Černý muž pod bičem otrokáře žil,
černý muž pod bičem otrokáře žil,
černý muž pod bičem otrokáře žil,
kapitán Franta Klein to zřel.

Černí otroci byli masově příváženi za prací do Jižní Ameriky. Tady se jim nelíbilo. Neměli možnost vyznávat svou víru ani pěstovat vlastní kulturu. Jen jednou ročně, se svolením svých pánů, se ke svým africkým kořenům směli vrátit. V období karnevalu. Chopili se bubnů, pochodovali ulicemi a v rytmu kandombe svolávali své černé bratry. Aby se přidali a připomněli si, odkud pocházejí. Tomuto pochodu se říká "Llamadas" (Volání).

Průvod, pochodující a tančící za zvuků afrických bubnů, se stal pravidelnou událostí, na kterou se zdejší obyvatelé těšili. Mnozí běloši ho nechtěli jen pasivně sledovat. Natřeli si obličej černou barvou, vmísili se mezi černé bubeníky a černošský rytmus zažili na vlastní kůži. Začalo se jim říkat lubolos.

Dne 10. února 2012 jsem na své cestě strávil právě 800 dnů. Tento den jsem prožil v Montevideu. V hlavním městě Urugayské východní republiky. Druhé nejmenší země kontinentu. Často nazývané Švýcarskem Jižní Ameriky. Slavil jsem tu karneval. Spolu s černými bratry. Jako jeden z nich. Jako lubolo. Tento den se v Montevideu konal vrchol letošního karnevalu. Závěrečný pochod Llamadas. Byla to paráda. Úžasná země, krásné holky, dobré pití a horká noc. Bomba!

Jak tedy proběhlo posledních 50 dnů mé cesty? V jejich první den, v předvečer Štědrého dne, jsem překročil peruánskou hranici a ocitl se v Bolívii. V městečku Copacabana na břehu jezera Titicaca. Ve výšce 3800 m nad mořem. Uprostřed dešťového období. Pršelo a byla zima. Když kamarádi slyšeli, že jsem v Copacabaně a je mi zima, doporučovali nějakou Brazilku na zahřátí. Odpověděl jsem, že moc Brazilek k jezeru Titicaca nejezdí.

Další den jsem navštívil nedaleký ostrov slunce. Přestalo pršet a já mohl vylézt na zdejší nejvyšší kopec, kde se podle pověsti slunce narodilo. Bylo tam moc pěkně. Večer jsem se vrátil do Copacabany a pochutnal si na šíleně dobrých a levných rybách, které tu servíruje každá jídelna a restaurace. Jezero Titicaca je totiž plné pstruhů. Před druhou světovou válkou požádaly peruánská a bolívijská vláda vládu USA o pomoc s ekonomickým využitím jezera Titicaca a ta jim zpátky poslala půl milionu jiker pstruhů. Pstruzi se v jezeře rychle rozmnožili a vytlačili původní obyvatele jezera. Je to skutečná pochoutka. Jen kvůli nim bych se sem někdy rád vrátil.

Na štědrý večer jsem zašel na mši do místní katedrály a opět si připomněl posedlost jihoamerických andských zemí panou Marií a jejími "kamarádkami". I ta zdejší pana koná zázraky a starobylý oltář odsud prý nikdy nesmí být převezen. Vzpomněl jsem si na Pána prstenů, protože je katedrála zasvěcena zdejší ochránkyni, temné paně jezera (Dark Virgin of the Lake). Na konci mše jsem se seznámil s německo-japonským párem, cestujícím kolem světa ještě o půl roku déle, než já. Zapovídali jsme se tak, že jsme si ani nevšimli, že už všichni odešli a o štědrovečerní půlnoci jsme zůstali uzamčeni v areálu katedrály spolu s temnou panou jezera. Abychom se vůbec dostali ven, museli jsme přelézt kostelní zeď.

