Sedím v křesle a koukám z okna do tmy ven. "Sí seňóóór (Ano pane)" řve ženská do mikrofonu. Elektrické kytary a buben tomu dodávají váhu. Má docela dobrej hlas. Přemýšlím, kam až může člověk klesnout. Tak, jak jsem přemýšlel přesně před třinácti měsíci. Když jsem psal článek 430 dnů. Jenže tentokrát nemám na mysli sebe.

- "Obrigádů seňóóór (Děkujeme pane)" pokračuje ženská ve své písni. Je to slušná kapela. Podupávám si do rytmu. Ne, nejsem na koncertě. Pár metrů přes ulici je kostel. Baptistický kostel. Každej večer tam slušně hrajou. Rockovou hudbu. Při mši. Každej večer slyším to, co teď: "Halelůůůjááá!"

Dnes, 5. března 2012, jsem na své cestě kolem světa právě 820 dnů. Trochu mimo pořadí. Jsem v ... ale raději to nebudu prozrazovat. Celý den jsem strávil na prkně. Když moji dva francouzští kamarádi viděli mé surfařské (ne)umění, zeptali se mne, zda už na mou hlavu Interpol vypsal nějakou odměnu. Pro případ, že bych své surfování nepřežil. Nějaký ten Real by se jim přece jen hodil.

Můj dědeček byl nesmírně čestný člověk. Příliš čestný. Na svoji dobu. Byl upřímný a pravdomluvný. Nesnášel lež v jakékoliv podobě. Bojoval proti lži. Byl přímo neskutečně poctivý. Jednou, ještě za komunismu, přinesla máma domů malý odřezek koberce, který pokládali v práci. Vzala ho z odpadu s tím, že si ho dáme na záchod. Dědeček jí dal tenkrát na zadek. Že u nás doma nikdy nic kradeného nebylo ...

Celý život tvrdě pracoval. Jako svářeč. A nikdy se nikam necpal. Věřil, že jeho úsilí bude spravedlivě odměněno. Jenže tak to v životě nebývá. Nevěřil v boha, ale svými skutky to byl ten nejlepší křesťan, jakého si dokážete představit. Pro mne to byl vlastně otec. Můj dědeček, Antonín Melichar, ten nejhodnější člověk na světě, dne 9. února 2012, v 799. den mé cesty, zemřel.

Ten den jsem se nacházel v uruguayském Montevideu. Nedovedl jsem si představit, že bych chyběl na pohřbu člověka, který pro mne tolik znamenal. I kdyby to mělo znamenat konec mé cesty. Přesvědčovali mne, že na pohřeb nemusím a že všichni pochopí, když tam nebudu. Odmítl jsem. Nejlevnější letenka byla z Brazílie. Jednosměrná za 28 tisíc Kč, zpáteční za 20 tisíc Kč. Koupil jsem si zpáteční.

Do Česka jsem přiletěl přesně po 800 dnech mimo republiku a doprovodil dědečka na jeho poslední cestě. V Praze jsem pár přátelům v Klubu cestovatelů ukázal fotky z Jižní Ameriky a povyprávěl jim o svém dobrodružství v Peru. A doufal jsem, že mne bez zpáteční letenky pustí na palubu letadla do Sao Paula. Normálně vás totiž do letadla bez letenky zpátky z Jižní Ameriky nepustí. Měl jsem štěstí. Povedlo se mi proklouznout. Na programu byl karneval. Karneval v Riu.

Když chcete zažít karneval v Rio de Janeiru, připravte si hodně peněz. Nebo si ho rezervujte půl roku předem. Můj případ nebylo ani jedno. Rozhodl jsem se až koncem ledna. Když jsem si chtěl rezervovat ubytování, zděsil jsem se. Jedna noc v hromadné ubytovně (dormitory) stála 90 amerických dolarů. Rezervovat a zaplatit jste ovšem za tuto cenu museli alespoň pět nocí. Častěji sedm. Já potřeboval jen jednu. Stála by 450 dolarů.

Naštěstí jsem na potřebnou noc našel místo v levném hostelu vedle jedné favely. Favely jsou chudinské slumy, obvykle zapojené do obchodu s drogami. Pohybovat se v jejich blízkosti je majetku a životu nebezpečné. Obzvlášť v noci. Měl jsem tam spát jen jednu noc. Přijít jsem tam ovšem měl až po sambaparádě v pět hodin ráno. Zajímavá hodina na procházku kolem favely.

Ten pravý brazilský karneval jsem chtěl prožít v městečku Paraty. Abych zažil něco skutečného, autentického. Nejen pro turisty. Rio jsem chtěl navštívit jen na jeden den sambaparády. Mou cestou do Česka karneval v Paraty padnul. Zůstalo mi jen to Rio.

Nakonec to taky nebylo špatné. Když jsem ráno odcházel ze sambodromu, měl jsem namožená lýtka. Rytmus a okolotančící Brazilci vás strhnou. Měl jsem štěstí a viděl obě nejlepší a nejznámější školy samby Salgueiro a Mangueira. I pozdějšího překvapivého vítěze Unidad de Tijuca. Stejně jsem fandil Salgueiru, které skončilo jako druhé.

