné řadě. Tam jsme aspoň měli kam dát nohy. Tady jsme seděli na dřevěných lavicích s nohama namáčklýma trochu do strany, s opěradly odpovídajícími etiopské výšce hlavy, takže bez možnosti opřít se. Cesta trvala od 6:00 hodin ráno do 21:00 hodin večer. Naprosto vyčerpávající. Andrea onemocněl a odpadl po cestě tam, já pak po cestě zpátky. A protože jsem si po návratu na hotel naměřil teplotu 39.0 a i ostatní příznaky tomu odpovídaly, předpokládali jsme malárii. Dvoje testy v místních nemocnicích ji ale prakticky vyloučily, takže to zřejmě byla viróza.

Z Addis Abbeby jsme se vydali na sever do etiopských hor do Lalibely, jak nám říkali Etiopané, jednoho z 8 divů světa. A já jich dřív znal jen 7. Mají tam kostely vytesané hluboko do země do skalních masivů. Opravdu zvláštní. Ale víc než kostely nás nadchla přírodní panoramata hor kolem Lalibely. Udělali jsme si jednodenní tůru a já si tam koupil žiraf(u) - z plastových provázků upletený bič na kusu dřeva. Chci se s ním naučit práskat. Nepříjemná věc v Lalibele (a Etiopii obecně) byly spousty blech. Během svého pobytu jsme si jich nasbírali slušnou zásobu a vzali je na cesty i do dalších zemí. Z Lalibely jsme se přes další památková města Bahir Dar a Gondor vydali do Súdánu.

Tam nás čekaly policejní kontroly každých pár kilometrů, ale kupodivu se nezaměřovaly na nás, ale na domorodce. I když několikrát během pobytu jsem policejního úředníka na dotaz kde bydlíme a kam jedeme odbyl dotazem, proč to chce vědět, a že je moc zvědavej. Byli totiž v civilu, takže jsem nevěděl, že to jsou policajti. V Súdánu platí povinnost registrace na policii v každém městě, kde přespíme. Nejvíc nás to pobavilo v Karimě, kde nám v hotelu řekli, že se nemáme chodit registrovat na policejní stanici, ale na stanici tajné policie do jejich "secret office". Popsali nám směr a pak se máme doptat. Tak jsme šli ulicí a ptali se na cestu k "secret office". Byla totiž tak secret, že každý věděl, kde je. Ale američtí imperialisté určitě ne.

Chartúm měl svá pozitiva i negativa. Negativum bylo příšerné horko, zřejmě kolem 40 ve stínu, ale díky suchému vzduchu se to dalo přežít. Otrkáni Afrikou jsme tu v poledne chodili na prudkém slunci bez čepic a ani se moc nespalovali. Ale byli jsme vděčni za každý kousek stínu. Druhé negativum byla byrokracie spojená s povinnou registrací, ale nakonec jsme to zvládli. Dokonce jsme si vyřídili i povolení fotografovat, takže jsme konečně mohli začít legálně fotografovat. Samozřejmě to bylo téměř všude zakázané, tak jsme mohli fotit tak akorát sebe. Mezi pozitiva Chartúmu patřil krásný a levný hotelový pokoj. Škoda jen, že jsme se nepodívali na víc filmů na filmovém kanálu. Dalším pozitivem byla krásná, chlazená, superlevná internetová kavárna za 7 Kč na hodinu, do které jsme se chodili každý den na několik hodin schovat před vedrem venku. Posledním pozitivem bylo ÚŽASNÉ a docela levné jídlo. Barbeque kuřata jsem měl každý den a nemohl jsem se jich nabažit.

Po cestě z Chartúmu na sever jsme se zastavili u starověkých pyramid, kde jsme na rozdíl od těch egyptských byli úplně sami. Žádné davy turistů, žádné davy prodavačů, jen my dva a pyramidy. Pokladní nás po zakoupení lístku upozornil, že nás lístek neopravňuje k lezení na špičku kterékoliv pyramidy. Ale i kdybychom tam lezli, nikdo by to neviděl, protože pokladna byla za kopcem. U pyramid jsme se také vyspali v nejlevnější ubytovně naší cesty. Za 7 Kč na osobu jsme dostali dvě holopostele pod širým nebem, které jsme si kvůli větru odtáhli pod jednoduchou stříšku. Ještě jedna věc se nám na Súdánu líbila. Když jsme se několikrát zeptali na cestu nějakých anglicky mluvících Súdánců, nejenže nám cestu vysvětlili, ale doprovodili nás až na místo (třeba půlhodinovým putováním úmorným vedrem) a ještě nám koupili soft drinky na osvěžení (a nenechali nás to odmítnout).

