Byla krásná. Zatím si mne nevšimla, tak ani netušila, že se blíží smrt. Bezstarostně plula prostorem a její jedové ostny jí dávaly falešný pocit bezpečí. Neměla nepřátele. Její jed bývá srovnáván s jedem kobry. Věděla, že si na ni nikdo netroufne. A ti, co by si troufnout mohli, se jí bojí. Pohodlný život.

Ještě dva metry. Mezi palcem a ukazováčkem jsem zachytil gumu, natáhl hůlku s bodcem a pevně ji chytil mezi prsty. Ruční harpuna funguje trochu jako prak. Natáhnete ji a pustíte. Zvládnete to ale jednou rukou.

Už jen metr. Všimla si mne a zrychlila. Jenže já jsem s ploutvemi rychlejší. Můj stín se po korálu nezadržitelně blížil. Půl metru. Natáhl jsem ruku s harpunou. Dvacet centimetrů. V té chvíli skočila. Jak už to lví ryby dělají. V čase i prostoru. Najednou byla o půl metru dál. Čekal jsem to. Už je znám. Ještě dvě tempa. Dvacet centimetrů. Uvolnil jsem prsty. Podruhé skočit nestihla. Večer už trávila na grilu. Nasolená a napepřená.

Jsem totiž lovec.

Dne 24.4.2014 jsem byl na své cestě už 1600 dnů. Ten den jsem se potápěl. Stejně jako předchozí měsíc. I ten následující. Na tropickém ostrově v Karibiku. Na honduraské Utile. V ráji potápěčů.

Lví ryby (perutýni) jsou krásné. Výjimečně krásné. Lidé je obdivují a fotografují. Všude. Tady, v Karibiku, ne. Sem totiž nepatří. Dovezla si je sem na pozorování akvária na Floridě a při řádění hurikánu jich několik uprchlo do moře. Jiné ryby je neznaly. Predátoři nevěděli, že je mohou jíst. Tak se rozmnožily. Ze sedmi kusů vzešly miliony. Jsou dnes tím největším nebezpečím pro zdejší podmořský život. Tak je jeden predátor lovit začal. Člověk.

Sedím na molu a poslouchám šplouchání vln. Je noc. Jasná noc. Úplněk. 15. duben 2014. Měsíc nad mořem je obrovský. Vyšrouboval jsem obě žárovky v docích, tak ho můžu nerušeně sledovat. Jsem sám. Právě zapípala půlnoc. Čas na rozjímání.

Připlul jsem sem před třemi týdny. Z Copánu. Dvacet dnů jsem tam marodil s angínou. Když konečně antibiotika zabrala, odjel jsem sem. Dal jsem se tu docela do pořádku. Důsledně se vyhýbám klimatizacím i větrákům. V tom horku to není sranda. Po několika ponorech jsem se rozhodl absolvovat kurz pro záchranáře potápěčů. Dělal jsem ho s Francouzem Nicolasem a Polkou Sissou.

Začali jsme s první pomocí. Masáž srdce a umělé dýchání. V Česku jsem už absolvoval ZdrSem, tak to byla hračka. Jen se jim moc nelíbilo, jak jsem všem vykládal, že mají při masáži srdce zachraňovanému zlámat žebra. Mám ale pravdu. Když někomu záchranáři masírují srdce a on i tak zemře, pokud nemá zlomená žebra, dělali to špatně.

Po pár dnech teorie jsme vyrazili na praktické testy do moře. Instruktoři v hloubce předstírali nervové záchvaty, odhazovali masky, ztráceli dýchací přístroje a my jim je zase cpali zpátky. Docela sranda. Po konci kurzu už jsem na Utile zůstal.

Měli jsme štěstí. Delfíní rodina plavala naším směrem. Rozprostřeli jsme se ve vodě a obdivovali je. Bylo jich sedm. Nebyli z nás nadšení. Asi kvůli mláďatům. Musí je chránit. Po shlédnutí filmu The Cove (Zátoka) to chápu. Zatracení Japonci!