V těch dnech žilo karnevalem celé město. Na každé ulici i v každém autobuse jste potkávali lidi všech věkových kategorií v karnevalových kostýmech. Děti jako andílky a pohádkové postavičky. Studentky jako tanečnice nebo třeba jen s karnevalovým kloboukem. Muže jako vlky a indiány. Babičky s červeným nosem a veselými brýlemi.

Změnil jsem plán a v Riu zůstal 4 dny. Volné postele nikde nebyly, ale v hostelu mne nechali spávat na gauči v obýváku. Za pouhých 30 dolarů na noc. Sousedství favely nakonec vůbec nebyl problém. Po celou dobu karnevalu totiž stálo mezi hostelem a favelou policejní auto. I ve 4 hodiny ráno, když jsem se tam vracel. Prožil jsem ještě jeden den nefalšovaného karnevalu v ulicích Ria, vylezl na kopec Coroico k soše Ježíše a každý den se procházel po známé pláži Copacabana.

Čas v Riu jsem trávil se dvěma novými přáteli. S třicetiletým učitelem Portugalštiny na univerzitě v Paříži a s kolumbijským studentem a psychologem, dělajícím si doktorát v Buenos Aires. Hodně jsme spolu diskutovali o psychologii. Vysvětloval mi rozdíl mezi americkým a evropským přístupem k psychologii. Na své domovské škole v Bogotě studoval ten americký. V Buenos Aires teď ten evropský.

V Rio de Janeiru jsme taky zašli na fotbal. Na nejslavnější derby v Brazílii. V semifinále zdejší ligy se utkaly dva nejpopulárnější brazilské kluby - Flamengo a Vasco da Gama. Něco jako Sparta se Slávií v Česku. Nebo Real s Barcelonou ve Španělsku. Říká se mu "Clássico dos Milhoes", Derby milionů. Byl jsem mezi rudočernými příznivci (a příznivkyněmi) Flamenga, takže jsem fandil Flamengu.

Hrál za ně s číslem 10 i Ronaldinho. I když lepší byl střelec krásného prvního gólu, Vagner Love. Za stavu 1:1 trefil hráč Flamenga Deivid z metru před prázdnou bránou jen tyč (nikdo nechápal jak: http://www.youtube.com/watch?v=veIskcoU7oI&feature=related), Vasco dalo gól a Flamengo prohrálo 1:2. A my utíkali ze stadionu pár minut před koncem, abychom nebyli uprostřed davu rozzlobených fanoušků poraženého týmu.

Z Ria jsem zamířil na sever do překrásných koloniálních městeček v provincii Minas Gerais. Města Ouro Preto, Mariana i Diamantina se nacházejí na vrchovině podobné té českomoravské. Když do nich zavítáte, budete mít pocit, že jste v Česku. V Českém Krumlově. V Telči na náměstí. Jenže tady je starobyle upravené a udržované celé město. V okolí těchto měst najdete překrásnou přírodu, skály a vodopády. Je to hornický kraj. V Ouru Pretu a v Marianě se těží zlato, v Diamantině diamanty. Pár kamenů jsem si ve skalách posbíral. Co kdyby náhodou ...

V Ouru Pretu jsem navštívil dva menší vodopády a v Marianě sjel do zlatého dolu. Sjel jsem tam šachtou v hornickém vozíku, který vypadal právě tak, jako ty, ve kterých probíhá honička v Indianu Jonesovi. Vozík jel rychle a strop jeskyně mi chvílemi málem urazil hlavu. Připadal jsem si jako na horské dráze s nepřipevněným vozíkem ke kolejím. V Diamantině jsem si zašel do muzea diamantů a slavného zdejšího rodáka, významného brazilského prezidenta s českými předky, Juscelina Kubíčka, který založil hlavní město Brasília. Toulal jsem se v okolním národním parku, lezl po skalách a koupal se v horských jezírcích jen tak.

Bylo tam tak krásně, že bych tam nejraději zůstal. Ale nemohl jsem. Pracovní nabídka, kterou jsem dostal, se prostě neodmítá. Myslím, že už jsem to někde zmiňoval. Nabídli mi pomáhat s dentální hygienou v jedné italské ordinaci. Bude to miliónovej džob. Italové mají totiž zuby v hrozným stavu.

Na cestě po Brazílii jsem narazil na jeden problém. Stejně jako většina ostatních cestovatelů. Na Portugalštinu. Brazilskou Portugalštinu. To, že se v Jižní Americe nedomluvíte anglicky, je každému jasné. V Brazílii si ale bez Portugalštiny budete připadat jako v Číně. Lidé totiž nejsou ochotní mluvit jinak. Neumíš portugalsky? Tak se to nauč. Nebo sem nejezdi. I když mluvíte španělsky, při snaze o porozumění Brazilcům Vám to nepomůže. Španělsky zdravíte "Ola" s přízvukem na "o". V Brazílii naproti tomu "Ola" s přízvukem na "a". "Všechno v pořádku?" se španělsky řekne "Todo bjén?", zatímco v Brazílii "Todo béjm?" Sami vidíte, že je to nepřenositelné.