Následovalo hlavní město La Paz, nejvýše položené hlavní město na světě. Jedna jeho část se nachází ve výšce 4100 m nad mořem. Z La Pazu jsem se na kole vydal na známou "nejnebezpečnější cestu světa (the most dangerous road in the world)", ze které se spousta nákladních aut i autobusů s řidiči a cestujícími zřítila do propasti. Grant světové banky pomohl postavit novou širší silnici o několik kilometrů dále, takže ta původní zůstala vyhrazená jako atrakce pro turisty, kteří v této úžasné přírodní scenérii sjíždějí na kole více než 3000 výškových metrů na cestě do Coroica.

Hned následující den jsem odjel na šestitisícovku Huayna-Potosí. Dostali jsme vysokohorské vybavení, učili se lézt po ledovcových stěnách a používat mačky s cepínem. Druhý den jsme vylezli do základního tábora ve výšce 5130 m, kde jsme potkali ty, co se neúspěšně pokoušeli vylézt nahoru den před námi. Nahoře totiž sněžilo, takže se museli prodírat až metrovými závějemi. A to bylo nakonec nad jejich síly.

Přivázali nás k sobě po trojicích lanem a za hustého sněžení jsme o půlnoci vyrazili. Po cestě jsme přeskakovali ledovcové trhliny, bojovali se silným větrem, závějemi, zimou, nadmořskou výškou a bolestí hlavy. Já navíc s křečemi v levém stehně. Chyběl mi nějaký vitamín. Před sedmou hodinou ranní jsme dorazili pod vrchol. Dostali jsme se na úzkou skalní stěnu, kde se naplno projevily mé závratě a já nebyl schopen udělat už ani krok dál. Zůstal jsem ve výšce 6048 m, náš průvodce mne připevnil k zabodnuté mačce do ledu a už beze mne vystoupali posledních 40 metrů na vrchol. Nicméně svůj cíl, překonat výšku 6 tisíc metrů, jsem dosáhl.

Z La Pazu jsem odjel do malebného městečka Quime, nacházejícího se zcela mimo turistické trasy. Zde jsem prožil Silvestr i Nový rok a odtud jsem přes mrazivé městečko Oruro přejel do bolívijského města věčného jara, Cochabamby. Město leží o více, než tisíc metrů níže, takže zde bylo výrazně tepleji. Cochabamba je nebezpečné město s řádícími gangy, přepadávajícími a olupujícími turisty. Na kopci nad městem se nachází nejvyšší socha Ježíše Krista na světě. Tedy momentálně až druhá nejvyšší, protože někde v Polsku postavili ještě vyšší. Je odtud překrásný výhled na město, blízké jezero i hory za městem.

Když jsem sjel od sochy dolů do města, zastavilo u mě taxi. Vystoupil policista a chtěl vidět moje doklady. Řekl jsem, že žádné nemám. Chtěl, abych nastoupil do auta a jel na stanici na kontrolu. Křikl na jiného kolemjdoucího a ten okamžitě poctivě nastoupil. Prý zde hodně lidí distribuuje drogy. Odmítl jsem. Řekl jsem, že nikam nastupovat nebudu. Ale můžu jít po ulici do města a oni mohou jet vedle mne. S tím, že se sejdeme před mým hostelem, kde mám doklady. Lhal jsem. Doklady jsem měl u sebe. Ale nějak se mi nezdál. Před hotelem už se neukázal. Byl to falešný policista. A já odmítnutím zachránil svůj majetek a možná i zdraví.

Z Cochabamby jsem po šílené polní silnici odjel nočním autobusem do hlavního města Sucre. La Paz je totiž jen administrativní hlavní město. Oficiální hlavní město je právě Sucre. Bylo zde teplo a často pršelo. Navštívil jsem tu muzeum pravěkých zvířat s obří skalní stěnou, kde při stavbě silnice objevili miliony let staré otisky stop desítek dinosaurů. Sedával jsem tu v krásném centrálním parku a denně sledoval předpovědi počasí pro zbytek Bolívie. Nebyl jsem totiž rozhodnutý, zda pojedu na sever do Amazonie, nebo na jih k argentinským hranicím. Předpověď ukázala několik dnů bez deště v Amazonii, takže jsem se vydal na sever. Přes městečko Santa Cruz jsem se vydal do Trinidadu.