Nadechli se a zamířili do hloubky. Tři delfíni se dvěma mláďaty. Dva zůstali s námi. Začali si hrát. Proháněli se kolem, potápěli se a zase se vraceli na hladinu. Byl jsem z toho u vytržení. Jeden proplaval těsně kolem. Jen se ho dotknout. Ponořil se a pode mnou se otočil nahoru. Natáhl jsem k němu ruce a zavolal:
- "Alíku, k noze!" Volal jsem to ale se zavřenou pusou, tak to znělo spíš jako: "Mhmmmhmm, mhmmhmm!" Nerozuměl tomu, provedl několik obratů a zase odplaval.

Pád do vody. Zmatek. Brýle mám naštěstí na obličeji. Šnorchl v puse ještě ne. Ani ho tam nemám jak strčit. Blíží se ke mně něco obrovského. Je to celé modré s povrchem těla pokrytým malými bílými tečkami. Pluje to přímo na mne. Vypadá jako obrovský rejnok Manta.

Zahlédl jsem tělo. Není to rejnok! Je to žralok! Žralok obrovský. Žralok velrybí. Pořád nemám šnorchl v puse. Není na něj čas. V rukou svírám foťák. Hlavně rychle. Mačkám spoušť. Nic. Ježiši vždyť není zapnutý. Chytám foťák do druhé ruky a přepínám páčku zapínání. Teď rychle! Mířím na žraloka foťákem. Nic! Já ho zase nezapnul. Ach jo!

Začíná mi chybět vzduch. Beru foťák zase do druhé ruky a konečně hýbu správnou páčkou. Foťák se zapnul. Na LCD monitoru ale není žralok. Je tam muréna. Ježiši, já před tím tou páčkou přepnul režim z focení na prohlížení fotek. OMG! Do třetice přepínám páčku a konečně můžu fotit. Žralok už ale míří pryč. Můžu mu vyfotit akorát tak zadek. Ach jo! A to byl před tím přímo přede mnou. To mohla být fotka.

Naštěstí vedle mne plave Josh s kamerou. Celou scénu na ni nahrál. Ten záznam je dokonalý. Je tady. A teď rychle hlavu z vody ven. Zase se nadechnout ...

Zase se nadechnout. To by teda chtělo. Pořád sedím na molu. A koukám na ten měsíc. Září jasně. Osvětluje celou noční oblohu. Tak, jako slunce osvětlovalo můj život. Na začátku této cesty. Bylo to zvláštní. Všechno do sebe zapadalo. Minulost a současnost. I budoucnost. Ta nejvíc ze všeho. Chtěl jsem se jenom vrátit domů. A žít. A být. Šťastný. Nic by mi nechybělo.

Jas měsíce maličko pohasnul. Neznatelně. Mráček na obloze. Jakoby někdo kousek měsíce ukousnul. Jakoby té záři měl být brzy konec. Kdo by to čekal?

- "I love you, Franta!" Už je to dlouho, co jsem tuhle větu slyšel. Navíc od chlapa.
- "Yes Antonio (Ano, Antonio)" odpovídám, "you have to love me (musíš mne milovat)." Ta fotka je totiž dokonalá.

Když řekli, že jsou tu dnes žraloci, byl jsem zklamaný. Kvůli takové chvíli sebou několik let tahám podvodní pouzdro na foťák. Jenže před pár dny, v hloubce třiceti metrů, když jsme zrovna fotili 'Titanic' u vraku lodi Haliburton, přestalo těsnit. Do foťáku se dostala voda. Slaná. Rozbil se. Nefunguje. Nemůžu fotit.
- "Tak foť mým foťákem" řekl Dave, když viděl moje zklamání. "Já je budu stejně natáčet na kameru. Foťák by zůstal na lodi."

O chvíli později už jsem byl ve vodě. Povedlo se mi odhadnout, že žralok podpluje loď. Plaval jsem na druhou stranu, než ostatní. Žralok stoupal nahoru. Mým směrem. Přidal jsem a dohnal ho. Pluli jsme společně. Bylo to úžasné. Na boku mu plavala velká, bílá, čistící ryba. Mačkal jsem spoušť a dělal fotky. Když se žralok dostal nejblíž a zaplnil skoro celý záběr, přímo pode mnou se objevil Antonio.
- "Ty mizero!" řekl jsem si a stiskl spoušť. "Ty budeš mít tak úžasnou fotku!"

