Seděli jsme v dodávce a pozorovali blížící se hory. Bylo nás pět. Francouz Arnold, němci Daniel a Richard, angličan Alex a já. Koukali jsme z okna a mysleli na to, co je před námi. Naše první šestitisícovka. Tak vysoko jsme ještě nikdo nebyli. Ještě nikdo jsme nelezli po ledovci, ještě nikdo jsme nepoužívali cepín ani mačky. Netušili jsme, co nás čeká. Věděli jsme jen, že to nebude snadné ...

Řidič dodávky vyměnil cédéčko a kabinou se rozlehla melodie z westernu "Good, bad and ugly". Taková ta plná napětí, kdy proti sobě v prázdných ulicích města kráčejí dva pistolníci. Okna domů jsou zavřená, vítr si pohrává s pískem a jediný zvuk, který ruší ticho, jsou kroky obou mužů. Jeden z nich to nezvládne. Jeden z nich město opustí v rakvi. K té chvíli se to dokonale hodilo.
- "This is a song for us (To je píseň pro nás)" řekl jsem a ostatní nadšeně souhlasili. Z každého bylo cítit napětí. Ne strach. Odhodlání postavit se tomu, co přijde.

Koukali jsme z okna a mysleli na to, co bylo za námi. Na rok, co byl za námi. 2011. Viděl jsem a zažil jsem během něj úžasné věci. Nádherné věci. Neskutečné věci. A přesto. Bez nejmenší pochybnosti to byl nejhorší rok mýho života. Rok, kdy jsem chtěl zemřít. Několikrát. Beze srandy. Rok, kdy zklamání přehlušilo všechno ostatní. Kéž by se to dalo vymazat z paměti. Kéž by mohl být člověk dál tím, kým byl před tím. Tím, koho nikdy neopustil humor. Kdo vtípky a legrácky nacpal do každé, i té nejvážnější a nejdrsnější situace. Kdo se neusmíval jen kvůli fotkám. Kdo se těšil na budoucnost. Na život. Kdo ještě věřil v dobro. V dobrotu lidí. Kdo věřil holce, které dal všechno, oč si řekla. A ona si řekla úplně o všechno.

Netušili jsme, jak to bude těžké. Lezení po ledovci, nedostatek spánku, mráz, nadmořská výška, boření se do závějí, ledový vítr, nedostatek kyslíku, přeskakování ledovcových trhlin ... s mačkami na nohou, s cepínem v ruce, připoutáni k sobě v pevných vzdálenostech lanem pro případ uklouznutí nebo pádu do některé průrvy ... s bolestí hlavy, křečemi do nohy, hroznými závratěmi a za neustálého sněžení ...

Přežili jsme. Všichni. Sedíme v dodávce a pozorujeme vzdalující se hory. Je to za námi. Nikdo z nás nemluví. Jsme příliš vyčerpaní. Koukáme z okna a myslíme na to, co je před námi. Rok 2012. Začíná za pár desítek hodin. Netušíme, co nás čeká. Víme jen, že to nebude snadné ...

Kéž by byl úplně jiný, než tento. Může být dobrodružný. Ale nemusí. Může být bohatý. A nemusí. Může být výjimečný. Nebo nemusí. To je všechno jedno. Hlavně kéž by byl ... šťastný ...