V Santa Cruzu jsem ale na internetu zjistil, že teď, v dešťovém období, trvá cesta autobusem z Trinidadu do Rurrenabaque místo jedné noci klidně i celý týden a často kvůli rozbahněným silnicím autobus nejezdí vůbec. A tolik času jsem už neměl. Proto jsem vyměnil lístek na sever do Trinidadu za lístek na jih do Villamontesu. Mělo to být nejteplejší bolívijské město. A opravdu bylo. Veškeré teplé oblečení jsem nacpal do batohu a po ulicích chodil v kraťasech. I tak to bylo moc. Navštívil jsem nedaleký kaňon se silnicí, která se velmi podobala té nejnebezpečnější na světě. Přes noc jsem tudy pak projel ve sdíleném taxíku na cestě do Tariji.

V Tariji jsem byl ve 4 hodiny ráno a nesehnal zde žádné ubytování. Takže jsem se stal nedobrovolným bezdomovcem a pospával až během dne na lavičkách v parku. Venku pršelo a bylo to hrozně nepříjemné. Hned večer jsem dalším nočním autobusem odjel do Tupizy.

Věděl jsem, že se mi v Tupize bude líbit. Plánoval jsem se tu zastavit a několik dnů zdržet. Bylo tu hrozně krásně. Krajina v okolí byla neuvěřitelná. Červené skály všude kolem města zářily do dálky. Jejich tvary byly úchvatné a prosvítaly jimi i další barvy. Byl to kraj Butch Cassidyho a Sundance Kida, kteří se po zdejších svazích proháněli na koních a byli zde nakonec zabiti. Chtěl jsem tu především jezdit na koni.

Na jednu projížďku mi půjčili nádherného velkého hřebce Sajna. Byl krásný a poslušný, ale jeho klus i cval na mne byly hrozně vysoké. Takže jsem měl problémy nevypadnout při nich ze sedla. Ale byla to úžasná rychlost. Když jsem Sajna po projížďce vracel, zeptali se mne, zda mám zkušenosti se skákáním přes překážky. Zasmál jsem se, že ne. Řekli mi, že Sajno ano. Je to totiž bývalý šampión ve skákání přes překážky.

Chodil jsem si pak Sajna půjčovat každý den. Byl to skvělý kůň. I na ty jeho skoky jsem si nakonec zvykl. Jednou jsem s ním zajel až k rudému skalnímu útvaru dvou skalních ploch trčících ze země, kterému místní lidé říkají "Ďáblovy skály". Byl za nimi pěkný plácek se zcela rudou půdou, na kterém jsem se Sajnem chtěl trénovat cval. Nemohl jsem ho tam ale dostat. Jakoby měl z něčeho hrůzu. Připomnělo mi to úvodní scénu z filmu Mumie. Vždycky, když už jsme na plácek vjížděli, strhl směr do některé strany a chtěl odtud pryč. Nakonec jsem ho dovnitř přinutil vjet a dojeli jsme až na konec plácku. Otočil jsem ho a chystal se zavelet k cvalu. Vtom sám vyrazil a tryskem přes celý plácek uháněl. Ne však dokolečka, jak jsem chtěl, ale pryč z tohoto místa. Co nejdál od ďáblových skal. Podruhé jsem ho sem chodit nenutil. Zvířata někdy cítí víc, než lidé.

Zdržel jsem se v Tupize 10 dnů a pořádně si naplánoval svou další cestu Jižní Amerikou. Vyzvedl jsem si tu také balík z Česka s náhradním foťákem s nepoškrábanou čočkou a díly na opravu Psiona. Dal jsem se tu po všech směrech do pořádku před další cestou.