Utila je neobvyklý ostrov. Je plný zvířat. Lidé tu žijí ve městě, ale zvířata jsou i v něm. Cesta k mému pokoji je lemována stromy. Spodní větve se prohýbají pod pavučinami. Pavouci jsou velcí a krásní. Černožlutě zbarvení. Tento druh jsem poprvé viděl v jihoamerické džungli. Tenkrát jsem je musel fotit, jak byli krásní. Teď je mám přímo před pokojem. Když ráno nedávám pozor, strhávám hlavou jejich pavučiny. Jsem tu nejvyšší. Abych mohl bezpečně projít, preventivně jim ráno ničím spodní pavučiny. Přes noc je zase vybudují zpátky. Koloběh života.

Kolem domu létají kolibříci. Jinde ve světě by člověk několik hodin šlapal po horách, aby je v nějakém kolibřím centru uviděl. Tady je mám zdarma. Zase přímo před pokojem. Na moři z doku pozoruju pelikány. Od mého pobytu v peruánském Huanchacu jsou to mí oblíbenci. Loví tu ryby. Když jdu v noci do města, létají mi kolem hlavy netopýři. Je jich tu plno. Nevadí jim ani svit nočních lamp podél cesty.

Břehy jsou plné krabů. Tisíců krabů. Nejsou tak krásně zbarvení, jako na Galapágách, ale jsou velcí. V noci jsou jich plné cesty. Utíkají před lidskými kroky. Když jím v restauraci jídlo, opatrně vykukují zpoza nohy stolu. S tou svou postranní chůzí jsou komičtí.

Pak tu jsou ještěrky. Viděl jsem jednu obrovskou. Ty se ale městu normálně vyhýbají. A hadi. Viděli jsme krásného žlutozeleného. Nějaký zahradní. Hlavu měl zvednutou vysoko nad zemí. Nebyl nebezpečný. Hadi na Utile nejsou jedovatí.

Měsíce už je jen půlka. Každou minutu ho kus mizí. Musí tam být nějaký požírač měsíce. Mám u sebe mobil s denními fotkami z galerie Faces. Prohlížím si je. Představují historii. Celé této cesty. Života. Dívám se na fotky z Indonézie. Z Nového Zélandu a Austrálie. Několik měsíců jsem nemohl uvěřit. Že už slunce nesvítí. Že je ho pořád míň a míň ...

Bude jedna hodina v noci. Z měsíce zbývá už jen kousek. Během hodiny zmizel. Skoro celý. Najednou jeho světlo chybí. Všude kolem. Bude tma. Naprostá. Život bez světla. I bez měsíce.

Viděl jsem ji první. Mám na ně oko. Moje nejoblíbenější ryba v okolí Utily. Obří zelená muréna. Vypadá jako had. Většinou je zamotaná mezi korály a ven jí čouhá jen podlouhlá hlava. S otevřenou pusou. Otevírá ji a zase zavírá. Člověk by měl chuť, strčit jí tam prst. Jenže to neudělá. Přišel by o něj. Byla to jedna z prvních věcí, co mi při potápění řekli. Před deseti lety v Thajsku. Nestrkej muréně prst do pusy. Má pěkně ostré zuby.

Uviděl jsem ji mezi korály. Přiblížil jsem se a udělal pár fotek. Byla velká. Vrátil jsem se k ostatním. V tom někdo zaklepal na tlakovou láhev. Zvuk se pod vodou rozletěl, tak jsme se otočili.

Obří muréna plavala. Opustila korálový útes a plavala jako had. Ke mně. Nádhera. Zapnul jsem foťák a plaval k ní. Pár super fotek. Pak mi to došlo. Neplavala si jenom tak. Plavala přímo na mne. Při tom otvírala a zavírala svou obří pusu. Sakra!

Vypadala hrůzostrašně. Otočil jsem se a plaval pryč. Od ní. Pořád jsem ale fotil. Když viděla, že mne nechytí, změnila směr. A já se zase vydal za ní. S trochu zrychleným dechem. A bušícím srdcem. Pak jsem si všiml Joshe. Koukal na nás a natáčel to na kameru. To video mi pak dal. Na památku. Je tady. Jak mne chtěla sežrat muréna.