Stál jsem v metru a opíral se o dveře. Díval jsem se kolem sebe, protože bylo na co se dívat. Desítky lidí v nejrůznějších kostýmech, maskách a kloboucích. Někteří z nich na sobě měli perfektní celotělové obleky, jiní třeba jen karnevalové brýle. I já jsem byl v převleku. Na hlavě jsem měl svou černo-červenou paruku a knír s bradkou jsem měl namalovány ve stejných barvách. Na očích černé brýle. Mít na očích černé brýle je ohromná výhoda. Člověk totiž může bez problémů koukat do výstřihů okolostojících Brazilek. A že je na co koukat. Holky z Rio de Janeira jsou prostě božské.

Byl už večer a s kamarádem, učícím Portugalštinu na univerzitě v Paříži, jsme jeli do centra užít si karnevalové atmosféry v ulicích. Na jedné zastávce do našeho vozu nastoupila zvláštní paní. Víte, jak vypadají víly v pohádkách? Takové ty maličké, s křidélky jako motýl. Na maškarním plese můžete ve vílím úboru vidět malé holčičky. Kratičkou sukénku a košilku, všechno z bílé, světle modré a průsvitné látky. Malá tykadélka, na zádech vytvarovaná křidélka a v ruce kouzelnou hůlku. Hůlku s motýlkem. Paní, co nastoupila, měla na sobě přesně takový kostým. Tedy o dost větší, aby se do něj vešla. Byl zcela nepatřičný k jejímu věku. Ale tvářila se natolik suverénně, že si jí to nikdo netroufl naznačit. Vypadala jako nějaká skutečná, zestárlá víla. S pár kily navíc.

Nastoupila a rozhlížela se kolem. Jakoby tu už před chvíli byla a jen něco zapomněla. Něco hledala. Když mne uviděla, zarazila se. Udělala krok, natáhla ruku s hůlkou a motýlkem na konci mne ťukla do nosu. Něco řekla. Portugalsky. Na další zastávce vystoupila.
- "Víš, co Ti řekla?" zeptal se můj portugalský učitel. Zavrtěl jsem hlavou. "Řekla, že Ti dává štěstí."
A já jsem byl v té chvíli strašně rád, že mám na očích ty černé brýle.

A tady by to mohlo končit. Jenže nekončí. Asi na mne sedlo to štěstí.

Z Diamantiny jsem přes Monte Claros odjel do provincie Bahia, černého srdce Brazílie. Zde jsem se dozvěděl, že na mne v Česku moje expřítelkyně Michala Škrábová za můj článek podala trestní oznámení.

Wow! Nevím, za co mne žaluje, a asi se to ani nedozvím. Protože jsem si před odjezdem pořídil datovou schránku, mají úřady povinnost se mnou komunikovat jen přes ni. Jenže jsem ztratil heslo a moje datová schránka je zablokovaná. Takže nemám jak obvinění převzít. Po deseti dnech se stejně jakýkoliv mail do datové schránky považuje za doručený. Takže to, že mne za něco odsoudili, se dozvím až ve chvíli, kdy mi u dveří hotelového pokoje zazvoní brazilská policie. Nebo až mi obstaví účty. Pak umřu v nějaké díře, protože mi bankomat nevydá peníze na jídlo.

Podle všeho podala trestní oznámení i na mou mámu. Zřejmě za to, že jí před rokem přeposlala můj mail, kde jsem prosil, aby Michale náš známý léčitel pomohl i přes to, co udělala. V žádném dalším kontaktu už nebyly. A teď mámu policie pozvala k výslechu. A ptala se jí, jak se s Michalou seznámila, jaký k ní má vztah a zda ji vyhledává v místě jejího trvalého bydliště. To je prostě směšné. A máma jim odpověděla, že ji považovala za anděla, který sestoupil na zem. Tak, jak si to myslí všichni naši společní přátelé. Ti, kteří ji vůbec neznají ...

Jenže tohle je už moc. Věděl jsem, že není v pořádku. Že má traumata z dětství. Proto šla studovat psychologii. Proto se ke všem navenek chová tak hezky. Aby ji měl každý rád. Ale tím, že do toho zatáhla mou mámu, překročila všechny meze slušnosti. Hlavou se mi honí otázka, proč do svého počítače a mailů používá jako heslo různé variace slova Chameleon.

Takže teď bych si měl asi začít shánět právníka. Nejlépe nějakýho brazilskýho. Předpokládám, že když jsem v Brazílii, budou mne soudit podle zdejšího práva. Ať už jsem zveřejněním nějakého článku spáchal cokoliv. Aspoň konečně potrénuju tu Portugalštinu. Místo, kde jsem, ale už upřesňovat nebudu. Catch me if you can.

Nevím, zda mi česká policie nevypne tyto stránky. Protože já je rozhodně vypínat nebudu. A chci, aby lidé věděli, proč najednou zmizí, pokud se to stane. Takže jestli moje příběhy z cest čtete a ještě vám něco k přečtení chybí, čtěte rychle.

Ještě že se toho nedožil dědeček.