Připojil jsem se tu ke čtyřdennímu výletu v terénních autech do národních parků v jihozápadním výběžku Bolívie u hranic s Argentinou a Chile. Po cestě mi tento výlet doporučovala řada jiných cestovatelů. A měli pravdu. To, co jsem zde během těchto čtyř dnů viděl, patřilo k tomu nejkrásnějšímu, co jsem spatřil během své cesty po celém světě. Bylo to fascinující. Nádherné kopce a hory, laguny ve výškách přes 4000 m, jezera posetá plameňáky, dokonale tvarované sopky, hory hýřící všemi (opravdu všemi) barvami díky nalezištím nejrůznějších prvků a kovů, rozsáhlé pláně plné pasoucích se lam a alpak, termální prameny, gejzíry a bublající bahno pod sopkami. Bylo to překrásné a pokud bych měl někomu doporučit to nejkrásnější, co se dá na světě vidět, určitě bych uvedl tyhle čtyřdenní zájezdy z Tupizy.

Mezi ty nejvýznamnější body této tour bych uvedl lagunu Colorada, která je díky složení mikroorganismů na většině své plochy červená, ale v několika částech září i jasně zelenou a modrou barvou. Navíc je plná plameňáků. Závěrečným bodem celé tour pak byla solná jezera u města Uyuni, která musí každého ohromit. Východ slunce nad touto bílou plání a opalování se v krátkém tričku na místě připomínajícím ledovou pláň, byly krásným zážitkem.

Nesmím opomenout ještě jednu drobnost, která mne taky nadchla. Za městem Uyuni jsme navštívili hřbitov lokomotiv. Naprosto boží. Stojí tam desítky vyřazených rezivějících starobylých parních lokomotiv, kterými člověk může různě prolézat, prohlížet si vnější části i vnitřek, houpat se na provizorních houpačkách a všelijak tu blbnout.

Vrátil jsem se do Tupizy a strávil tu posledních několik dnů před překročením hranice do Argentiny. Tím víceméně skončila moje cesta po levných zemích Jižní Ameriky. Teď budu zase muset šetřit na každém kroku. Zároveň jsem tím ukončil své putování po andských zemích. Strávil jsem přes 4 měsíce v Ekvádoru, Peru a Bolívii. Když jsem se do Jižní Ameriky chystal, nejvíc jsem chtěl poznat právě tyto tři země. Povedlo se to. Strávil jsem tu mnohem delší dobu, než jsem původně plánoval. Procestoval jsem celou oblast, patřící kdysi do říše Inků, kde dnes žijí jejich potomci. Bylo to super. Levné a slušné ubytování, velmi levná doprava na dobré úrovni a průměrná cena za hodinu jízdy autobusem 1 dolar. Mezi jídly to bylo především moje oblíbené kuře v několika různých formách. V Bolívii bylo obvykle podáváno na jednom talíři se třemi přílohami - rýží, hranolky a špagetami.

Po celou dobu putování mne provázela místní hudba. Čekal jsem, že mne jihoamerická hudba zaujme. V Ekvádoru, Peru a Bolívii mi však zdejší populární hudba byla spíše k smíchu. Zapomeňte na ekvádorské a peruánské píšťaly. Vezměte nějakou stupidní elektronickou melodii z období komunismu, přidejte automatického bubeníka a máte to, co kolem sebe budete pořád slyšet. Snad bude v dalších zemích hudba lepší.

Při cestách autobusy vám zde pouští filmy. Jeden z nich mne nadchl. Byl to film s Willem Smithem "Pursuit of Happiness" (Štěstí na dosah). Hned jsem si ho stáhl a ještě několikrát se na něj podíval. Na tržišti v Peru jsem si koupil Rubikovu kostku, kterou mi připomenul. A naučil se ji znovu skládat. Kdo tento film neznáte, určitě se na něj podívejte. Stojí za to.

Z Tupizy jsem odjel do Villazonu a překročil hranici do Argentiny. Strávil jsem den v městečku Salta, vylezl na kopec nad městem a s údivem sledoval fitness centrum na jeho vrcholku, kde přímo pod oblohou cvičily desítky místních lidí a nechávaly si od doktorů měřit tlak před a po zátěži. Další zastávkou byla starobylá Cordoba.