Je to rarita. V Karibiku. Volně plující murény, pronásledující potápěče. Můžou za to lví ryby. Perutýni. Když se tu rozmnožily, chtěli lidé ukázat dravcům, jak dobré mají maso. Lidé zabili lví rybu harpunou, našli murénu nebo žraloka vouskatého a nakrmili je s ní. Chtěli, aby se je naučili lovit.

Nepovedlo se. Murény nadále lví ryby ignorují. Když ale vidí potápěče, podmíněný reflex jim připomene, že jim minule donesl jídlo. Vydají se za ním a otevírají a zavírají pusu. Nechtějí na něj útočit. Jen mu připomínají:
- "To jsem já. Dej mi mé jídlo!"

Při západu slunce to jde rychle. Zvlášť nad mořem. Když zapadne kousek, máte už na fotku jen pár minut. Když zmizí půlka, zbytek se ztratí nečekaně rychle.

Když mizí měsíc, je to jinak. Zůstane ho cíp, pak tenčí, ještě tenčí a nakonec čekáte, že zmizí. Nezmizí. Ještě se zmenší. Zbude z něj tečka. Zářící tečka na obloze. Ta tam zůstane trčet. Pět minut. Deset minut. Čtvrt hodiny. Neuvěřitelně dlouho. Nekonečně dlouho ve srovnání s tím, jak rychle mizel. Nějaký úkaz s lomem světla kolem zeměkoule.

V životě je to jinak. Když světlo pohasne, už tam tečka není. Můžete se pokusit se s tím nějak vypořádat. Nějak to zakončit. Můžete mít dobrý úmysl. Třeba to vyjde. Anebo ne. Konce bez tečky jsou nejhorší. Někdy se tam ta tečka musí udělat. Dodatečně. Dlouho poté ...

Úplné zatmění měsíce je výjimečný úkaz. Zvláště tohle zatmění. Je totiž první v sérii. Mezi 15. dubnem 2014 a 28. září 2015 proběhne tetráda - čtyři úplná zatmění měsíce v řadě. V historii se tetrády už několikrát vyskytly. Přinesly změnu. Bývaly znamením něčeho významného. Od té současné se to čeká taky. Pravidelně se to týkalo státu Izrael. Podle mnohých se tam odehrají velké změny.

Některá proroctví jsou ještě odvážnější. Mluví o konci času. Říkají, že ještě před koncem tetrády proběhne 'Second coming'. Druhý příchod Ježíše na zemi ...

Milenci se svíjeli v milostném víru. Třeli se o hrudník, rotovali kolem sebe a navzájem se dotýkali svých těl. Ústy se láskyplně škádlili. Byla to čistá laska. Nestyděli se. Chtěli být viděni. Styděl jsem se já. Za svou pozici šmíráka. Zároveň jsem ale byl nadšený. Komu se poštěstí být přímým svědkem sexu v moři? Sexu delfínů? Bylo nás tam několik. Davovi se povedla udělat perfektní fotka Nicolase. Sledoval to hned vedle mne.

Dalo by se to nazvat polibkem. Zaklesli do sebe čelisti a mírnými pohyby se jakoby líbali. Zuby chytali a dráždili ploutve toho druhého. Těly se třeli o ty hrudní. Pak se to stalo. Z pohlavní štěrbiny jednoho se vztyčil mohutný pohlavní úd. Milostný akt se blížil vyvrcholení. Delfín se přiblížil k druhému a namířil na jeho pohlavní štěrbinu. Už už se k ní blížil, když v tom ...

Z pohlavní štěrbiny toho druhého se rovněž vztyčil pohlavní úd. Ach ne! Žádná čistá láska! Teplouši to jsou!

Nebudu vám popisovat to zklamání. Všichni se tomu smáli, jen já jsem byl otřesen. V hlavě už jsem plánoval, jak to na stránkách popíšu v rámci nějakého romantického okénka. Místo toho z toho bude gay porno. Inu - nikdo nejsme dokonalí.

Poslední světelná tečka zmizela. A je tma. Úplná tma. Aspoň zdánlivě. Měsíc nastavil laťku. Oko bylo oslněno. I tou poslední tečkou. Bez ní člověk nevidí nic.

A přece. Není úplná tma. Když oko přivyklo temnotě, něco vidět je. Prostor na obloze není prázdný. Měsíc tam stále je. Celý. Je ale jiný. Temný. Rudý. Krvavý. Této tetrádě taky říkají: 'Čtyři krvavé měsíce'.