Trajektem po Nilu jsme přejeli do Egypta a po povinné zastávce v Asuánu a Luxoru jsme se přes saharské oázy dostali do Alexandrie. Naše africká cesta byla skoro u konce. Ještě týden potápění v Rudém moři v Dahabu a měli jsme splněno.

Strávili jsme v Africe celkem 150 dnů. To jsme tedy nečekali. Plán byl co nejrychleji Afrikou projet a ve zdraví to přežít. A po našich zkušenostech z Jížní Afriky jsme náš průjezd Afrikou chtěli ještě urychlit a náš pobyt zde zkrátit na úplné minimum. Nevěděli jsme, co nás tu ještě čeká. A báli jsme se.
- Báli jsme se afrických chorob, třeba takovýchtěch červů, které vypijete ve vodě a oni se pak z žaludku prožerou orgány a svaly zase na povrch. Nebo těch červů, co jsou metr dlouzí, a ve vašich svalech prorostou se svalovými vlákny, takže je prakticky nemůžete odstranit.
- Báli jsme se, že nebudeme mít kde spát. Že třeba dojedeme do nějakého města a tam budeme stát před volbou mezi Hiltonem za 500 USD a spaním na ulici, na které řádí černošské gangy nebo chodí divoká zvířata.
- Báli jsme se, že tu nenajdeme rozumné jídlo a že budeme muset jíst třeba nějaké červy nebo chutné kořínky, ze kterých nakonec vylezou taky červi.
- Báli jsme se, že nás něco sežere, třeba nějaký znuděný lev nebo hyena, kteří budou chtít ochutnat bílé maso, protože jim černé už nevoní.
- Báli jsme se, že se nám něco stane, a že si nebudeme moci zavolat pomoc, protože mobil nebude mít signál.
- Báli jsme se, že nás někde přepadnou, zraní, zabijí a pak třeba i sní.
- Báli jsme se malárie, ale asi jsme se jí báli málo, protože jsme se před ní velmi lehkomyslně nechránili.

A co jsme v Africe zjistili?
- Že africkým chorobám se dá se štěstím vyhnout, když člověk nejí a nepije kdekoliv cokoliv, chodí víceméně oblečený a nekoupe se, kde nemá. Ale co jsme si opravdu odnesli asi zjistíme až se zpožděním.
- Že není problém najít v Africe ubytování. A může to být velmi levné ubytování jako v Tanzánii, Etiopii nebo Súdánu, ale i drahé jako v Jižní Africe, Namíbii a na Zanzibaru. Přesto by 20 dolarů na osobu v nejhorším případě mělo stačit i na nějaký slušný standard.
- Že je v Africe všude k dispozici dobré a vysokokalorické jídlo. A že se to jídlo podobá evropskému mnohem víc, než třeba v Azii. Všude mají hranolky, většinou i kuře, chleba a to radši ani nezmiňuju Etiopii a Súdán s Egyptem s jejich sladkostmi.
- Že v Africe zvířata zase tak moc turistů nežerou, žijí většinou v rezervacích a tam se chovají spořádaně. Například nechodí večeřet do turistických kempů, i když nejsou oplocené jako v Serengetti. Nebezpečnější než lvi pro nás bylo asi stádo rozzlobených slonů, když měli pocit, že představuju nebezpečí pro jejich mláďata.
- Že je v Africe mobilní signál prakticky všude, i uprostřed rezervací, nebo při výstupu na Kilimandžáro. Navíc tu je nesmírně levný mobilní internet, takže jsem byl s mobilem v průměru každou hodinu na internetu.
- Že je v Africe největší šance na přepadení a úmrtí v Jižní Africe, pak v některých válečných regionech (kam ale turisté ani cestovatelé moc nejezdí) a taky v některých zemích západní Afriky (kam se ale taky moc nejezdí). Jinak jsou trochu nebezpečnější akorát některé oblasti Keni (včetně hlavního měta v noci).
- Že je malárie opravdu nebezpečná a že můžeme být moc rádi, že jsme měli to štěstí a nedostali ji. Když ji totiž člověk jednou dostane, zůstane v něm a může znovu vypuknout kdykoliv.

Afrika je za námi, tak co teď dál? Další plánovaná oblast světa byla východní a jihovýchodní Azie - Japonsko, Korea, Vietnam, Laos, Kambodža, Thajsko ... A tam jsem odjel třistapadesátýprvní den. Ale odjel jsem sám.. Proč? To souvisí právě s naší anketní otázkou "Jak naše cesta skončí?" Modří už vědí a ti, co mluví italsky, vědí taky. Ti, co nevědí, si musí počkat na můj velmi opožděný článek 365 dnů. Situace se totiž mění každým dnem a tak svůj článek s vysvětlením možná budu muset přepracovat. Každopádně ho sem dám až bude jasné, co teď bude. Snad vyjde dřív, než 400 dnů, pokud se jich dožiju. Tak držte palce.