Bylo hrozné horko a vedle krásných kostelů a památek mne na hlavni třídě zaujala budova s velkým červeným nápisem Disco. Tak jsem se na tu diskotéku vydal. Nezklamala mne. Rytmická hudba, klimatizace a hlavně bohatá nabídka nápojů a jídel. Byl to totiž první supermarket, na který jsem v Argentině narazil. Konečně jsem si mohl koupit něco jiného, než párky v rohlíku a hamburgery. Argentina je totiž drahá. Mnohem dražší, než Bolívie, Peru nebo Ekvádor. Takže sbohem restaurace s dobrým jídlem. Vítejte, bagety, hamburgery a párky v rohlíku v rychlých občerstveních.

Následovalo městečko La Plata a pak už nedaleké Buenos Aires. Buenos Aires mne velmi překvapilo. Je to překrásné velkoměsto. Centrum není nijak obrovské a klidně v něm můžete chodit pěšky. Ale především je to město zelené. Je zelené úplně všude. Je plné parků. Krásných obrovských parků plných stromů. Je tu spousta mrakodrapů. Starých mrakodrapů s balkóny. A ty jsou rovněž zelené. Ty balkony jsou totiž plné rostlin. Obrovských keřů, květin a na mnohých rostou i menší stromky. Vypadá to hrozně hezky. Středem města vedou vyhrazené a značené stezky pro cyklisty. Každou chvíli vidíte lidi na jízdních kolech, kteří zcela bezpečně mimo silnice i chodníky jezdí městem. Kdybych si měl vybrat pro život jedno z velkoměst, která jsem zatím viděl, bylo by to Buenos Aires.

V Buenos Aires jsem nastoupil na loď a odjel do městečka, zařazeného v Lonely Planet mezi 10 nejkrásnějších míst Jižní Ameriky. Do městečka Colonia del Sacramento v Uruguayi. Staré upravené budovy, auta z dob naší první republiky ... Jakoby se tu zastavil čas. Z Colonie jsem pak přejel do Montevidea.

Montevideo. Město, které jsem chtěl od dětství navštívit. Vždycky mi to znělo tak exoticky. Nějak jako Casablanca. Byl jsem hrozně rád, že jsem se sem dostal. Uruguay je taková sympatická země. Maličká a hrozně bezpečná. V Jižní Americe velká výjimka. Není nijak nebezpečné kráčet tu ve 4 hodiny ráno sám městem. Na Uruguayi byla příjemná ještě jedna věc. Kurs Uruguayského pesa vůči České koruně je totiž prakticky 1:1. Takže všude kolem sebe vidíte ceny v korunách. Má to i nevýhodu. Vidíte, jak šíleně drahé je tu jídlo. Polední menu v restauraci zásadně nad 200 Kč. Takže jsem tu jedl jen samé párky v rohlíku.

Zažil jsem tu dva dny karnevalu. Karnevalu s černošskými kořeny. Báječného karnevalu. Hlavní dva dny letošního karnevalu v Uruguayi. Zapomeňte na Rio. Hlavním městem jihoamerického karnevalu je totiž Montevideo. Toho pravého, nestrojeného jen pro turisty. Vidět karneval a zemřít. No dobře, tak možná už ne.

Seděl jsem v taxidodávce a dopisoval článek "760 dnů: Na vrchol!". O našem výstupu na Huaynu - Potosí. Tísnil jsem se na sedadle, protože dvě místa vedle mne okupovala nějaká bolívijská maminka. Se dvěma dětmi. To třetí držela v náručí. Brečelo. Dal jsem si špunty do uší. A pustil do nich Ozzyho Osbourna. Hlavně ať je přehluší. Hrozní spolucestující. Byl jsem unavený. Včera ráno jsem byl ve výšce přes šest tisíc metrů. Teď už na cestě do Quime. Zítra začíná nový rok. To jsem na něj zvědavý. Venku prší. A to dítě pořád brečí. Hrozná cesta. Mám prostě smůlu.