Moře zašumělo. Nemůžu z měsíce odtrhnout oči. Sálá z něj temnota. Tak už to zůstalo. Hodinu koukám do temnoty. Myslím na svět. Na život. Na to, co bylo. O půl třetí jsem to zabalil. Měsíc není. Myslím na to, co bude. Na to, že už měsíc nikdy nevyjde. Ani slunce. Tma už zůstane napořád.

Je krásná. Obrovská. Královna lvích ryb. Nemám už moc vzduchu. Už jsem se chtěl vracet na hladinu. Tohle si ale nenechám ujít. Vyrovnal jsem přetlak v uších a zamířil dolů. Za ní.

Je úžasný den. Moje poslední potápění na Utile. Vyšlo to parádně. Dva ponory a pauza mezi nimi. První ponor byl výjimečný. Naskákali jsme do vody mimo turistická místa. Povedlo se. Byly tam! Měli jsme pět harpun. Chytili jsme jich sedmnáct. Od nejmenších po největší. Sedmnáct lvích ryb. Já chytil dvě. Večer bude grilovací párty.

Stala se tam malá nehoda. Když jsem svůj úlovek harpunou pěchoval do kýble k ostatním, kloubem prstu jsem zavadil o jedový osten. Zabolelo to. Chvíli jsem sledoval, jestli neoteče. Naštěstí ne. Zastavil se o kost.

V pauze mezi ponory jsme narazili na žraloky obrovské. Přišli se se mnou rozloučit. Tak blízko jsem se k nim ještě nedostal. Jeden z nich místo klesání stoupal až ke mně a skoro mne plácnul ocasní ploutví. Na rozloučenou. Byly to úžasné dva měsíce ...

A teď jsem tady. Druhý ponor. Můj poslední. Poslední minuty pod vodou. Z výšky jsem spatřil tu krásku. Královnu. Vyrazil jsem za ní. Viděla mne taky. Hned. Okamžitě vystartovala ke kamenům. Věděla, že jí jde o život. Postava v neoprénu s harpunou ji nastartovala. Musela projít spoustou bitev. Poznamenaná. Ale vítězná. Stále naživu.

Dostihl jsem ji až tam. U ústí maličké jeskyně. Připravil jsem harpunu a natáhl ruku. Jump! Skočila přímo do jeskyně. Tam jsem za ní nemohl. Byla tak metr velká. Vstup měl průměr jen půl metru. Nakoukl jsem dovnitř. Skákala ze strany na stranu. Chytrá. Rozvířila tam písek tak, že nebylo nic vidět. Stihl jsem ucuknout. Dostat jed do obličeje, nemusel bych se už vynořit.

Natáhl jsem harpunu a vystřelil naslepo. Zásah! Harpuna se zabodla do měkkého rybího masa. Cítil jsem její pohyby přes harpunu. Několikrát sebou hodila a vysmekla se. Byla zraněná. Znovu jsem harpunu natáhl a číhal u vchodu. Nebylo nic vidět. Písek zamořil jeskyni.
- "Počkám si na Tebe, holka" řekl jsem si a harpunu uvolnil. Když už v gumě nebylo skoro žádné napětí, chytil jsem ji druhou rukou. "Au!"

Harpuna má neuvěřitelnou energii. I když už byla guma natažená jen trošku, vystřelila. Probodla mi dlaň. Vytrhl jsem ji a překvapeně sledoval zelenou krev, která proudila z rány. Červená barva se v hloubce ztrácí jako první. Krev se tak jevila zelená.

V tom mi to došlo. Tou harpunou jsem jen před okamžikem zasáhl lví rybu. Královnu lvích ryb. Na harpuně ještě musela být její krev. Ta se teď v ráně mísila s tou mou. Celé tělo mi pulzovalo. Úplně jsem cítil, jak se mi v žilách propojuje DNA s tou její.

Když jsem se vynořil, držel jsem si ruku. Ukázal jsem to Nicolovi.
- "Vidíš Franto" řekl mi, "tak rád se díváš na superhrdiny. Na Supermana, Spidermana, Batmana i Ironmana. Teď z Tebe bude jeden z nich. Lionman!"