Řidič zastavil. Před námi končila cesta. Stálo tu hodně aut. I autobusů. Vlivem deště se sesunula stráň. A zatarasila cestu. Ostatní cestující vystoupili, pobrali svoje zavazadla a šli dál pěšky. Prý je to už jen hodina cesty. Panebože! Kdybych to jen tušil! Mám sebou všechny svoje věci. I to, co chci poslat do Česka. Dohromady tak 30 kg. Hodinová cesta. V tomhle dešti. A blátě. Vystoupil jsem taky. I maminka s dětmi. Řidič nám vyndal naše zavazadla. Nasadil jsem si batoh a na rameno dal baťůžek s elektronikou. Byla to pěkná tíha. Otočil jsem se na bolívijskou maminku. Abych se rozloučil. Stála tam v blátě s oběma dětmi. To třetí v uzlíčku přes rameno. Na zemi měla obří ukrajinskou tašku. Jak ji ponese, když už nese to dítě? A hodinu? Vypadala zoufale.

Třeba není tak těžká. Zkusil jsem ji nadzvednout. Proboha co v tom má? Knihy? To ne! To bych neunesl! Ale jak to unese ona? Nikdo jiný tu není. S námahou jsem si ji vytáhl na druhé rameno.
- "Un poco (trochu)" řekl jsem na vysvětlenou a vyrazil. Dohromady tak se 40 kg na sobě. Chtěl jsem říct, že jí to vezmu jen kousek. Maminka uchopila třetí dítě, dala dvěma malým baťůžky a šla za mnou.

Ale jak přes ten zával? Lidé vytvořili pěšinku hlínou, vedoucí přímo nad propastí. Tohle přece ne! Včera jsem kvůli závratím nevyšel až na vršek. Tohle vypadá mnohem hůř. Tím neprojdu. Maminka musí sama. S taškou. Jenže to nemůže. Hmm. Musím. Pracně jsem se se 40 kg štrachal nahoru na hromadu hlíny. Klouzalo to. Taška s elektronikou spadla do bláta. Zvedl jsem ji. A štrachal se dál. Hlavně se nedívat doleva. Tam je propast. Tam je smrt. Hlavně neuklouznout ...

Šli jsme už hodinu. Padal jsem vysílením. Její tašku jsem si přendával z ramene na rameno každých 5 minut. Maminka s kojencem i oba malí kluci ťapali poslušně za mnou. Několikrát jsem uklouzl. A sedl na zadek. Do bláta. Kalhoty jsem dnes ráno vyzvedl v La Pazu z čistírny. Teď už na nich jejich bílá barva není ani vidět. Taška s elektronikou vypadá spíš jako taška s blátem. A velký batoh jakoby se koupal v blátěné řece. Museli jsme i přeskakovat řeku.

Bolívijská maminka vyndala láhev s Fantou a několik pohárků. Nalila dětem. Nalila i mně. Stal jsem se na chvíli členem bolívijské rodiny. Během cesty pořád opakovala:
- "Gracias."
Já vím.

Když jsme přešli poslední záhyb silnice, přestalo pršet. Otevřel se před námi nádherný pohled na městečko v údolí. Zvládli jsme to. Najednou se rozsvítilo.
- "Mami, mami" volal starší chlapeček, "mire, el sol! (Mami, mami, podívej, slunce!)"
Tak ať nám svítí. Na tu naši cestu. V celém roce 2012 ...

---------------------------------------------------
A jedna poznámka na závěr:

Koho karneval v Uruguayi zaujal a chtěl by se dozvědět víc o Llamadas, Montevideu, Jižní Americe a světě vůbec, tak takové malé nepřipravené setkání s vyprávěním nad pár fotkama se bude konat:

V SOBOTU 18.2.2012 od 18:30
V KLUBU CESTOVATELU,
Masarykovo nábřeží 22
Praha 1, 110 00
(kousek od Narodniho divadla, mapka je tady:
http://www.hedvabnastezka.cz/klub-cestovatelu-praha/kontakt)

Každý, koho by to zajímalo, je zván.